Koka komentáře u knih
Chápu autorčinu zlost, naštvání, zklamání, ale nečetlo se to moc příjemně. Místy to mělo nádech bulvárních klepů, místy vytahování se, ale o jejím otci, kterého tak obdivuji, jsem se tam mnoho nedočetla, resp. to, co jsem se dočetla, nepůsobilo nijak sympaticky. Jakoby byla sama cítila, že ho měla a chtěla poznat více a blíže, než jak jim život nadělil.
Áno, je to tak. To ešte Artfórum sídlilo na ulici Červenej armády, poblíž Tety, v akomsi pavlačovom dome, a chodili sme sa tam v deväťdesiatom prvom prehrabávať v knihách, ktorých mená autorov sme ani nedokázali vysloviť. Medzi zásielkami z Prahy a semo tamo domácou, narýchlo vydanou nevídanou produkciou sa škerila aj tvár akéhosi odkundesa s mäsitým zátylkom, nízkym čelom, ale hlavne - malo to anglický názov! Nuž som to kúpila. A od tej doby som to prečítala snáď 20x, a hádam ďalším dvadsiatim čítať vnútila.
Snáď ešte kde čo v živote prečítam, ale rozhodne už nič nebude mať ten nárazový odér šoku, hnusu, obdivu, pohoršenia, nadšenia, zvedavosti, zábavy atď, než aký mi priniesla táto kniha.
Parkovisko naproti Štúdia L+S sa mi potom navždy vrylo do pamäti ako významná lokalita na večnosť stvárnená v klasickej literatúre.
Úžasné žánrové obrázky z východoslovenskej dediny, vykreslenej v plnej jej malebnosti, otupelosti, zaostalosti, s figúrkami pánbičkáriek, prespaniek, miestnych bláznov, opilcov, zdegenerovaných machrov milujúcich - ako inak! - váženého pána oného, premiéra. Všetci sa vystatujú, pozerajú si vzájomne do spální i hrncov, snívajú o veľkom svete, o ktorom majú predstavu len z televízora, a žijú si svoje životy plné radostí i problémov porovnateľných s kýmkoľvek. Autor vystihol prostredie a jednotlivé typy v geniálnych skratkách, únosne dávkovaným vkladaním východoslovenského nárečia do textu priblížil čitateľovi prostredie i myšlienkové pochody postáv tak, že ich počujete, cítite ich pach a pot, vidíte ich gestá. Sandokan, Chosé, Cvanciger, Fiťo, Moťo a ďalší - ako by to všetko boli východniarski bratranci Pišťankových postáv.
Vynikajúce, skvelé, jedinečné.
Pozoruhodné. Pokud tohle je opravdu prvotina té autorky, tak na co se můžeme těšit, až dozraje? I když kvalitu opravdu dobré prvotiny jen málokterý autor překoná. Je to psáno tak svobodně! Žádná klišé, ale bohatá obraznost v příběhu i jazyku. Takhle může psát jenom sebevědomý autor, který si nedělá starosti, zda se to bude líbit.
Je to sice příběh ztroskotaných existencí, ale nejsou to typy asociálů, kteří by si libovali ve svém pádu. Tihle dva se ještě snaží, ještě to zkoušejí, ještě hledají - alespoň jeden druhého.
Moc doporučuji. Mohlo by se líbit zejména těm, kteří porozuměli Andreasu Dopplerovi nebo Veněčkovi cestujícímu na trase Moskva - Petušky.
Když o nějaké knize ruského autora lze říct, že výstižně a nedostižně zobrazuje ruskou duši v celé její šíři a hloubce a nízkosti, tak je to tento blábol opilého cestovatele, kterého bolí, bolí, bolí tělo i duše, bolí všechno co bylo i co bude, jede za svým synkem, ale jak se tam dostat, když cestou číhá tolik nástrah, tolik patoků, tolik zastávek, kterými už projížděl a nejednou je projel, tolik spolucestujících, kteří se také rádi podělí i o poslední kapku, jak jen se dostat tam, kam chce jet, když vykročit je tak těžké, síťovka s lahvemi je také těžká, ta makačka na stavbě také nebyla lehká, jen trefit to správné nádraží - ale jak?!
Geniální. Jedinečné. Vtipné i úděsné. Výšiny světové literatury v močálu alkoholikovy závislosti.
(Četla jsem překlad Milana Dvořáka, který vyšel na pokračování v literární revue Sovětská literatura v roce 1990. Všimla jsem si, že snad každé zdejší české vydání překládal někdo jiný. To by mě zajímaly, ty rozdíly!)
Keby niekto potreboval či dobrovoľne chcel vedieť, ako vyzeral banálny profesijný i osobný život moskovskej inteligencie v 70. rokoch 20. storočia, tak táto kniha to zobrazuje v plnej nahote. Bežný, každodenný život vedca - historika zaoberajúceho sa úplne nezmyselnou témou, a jeho manželky usilujúcej sa v procese stáleho zháňania základných životných potrieb zabezpečiť chod rodiny. Dnes sa to číta ako absurdity, kedysi bol taký život štandardom. No osobná rovina - bilancie vzťahu životných partnerov, rodičov a detí, kolegov - tá zostala nadčasová. Trifonov vystihol ducha doby dokonale, ale akoby sa sám zľakol toho, čo mu z príbehov vychádzalo, radšej ich ukončil dosť narýchlo a nepresvedčivo.
Kniha, která kromě literárních hodnot měla ve své době plnit i zjevně "společenský účel" a obrátit pozornost lidí k tématu, před kterým si mnozí zakrývali oči. To se nepochybně povedlo. Je dobré, že dnes, cca 80 let od příběhu, už situace soužití různých ras na jihu USA není tak vyhrocená, ale k myšlence dívky - hrdinky příběhu, že "existuje jenom jeden druh lidí - lidé" má svět (a USA zvlášť) ještě hodně daleko.
Zaujala mě poznámka v doslovu vydání SNKL 1964, že v postavě Dilla vykreslila autorka svého kamaráda z dětství - pozdějšího slavného spisovatele Trumana Capota.
Podnikla jsem odpovědný, nepodjatý pokus přečíst tuto knihu. Nešlo to. Vážně jsem vůbec, ale ani v nejmenším ten výběr témat a styl zpracování nepochopila, a přitom jsem se dlouhá desetiletí domnívala, že absurdita, parodie, ujetosti a provokace mi v životě natož v literatuře nejsou proti srsti. S tímto jsem si neporadila.
Ten správný věk pro přečtení této knihy jsem propásla. Teď to už nebylo ono - žádná z postav mi nebyla sympatická a ani žádná z těch nesympatických nebyla uvěřitelná. Nereálné dialogy, nimrání autora v malinkatých detailech a vzápětí skok v ději o několik let a mnoho mil jinam. Neuzavřené mikropříběhy některých postav, historie vlastní Steinbeckovic rodiny místy naroubovaná na ústřední příběh, místy naprosto opomíjená. Vsuvky v ději knihy - jakési Steinbeckovy glosy k aktuálním politickým událostem či stavu světa - mi přišly nesourodé a jakoby byly k epické vrstvě nasilu přilepené.
Četla jsem první české vydání, z roku 1968, a hodně mě zaujal doslov překladatele, v němž se zmiňuje o ostudném, hanebném a nechutném autorově postoji k válce ve Vietnamu, a kupodivu Steinbecka omlouvá s tím, že kvalita jeho literární tvorby nám má být přednější, než jeho vlastní lidský, občanský postoj, a že tyto dvě roviny spolu nesouvisí. Když tohle o něm čtenář ví, hned jinak vnímá kapitolu 42.
Příliš mnoho dějových linek, v nichž jsem se občas ztrácela a jejichž věrohodnost byla značně kolísavá. Nejvíce mě zaujaly epizody související s expanzí firmy Baťa do Indie, problémy s tamější výstavbou, střet mentalit. Dost mě mrzelo, že toto téma bylo tak neuzavřeně ukončeno. Většina postav byla uvěřitelná, jenom některé trochu "šustily papírem". Lyrické vsuvky byly místy krásné, občas však rušily a vadily. Každopádně knihu řadím k tomu nejlepšímu ze soudobé původní české tvorby.
Překvapující. Zklamání. Možná nebudu pochopena, ale to Ilf a Petrov a jejich „okružní jízda“ po USA v knize Amerika bez poschodí byla mnohem přitažlivější, objevnější a zábavnější cestopis, než tento Steinbeckův pokus objet svou zemi a poznat ji v aktuálním stavu. Zřejmě pociťoval tvůrčí prázdno, nedostatek témat a ztrátu kontaktu s těmi sociálními vrstvami, které vždy představovaly nejzajímavější hrdiny jeho knih, a proto se k cestě v poměrně vysokém věku odhodlal. Nejpůsobivější jsou jeho popisy přírody, zejména vyznání obdivu sekvojím; lidé ho moc nenadchli - buď mluvili moc nebo byli nemluvní, buď byli dotěrní nebo odtažití - na každém měl něco. Za zajímavé a jako nóvum přínosné považuji jeho dobové zaznamenání tehdy se teprve rozvíjející subkultury dálkových řidičů, tvrdosti a romantiky jejich života, a také postřehy kolem staronového civilizačního prvku nomádství - života v pojízdných karavanech (které se tehdy ještě tak nejmenovaly). V mém vydání z roku 1965 pro spoustu dnes běžných jevů čeština ještě asi neznala pojmenování, a tak místo motorestu se tulák stavoval v „automobilistických střediscích“.
Za jediný projev jeho občanství a jasného, neuhýbajícího názoru, považuji popis průvodních scén z jedné z nejubožejších a nejtrapnějších kapitol americké historie - nástup do nesegregované školy v New Orleansu za přítomnosti bezpečnostních sil Národní gardy. Literární úroveň a výpovědní hodnota jednotlivých kapitol kolísají. Pokud i na té dlouhé okružní jízdě našel téma na nějaký velký román, žel, už jej nezpracoval. Jeho poslední kniha Zima úzkosti nereflektovala nic, co na cestě zažil, a tak z celé dlouhé a namáhavé jízdy vytěžil jenom tuto útlou knížku.
Ženská četba v nejsilnějším a nejdůstojnějším možném provedení. Tři ženy, tři příběhy, a přesto jeden leitmotiv, jen v různých variacích: osamělost, hrozba osamění, strach z ní, boj proti ní. Autorce se povedlo zpracovat příběhy tak, že - až na drobné epizody - nejsou natolik zakotveny v čase a místě, aby nemohly být prototypem obdobných situací kdekoliv a kdykoliv. Nevěřím, že by mohla být čtenářka, která se v alespoň jedné scéně nepozná. Nemluvě o mužích - čtenářích, kterým knihu doporučuji nejvíce. Je i o nich, vlastně zejména o nich.
A když jsem na začátku napsala, že jde o ženskou literaturu, nepleťte si jí se srdceryvnými sladkobolnými příběhy. Toto jsou totiž kruté hořkobolné příběhy. Toto je literatura, která přetrvá.
Legenda. Ona ako osobnosť i jej príbeh, ktorý si pre túto knihu upravila, ako potrebovala. Patrila ešte k tej generácii slávnych herečiek, ktorým nebolo úplne jedno, čo sa o nich píše, a preto to vzala do vlastných rúk. Navyše - jej konzervatívna výchova a potom samotný priebeh života nešli spolu celkom v súlade, a tak na sklonku života chcela svoj obraz vylepšiť a aspoň dačo vysvetliť. Čo sa jej nehodilo, zamlčala, ale aj tak je toho dosť, čo povedala ani nie tak o sebe, ako o ľuďoch, ktorí ju obklopovali, mali radi i neznášali, pomohli jej na ceste za slávou. Je paradoxné, že hoci svet ju uznával hlavne ako herečku, to, čo ju prežilo a asi natrvalo prežije, sú jej spevácke výkony. Vidieť ktorýkoľvek film s M.D. mi nikdy neprinieslo toľko zimomriavok, ako počuť jej nahrávky. Kniha je aj zaujímavým svedectvom o filmových praktikách v 30. - 40. rokoch minulého stor. v Európe i v Hollywoode, cenné sú časti pojednávajúce o nasadení amerických umelcov k zábave vojakov bojujúcich na európskych a pacifických bojiskách. Odporúčam.
Neodbytne sa mi vnucujú spomienky na Pišťankove Rivers a jeho grázlov. Keď sme sa začiatkom 90. rokov z nich rehlili, to sme ešte netušili, že Rácz and co. sú vlastne amatérskymi zakladateľmi oveľa silnejších, brutálnejších a sofistikovanejších foriem násilia, nátlaku a zločinov, ktoré na konci a prelome storočia ovládnu Slovensko. Povedať, že to mal Karika ľahké, by bolo voči nemu neúctivé, ale predsa treba - s povzdychom - priznať, že tému a jej spracovanie mu priamo vnukla realita, takže si nemusel celú knihu vymýšľať; pre viaceré epizódy knihy stačilo len spracovať články z dobových novín a vybrať vhodné citácie z autentických politických prejavov. I tie neverejné prejavy má dobre odpočúvané, úplne som tých krkáčov „počula“.
Viaceré drastické zločinecké a sexuálne scény sú naozaj veľmi drastické, a možno až veľmi, veľmi nadsadené, ale mechanizmus prerastania zločinu do verejnej správy, jeho motiváciu a prejavy, ich vzájomnú podmienenú spätosť, opísal skutočne vierohodne. Na mnohých miestach knihy to dal vyžrať svojim spoluobčanom, tým ľahostajným „divákom televíznych reality show“, ktorí zalezení nečinne roky sledovali, ako im zopár gaunerov pred očami a v priamom prenose rozkráda štát, mesto, obec, morálne ničí genofond národa, a ešte im aj k tomu tlieskali.
Knihu symbolicky rámujú návštevy protagonistov príbehu u Bábkara, duchovného otca celého toho svinstva, ktoré zachvátilo celú krajinu a bude ju ešte roky prenasledovať. A tu som si znova spomenula na Pišťanka - zatiaľ čo on si s dotyčným v niekoľkých knihách Skaziek vybavoval účty milo, prívetivo - so sarkastickým výsmechom, Karika pritvrdil. Veľký Mufty sa iste dobre rehoce.
V dejinách literatúry existujú príklady, kedy literárne dielo otvorilo ľuďom oči a priamo či nepriamo vyvolalo spoločenskú zmenu. Žiaľ, Karikova kniha tento potenciál nemá, pretože ju pravdepodobne s rovnakým gustom čítajú aj tí, o ktorých píše.
(V románe Bludné hviezdy Š. Alejchema sa opakovane vyskytujú ako milá, dôverná nadávka slová „frasová karika“. Vôbec nič som si pod tým nedokázala predstaviť, než som spoznala tohoto autora - naňho fakt sedia :=)
Vynikající. Prokreslené charaktery, umně vybudované zápletky, napětí do poslední stránky. Kromě kriminálních činů zde autor výstižně zobrazil i tehdejší podmínky práce kriminalistů (50. léta) a její dopad na jejich soukromí. Pobavila mě pasáž, kde autor paroduje literární styl "podvodníků, co píšou romány".
Asi se nesluší a je proti pravidlům komentovat knihu, kterou jsem nečetla. Ale přesto sem musím napsat: tak vynikající anotaci, jako je tato, jsem na DK ještě nečetla. Je sice možné, že porušuje všechny atributy vyžadované znalci a odborníky na psaní anotací, ale pokud je kniha jen přibližně tak přitažlivá, jako její zdejší (nepochybně subjektivní, zbytečně epická, roztahaná a spojleroidní) anotace, tak se je na co těšit. Nemá někdo pro mne "recenzní výtisk" ?
Kriminální činy, způsob jejich provedení a vyšetřování možná vypovídají o dané společnosti více, než jakékoliv jiné společenské jevy. Z tohoto hlediska jsou vzpomínky L. Šejnina opravdu kuriozní a velmi přínosné pro poznání situace v Rusku po roce 1917. Už jen způsob, jak se z něj stal v 17 letech (!) kriminální vyšetřovatel (z příkazu komunistické mládežnické organizace Komsomol), nás šokuje a je výmluvným svědectvím o stavu ruské společnosti v té době.
I při vší ideologické selekci "nevhodných a nežádoucích" názorů, motivované raně komunistickým názorem autora, mapuje jeho kniha bezprostřední roky po revoluci, léta Nové ekonomické politiky (NEP) a kuriozní postavičky podvodníků, kapsářů, překupníků, kuplířek, defraudantů. Některé epizody mají nádech oděských povídek Isaaka Babela, některé jsou naivně agitační, žádná z nich si však nevšimla vzrůstající kriminalizaci ideových odpůrců politického režimu, která se v 30. letech pak rozvinula do hrůzné podoby a do jisté míry ohrozila i samotného autora.
Kniha mě místy rozčilovala, častěji bavila, rozhodně však velmi zaujala.
Jako by se nějaký Velký Režisér dějin světa rozhodl, že než se to všechno nenávratně podělá, tak ať ještě naposledy přijde k velkému vzepětí ducha a tvůrčí mysl ukáže, čeho je schopna. Protože po uplynutí toho nešťastně šťastného roku 1913 už nikdy nic nebude, jak bývalo. - Já vím, že tohle tvrzení je strašně nadnesené a přepjaté a zavání patosem. Jenomže po přečtení této - dá se říct dokumentaristické - knihy to vysloveně svádí k podezření, že s tím rokem 1913 něco nebylo v pořádku: takový koncentrát nových myšlenek, tvůrčích činů, zákrut i slepých (přesto užitečných) uliček umění, jaký v tom roce vytryskl na tom malinkatém prostoru dvou dožívajících soustátí - c. k. mocnářství a německého císařství (samozřejmě - s přesahem do Paříže a N.Y.), to je něco nevídaného. Z dnešního pohledu je úžasné vědět, co současníci (a často ani hlavní aktéři) nemohli v naprosté většině případů ani tušit - že ti neurastenici, podfukáři, příživníci, hysteričtí milenci a středostavovští úředníci či učitelé vlastně vytvářeli umělecké směry, myšlenky, díla, které nakonec poznamenaly celé 20. století.
Z obsahu i stylu této knihy jsem byla nadšena. Poněkud mě jen udivovalo, proč byl pro autora tak nadstandardně zajímavý jinak ne moc známý malíř August Macke, že mu věnoval tolik místa. Až po přečtení informací z jiných zdrojů jsem pochopila …
Kam se jen mohlo myšlení a umělecká tvorba v Evropě dál vyvíjet, nebýt toho, že rok 1913 skončil a ten, co přišel po něm, již navždy změnil mapu i myšlení celého světa!
Na první pohled by to snad mohlo vypadat jenom jako jízlivá satira na francouzský vzdělávací systém, jaký panoval v tamějších církevních školách před 100 lety. Já jsem to však vnímala především jako velikou obžalobu krutého tyranského systému vzdělávání a takzvané výchovy, aplikované výhradně cestou zákazů a trestů, a církve vůbec. Autor - nepochybně i pod dojmem svého dočasného pobytu v semináři - do knihy vložil (poněkud uměle implantoval) zajímavou kapitolu pojedávající o celibátu, jeho smyslu, či spíše nesmyslu, o pokrytectví církevních kruhů atd. Z knihy poněkud dost čouhá, že spisovatel si jejím prostřednictvím vyřizuje účty s těmi, kteří se ho pokoušeli učit (a hlavně lámat) v dětství. Doporučuji.