Koka komentáře u knih

Skvělé, vynikající! Minimalistické, vybroušené, sarkastické, ironické, výstižné. Lapidární postřehy, vítězné i neúspěšné pokusy o stařeckou důstojnost, žití do posledního dechu. Jako ze života - i když končícího.

4 27.03.2016

Jako kriminální příběh mě to moc nezaujalo. Ale přesto jsem to dočetla, neboť mnohé hlášky, které autor vložil do úst vypravěči příběhu, byly vtipné, trefné a zabývaly se tématy, které mě zajímají: krvácení či zacelování ran po irsko-irském krvavém příběhu, a pohled na současnou evropskou a americkou filmovou tvorbu. Za všechny alespoň malá ukázka:
„Cannes je to pravé místo, kde se film musí předvést. Tam za černobílý film dokonce získáš body navíc a když je hudba jazzová, považují tě za intelektuála. A když rezolutně odmítneš znehodnotit svůj umělecký film titulky s překladem, takže nikdo nemá ponětí, o čem si tam ti herci sakra povídají, můžeš vzít jed na to, že si odneseš hlavní cenu.“

3 25.03.2016

Fowles si tímto dílem s čtenáři pořádně pohrál, a ne vždy úplně fair. Že mnozí tu hru neznají nebo hrát s ním nechtějí - o tom svědčí i mnohé zdejší komentáře. Nelze se ani divit. Kniha totiž klame tělem, a začíná to už u názvu, který je lživý „až na půdu". Příběh se chvílemi tváří jako standardní román o bolestném milostném vztahu ve viktoriánské době, a tak čtenáři, kteří čekají jenom na rozuzlení typu "zda se ti dva vezmou", musejí být hrozně zklamaní a cítit se podvedení. A co teprve někteří „znalci“ moderní dialektiky, když zjistí, že autor jako výmluvný úvod k mnoha kapitolám použil citáty z děl Karla Marxe!
Fowles na půdorysu příběhu mladého šlechtice, který se zmítá mezi mnoha protichůdnými silami, jaké představují čest, povinnosti, konvence, vášně, naděje, tradice, vzdělání atd., chtěl vykreslit naprostou zvrácenost "zlaté doby" viktoriánství (léta kolem 1850), kdy na jedné straně se Británie stávala předním tahounem světového průmyslového vývoje a peněžnictví, no v mezilidských vtazích byla hluboce uvízlá v bahně pokryteckých konvencí, nepřirozených svazků a závazků, přičemž přední vrstvy společnosti se plácaly v životech plných banalit a umělých omezení.
Více, než románový příběh, je to sociologická sonda do tehdejší atmosféry britské společnosti, přičemž autor s románovými postavami nakládá jako s figurkami na šachovnici a vůbec nezastírá, že mu všechny slouží jenom jako ilustrativní loutky, kterými demonstruje své historické, sociologické a psychologické náhledy na to vzývané a neoprávněně velebené, idealizované viktoriánství.

16 25.03.2016

Další důkaz, že tání pokračuje a nakladatelství, které tuto knihu vydává, je opravdu "trendy". Když jsem se včera dozvěděla, že na Kubě budou dnes koncertovat Rolling Stones, hned mi napadlo - Kubu čekají radostné časy a pak, jak jsme to zažili i my, kruté probuzení. Doporučuji tuto knihu a následnou návštěvu Kuby dřív, než dojde k tomu druhému.

4 25.03.2016

Detektivní příběh vhodný zejména pro filatelisty. Vzácné poštovní známky jsou zde předmětem čachrů, krádeží, důvodem pro vraždy, což ocení zejména ti, kteří chápou, jakou cenu může mít Mauritius. Psané s velkou dávkou ženské ironie.

3 06.03.2016

Tato kniha se tématem i zpracováním vymyká všemu, co v literatuře vyhledávám, ale přesto – nebo právě proto – nelituji, že jsem dala na doporučení zdejší důvěryhodné čtenářky a přečetla si ji. Vzhledem k tomu, že jde o kritické vydání, pořízené z jiného kritického vydání, které zas vzniklo na základě nějakého redakčního zpracování původních zápisků starého vojáka, je styl psaní a myšlení původního autora již jen velmi málo rozpoznatelný. Detailnosti některých jeho vzpomínek lze jen těžko uvěřit, zvláště u člověka, který nejdřív neuměl číst ani psát, pak jej to spolubojovníci učili, ale nemohu uvěřit, že si za dlouhých pochodů napříč celou Evropou dělal takové podrobné poznámky, aby si po několika desetiletích dovedl vzpomenout na jméno každé ruské, polské, české či německé vesnice, u které bojovali, na každý statek, kde nocovali, na každý potok, přes který museli přenášet děla. A tak tato kniha, která mě nadobro uchvátila, mi v konfrontaci s legendou, která jí provází – připadá tak trochu jako podvrh. To nic nemění na tom, že příběh mě velmi zaujal. Popisy vojenských přehlídek, bitevních scén a taktických přesunů či formací jsem se nejdřív snažila přeskakovat, ale pak jsem zjistila, že i v nich je „zastrčeno“ tolik drobných „nevojenských“ zajímavostí, že jsem nakonec přečetla každé písmenko, včetně velmi erudovaných poznámek editora pod čarou. Dozvěděla jsem se hodně o etice, morálce a myšlení napoleonských vojáků, obyčejných Francouzů i obyvatel napadených zemí, zaujala mě logistická opatření používaná v Napoleonových armádách, podivovala jsem se osudům napoleonských gardistů po prvním i druhém, definitivním pádu N.B., pro kterého s takovým nadšením umírali. Jeho granátník si několikrát v textu vzpomínek povzdechl nad obrovským počtem obětí, aniž by se jen jedinkrát – na mrznoucích pláních Ruska, za svitu slunce vycházejícího nad Slavkovem nebo nad stohy mrtvol lidí a koní u Lipska – sám sebe zeptal: Co tady děláme? Zač bojujeme? Proč jsme sem ty tisíce mil šlapali? Ani rozčarování ze smutného konce jeho nadějné vojenské kariéry v něm tyto otázky nevyvolalo. Proto první a poslední kapitoly – ty z civilního života - hodnotím nejvýše (daly mi nejvíce nových poznatků z oblasti, která mě zajímá), ale jsem si vědoma toho, že by nevznikly, nebýt toho tématu, kolem kterého se to celé s takovým nadšením točí – napoleonských válek.

10 02.03.2016

Po dlhšom čase, asi tak po 40 rokoch som sa vrátila k tejto knihe, ktorá patrí k mojim obľúbeným "christiovkám", a zrazu som zistila, že tá kniha má veľkú slabinu, takú typickú pre všetky detektívky, v ktorých vyšetrovateľmi zločinu nie sú ani profesionálni kriminalisti, ani súkromné očká. Tou slabinou je autorov problém, ako laického "detektíva" dostať na miesto zločinu a previazať vzťahy medzi ním a obeťou, podozrivými či svedkami, a to naviac opakovane, v niekoľkých nesúvisiacich knihách. Pretože - pochopiteľne - nebolo možné nechať postupne vyvraždiť celú dedinu, v ktorej slečna Marplová bývala a ktorej život z okien pozorovala, siahla autorka k tomu, že občas Mrs. Jane vyslala niekam preč, na návštevu. Tak je tomu i v tomto prípade, ale ten impulz, pre ktorý tam išla, je tak neskutočne neuveriteľný, účelový, umelý, že mi to dosť uberalo z hodnovernosti príbehu. Ale inak to bolo rozohrané i vyriešené zaujímavo. Zaujali ma i dobové názory na prácu s narušenou mládežou.

7 25.02.2016

Kdyby náhodou někoho zajímalo, kam autorky knih Sex ve městě a Deníků Bridget Jonesové chodily na ty nápady, motivy a hlášky, tak doporučuji nakouknout do této veselo zoufalé knížky, která už v 70. letech zřejmě předznamenala tu následnou smršť sarkastických a sebeironických příběhů žen - obyvatelek světových metropolí, které by se i vdaly, jen kdyby si je někdo vzal. Zoufalé a sebemrskačské hledání partnera provázené vtipnými postřehy o životě v odcizeném velkoměstě mě vždy spolehlivě pobaví. Konec už je trochu nezvládnutý, ale přesto doporučuji (a nejen svobodným třicátnicím, ale zejména jejich příbuzným a kamarádkám :=))

Ještě nikdy jsem nečetla tak chladný, studený, odporný a údajně plně autobiografický (!) pohled uznávané autorky na vlastní vyšinutou rodinu - otce, který byl významný vědec, ale jako otec a manžel naprosté hovado, slabošskou a nepraktickou matku, necitlivé, hašteřivé a odcizené sourozence. Že život v takové rodině musel tu Natalii hrozně poznamenat, a ona taktéž neoplývala žádnými milými a sympatickými vlastnostmi, je jasné. A proto se možná těch vzpomínek chtěla zbavit či alespoň nějak je analyzovat a tím "překonat" - to bych brala. Ale takto?! Bylo mi odporné to číst, ale současně jsem se nemohla od knihy odtrhnout, což dokazuje, že i když není ani hezká, ani pochopitelná, je tedy alespoň přitažlivá.

2 19.02.2016

Kniha mi sice neodpověděla na otázku, kterou ve mě vyvolal podtitul - v čem byl R.v. R. "prvním moderním člověkem". Ale četla se mi dobře, se zaujetím. Van Loon tak trochu využil Rembrandtova jména, aby na jeho údajném životním osudu vykreslil život holandské společnosti v 17. století. V epizodních rolích prezentoval dnes slavná jména mužů, kteří tam v té době žili, někdy jen živořili, a pak, za pár století se s nich stali osobnosti světového významu - Descartes, Spinoza, Hals a další. Vpletením jejich dílčích epizod do Rembrandtova životního příběhu získává čtenář širší obraz té doby, včetně pozoruhodných zajímavostí: šlo o léta, kdy se bohatí holandští konzumenti poprvé seznamovali s kávou a poznávali chuť kakaa, odvážní pacienti mohli zažít ošetření v "narkóze" vyvolané účinkem některých rostlin dovezených z Nového světa, nizozemští židovští obchodníci a řemeslníci mohli po staletích zákazu začít zvažovat, zda přijmout opětovnou možnost usídlení se židů na britských ostrovech atd. Zaujaly mě i informace o systému veřejné správy tehdejší Holandské republiky, vztazích městských radních k veřejným i soukromým událostem, které se obyvatelům děly, o systému bankovnictví a struktuře finančního řízení tehdejší společnosti, o náboženských omezeních, které brzdily vývoj a přinášely i mnohé osobní tragédie. Doporučuji.

7 15.02.2016

Kniha měla téměř všechno, co od dobré moderní beletrie čekám: exotické prostředí, výrazný sociální a rasový motiv, střet soukromého života s velkými dějinami, komorní rozsah s malým počtem postav a krátkou dobou trvání příběhu. Jediné, co chybělo, je alespoň náznak humoru a záblesk naděje. Hrdinkou je vlastně taková Betty McDonald naopak - farmářka, která o farmaření, fyzické práci, povinnostech sezonních dělníků, zákonitostech úrody a života neví vůbec, ale vůbec nic. Ta postava byla docela nepřesvědčivá, ale vždy, kdy mě štvala její zabedněnost, neschopnost předvídat i ty nejlogičtější nevyhnutné děje, které nastanou, vždy jsem si uvědomila - aha, to jsou ty "jiné kulturní vzorce". Jakoby ani nežila v segregované společnosti, resp. jakoby se až časem, v dospělosti, kdy už je pozdě, dozvídala, co taková rasová segregace v její zemi vlastně obnáší. Příběh je pro nás nepochopitelný, ale protože víme, že toto všechno a mnohé podobné se v JAR běžně dělo (a zřejmě ještě v různých formách i děje), o to více fascinuje nepatetická samozřejmost, se kterou autor vykresluje i nejsilnější scény.

6 03.02.2016

Téma zločinu a trestu bylo mezi ruskými literáty 19. století vysloveně "oblíbené". Frenkvence motivů těžkých hrdelních zločinů je v jejich dílech opravdu nadstandardní a zjevně odráží jejich frekvenci v reálném životě. A to ve všech společenských vrstvách: od negramotných mužiků s vychlastanými mozky, kteří se od zvířat lišili jenom chůzí po dvou, přes tupé a znuděné kupcové bez morálky, svědomí, budoucnosti, až po oficíry, kteří už jako desetiletí kluci museli houfně nastupovat do kadetních škol a místo houpacích koní a dřevěných šavliček byli od dětství vedeni k údajné hrdosti, která přikazovala zabíjet pro každou "urážku" ,a k bezuzdnému hýření v předem ztraceném životě.
Když chce někdo pochopit tu tajemnou a nepochopitelnou "ruskou duši", to stigma alkoholem a staletími despotizmu zdegenerových generací, měl by si tyto krátké ukázky morální bídy přečíst. Tvoří totiž jenom lehkou ouvertúru k tomu, co se pak dělo ve 20. století.

9 29.01.2016

Túto knihu som si od rodiny želala k Vianociam a žiaľ – aj sa mi to splnilo. V čom je problém? Kniha je veľmi povrchná - taký typický produkt posmrtnej monografie, ktorú treba rýchlo vydať, kým ešte pamiatka na slávneho zosnulého nevychladla a dosť čitateľov si pamätá jeho pominuteľnú, nehmotnú tvorbu.
Treba priznať, že napísané, či lepšie povedané „zostavené“, je to šikovne, profesionálne. Citácie slov protagonistu sa striedajú s výpoveďami jeho umeleckých spolupracovníkov, príbuzných a priateľov, život a dielo sú radené chronologicky, súkromné pikantérie sa pravidelne striedajú s faktografickými údajmi o inscenáciách. Bednárikova častá neznesiteľnosť, príšerná, v živote bežných ľudí nevídaná vulgárnosť, urážky voči spolupracovníkom, nervozita až hystéria sú bagatelizované ako malé epizódy, ktorými síce mnohým ublížil, no ale keď to bolo v záujme umeleckého výsledku, tak čo .. ?
To všetko by som ešte knihe odpustila, pretože verím, že zanedlho vznikne o ňom komplexné dielo a na skutočných teatrologických základoch opíše, analyzuje a vyhodnotí tvorbu tohto nepochybne originálneho a neopakovateľného režiséra, ktorý ako ľudské „dynamo“ poháňal nielen celé stohlavé umelecké tímy, ale aj vlastný nenásytný štýl života.
Druhým a pre mňa veľmi zásadným problémom je však skutočnosť, že som knihu dostala v českom preklade, z ktorého som doslova „na mŕtvicu“. Chápem, že prekladateľka to nemala ľahké: trnavsko-linčianske nárečie, slovenčina spisovná i vysoko nespisovná - vulgarizmy, poézia, írečité riekanky, široké spektrum názvov a odbornej terminológie z oblasti literatúry, divadla, filmu, opery, divadelnej prevádzky … , dať to všetko do zrozumiteľnej češtiny a nestratiť cestou kolorit tých slov, to dá zabrať. Redakčná kontrola asi neprebehla žiadna, a tak na mňa z textu vyskakovali šokujúce „údaje“ : slávny hochštapler Thomasa Manna Felix Krull je tu nazvaný Felix Krupka, slávny spisovateľ Bashevish Singer sa tu volá Bashevish Winter, no a „najlepšie nakoniec“ - v smútočnej reči, prednesenej nad rakvou mŕtveho Bednárika v Slovenskom národnom divadle, sa spomína Shakespearova postava z Rómea a Júlie – Júliina dojka. Po česky by to mala byť „kojná“, no v preklade je – dojička! To už som zavýjala od smiechu. Béďo by sa bol na tom iste zasmial, i keď vzápätí by realizačný tím tejto knihy iste poslal do toho kosoštvorca, kam posielal aj onakvejšie hviezdy.
Najviac si preto na knihe cením ilustrácií – fotografie z inscenácií, súkromia, stránky jeho diára, tie o J. B. vypovedajú najlepšie.

8 16.01.2016

Jímavé, hezké, smutné. Docela mi tentokrát vadilo, že jsem ze zdejšího komentáře věděla, o jaký slavný pár jde, jakoby tato informace vrhla na tu knihu stín bulvárnosti.

4 01.01.2016

Naprosto nechtěně a neplánovaně jsem se v poslední době setkala hned s několika knihami, jejichž tématem je loučení s umírajíci či zemřelou blízkou osobou a u té příležitosti bilance vzájemných vztahů, která se rozroste do bilance vlastního života pozůstalé postavy. Byly to nejdřív knihy
http://www.databazeknih.cz/knihy/kratsi-nez-vzdech-86743 ,
http://www.databazeknih.cz/knihy/pet-hodin-s-mariem-92559
a teď, jako bych to přivolávala, zas tahle.
Na rozdíl od předchozích dvou zmíněných knih, které jsou poznamenané jižanskou zemí původu, a tedy i jiným, vášnivějším, extrovertnějším přístupem k vztahům s mrtvým a k souvisejícím rituálům, tato je hodně typickým plodem studeného Islandu.
Dcera sedí u lůžka umírající matky a jakoby poznala, že odchodem mámy zmizí i příběhy dávnějších předků, vybavuje si vše, co kdy slyšela o její rodině, co kdy zažila s příbuznými, jak se jejich životy podepsaly na tom jejím. Islandská zima, tma, věčný boj s mořem a izolovaností, surovost těžkého života s dopadem na surovost ve vztazích. Působivé a nesnadné čtení.
Vypíchnu citaci, která se hodí na mnohé situace:
"To, co se děje, nemůžeme moc ovlivnit, ale jedno ovlivnit můžeme: jak se zachováme."

7 01.01.2016

Říkám to jenom vám a věřím, že to zůstane mezi námi - nejde o žádný román pana Eca, ale o jasnou (i když hodně zamlženou) zprávu o konspiraci, jíž je tento pán obětí i aktérem. Jednoduše výkřik ze soumraku kariéry "skončili jsme, jasná zpráva". Nenechme se opít rohlíkem ani činzánem: U.E. potřeboval sdělit světu, jaký byl skutečný důvod, proč mu vloni slovutná pražská univerzita neudělila titul dr.h.c. Připravil o tom podrobnou zprávu, ale nejdřív si potřeboval otestovat, jak bude přijata, a tak její koncept světu podhodil pod krycím názvem "nulté číslo". Místo aby rovnou, jako chlap, přiznal, že dochtorát mu nedali, neboť pod rouškou údajných návštěv pražských hřbitovů v předchozích letech sem chodil vykrádat nauhau české žurnalistiky a u té příležitosti se mu povedlo z rukou zaprodanců získat i interní manuály českých deníků, z nichž mnohé prý, údajně, asi pocházejí rovnou z fakulty pisálků, kde slouží jako výukové listy. Cituje z nich v knize celé dlouhé odstavce a vydává je za údajné proslovy - pracovní návody zaprodaného šéfredaktora neexistujícího italského plátku adresované jeho přisluhovačům, kteří jsou za jidášský peníz ochotni psát, vyšťárat, zatloukat, očerňovat i vybílit vše, co jen je majiteli listu zapotřebí . Phe, kdo mu na to skočí? Ještě i překladatelka s ním jede v tom komplotu a do příběhu - údajně z roku 1992 (ha, ha - dobře víme, jak vypadala československá, česká a zejména slovenská žurnalistika v tom roce a na čem se podílela !!!) zakomponovala narážku na tehdy neexistující YouTube, do níž však ještě zakomponovala narážku na Hamletovo "or not tu be". Je to jasné: celé je to tak zamotané a je v tom schválně tolik jmen a údajů a čísel a jiných fyzikálních hodnot, že o normální knihu nejde, nemůže jít, ale o hříčku, možná i zápalnou, výbušnou - o tu snad jde. Nebo ... ?

16 28.12.2015

Anotace na přebalu ani text na záložce mě nijak nepřipravily na to překvapení, kterým mě tato kniha doslova zaskočila. Pokud tohle mohlo v roce 1980 (!) v Sovětském svazu vyjít, pak to tedy značí, že ani ten pověstný sovětský anitisemitizmus a ani ten pověstný sovětský cenzorský dohled nad potenciálně "ideově závadnými díly kritizujícími budovatelské úspěchy" buď neexistovaly, nebo úplně zaspaly.
Tato mistrovská novela je útlá rozsahem (220 stran malého formátu) i obsahem - 6 hlavních postav plus asi 10 epizodních, téměř celý děj se odehraje v jediném měsíci. Komorní, sevřená forma a přitom velké drama několika lidských osudů. Osobitost tématu je zřejmá hned při uvedení jmen protagonistů - vesměs starozákonních: Gerše, Rebeka, Saul, Solomon. Přitom nic moc "typicky" židovského se tam ani neodehraje, kromě pár specialit židovské kuchyně při velkém pohoštění a ojedinělé návštěvy zničené, zaneřáděné synagogy přežívající kdesi na okraji města. Přesto je zřejmé, že autorčin záměr ukázat život a myšlení sovětských židů v 60. letech nebyl náhodný. A nepochybně nebyly náhodné ani malé bodavé a opakující se epizody o srážce zdravého rozumu se socialistickou realitou tehdejšího Sovětského svazu. Ó, jak jen mi to bylo známé: každá významná historická či veřejná budova měla neprůchodný, trvale zavřený, někdy až zabedněný hlavní vchod a všude se chodilo přes dvůr, pamatujete? Objednat si v restauraci bylo možné vlastně cokoliv, ale sníst se muselo to, co číšník přinesl - pamatujete? Mít příbuzného "na Západě" - to měla pomalu každá rodina, ale uvést to do personálního dotazníku bylo krajně nebezpečné - pamatujete?
Je to i příběh dávné lásky, která zůstala - tak jako mnoho snů mládí - nenaplněná. Je to i příběh emigrace, která původně byla klukovským dobrodružstvím, až historický vývoj z ní udělal "ideovou zradu". Je to příběh několika lidí, jejichž vztahy najednou provětrá nečekaná návštěva jednoho "odpadlíka" po mnoha desetiletích.
Četlo se to hezky, doporučuji.

8 03.12.2015

Znovu po letech jsem si to přečetla jen kvůli té "věcné" pasáži, v níž se vyjmenovávají příznaky psychóz a diagnozy těch dětí, které jako siroty, nalezenci, bezprizorné bytosti bloudící po bezdomoveckých táborech či cestách Evropy, ochuzené o rodinu a "obohacené" o otřesné zážitky, dostaly pomoc a domov. A připomělo mi to, že i po tolika letech se to opakuje a opět se tábory a evropskými městy potloukají vykořeněné děti bez rodičů. Co jen s nimi / z nich bude?!

V podstatě banální, běžný příběh, ale napsaný tak poeticky snivě, jak by jej už dnes nikdo napsat nedovedl. Atmosférou prostředí, obrazmi přírody a popisem citů mi to připomnělo atmosféru starých českých filmů Řeka čaruje a Romance pro křídlovku. Jakési jemné chvění, zdlouhavé táhlé napětí, minimum "akce" , a přesto drama, velký příběh.
Často se vyjmenovává, jak I. světová válka změnila tvář světa. Tato kniha je jeden z velikých příkladů té devastační změny - změnila jej tak, že mladičký autor, který dovedl tak úžasně svět vidět, cítit a o něm psát, hned na začátku války u Verdunu zahynul a s ním i vše, co by byl ještě vytvořil.

10 14.11.2015

Škoda, že Zweig neměl možnost udělat s touto knihou to, co dělával objekt jeho zájmu, a sice opakovaně si po sobě vysázený text přečíst a opravit, upravit, změnit, pro případná další vydání přepracovat. Kvůli tomu působí text trošinku až hystericky, nadupaně, těžkým psychologizujícím dojmem, kdy Zweig obrovské množství zdrojových informací o HB nejen uvádí, ale i opakovaně vykládá, a to někdy docela protichůdně. Nutno však uznat, že toto horečnaté dílo je přiměřené svému námětu, jakoby Balzakova šílená jízda životem a světem přímo vybízela k takovému ztvárnění.
Popis Balzakova života je zde plastickým obrazem jeho doby, ale životopiscův výklad jeho pohnutek, motivů, myšlenek - ten je zas výsledkem hodnotového systému a morálky, kterými se řídil Zweig sto let později. Pro dnešního čtenáře jsou tyto dvě roviny (jedna nebo druhá, často i obě najednou) místy naprosto nepochopitelné až nestravitelné. (Jako pikantní příklad uvedu, že Zweig nepovažoval za reálné, že by žena - vícenásobná matka mohla být po čtyřicítce vůbec ještě sexuálně aktivní, přitažlivá i žádoucí. Nebo - Ukrajinu považoval za vstupní bránu do Asie, a přiměřeně tomu jí i tak "hodnotil". A Balzac? Ten se - dle citovaných pramenů - choval tak, že byste měli chuť jej dát zbavit svéprávnosti. A o nějaké jeho finanční gramotnosti (jeho, který se hnal za penězi tak, jak o žádném jiném autorovi světa nikdo nikdy neslyšel!!!) nemůže být ani řeči. Chvílema mě to vážně dráždilo.
Rozhodně je to však práce, která stojí za pozorné a hloubavé přečtení, i s rizikem, že pozdější balzakovské bádání mohlo přinést objevy, které mění Zweigův výklad jeho života a tvorby.
Mám výtisk z roku 1964, který je druhým vydáním tohoto díla u nás, a žel - není to zrovna kniha hodná velkoleposti svého obsahu: paperback, nahuštěné malinkaté písmo, časté chyby v sazbě, překlad plný chyb a nedodělků. Nenašel by se současný nakladatel, který by toto úžasné dílo jednoho literárního giganta o jiném literárním gigantovi vydal znovu a lépe?

7 11.11.2015