Koka komentáře u knih

Pohled dospělého muže na jeho vztah k otci, kterého v dětství v důsledku války ztratil. Až jako dospělý, po letech, hledá a někdy i nachází pochopení pro tátovo konání, které bylo malému klukovi nepochopitelné. Protektorátní Čechy, konec války, putování za záchranou tvoří kulisu příběhu synovské lásky, která přišla opožděně - pro oba.

3 04.11.2013

Zoufalství, nicota, beznaděj. Nejděsivější příklad zmaru, bezvýchodnosti, jaký jsem snad kdy četla. Brilatně napsané, ale dnes z toho neusnu.

4 27.10.2013

Fascinující čtení. Ale to není kniha, ke které by bylo možné psát komentář, jenom jí s pokorou zaklapnout a doporučit k přečtení.

3 23.10.2013

Přečteno jen tak, tak - na přeskáčky, sem tam kousek. Přibližně v třetině už bylo jasné to závěrečné poselství a stylem i obsahem se to točilo v kruhu.

3 13.10.2013

Tak nejdřív k anotaci: ne, nejde o žádný "lakonický popis života rybářské obce". Rybářská obec a její život jsou v celém naprosto komorním příběhu jenom pozadím pro niterný a poetický příběh přátelství "chlapce" a starého námořníka, které pojí obdiv k poezii, ke knihám. Jak žít, když odejde ten, který jako jediný nám rozuměl? A žít vůbec dál? K čemu a pro koho? To si musí chlapec vyřešit, řešení je nesnadné, ale tím váháním mezi rájem a peklem, životem a smrtí, mořem a souší, tím vším dozrává.
Dominantním prostředím příběhu není vesnice, osada, ale moře, bouřící, nezkrotné, v němž bloudí duše utonulých:
"Dva námořníci se utopili, jejich těla se nikdy nenašla, připojili se k početné skupině mořeplavců, kteří se potulují po mořském dně, žvaní o tom, jak se čas vleče, a čekají, až si je Pán zavolá, protože jim to kdysi dávno kdosi slíbil, čakají, až je Bůh vyzvedne, vyloví je svým hvězdným podběrákem, osuší je teplým vetříkem, slíbí jim, že přejdou suchou nohou do království nebeského, kde nikdy nebývají k jídlu ryby, tvrdí utopenci, ti věční optimisté, krátí si dlouhou chvíli pozorováním kýlů lodí, podivují se nad nejnovějším rybářským náčiním, nadávají na odhozené odpadky a občas pláčou steskem po životě, pláčou tak, jak pláčou utopenci, a proto je moře slané."
Tak krásný příbeh o moři a lidech žijících u moře a z moře, mohl napsat jedině spisovatel z přímořské země, který ví, že "Slova jsou šípy, kulky, bájní ptáci lovící bohy, slova jsou ryby staré tisíce let, které nacházejí v hlubinách cosi strašného, jsou to sítě dostatečně velké na to, aby se do nich chytil celý svět i s oblohou ..."

19 09.10.2013

Dospět z kluka v muže není snadné. A když se to navíc děje v době války ve Vietnamu, sociálních a protiválečných demonstrací, rozpadu The Beatles, pnutí v rodině a jiných celosvětových katastrof, tak to bolí o to více. Žádné strhující, přesto dobré čtení.

2 06.10.2013

Vtipné příběhy o tom, co dovede náhoda : "Mince vyhozená do vzduchu ví o naší budoucnosti právě tolik co největší myslitelé a nejdůkladnější počtáři." Clair prokázal, že jeho fantazie a obrazové vidění se nevyčerpaly jenom v jeho filmech, ale dostatečnou zásobu uplatnil i ve své literární tvorbě. Příjemné čtení.
Nestává se často, aby autor doslovu ke knize kriticky komentoval práci překladatele té knihy, ale toto je ten vzácný případ.

2 05.10.2013

Knihu bych zhodnotila jediným slovem: nevěrohodné. Vypravěč z naprosto nepochopitelných důvodů etapizuje svůj život a a nadepisuje jednotlivé kapitoly knihy jmény franc. prezidentů a daty jejich prezidentování, aniž by bylo zřejmé, čím - kromě totální a bezvýjimečné nechuti a pohrdání vůči jejich konání a konání úplně všech franc. politiků - se prezidentování de Gaulla, Mitterranda nebo Chiraca projevilo v jeho životě. Nejhezčí pasáže jsou popisy foto-turné za stromy, ale působí jak z jiné knihy a jakoby je ani nemohl zažít ten chladný, sobecký, necitelný vypravěč.
V překladu mě zarazily dvě věci: v rumunské epozidě bych tipovala, že šlo patrně o všeobecně světoznámou organizaci "Lékaři bez hranic", v knize však nazvanou "Lékaři světa"; a že na vypravěče v silvestrovském telefonátu promluvil vnuk Louis-Toširo v mateřštině? - to sotva, když jeho mateřštinou (tj. řečí jeho matky) byla japonština a s dědou jinak normálně mluvil francouzsky.

2 03.10.2013

Když Osud tu - tehdy 14letou - dívku na apelplacu v Osvětimi přesunul ze skupiny určené k likvidaci do skupiny určené k přežití a zapsal jí na Schindlerův seznam, udělal to nepochybně proto, že s ní měl veliké plány. Její neskutečně bohatý, až dobrodružný život to dokazuje.
Paměti fotografky Zuzany Mináčové jsou fascinující dvojím způsobem: jednak vykreslují soukromí ženy, se kterou se život nemazlil, a přesto v ní ani ty největší osobní tragédie a ztráty nezabily humor, přátelskost, vstřícnost, schopnost překonávat obtíže, pomáhat jiným, radovat se ze života a neváhat ho změnit, když se zdá, že nenabízí tolik, kolik by mohl.
Kromě toho je tato kniha úžasným svědectvím o práci fotografky, která se stejnou mírou profesionality přistupuje k focení světových hereckých hvězd, významných politiků, ale třeba i masa a masných výrobků pro propagační katalog masokombinátu. Do jisté míry je to i kronika karlovarského filmového festivalu, jehož je ZM už léta dvorní fotografkou. A v jejím příběhu mají samozřejmě své místo i dva synové, kteří významně obohacují světovou vědu i kulturu. Nechybí tu ani „perličky“ z divadelního, filmového a politického zákulisí, zážitky, které by asi jiní raději zamlčeli, vzpomínky, jaké by bylo lépe nemít.
Text knihy trochu trpí tím, že jde o překlad autorčiných slovenských zápisků do češtiny, v důsledku čehož se cestou poněkud ztratil autentický a nenapodobitelný styl autorčina vyjadřování. Ale to zřejmě pozná jenom čtenář, který měl možnost slyšet její vyprávění.
Nezaměnitelné jsou ovšem ilustrace - stovky fotografií dokumentujících celoživotní tvorbu autorky, i záběrů pořízených jinými, které ji zachycují ve společnosti celebrit, rodiny, přátel, kolegů.
Vřele doporučuji!

4 18.09.2013

Název knihy je tak zavádějící, že jsem byla nesmírně příjemně překvapena, o čem ten příběh vlastně je. Našla jsem tam pasáže, jak ze Zvonokos, dialogy jak z Rozmarného léta, epizody připomínající romantické příběhy o proradných potvorách, které před sňatkem utají svou pošpiněnou minulost, aby nabyly ztracenou počestnost.Zavádějící je však - a pořádně - i poslední věta zdejší anotace. Já jsem ten příběh vnímala především jako hold mužskému přátelství, které je tak osobitou kategorií lidských vztahů, že ženy údajně ani nejsou sto to pochopit, a jako poctu vědění, poznání, rozletu, které nám dávají knihy. doporučuji.

4 10.09.2013

Nedočetla jsem, nešlo to. Přesto dávám až tři hvězdy, ale jenom proto, že Golding psát uměl, na druhou stranu pouze tři proto, že nečekaně - ač v situaci kdy neměla soupeře a já bych byla četla i telefonní seznam, kdyby byl po ruce - tato kniha svou šanci upoutat mě nevyužila, zklamala. Dané téma mohlo být zpracované mnohem přitažlivěji, malá "akčnost" děje by mi nevadila, jen kdyby byla vyvážená opravdu jasnejší motivací a přehlednějším "vnitřním světem" postav.

2 08.09.2013

Z náhodně čtené knihy se vyklubal poklad nedozírné krásy. Nejdřív jsem se po 20 stranách pořád "ošívala" - kde jsem to už jenom četla?, než jsem zjistila, že tématem, poetikou zpracování a způsobem humoru se tato kniha nesmírně podobná jiné knize jiného severského autora, ovšem o 50 let mladší, nazvané Letní světlo, a pak přijde noc. Rozhodně nechci mého obdivovaného Islanďana Stefanssona podezírat z plagiátorství, to opravdu ne, ale ta atmosféra norského Hvězdicového ostrova, příběhů jeho obyvatel, role moře, polární záře a půlnočního světla v celém příběhu, soukromá dramata jednotlivců i rodin, omezenost i soudržnost ostrovanů - ty opravdu jsou v obou knihách velmi, velmi podobné. Severská příroda a naturel ostrovanů, jejich drsné způsoby a odloučenost od "velkého" světa nepochybně vybízejí k "obdobnému" zpracování.

Protože se obávám, že hezký úryvek z Hvězdicového ostrova nebudu mít šanci uplatniť v hádankářské soutěži, raději ho pověsím sem, aby nezapadl:

"Reinertův vstup do světa vypravěčů byl dílem shody okolností. Jednoho dne si zajel do Nevernes vypůjčit nějakou knihu. Tam našel sbírku povídek a anekdot, odnesl si jí domů a přečetl. Pak jednu z těch anekdot vyprávěl, ale v rychlosti zapomněl udat zdroj. Anekdota udělala, jak se říká, dojem a z Reinerta se přes noc stal hrdina. Teď konečně našel něco, čím by si u lidí mohl získat úctu. Jezdil si do knihovny půjčovat všechny knihy povídek a anekdot, které tam měli, a naučil se je zpaměti. To se ví, že vyhledával ty úplně nejstarší. Ostatně mu nehrozilo žádné větší nebezpečí, že bude odhalen. Lidé tu na čtení moc nebyli. Občas se ale v některé domácnosti přece jen našel pět let starý časopis Domov nebo Naše rodina. Peder s Andreou vlastnili knížku, která se jmenovala Quentin Durward a napsal jí jakýsi Walter Scott, ale kniha se nesměla číst - měla zlatou ořízku. U Brattlandů měli také jednu knížku. Jmenovala se Vzhůru na západ a tu rozdělili dětem tak, že každé dostalo třicet stránek. Malý Per vlastnil obal, na kterém byly namalované škunery. Pokaždé, když dětem byly sny a fantazie sladší než cukr, půjčovaly si za cukroví stránky navzájem. Steingrim, nejstarší, vlastnil konec knížky - brzy měl z toho díry v zubech. Zdravotní sestra tvrdila, že je to špatnou výživou, z nedostatku zeleniny. - Ale který blázen by půjčil svých třicet stránek za kedlubnu? Léčila by snad ona sama touhu po čtení mrkví? Brattlandovic děti neměly pro její argumenty pochopení. Stránky šly pořád z ruky do ruky a po každé četbě dětem ubyl jeden zdravý zub." (s. 86 - 87)

6 06.09.2013

Pro mne první a (zatím) jediná kniha, která pojednává o slavném "Dni D a co se dělo pak" z poněkud jiného úhlu - nejde o bojiště, zákopy, výstřely, ale autor připoměl jinou, v literatuře opomíjenou záležitost, a sice, že na osvobozených územích bylo zapotřebí také nastolit a nejdřív vlastními prostředky suplovat, posléze vybudovat "normální", poválečnou občanskou správu. V italském městě Adano se tak správy města ujímá idealisticky vykreslený americký důstojník s italskými kořeny (a znalostí italštiny) a v záplavě starostí o zásobování a rozvrácenou morálku místních lidí i vlastních spolubojovníků si klade za cíl navrátit městu zvon, který na příkaz Mussoliniho byl roztaven a použit pro zbojařství. Zvon se stane pro místní lidi i pro dočasného správce symbolem morální obrody a návratu ke křesťanským hodnotám, a tak jeho nahrazení je věcí prvořadého významu. Tématem i vtipným podáním přitažlivý příběh hýří množstvím klišé - nejtupější zupácké hovado osvoboditelské americké armády je samozřejmě v hodnosti generála, Američané do městěčka sice vnášejí prvky demokracie, ale také neúctu ke staletým uměleckým hodnotám, jejichž význam nejsou sto pochopit, místní fašisté rychle obrátí kabáty a přisluhují novým pánům, místní děti jsou za žvýkačku schopny hodit se pod kola aut atd.). Kniha podává zajímavý a - dle údajů ze životopisu autora i autentický - obraz chudé, rozvrácené Itálie a podmínek, za kterých osvoboditelská armáda přinášela zemi "nový řád".

4 04.09.2013

Dva chmurné baladické příběhy, které se vlastně mohly stát kdekoliv. Jenomže ty reálie kolem nich, zvláštní atmosféra, neevropské myšlení a hodnoty vyvěrající z jiné tradice, tušené a přesto originální pointy a vyústění - ty přinášejí vnímavému, pozornému čtenáři nebývalý zážitek. Napětí téměř jako v detektivce, zvláštní smutek dramatického a přesto poklidně plynoucího děje, fascinující folklórní prvky druhého příběhu dokládají, že autor psal o tématech, které znal a hluboce jim rozuměl.
Mohu jen odporučit, ale pouze těm, kteří četbu po prvních pěti nezapamatovatelných jménech nevzdávají :-). Japonská literatura v tom nejvlastnějším, nejjaponštějším provedení, včetně Evropanům neznámých reálií a společenských souvislostí.

9 04.09.2013

Začíná to jako poněkud netradiční detektivka, probíhá to jako psychologický román, rozuzlení příběhu je sci-fi. Za největší přínos pro sebe považuji z románu získané informace o glaciologii - oboru, který může kvést jenom v hodně zasněžených a mrazivých zemích, a o životě v Grónsku. Kniha je napínavá, čtivá, čtenářsky přitažlivá i z hlediska počtu postav a absence různých "vedlejších" motivů a příběhů, kterými někteří autoři tak rádi natahují počet stran. Ale to sci-fi vyústění mě velmi zklamalo. Ne že bych měla něco proti SF žánru, ale tady na mě pointa příběhu působí, jako by autor nedovedl dotáhnout příběh do normálního, reálného vyústění, a proto si "vetřelcem" pomohl.

15 30.07.2013

V minulém režimu visely na zdech kanceláří - na důkaz "nadhledu" úředníků nad životem (a osudem) klientů - buď citace z Wericha, nebo z Parkinsona. To, co autor zamýšlel jako vtipně podané ale opravdové "manažerské minimum", se pro mnohé tehdejší čs. čtenáře stalo jen vtipným popisem stavu, se kterým nešlo nic dělat, protože "nebyli lidi" . Byla to taková "Parkinsonova choroba" těch dob. Kniha u nás vyšla v šedesátých letech jako pokus o důkaz o špatně řízené a vlastně neřiditelné kapitalistické společnosti. Na knize mě dosud fascinuje, že koncem 50. let, kdy vznikly první kapitoly knihy, mohl autor některé byrokratické absurdity ještě demonstrovat na příkladech fungování ministerstva kolonií. Ano, i takové ministerstvo Británie kdysi měla! Nebo ještě má?

7 30.07.2013

Hodně autorů, když chtějí něco říct na plná ústa a kromě odhalení nahého krále vyvolat i úsměv, používá k tomu dětského vypravěče. Ne vždy je výsledek natolik zdařilý, jak se povedl paní Douskové v Hrdém Budžesovi. K názvu knihy mám osobitý vztah: Slova z budovatelské básně S. K. Neumanna "... a hrdý buď, žes vytrval ..." jsme kdysi na studiích používali jako ironické rčení při všech situacích, kdy bylo zapotřebí prosedět hodiny na nudných přednáškách nebo v čekárně u zubaře. Že se jednou "buď žes" dočkám v názvu knihy, jsem nečekala! Pobavilo mě to velmi!

28 30.07.2013

Jak eufemisticky a zjednodušeně znějí slova ze zdejší anotace: "Přesto se Věra ... vrátila do osvobozeného Československa, kde ji ale čekalo další zklamání, které vyústilo až v dobrovolnou emigraci."! Skutečnost - ač jí autorka podává jenom s velmi jemným ostnem trpkosti (a se obě vlastní elegancí) - byla tristní. Po osvobození, při návštěvě rodného města vyhledala lidi, u kterých její rodina před odvlečením do KL schovala maminčin kožich, rodinné cennosti a památky. Ti lidé se zachovali jako skety! V kolika českých a slovenských rodinách jsou dosud součástí rodinného jmění obrazy, stříbrné vidličky a podobné propriety, které si u nich kdysi sousedé jenom schovali na dobu, než se to přežene a oni se vrátí? Ta scéna mi velmi připomněla příběh z knihy Věry Kalábové Ve městě jsou bratři Steinové.
Paní Gissingová měla veliké štěstí - v Anglii se dostala k lidem, kteří se stali její opravdovou druhou rodinou, a tak se po zklamání z rodné země měla ke komu vrátit. O stovkách jiných Wintonových dětí se to říct nedá.

3 30.07.2013

Anotace knihy i komentář Selinute vyznívají hezky. Dělá to však na mě spíše dojem propagačního spisku náboráře cestovky.
Nikde se tady nedočítám, že Cornwall - nejzápadnější výspa Anglie - je nejen nejchudším krajem (hrabstvím) Velké Británie, ale jedním z nejchudších regionů Evropské unie. Romatické knížky "Rózamundy" a podle nich nafilmované slaďáky - to je jedna věc, ale region plný bývalých, dnes již uzavřených cínových dolů, jimiž je krajina zjizvena, to je něco jiného - skutečnost! Cornwall je jedním z pouze tří britských regionů, které musejí čerpat dotace Evropské unie, aby udržely krok se zbytkem mateřského státu, to je realita, kterou v dojímavých návratech do naručí pilcherovských hrabat Rosamunde nezmiňuje!
Proto souhlasím jenom s tím, že cornwallská příroda (zejména přímořské scenérie) patří k nejkrásnějším koutům Anglie. O tom, že by tam byl život nejpříjemnější, si nenechte nic nabulíkovat.

Formou i obsahem druhá nejúžasnější kniha v mé knihovně. Jaké vydavatelství by si dnes mohlo dovolit ten luxus angažovat skupinu autorů - špičkových odborníků na danou problematiku, nechat je ze všech stran prozkoumat a zpracovat tak nosné a kultovní téma jako je faustovská legenda, pak prokládat odborné texty literárními ukázkami a ještě to vyšperkovat úžasnými grafikami Oldřicha Kulhánka?!
I když ... možná .... se dnešní okouzlení mystikou třeba zaslouží o reedici tohoto po všech stránkách nadstandardního vydavatelského skvostu.

5 11.07.2013