Koka komentáře u knih
Skvělá a nejen napínavá, ale místy doslova zábavná kniha. Když už je níže polemika ohledně překladu: Četla jsem to v překladu Josefa Škvoreckého ze šedestátého pátého a byla jsem moc spokojena a vysmátá - je to jazyk a hlášky mé generace. Je ovšem pravdou, že překladatel si v případě ženské kozmetiky neporadil s výrazem coldcream - asi tehdejší naše realita neznala žádný takový krášlící výrobek. Ale kniha je to i po těch mnoha letech pořád výborná a ke čtení.
Uplynulo už alespoň 30 let, co naše televize dávala britský seriál Perla v koruně, ale dosud na něj vzpomínám jako na něco velmi, velmi zajímavého, zvláště proto, že soumrak britské koloniální nadvlády nad indickým subkontinentem v něm – snad i docela věrně - zobrazili samotní kolonizátoři. A najednou ke svému obrovskému překvapení zjišťuji, že již dávno předtím jeden Angličan dovedl úžasně vyhmátnout tu dlouhodobou neudržitelnost anglické správy nad obrovskou a nevyzpytatelnou Indií a žasnu nadšením, jak dokázal z banální epizody vystavět velký příběh fatální konfrontace nejen několika postav, ale rovnou několika národních mentalit a světových ideologií.
Nevím, zda v době vzniku této knihy (20. léta 20. století) byly již na světě pojmy kulturní šok, střet a dialog kultur, mezináboženský dialog apod. Rozhodně však to, co pro nás tato slova dnes znamenají, Forster do knihy již téměř před sto lety vložil. Je obdivuhodné, jak dokázal porozumět indické nátuře, jak dovedl na banálních životních situacích vykreslit to rozdílné vnímání téhož ze strany Evropanů a Indů a konflikty z toho pramenící, jak uměl zobrazit své britské spoluobčany ve službách koloniální správy jako ubohé karikatury stvrzující si svou údajnou nadřazenost nad domorodci trapnou namyšleností a hranou shovívavostí, jak nenásilně konfrontoval indický historicky daný kastovní systém s kastovnictvím vetřelců, kteří hluboce pohrdali zemí, jejíž bohatství ždímali a odváželi pryč.
Samotný klíčový příběh románu o tom, jak jedna citově, sexuálně a mentálně deprivovaná hlupačka zamíchá životy desítek, až stovek lidí, by nestál ani za pozornost, kdyby jej autor nedovedl zasadit do své doby a místa natolik přitažlivě, uvěřitelně a napínavě, jak se to povedlo v případě Cesty do Indie. Skvělé, skvělé, vynikající! Dávám pět hvězd na druhou.
(Čím víc knih čtu, tím častěji mě přepadá podezření, že „tohle jsem už někde viděla“. Tak tomu bylo i na mé cestě do Indie - některé pasáže mi připadaly jako z knihy Pí a jeho život Y. Martela. Ale pohled na datum, kdy vznikly tyto dvě „názorově si blízké“ knihy, snadno odpoví na případnou otázku, kdo koho inspiroval :=))
Popis jednoho zápasu kafkovského střihu. Životy totálně ztracené generace moskevských literátů, boje bez vítězů, prohry beze cti. Těžké, nesnadné, komplikované. To nejenže není na čtení "jedním dechem", a vůbec vydejchat to je dost těžké. Trifonovův vrcholný opus.
Keby sa vypreparovali niektoré dobové reálie (nezvyklosť jazdy autom, nemoderné lekárske prístroje a liečebné postupy), tak by to vlastne mohol byť úplne súčasný román z lekárskeho prostredia. Veď ani po takmer 80 rokoch od príbehu sa v previazanosti lekárov s farmaceutickými firmami mnoho nezmenilo, doktori - kolegovia si naďalej vzájomne posielajú pacientov, len aby jeden druhému pomohli zvýšiť prestíž a príjmy, rôzne "autority" nám tiež odporúčajú bezcenné výživové doplnky atď. Veľmi, veľmi podobné dnešku. Že to hrdina tejto knihy nakoniec celé prekukol a vycúval? Tej jeho morálnej katarzii som nemohla tak celkom uveriť a považujem ju za jedinú slabinu príbehu.
Dost nemožný název knihy odrazuje, ale krátce po začtení zjistíte, že značí „ceny kaučuku na světových burzách jdou dolů“. Jde o velmi sugestivně a s vysokou mírou autenticity pojatý příběh života holandské enklávy v Holandské Indii, dnešní Indonésii, v 20. letech 20. století, kdy kolonialisté ždímali Jávu, Sumatru a enormní zisky z kaučukových plantáží jim přinášely styl života, o jakém by se jim v rodném konzervativním Nizozemí ani nezdálo. Bělošská nadřazenost, ziskuchtivost, postupná ztráta evropských zvyků a hodnot, nutnost vzájemné soudržnosti v cizím prostředí a současně boj o kariérní postup po zádech kolegů, úpadek morálky a všechny příznaky toho, co dokážou tropy udělat s Evropany. Hlavní starostí všech byly jenom tantiemy – kolik ještě let se dřít v pekle indonéské džungle, než dosáhneme dost na pohodlný život tam, doma? Jenomže každý večírek jednou skončí, ceny na burzách jednoho dne padnou spolu s vysněnou budoucností a doma, v Nizozemí – tam už postavy knihy také nepatří. Svým námětem je tato kniha dost ojedinělá. Velmi mě to zaujalo.
Po dlouhých letech jsem si znovu "střihla" drahou Betty a musím konstatovat, že mě zaujala a bavila ještě mohem, mnohem více, než když jsem jí četla poprvé, v letech mého počínajícího mládí. Vypravěčský talent, vtip, schopnost podat přímo hrůzné situace s nadhledem, vykreslit je věrně a současně i trochu je bagatelizovat, nelitovat se - to všechno jsou atributy, které dělají tuto knihu výjimečnou. Její první kapitoly o dětství a mládí mi připomínají oblíbený Tymián Marcela Pagnola, ale ty další jsou už z tvrdšího materiálu, včetně jakýchsi až sociologických postřehů o zvycích, rituálech a vrozené i vynucené omezenosti farmářských žen, o absurdním postavení Indiánů včetně jejich postupné totální degenerace (jak se o tom úžasně píše i v knize Čarování s láskou).
Myslím, že tato kniha patří do zlatého fondu i díky tomu, jak je její příběh svázán ze svou dobou a prostředím, a přesto vypovídá o něčem nadčasovém, velmi lidském a vesměs - ve všech kulturách a dobách -pochopitelném.
(Nemohu se ubránit dojmu, že anotaci k zdejšmu vydání z roku 2008 od vyd. Argo psala nějaká žákyně 6. třídy ZŠ do svého pečlivě vedeného čtenářského deníku. Zasloužila by si za to jedničku, ale rozhodně ne zveřejnění na Databázi knih.)
Kdož ví, kdo vlastně byli autoři tohoto příběhu, když jeho originál je napsán německy, přičemž výtek, výsměchu, kritických poznámek vůči Němcům a projevů vlastenectví a oddanosti vůči Francii je příběh plný. Ze začátku to působí jako banální, ani ne moc detektivní příběh, zajímavě - na střídačku vyprávěný oběma autory vystupujícími v roli hlavních postav - soukromých detektivů. Jejich vzájemné pošťuchování je dost nesmyslné a nepůsobí nijak vtipně, ale asi za polovinou příběh "dostane barvu". Čtenáři začíná být jasné, že autoři neměli ani tak ambici napsat detektivku, ale hlavně chtěli vyjádit svůj názor na stále doutnající nacizmus v hospodářsky se opět vzmáhajícím Německu (příběh je situován do cca poloviny 60. let XX. stol.), na politickou realitu Francie na sklonku vlády de Gaulla, na neschopnost a nezájem francouzské společnosti vyčistit veřejný prostor od kolaborantů a válečných zločinců, na probouzející se studentské hnutí, (které teprve mělo vybuchnout v roce 68) a - to se dnes zvláště zajímavě čte - na snahy o sjednocení Evropy, vybudování jakéhosi společného (dokonce bezhraničního!) evropského prostoru a snad i měny! Tyto názory mě zaujaly a bavily více, než vlastní kriminální příběh, který zjevně sloužil jenom jako věšák pro prezentaci občanského postoje autorů.
Naivní nic moc. Ale na čtení po kouskách při posedávání v čekárnách to postačí.
Úžasne vystihnuté prostredie a myslenie v tej dobe a v tej zemi. Na všetkých troch príbehoch autor ukázal, aká je ľudská povaha nemenná a ako sa kriminálne činy, ich motivácia a realizácia, aj po stáročiach opakujú. Pri tejto knihe som si oddýchla od inej, nezvládnuteľnej, a dobre som urobila.
Dobře, že jsem tuto knihu četla až poté, co jsem přečetla snad všechny detektivky A.CH., protože bych si ty její napínavé příběhy tolik necenila, kdybych věděla, jak snadno, bez většího zaujetí, rozmyslu, tvůrčího trápení, leckdy jenom z "nízkých" finančních pohnutek je psala. Ve Vlastním životopisu je pozoruhodných tolik epizod a informací, že jsem nestačila zírat. Je jasné, že hodně, opravdu hodně ze svého života autorka zamlčela - ať už úmyslně, nebo ve vyšším věku zapracovala špatná paměť. Proto snad víc, než jako svědectví jejího života beru knihu jak úžasné svědectví dané doby. Některé epizody o životě a vztazích služebnictva mi připadaly jako předobraz nedávno shlédnuté TV série Panství Downton; kapitoly pojednávající o Agathiných pobytech na Blízkém východě jsou smutným dokladem toho, že tato oblast nebyla vždy životu a civilizaci nebezpečná, jako je tomu dnes, informace o struktuře anglické společnosti mezi dvěmi světovými válkami, o trapných, směšných i hodně užitečných konvencích, rodinných vztazích, postřehy z cesty kolem světa - dalo mi to opravdu hodně. Moc dobré čtení!
Kvalitní a reprezentativní průřez tvorbou velké osobnosti světové literatury. I když, na druhou stranu nutno uznat (a tento průřez to v plné nahotě prokázal!) že autorka tematicky čerpala z velmi úzkeho okruhu sociálního spektra tehdejší společnosti. A pobavila mě při četbě i intenzivní připomínka té kulturní odlišnosti anglické společnosti a angl. rodiny od našich podmínek, a sice, že na majetek předků lze pomýšlet - pokud vůbec - až po jejich smrti! Hustě přítomná je i připomínka koloniální slávy britského impéria - pomalu v každém příběhu je nějaký ten plukovník, který sloužil v Indii či Malajsii, guvernantka, která provázela své zaměstnavatele Afrikou, herečka, která působila v některé vzdálené kolonii. Ach, co by si bez anglického chladu, vypočítavosti, rezervovanosti, studených vztahů a skandálů ze zatajené minulosti ta autorka počala? Asi by žádný z těchto promyšlených příběhů "nepočala". A to by byla škoda.
Jak to chodí u knih poskládaných z několika děl různých autorů, úroveň je nevyrovnaná, až propastně různá. Úvodní Malá vodní slípka G. Royové je půvabná, velmi "kanadská" a skutečný skvost. (Nedávno zde v nějaké diskusi někdo pindal kvůli naší povinné školní docházce. Tomu doporučuji přečíst si tuto novelu, možná mu něco dojde.)
Druhá ukázka frankofonní kanadské literatury začátku 20. stol. - Poslední přístav Y. Thériaulta postavou starého námořníka a jeho živlu - moře snad v každém odstavci připomíná jiného starce a jiné moře, ovšem - přes tragický konec - je oslavou života, krásnou ukázkou sveřeposti, síly nevzdávat se. Poslední tři novely jsem nedočetla - žádná z nich mě po začtení se natolik nechytla, abych u nich trávila čas. Ale kvůli té první, kvůli ní stálo za to vzít tuto knihu do rukou.
Zajímavé, neotřelé, pražská lokace jedné z povídek dělá knihu pro nás zvláště přitažlivou.
Snad více než o způsob provedení a vyšetřování kriminálních činů šlo v obou příbězích o to poukázat na prohnilost italské společnosti, politické vlivy, korupci, šílenou "autocenzuru" policistů před nadřízenými a stálý pocit subordinace nemajetných před majetnými a mocnými. V druhém příběhu jsou výstižně popsané praktiky v šoubyznysu, které se ani po 50 letech nezměnily. Zajímavé, napínavé, přínosné čtení.
Velmi propracované, uvěřitelné, s přesahem k sociálněkritickým otázkam.
Všechny klasické "propriety" a modely vztahů a chování na anglickém venkově v 30. letech 20. stol. to sice mělo, ale A.Ch. to přece jen nebyla! Strašně zamotané, místy nepravděpodobné až směšné, ale jinak napínavé, to ano.
Třeba jednou, za sto, za dvěstě let bude Afghánistán zemí klidnou a snesitelnou pro vlastní obyvatele i okolní svět. Moc bych jim to přála. Pokud se tak stane, bude to i (malinkatou) zásluhou této knihy, jejího autora a jemu podobných lidí.
Hladové dětství na dvorku plném divných partají, prožívané v době, kdy Duce a Fascia byli nadějí a spásou chudých, na čemž se zdatně přiživoval katolický klérus. Autor "trochu neunesl" zvolenou ich-formu, a tak v knize zaznívají i úvahy, postřehy, soudy, jichž by žádné 11-leté dítě nebylo schopné. Myslím, že kniha velmi výstižně vykresluje podhoubí italského fašizmu a léta dozrávání dětí, pro které byla jediná lira pokladem, pro který se oplatilo lhát, krást, bojovat. Zajímavé čtení, i když satirický tón mířící na pokrytectví kněžského stavu již časem ztratil tu původní sílu.
Neuvěřitelně hutný text. Nejen sazbou, ale zejména výpovědí, kterou nese. Ta "hustota" slov a myšlenek jakoby místy chtěla čtenáře udusit. Vedro Karibiku, těžká vůně bující vegetace i vydatné lijáky nepřinášející osvěžení - vše jako by bylo předurčeno být prostředím pro tak dusivý, těžký příběh, ve kterém vévodí hniloba, puch, špína, zloba, beznaděj. Autorčina obraznost, její schopnost pestrobarevného vykreslení postav, z nichž žádná není hodná ani špatná, mě místy nadchla, místy byla ubíjející. Ten pořád se opakující leitmotiv ztráty matky, vecpaný i do epizod, kde jakoby neměl opodstatnění pro děj, byl všudypřítomný, doslova dráždil a sváděl k výkladům, které další text vzápětí popřel.
My jsme zažili, co je to žít v okupované zemi, ale zde se vykresluje - jen tak, v náznacích, ale častých a výstižných - co je to žít v kolonizované zemi, být vychováván a vzděláván v souladu s tradicemi kolonistů, ovšem bez nejmenší perspektivy dosáhnout i na další výdobytky a hodnoty kolonizující země.
Knihu doporučuji, i s vědomím, že se někomu nebude líbit a že ne každý jejímu poselství porozumí. Mé chápání tohoto příběhu je např. v rozporu i s názorem autora doslovu - prof. Jařaba, a to jsem si přitom nikdy nemyslela, že jeho slova bych mohla jednou "nebrat".
Ten příběh měl ohromný potenciál, ale autorka z něj udělala přesládlou a hlavně neuvěřitelně naivní romanci. Milovníci dobrých konců (za každou cenu) a jednoduchých řešení (padajících z nebe) si přijdou na své.