Koka komentáře u knih

Velmi vzácná kniha, k jejíž vydání bylo využito krátkodobé absence cenzury v roce 1968. Pak už by tyto zápisky, popisující mimo jiné Stravinského návštěvu rodné země v roce 1962, jako vůbec prvního z "bílé emigrace", který byl do SSSR po mnoha letech vpuštěn, vyjít jistě nesměly.
Obálka do jisté míry klame - i když je největším písmem na ní napsáno Stravinskij, nebyl tento skladatel autorem ani jediného deníkového zápisu. Byl jím výhradně Robert Craft, jeho tajemník, sekretář, společník na cestách i při nastudování mistrových hudebních děl, umělecký nádeník a opěvovatel jeho života. Vzácný svědek, díky kterému známe nejen intimní obrázky ze života Stravinského, ale i epizody a názory celé řady tehdejší světové umělecké elity a politických vůdců, s kterými se na cestách světem setkávají v rozmezí let 1951 - 62. Craftovy postřehy jsou jedinečné. Dovedl stejně výstižně a sugestivně popsat jihoafrickou přírodu, japonské scénické umění, latinskoamerické diktátorské režimy i sovětské ideologické "tanečky" kolem slavného skladatele. Docela nediskrétně prozrazuje, jaký jen byl I. S. škudlil, jak jej kromě hudby zaměstnávaly už jenom otázky jeho daní a místních cen, a to i tehdy, kdy jeho luxusní pobyty byly plně hrazeny hostitelem.
Protože jsou v knize i epizody o setkáních s některými světovými literárními veličinami, vkládám jejich citace k profilům těchto spisovatelů, jako zajímavá a neopakovatelná svědectví z první ruky.
Zde uvedu alespoň Craftovu reakci na všudepřítomný nedostatek čehokoliv a současně pokrytectví vládnoucí strany, se kterými se při návštěve Sovětského svazu v roce 1962 manželé Stravinští a jejich doprovod setkávají:
" 1. října
Recepce pořádaná paní ministryní kultury a předními sovětskými skladateli v salónku hotelu Metropol. (Večeře – bílé telecí a kyjevské kotlety – dokazuje, že existují i velmi dobrá jídla, objedná-li je pravá osoba.) "

8 08.11.2015

Vynikající vykreslení charakterů, atmosféry doby, rozdílných hodnot, pro které stojí žít i umřít. A s morálním poučením v závěru, platným dodnes. Ale řídí se jím někdo?

7 31.10.2015

Tato kniha je v mé knihovničce jako "kniha s příběhem". A takové mám obzvláště ráda. Nejdřív někdo vložil na DK letošní slovenské vydání povídek tohoto autora, díky čemuž jsem se jednak dozvěděla o jeho existenci a druhak jsem zjistila, že v důsledku rozdílného přepisu jeho příjmení z azbuky do slovenštiny a do češtiny se zde autor pokaždé píše jinak. Proto jsem navrhla jeho sloučení a když už jsem si dala tu práci, tak jsem si sehnala i jeho knihu. Překvapení je to nesmírné!
Autor doslovu dělal, co mohl, jen aby tohoto spisovatele a hlavně jeho neuvěřitelné jasnozřivé příběhy "správně" zasadil do doby bolševické revoluce, jako jejího obdivovatele a vyznavače. Dnešní čtení těch příběhů ale svědčí o něčem jiném. Např. hodně specifické sci-fi "Gramofon věků" je hrozící prst míříci na všechny, kteří si myslí, že minulost (jednotlivců i národů) lze zapomenout, popírat, odstřihnout se od ní, a bez následků. Dvě originální fantazie - Studio Lásky k Člověku a Živý nábytek - to jsou obžaloby sociálního inženýrství, jaké (to inženýrství i ty obžaloby) se do té doby v literatuře nevyskytly.
A pokud by někdo jednou sestavoval knihu na téma "nejkrásnější povídky o koních", tak rozhodně, ale určitě by neměl zapomenout do ní včlenit překrásnou a dojímavou Limonádu Jefima Zozulji.

4 29.10.2015

Po desítkách či stovkách knih, dokladujících, jak jen byly nacistické zločiny potrestány, je tady konečně i jedna, která naplno a s prokazatelnými údaji říká: naprostá většina zvěrstev holocaustu zůstala nepotrestána, naprostá většina viníků vyvázla úplně nebo se směšnými tresty, mnohé tresty byly udělené jen pro bezprostřední zklidnění situace, ale za pár let byli pachatelé propuštěni a žili dál, jako by se nic nestalo. Je tedy zřejmé - neonacismus měl a má na čem stavět.
Hodně mě překvapilo, že autor - při svém zaujetí problematikou holocaustu - vůbec neznal projekt Lebensborn, než jsem si uvědomila, že my jej známe jen díky té smutné a strašlivé události, jakou bylo vypálení Lidic a "zařazení" několika lidických dětí do tohoto zvráceného systému.
Gutfreundovi patří obdiv za shromáždění informací a jejich přitažlivé literární zpracování.

10 21.10.2015

Několik desetiletí jsem tento titul vedla v hlavě jako případ mimořádně úžasné, no čtenářsky náročné literatury. Když jsem si to teď konečně přečetla, bublina splaskla.
Autobiografický příběh kluka, který je nadmíru inteligentní, hyper-vnímavý, senzitivní a má tu smůlu, že se narodí do rodiny nevzdělaných a necitlivých primitivů, chamtivých tupců, sebezničujících sobců a navíc - jako nejmladší. Trvalá srážka těch dvou světů z něj udělá neurotika a všechno jeho nadání se soustředí do neukojitelného psaní. Psaní, které je místy dílem génia, místy se čte jako nezadržitelné výplody grafomana. Wolfe nevynechá ani jediný jev, zákmit světla či víček, pohyb spadaného listí či jedoucího vlaku, aby jej nepopsal s použitým stovek epitet, metafor, přívlastků. Slova vrší virtuózně, v obrovských dávkach, ale až tak, že nimi často zasypává sdílenou myšlenku, která se pak jen nesnadno klube napovrch.
Čtení mi hodně otrávila i skutečnost, že překladatelé (kdo ví, proč byli dva?) zvolili používání českých variant anglických jmen, a tak v tomto typicky americkém příběhu vystupuje Štěpa, Evžen, Jindřich atd.
Za zmínku stojí, že v jedné kratičké epizodě se píše o tom, jak v malém městě amerického jihu se o svátcích jde do českobratrského kostela, kde jsou tradice nejhezčí.

6 20.10.2015

S naprostou samozřejmostí přijímáme existenci "žánru" ženská literatura, no mě se jaksi neplánovaně povedlo se v posledních měsících setkat s knihami, které bych nazvala "mužská literatura", a to v tom nejlepším smyslu a podání. Jde o tři knížky, jejichž autoři - muži zpracovávají námět "muž stárne, síly ubývají a životní bilance nevypadá nijak radostně". Nejdřív to byla útlá knížečka Pozdní léto od B. Tecchiho, pak Ještě jeden den od Mitche Alboma, až se mi nedávno dostala do rukou tato knížka se sympatickým názvem Chvíle oddechu uruguajského básníka a romanopisce s italským jménem. Uruguajských reálií či specifik není v knize mnoho, a tak příběh účetního v životní etapě pár měsíců před odchodem do důchodu a jeho pozdního vzplanutí k mladé kolegyni působí velmi, velmi "globálně" a pořád aktuálně, i když jde o dílo z poloviny minulého století. Jenom zmínka, že květen je podzimní měsíc, mě při čtení příběh zasadila na jinou polokouli, jinak jsem žádnou "exotičnost" této nám vzdálené literatury nepociťovala.
Jediné, co je pro nás z příběhu naprosto neaktuální, je skutečnost, že ten hrdinův odchod do důchodu byl dán jeho blížící se padesátkou (!) . Styčných bodů s evropským stylem života a myšlení je však hodně. V úvahách hlavní postavy mě zaujala i opakovaná definice skrz naskrz demoralizované společnosti, prolezlé úplatkářstvím, když si hrdina několikrát posteskl nad dobře známým jevem: že úplatek je nutné dávat nejen když chceme dosáhnout něčeho nelegitimního, zvláštního, nestandardního, ale už i tehdy, když žádáme to, nač máme dle platných pravidel nárok.
Jako příběh pozdní lásky a účetní bilance života jednoho "obyčejného chlapa" - doporučuji.

7 18.10.2015

Malá epizóda zo života člena mafie, ktorý žije pokojný konvenčný život, ale keď šéf zavelí, musí okamžite dať najavo svoju nekonečnú loajalitu voči organizácii, ktorá je preň viac, než vlastná pokrvná rodina. Anatómia mafiánskeho zmýšľania. Pozoruhodné.

3 19.09.2015

Celá edice Přemožitelé času - to byla Wikipedie naší generace. Na rozdíl od té dnešní měla konkrétní (a erudované) autory a dodnes mi slouží jako encyklopedie, ve které hodně toho najdu nebo si v ní alespoň ráda listuji a pokaždé narazím na něco zajímavého.

6 19.09.2015

Potrebovala som maličkú knižku do kabelky na dlhé prejazdy metrom, a tak som pri odchode z jednej návštevy dostala toto. Vraj že žiadna "hóchliteratúúúr", ale dobré. A musím potvrdiť, že áno. Veľmi, veľmi uveriteľné, také krásne blavácke (až sa mi zacnelo!), dialógy a vety akoby odpočuté z niektorého prúteného kresla pri kaviarni na Hviezdoslavovom námestí. Trochu prirýchly a podozrivo šťastný koniec to dosť zhodil, ale aj tak ma tá knižka bavila (a to dokáže len máloktorá!).

4 18.09.2015

Tato kniha je z rodu těch, kvůli kterým vznikla literatura. Úchvatné!

9 13.09.2015

Docela často se na stránkách DK objevuje téma, zda díla nositelů Nobelovy ceny jsou opravdu tak výjimečná a jak je možné, že tvorba značného počtu laureátů je nám zcela neznámá nebo nezajímavá. Proto jsem sáhla po knížce jednoho z těch nobelistů, jejichž dílo tady nikoho nezajímá a k jehož knihám není na DK jediný komentář. Vybrala jsem si tu nejútlejší knížku a nejsem zklamaná. Ale že by to bylo něco nevídaného - to také ne.
Knížka Starosvětská Francie (dost divný a ne moc výstižný název) je vlastně příběhem jediného dne v životě vesnického pošťáka, který špinavě využívá a zneužívá informace, které se o lidech dozví buď z jejich (tajně otevírané) korespondence, nebo z nevyhnutelných pravidelných návštěch jejich příbytků. Každá kapitola představuje jednu domácnost či rodinu obyvatel vesnice, z nichž všichni jsou podivíni, podvodníci, psychicky či morálně narušení lidé, nebo minimálně pleticháři a pokrytci, případně zdánlivě slušní lidé, které ničí jejich nevyplněné tužby. Du Gard tak v desítkách postav vytvořil jakýsi katalog lidských povah a charakterů, vykreslil je plasticky, výstižně a nelítostně. S jistou dávkou nadsázky lze říct, že knížka působí jako "příprava" na větší dílo, jako kdyby si autor cvičně zkoušel zpracování rychlé, stručné a hodnověrné charakterizace postav a jejich jednání. Rozhodně stojí za přečtení.

3 11.09.2015

Samotný kriminálny príbeh a jeho vyšetrovanie nie sú moc zaujímavé, nepôsobia hodnoverne ani neprinášajú dosť napätia. Pozoruhodné sú skôr akési spoločensko-kritické vsuvky, predstavujúce autorove občianske názory, ktoré vložil do úst buď samotnému Marlowovi (kde vyznievajú dosť neúprimne, umelo), alebo niektorým ďalším postavám. Viaceré z nich majú trvalú platnosť a účinkujú aj ako samostané sentencie, zralé na opakované citácie.
Súčasťou prvého slovenského vydania z roku 1967, ktoré som čítala, je aj pozoruhodný doslov najväčšieho a asi aj jediného skutočného slovenského odborníka na detektívne a iné "úpadkové" žánre Kornela Földváriho, ktorý dokázal charakterizovať Chandlerov štýl a Marlowovu postavu v kontexte ďalších vtedy známych autorov detektíviek a ich postáv, a odmietol dovtedy pestované označenie takejto literatúry ako úpadkové, neumelecké, brakové. Napísal: "Nebyť vžitého predsudku voči detektívke, Raymond Chandler by mal už dávno mať miesto v učebniciach modernej americkej literatúry po boku zjavov prvej veľkosti." Iste sa to už dávno splnilo.

9 06.09.2015

Hezká a paradoxně i smutná připomínka dob, kdy zajet si do Itálie bylo něco tak mimořádného, že si to zasloužilo napsat o tom knihu. Je mi jen líto, že protagonisté té jízdy a knihy se nedožili časů, kdy návštěva Mnichova, Říma, Sieny je běžně možná, dostupná až všední.
Snad jediné myšlenky, které považuji za názory přesahující do našich dnů, jsou slova toho údajného australského televizního producenta, který jim skřížil cestu, o neblahé úloze televize a jejích dopadech na kreativitu lidského ducha.

14 28.08.2015

K této knize nedovedu přistupovat nezaujatě, protože děj se z jisté části odehrává v místech, které jsou mi známé a nesmírně drahé, a proto každá zmínka o nich u mne boduje. Každopádně je to čtenářsky přitažlivý příběh, v němž nechybí láska, smrt, tragédie, vzývání Boha i jeho odmítání, vztah k rodnému kraji i ekonomicky vynucená emigrace a hlavně poznání, že ne všechny italské rodiny, které se na přelomu a začátkem 20. stol. vystěhovaly do USA, byly mafiánské. Kniha hezky a výstižně zobrazuje Ameriku začátku 20. století jako ten pověstný tavící tyglík. Zejméma v pasážích o životě městečka v rudném pásmu, jehož horníci jsou Češi, Poláci, Maďaři, Chorvati, Italové, Irové, Skandinávci ......, vidíme, z koho a čeho se zrodil americký lid. Vedle hezkých a v zobrazení reálií a ducha doby velmi autentických pasáží jsou tu však i místa, zejména dialogy ústředních postav, tak škrobené, nereálné až směšné, že mi to hodně narušovalo vnímání textu.
V doslovu autorky jsem se dozvěděla, že impulzem k napsání knihy byl skutečný příběh lásky jejích prarodičů, z něhož čerpala podstatnou část epizod a charakteristiku postav. To kvituji. Na druhou stranu skutečnost, že v tomtéž doslovu vyslovuje poděkování cca 300 (tři sta!) lidem za to, že jí s knihou pomohli, dělali pro ní rešerše, zjišťovali informace o dobových reáliích, dodávali údaje, témata, odvahu a povzbuzení, vyvolává ve mě domněnku, že jde o jakési manufakturně vyráběné kolektivní dílo, jménem autorky pouze zastřešené. To je zřejmě současný trend "výroby" literární tvorby. I přes kritické výhrady knihu rozhodně doporučuji.
(A pokud se mezi čtenáři najde lékař, velmi, opravdu velmi by mě zajímalo, zda důvod, proč se jedna z ústředních postav už nikdy nemohla přes oceán plavit zpět domů, byl reálný a uvěřitelný.)
P.S. Vzkaz pro překladatele: vidět, že to překládal muž, přece každá žena by věděla, že mink je norek. I kdyby neuměla anglicky, tak to, že by si jedna z postav chtěla koupit NORKOVÝ kožich, by jí bylo hned jasné :=)))

5 16.08.2015

Ze všech zemí, které jsem kdy navštívila, byl Kypr mým nejčastějším cílem a pokaždé jsem byla nějak konfrontována s místními názory na kypersko-turecký konflikt a důsledky násilného rozdělení ostrova. Odhodlala jsem se zajet i do severní, Turky okupované části, a byl to otřesný zážitek, na jaké se nezapomíná. Od té chvíle jsem se pídila po nějakém beletristicky zpracovaném příběhu zobrazujícím kyperskou realitu, která už mnohá desetiletí pálí místní obyvatele víc, než to žhavé slunce. Až teď jsem narazila na tuto knihu a nevěřícně u ní žasnu - literárně to má snad nulovou hodnotu a jako pokus o satiru á la Hlava 22 to taktéž neobstojí. Co je na knize ale nesmírně cenného, je skutečnost, že byla napsána záhy po nasazení vojsk OSN na demarkační čáru, tzv. Zelenou linii, a že je psána poměrně otevřeným publicistickým stylem, vysmívajícím vlastnosti typické pro Finy a zejména pro profesionální vojáky. Vůbec jsem netušila, že „modré barety“ tam měly (nebo ještě pořád mají?) i finský prapor, který je mentalitou, zájmy, přehledem o místní situaci na Kypru asi tak „doma“, jako lední medvědi na Sahaře (budování finské sauny na demarkační čáře v Nikósii je jedna z nezapomenutelných epizod této knihy). Rovněž jsem neměla tušení, že finská armáda ještě v 70. letech měla ve svém důstojnickém sboru bývalé příslušníky finských složek SS, kteří své nacistické smýšlení dovedli zdařile vnést i do „mírových sborů“ OSN. Autorovy pokusy o vtipné podání vyznívají hluše, jisté pousmání mohou vyvolat jenom frekventované zmínky o zálibě v alkoholu celého finského důstojnického sboru ve službách OSN, ústící do poznání, že „po kořalce ztrácejí glanc jak lidi, tak nábytek“. O Finech jsem se tedy dozvěděla více, než o Kypru, což vlastně odpovídá názvu knihy.

5 25.07.2015

Z knihy jasně vidět, že B.MD. byla spisovatelkou jediného tématu - vlastního života. Její setkání s TBC bylo pro ní skvělým námětem k opravdu sugestivnímu zpracování, ale v reálu jí dost nevarovalo a ani její rodina - jak se ukázalo ve třetí části - jí nešetřila. Zejména třetí část tohoto souboru je důkazem, jak autorka dokázala čtenářsky přitažlivě zpracovat ty nejběžnější a nejbanálnější životní situace. Celé dlouhé pasáže místy vyznívají jako poradenský sloupek v barevném žurnálu pro americké hospodyňky, a přesto to nepůsobí lacině ani banálně. Nepotřebovala upíry, sadismus, setkání s anděly či ďábly, jako témata jí stačily vlastní dcery, manžel, sestry, starosti s prací, domem a zahradou, a přesto byla čtená a ctěná. Komu se to dnes povede?

22 10.07.2015

Veľké sklamanie, rozčarovanie a hlavne ľútosť nad tým, že P. P. tento jasný prešľap, krotký a štýlovo rozháraný príbeh už nenapraví a už nikdy nič lepšie nenapíše, lebo už nikdy nič nenapíše.
Obálka je geniálna, ale rozumie jej tiež iba generácia, ktorej evokuje predmet, aký si ešte z vlastnej skúsenosti pamätá.
Rivers teda naďalej zostávajú neprekonateľné.

7 10.07.2015

Držím v ruce výtisk ověnčený papírovou páskou s pyšným textem: 18. dotisk! Panečku, to už musí být vážně pecka, když za těch pár let od prvního kontaktu českých čtenářů s tímto sousedským pohledem na naší společnost byla kniha tolikrát dotištěna, jen aby se na každého dostalo. A pak to čtu a nevěřím vlastním očím, a čtu dál a dál a najednou mi to dojde: no jasně, v zemi, kde je Blesk nejčtenějším deníkem, musí kniha, která je vlastně literárním zpracováním zpráv, epizod a drbů z dobových "blesků", rozhodně uspět . Velké, spletité, nejednoznačné osudy několika historických českých celebrit a "stars" jsou zde zpracované ve zkratce, pomocí populárních a omílaných epizod, vtipně a účelově. Nebudu to odsuzovat ani knihu zpochybňovat. Považuji ji vlastně za dobrý vzkaz současným velkopodnikatelům a dnešním celebritám: dobře, pozorně si to přečtěte, abyste viděli, že pravděpodobně i z vás zbyde v paměti národa možná jenom několik málo z kontextu vytržených epizod, veselých či dramatických příhod a hlavně pomluv současníků. Nebojíte se?

10 10.07.2015

Zajímavý dobový dokument o negociačním procesu.

Pozoruhodné. Od slavných hereček se obyčejně nečekají hluboké životní úvahy, politologické postřehy, schopnost reflexe vlastního nitra a tvůrčích postupů. Liv je výjimkou. Nenapsala žádný "autobiografický román", ale skládanku postřehů, nápadů, zážitků, vzpomínek ryze privátních i profesních, klepů ze zákulisí filmového průmyslu a hlavně - vypsala se ze své bolesti nad tím, že její vytoužená a vydřená kariéra jí odváděla od mateřských povinností či radostí. Nejen filmovým fanouškům, ale i mámám, které nemají čas pro své dcery, může četba této knihy hodně dát.

4 03.07.2015