Koka komentáře u knih

Nesmrtelné! K pláči, smíchu, zamyšlení, pobavení. Jen Rusko a jen v tu dobu mohlo porodit V.V. Neskutečná šíře témat, ironie, nadsázka, stesk, touha, radost, všechno... V jakékoliv situci stačí kdekoliv otevřít - a je to tam! Problémem je však notně křehká lepená vazba, která ten nápor mých častných návštěv nevydržela.
Píseň "Dopis chovanců psychiatrické léčebny do redakce televizního pořadu Neuvěřitelné skutečnosti" patří na diskusní fóra všech webových databází, co jich jen je!

6 22.05.2013

Vasari je základ, myslím, že nejen výslovně pro milovníky renesance, ale i všech následujících epoch. A že HTO chyběl Jan Vladislav jako překladatel, tak jsem sem vložila mladofrontové vydání z r. 1998, které už pana Vladislava v tiráži přiznává.

2 21.05.2013

Čtení o lidech a vztazích převážně z literárního a hereckého prostředí. Za kuriozitu - v kontextu Mauroisova díla - lze považovat povídku Život lidí, jediné sci-fi, které kdy napsal. Nešel v ní však daleko do budoucnsoti - povídka je koncipovaná jako "výňatky ze světových dějin uveřejněných v roce 1992". Milovníci sci-fi by asi u tohoto autora svůj oblíbený žánr nehledali!

Jsou to už léta, co jsem to četla, ale do této knížky dosud nahlížím, když potřebuji vědět, kolik metrů činí anglický yard, mořská míle, palec, loket, uzel :-)

Dlouhé a nesnadné čtení. Ale když se člověk prokouše Putováním, lépe pochopí jiné Potokovi knihy, ale také knihy Alejchema, Singera, Jehošui, Kishona, ...

3 19.05.2013

Četla jsem v době, kdy jsem nemohla ani doufat, že jednou Paříž uvidím. Pak - při četných návštěvách tohoto města - mi ty poznatky byly dobrou oporou.

2 19.05.2013

Alma mi v něčem připomíná Jackie Kennedy Onasisovou - krásná, inspirativní, na svou dobu a příslušnou společenskou kategorii i dost chytrá, ale všeobecně hodně přeceňovaná žena. Víc než příběh o ní je to příběh slavných mužů, kteří ztráceli hlavu pro ženu, která si je nezasloužila. Její vzpomínky jsou každopádně přínosem - jako svědectví o době, kdy v hudbě, architektuře, literatuře vznikala, rodila se moderna.

6 18.05.2013

Pro upřesnění: Povídka vznikla jako širší rozpracování vzpomínkového eseje Charakter (Un caractére), který autor přednesl jako projev při slavnostním založení společnosti The Men of the Trees. Toto sdružení si vytyčilo za cíl chránit ohrožené a památné stromy a Jeana Giona si zvolili četným předsedou. Esej byl v osmdesátých letech opakovaně zveřejněn v Revue světové literatury. Příběh ovčáka sázejícího stromy Elzéarda Bouffiera (+ 1947) je tedy autentický.

Prvních několik desítek stran, kdy probíhá první a jediný den líbánek novomanželů Erskinových u vodopádů, bylo slibných. Ale poté, co se manžel vrhl do Podkovy Niagarských vodopádů, se očekávání nanaplnilo. Příběh jakoby "uhne", autorka rezignuje na rozehrání motivů nahozených v úvodu a spolu s jeho vdovou Ariah na Gilberta úplně zapomene.
Polemizuji s větou z anotace, že "novomanželka Ariah měla sexuální apetit poněkud silnější než Gilbert očekával", naopak - skočil do hučící Niagary právě proto, že jeho očekávání (resp. jeho obavy) že ona vůbec má nějaký sexuální apetit, se vyplnilo, a on - při své zatajené "jiné" orientaci - se toho děsil.

2 18.05.2013

Publikace byla vydaná k 70. výročí VŘSR. Nevím, zda-li to tak vydavatelství zamýšlelo, ale jubileum vypadalo jen jako zástěrka - aby mohly vyjít texty Babela, Bulgakova, Zoščenka atd. Vyšlo to - na ty časy - v malém nákladu. Je to velmi zajímavý dokument doby - dvacátých, ale i osmdesátých let XX. století.

3 17.05.2013

Léta 1978 - 1990. Kubánská dívka Nieve (Sníh) si píše deníček po dobu svého strašlivého dětství i v době dospívání. Castrův režim, ideologická nalejvárna, nedostatek všeho, hroutící se budovy, vztahy, sny. Mámin byt jako ostrůvek dobrovolné intelektuální izolace, výtvarná umělecká škola jako půda pro sebevyjádření, pár kamarádů. Hledá zakotvení, ale není u koho. Dva muži, kteří jí poodhalí i jiné dimenze, než nabízí zoufalá realita, nejsou pak jejími průvodci tím labyrintem. Nebylo to snadné, hladké ani veselé čtení. Zaujaly mě dvě scény: jak kubánské děti povinně chodí veřejně spílat těm, kteří se - po mnoha vyřizováních - chystají vystěhovat ze země. Druhou nezapomenutelnou sekvencí je nejlyričtější obraz aktu ztráty panenství, jaký jsem kdy četla.

3 17.05.2013

Z článku pro časopis Amerického sdružení důchodců této autorce vyškrtali slovo starý. Virginie se domnívá, že to je, "jako kdyby se kadeřnice vyhýbala slovu šampon", a proto napsala knihu o státnutí, které může být i veselé, objevné, bohaté, plné nových nečekaných zážitků. Třeba i díky tomu, že máte pořád nové a nové vzpomínky, vyformované obrušováním těch starých. Jak říká: "Někdy jsou tyto vzpomínky, vytvořené neustálým vzpomínáním, lepší než ty původní". Kouř ohně, milimetrový papír, dotek látky - i ty nejmenší, zdánlivě nedůležité vjemy mohou najednou člověka vrátit do dětství a přitom nezranit. "Při pohledu do mé mysli byste spatřili rozkošný zaprášený viktoriánský salonek napěchovaný vycpanými ptáky, popínavými rostlinami, kousky lastur, starým porcelánem, ... " . Kromě toho dává stárnoucím čtenářkám dobré a užitečné rady: "Nemůžete si vzpomenout, jak se jmenovala ta herečka, která hrála v tom filmu, no v tom, však víte... Nevadí, koho to zajímá?! "
Příjemné a veselé čtení, ale doporučuji si ho nechat až na dobu, kdy vám bude nejméně jednapadesát.

5 15.05.2013

Neznám jinou knihu, kde by byl - a navíc tak sugestivně - popsán příběh o syndromu náhlého úmrtí kojence (SIDS) a dopadech této tragédie na psychiku ženy. Na druhou stranu za úsměvné považuji epizody líčící snahy newyorských rodičů "dostat" své dítko do prestižní školky a základky - ten snobský tlak na maléhu rozumbradu byl úděsný. Zajímavá a čtivá kniha.

1 15.05.2013

Kruté a výstižné.
Na záložce a v doslovu Miroslava Zahrádky se Třicátý pátý ... definuje jako první díl Rybakovova očekávaného dvoudílného románu - pokračovatele Detí Arbatu. Vyšel někdy druhý díl Třicátého pátého? Pokud ano, pod jakým názvem?

3 15.05.2013

Scéna návštěvy Ašchen u starého zámého Lavrentije Beriji na Lubľance kvůli Šalikovi - jak vystřižené z Abuladzeho Pokání. Tím nemyslím, že by šlo o plagiát, ale že osudy zatčených, odvlečených, pohřešovaných lidí v těch letech probíhaly jak přes kopírák.
Pohled chlapce, který hodně chápe, něco si domyslí, mnohé si vysní. Krásná a důležitá kniha!

4 15.05.2013

Překrásná pocta Oděse - městu kosmpolitnímu, slavnému, s barvitým podsvětím a figurkami vybízejícími ke zvěčnění, které pro světovou literaturu znamenalo minimálně tolik, co Paříž nebo Praha. Krásné čtení, k němuž se opakovaně vracím.

3 15.05.2013

Jeden z pokladov v mojej knižnici - vydanie z 1969, ktoré bolo v predaji iba pár týždňov, kým ho stiahli. Prekladatelia Zora Jesenská a Laco Novomeský odviedli úžasný výkon. Kniha zodpovedá slovám autora: "... tie roky sú už dávno za nami, ale ešte vždy nad nami visia."

17 15.05.2013

Při čtení jsem měla neodbytný pocit, že autor se chce vyrovnat Miku Waltarimu a jeho Sinuhetovi, ale že mu to nejde a nejde.

2 15.05.2013

Kniha je svedectvom o multikultúrnom charaktere Bratislavy za prvej republiky, o živote rodiacej sa slovenskej "inteligencie" pred a po vojne. Zábavné sú kapitoly venované redakčnej práci, úlohe čitární, príchodu oslobodzovacieho frontu a prvých kontaktov s ruskými vojakmi. Epizóda o tom, ako susedka ukradla všetok ich majetok, lebo nečakala, že by sa ešte zo "zadržovacieho tábora", predstupňa koncentráku, vrátili - to je scéna ako z Obchodu na korze! A epizóda o prvom stretnutí s homosexuálom v živote - to je literárny skvost!
Kniha má trocha zavádzajúci názov, lebo si vypožičala nadpis jednej spomienky z doby tesne po solobodení Bratislavy, čo evokuje, ako by autor spomínal iba na dobu po apríli 1945.
Túto knihu treba čítať.

2 14.05.2013

Táto kniha bola pre mňa zajavenie! Príbeh Zory Jesenskej z rozprávania rámcovo poznám, ale že sa dočkám spomienok jej (neznámeho) manžela! A naviac - akých spomienok! Osobná rovina je tu však akosi potlačená, ako slzy, ktoré dusil po jej smrti, takže ten ich záhadný vzťah je tu trochu nejasný. Predsa však svojej manželke touto knihou postavil pomník, aký si ZJ, vynikajúca, doteraz neprekonateľná slovenská prekladateľka, zaslúži.
Fascinujúce je čítanie o dobovej atmosfére po tzv. normalizácii, o tom, ako jemu i jeho manželke zrazu prestali zadávať preklady a ani platné zmluvy nič neznamenali. Čítať, ako plíživo boli vynikajúci ľudia vytláčaní na okraj spoločnosti, potichu, systematicky, mstivo ... hrozné. Objavné boli pre mňa informácie o úlohe profesora Felixa pri rozlúčke so Zorou Jesenskou, no skrátka - nevídané čítanie. Úžasné je to o to viac, že Roznerove knihy vyšli až z pozostalosti, teda že sme celé desaťročia nevedeli, akého má (mohla mať) slovenská literatúra tvorcu! Vďaka, PT!!
Často sa mi pri čítaní vynárali spomienky na Zábranove denníky.

17 14.05.2013