Koka komentáře u knih
Pochopitelně - při tolika autorech je úroveň jednotlivých povídek kolísavá, ale většina z nich je skvělá. Doporučuji.
Výborný preklad, kopa dobrých hlášok.
Příběh pořád nemocného, hypersenzitivního a vysokou inteligencí nadaného kluka, jehož fanatické okouzlení Tórou může být pro čtenáře stojícího mimo ortodoxní židovskou komunitu nepochopitelné, působící až hystericky přehnaně. Tato rovina příběhu mě nezaujala natolik, jako události v pozadí jeho osobního příběhu - úporná snaha newyorských Židů vybudovat si nový domov v zemi, kam uprchli před pogromy, pomáhat ohroženým souvěrcům v Evropě, podílet se na utváření sionismu a vzniku Izraele.
V textu mě rušily věčné stížnosti na nepřátelství gójů (i tam, kde o žádné antisemitské pohnutky zjevně nešlo), a také to, že příjmení jednoho ze slavných zakladatelů sionismu Žabotinského je v překladu uváděno jako Jabotinsky.
Každopádně je kniha zajímavá, strhující, i když autorova literární nadsázka použita na opakované připomínky hlavního hrdiny na „tváře z fotografie“ byla opravdu přehnaná a příliš, příliš účelová.
Snad každá národní literatura má alespoň jedno klasické dílo, jehož námětem je mikrokosmos maloměsta v 20. - 30. letech 20. století s jeho historií, předními osobnostmi, skandály, událostmi naskrze lokálního i národního významu, figurkami místních politiků, pobudů, zbohatlíků, lehkých děv i těžkých matrón. Pro brazilskou literaturu takovýto opus představuje Mulatka Gabriela, román pojmenovaný po nespoutané dívce, jejíž činy by v rukou dnešního evropského či amerického autora (hlavně autorky) působily jako nepřetržitá eskapáda souloží, svádění, vzdychů a kuchtění. Jenomže v podání J. Amada je Gabriela při vší své přelétavosti a sexuchtivosti čistá, krásná, je symbolem živé, kypící, rozvíjející se Bahie, která si i v době ekonomického a technického rozvoje zachovává své tradice. Úžasná směs evropského a latinskoamerického myšlení, střídaní generací - té odcházející, která si musela vydobýt své pozice mačetou, a té nové, která se už učí novým, uhlazeným způsobům zákeřného politického boje, fanatická křesťanská víra promíchaná spiritismem černých otroků a domorodců, konzervativizmus místních zbohatlíků a progresivní snahy přišelců - to všechno vytváří pestrý a jedinečný obraz městečka, symbolizujícího celou zemi.
Dnes už tak nikdo nedovede psát. Jasně „za pět“.
Pozoruhodná výpověď kluka - mladého muže, který se natolik ztotožnil s národností a vírou svých předků, až ho jeho přesvědčení přivedlo do řad sionistických extremistů a jenom o vlásek se zastavil před hranicí, za kterou je už jenom bezohledný terorizmus. Nesmírně mě zaujaly epizody o aktivitách na pomoc sovětským Židům s cílem dosáhnout souhlas sovětského totalitního režimu s jejich vystěhováním do Izraele, a také vtipná pointa tohoto snažení - nespokojenost vystěhovalců s podmínkami nového života v zemi vyvolené. Díky této knize jsem konečně pochopila i jednu dějovou linku románu Molcho.
Vypsat se z bolesti také pomáhá. Snad to pomohlo nejen autorce, ale i dalším, podobně postiženým.
Nechytlo mě to, nudím se. Jedině první povídka se Strindbergem v obchoďáku IKEA stála za přečtení. Všechny další mi přijdou už jenom jako variace téhož otráveného smutku a znechucení.
Zajímavá forma - příběh viděný z protichůdných stran. Skvělé, opravdu skvělé a uveřitelné dialogy a vnitřní monology postav, dobře vystižený jazyk typický pro jednotlivé postavy, vtipně využité floskule. Jenomže ten závěr?! Rozpačitý, nepravděpodobný, popírající vše předchozí: celý příběh najednou nesmírně podrobně, uhlazeně, logicky a chronologicky převypráví a osvětlí někdo třetí, a je to navíc postava, od které by tak znějící vyprávění nikdo nečekal! V tom velmi selhal autor. V českém vydavatelství zas trochu selhal překladatel a korektor. Škoda.
Všeobecné nadšenie, aké tu, na DK panuje nad tvorbou Stephana Kinga, ma prinútilo siahnuť do najzaprášenejších častí mojej knižnice a po 27 rokoch (!) od vydania si znovu prečítať jediné Kingovo dielo, ktoré vlastním. Hneď po pár stranách mi bolo jasné, prečo si vtedajšia socialistická vydavateľská politika vybrala na prvý čs. preklad z autorovej - vtedy už pomerne košatej - tvorby práve Mŕtvu zónu, jeho v poradí až piaty román. Nepochybne to bolo pre jej výrazne protináckovský charakter a ostrú kritiku politických praktík v USA, tých praktík, ktoré sú dnes tak dôverne známe i z našich volieb. Autorovo odmietanie hnedých tendencií, ktoré začali byť pre časť americkej spoločnosti a politiky v 70. rokoch 20. storočia čoraz typickejšie, bolo na tej knihe poznať vtedy a je zreteľné i dnes. Myslím, že mladý spisovateľ (King v čase vzniku tejto knihy ešte nemal za sebou ani Kristove roky) si potreboval vybaviť účty s nedávnymi, súčasnými i pravdepodobnými budúcimi prezidentmi svoje krajiny a vysloviť svoje dôrazné „nie“ manipulátorom, populistom, slizkým politickým úhorom. Použil k tomu fantazijný prvok - vizionára, ktorý (ach, aké otrepané klišé!), nadobudol schopnosť predvídať, vidieť do minulosti i budúcnosti, až na základe úrazu hlavy. Záver knihy je - na vtedajšie i dnešné pomery - dosť drsný: chcieť zastreliť kandidáta na prezidenta len preto, že je to zákerný špinavec obklopený húfom čvargy a jeho politické víťazstvo by ohrozilo svetový mier, no, to sa asi nemá. Dnes je jasné, že napriek masovej obľube Kingovho diela prípadné „ideologické posolstvo“ tejto knihy dočista zlyhalo - niekoľko volebných výsledkov jasne dokazuje, že slobodne a vedome si do nejakej verejnej funkcie zvoliť grázla, obklopujúceho sa „holými lebkami“, nie je nič z ríše horror fiction - žánru, ktorého je King kráľom.
Sám autor - usudzujúc z jeho ďalšej tvorby - neskôr usúdil, že držať sa duchov, zombie, mutantov, démonov, upírov je oveľa - autorsky i čitateľsky - príťažlivejšie, než sa zaoberať politickými špinavosťami. Pre povesť o smejúcom sa tigrovi nepovažujem čítanie tejto knihy po takej dlhej dobe za zbytočné. A potešilo ma tiež, že King dokázal do príbehu vpašovať i svoj názor na hanebnú epizódu z Iwodžima.
Už v románu Beatles jsem poznala, že tento autor charaktery kluků a mladých mužů opravdu "umí". Bráchové, kamarádi, otcové se syny - to mu jde, ale vykreslit svět žen, tam je nepřesvědčivý. Celkově jsem na rozpacích. Ještě jsem nečetla knihu, ve které by některá z postav tolikrát zvracela, napínalo jí na zvracení a nimrala by se ve svých zvratcích, jako se to dělo v tomto opravdu objemném románu. Jako jediná skutečně živá, uvěřitelná, plasticky vykreslená a sympatická postava mi přišel Arnold Nielsen - cirkusák, podvodník, lhář, snílek a světoběžník, a přesto milující manžel a starostlivý otec. Snad kromě mě jej nikdo v tomto příběhu neuznával. Proto - paradoxně - po přečtení 554 stran románu mě opravdu zaujaly a obohatily až poslední dvě strany knihy - doslov překladatelky Jarky Vrbové. Díky ní to nebyl promarněný čas.
Tuto knihu jsem nečetla, ale její anotace velmi nápadně připomíná obsah povídky Egona Erwina Kische Srostlé sestry.
Ze zvoleného tématu se dalo vytěžit mnohem víc. Příběh vyznívá jako "pohádka máje" a nebýt ojedinělých narážek na aféru Watergate, působí celý děj, jakoby se odehrával v prvních desetiletích 20. stol. Pro rychlé a nenáročné čtení.
Z knihy čiší pověstná britská pedanterie při zpracování pramenů, no žel také suchopárnost až prudernost v popisu Gauguinova dramatického života. Zdrženlivost, až jakousi bázlivost před tématy jeho života a obrazů, které autoři zahrnují pod pojem „otázky pohlavní“, lze nepochybně přičíst na vrub nejen přístupu autorské dvojice, ale také morálky padesátých let minulého století, kdy kniha vznikala. Z faktografického hlediska je kniha pro poznání Gauguinova života a chronologického vývoje jeho tvorby přínosem, jako možný výklad jeho pohnutek, myšlenek, poselství však selhává.
Až do příchodu nezvaného hosta to bylo nepřesvědčivé, pak děj i vykreslení postav prudce akcelerovaly. Jenom nechápu, proč anglický vyděrač požadoval po anglických ženách úplatek v dolarech. Žeby překlep autora nebo překladatelky?
Dobře vystavěná zápletka, hodnověrně zpracované charaktery, jenom ta nápodoba archaického a nabubřelého stylu konverzace mě poněkud rušila - dnes to působí jako parodie.
Bizarní, fantaskní, místy až insitní povídky, tématicky nepodobné ničemu jinému. Nereálné situace podávané lakonickým tónem versus banální situace viděné originálně, neotřele, nahlíženy z nezvyklého úhlu; pointy jedinečné, nebo - ještě lépe - žádné: příběhy ztracenců ústící do ztracena. V mých očích představuje tato sbírka rehabilitaci povídky jako žánru. Překladatel Viktor Janiš si za svůj výkon zaslouží obrovské uznání a obdiv. Zejména překlad povídky Zkoumání kokosů představuje virtuózní výkon, jaký snad nemá obdoby. V tomto případě překladateli přisuzuji titul nejvyšší - spoluautor.
Příbeh plný odpůrců nacizmu, a přesto nacistických vítězství. Je zajímavé poznat, jak jedna neuvěřitelně konzervativní, prušácká, kultivovaná rodina prožívala nástup a vzestup Hitlera. Ani zrnka racionálního vysvětlení, jak mohlo dojít k tomu, co se dělo, se ani tady nedočkáme. Zážitek z četby kazí toporný překlad.
V jednej novele lanárenie eštebákov, v druhej vyčíňanie červenoarmejcov, bielogvardejcov, esesákov. Prežiť 20. storočie nebolo ľahké. Životné bilancie dvoch mužov, ktorí sa nedokážu vymaniť zo záťaže minulosti. O čo ľahšie to mávajú tí ľahostajní?! Vilikovský nesúdi, ale predkladá súdu života "prípady", ktoré sa už spravodlivosti nedočkajú. Výstižne pomenúva tie rozdiely v živote generácií: "Aj dnešná mládež by rada zažila revolúciu, ibaže takú, pri ktorej sa nič nerozbije."
Totální literární eintopf. Hodně postav má povolání spojené s literaturou - spisovatel, vydavatel, knihkupec, antikvář, korektorka - a mnohé jsou jak vystřiženy z jiných literárních děl: hlavního hrdinu Daniela peklem i očistcem provází vtipný a moudrý glosátor Fermín a do ráje už jde s Beatriz (viz Dante - Božská komedie); jedním z klíčových míst děje je knihovna - pohřebiště zapomenutých knih, svým labyrintem nápadně podobná jiné literárně proslavené knihovně (viz Eco - Jméno růže); Penelopina chůva Jacinta a její role v celém příběhu mladých milenců jsou vypůjčeny ze Shakespearova dramatu Romeo a Julie; ještě i závěrečná vtipná scéna služby prostitutky Rociíto najaté pro jednoho chovance sociálního ústavu jakoby z oka vypadla slavné scéně z Keseyova Přeletu nad kukaččím hnízdem.
Autor v knize použil snad všechny možné čtenářsky vyhledávané ingredience: tajemství, pátrání, sex, msta, smyslové postižení, brutální násilí, transvestie a crossdressing, střet náboženské víry a hříchu, politické persekuce, válka, disent, odboj, emigrace, hospodářský vzestup a krach, zazděná hříšnice, šikana ve škole, nepřekonatelné sociální rozdíly, láska v mladém i v pokročilém věku no a samozřejmě - nesmí chybět happy end.
Desítky smyšlených příběhů zasazených do naprosto reálných měst a míst a reálné, historicky doložené doby. Byly chvíle, kdy jsem se do knihy opravdu zahloubila a moc mi pomohlo, že spleť postav a předchozích nepřehledných událostí autor čas od času zpětně rekapituloval prostřednictvím převyprávění a shrnutí děje pro některou z neobeznámených postav, tedy i pro mne. Ale každou chvíli jsem dostala ránu mokrým hadrem - největší asi, když přivolaný lékař 5 (!) dnů po inkriminované „události“ nejenže potvrdil ztrátu panenství jedné z andělsky krásných hrdinek, ale rovnou už i konstatoval otěhotnění (dnes, téměř po 100 letech, to tak brzo nedovede prokázat ani ultrazvuk!), to jsem už opravdu padala ze židle! C.R. Zafónovi se z rukou úplně vymknula kapitola, která má být jakože dopisem, jímž jedna z postav podává zprávu o událostech, jichž byla svědkem či aktérem v průběhu uplynulých 22 let. Jsem opravdu ochotna uvěřit, že si po mnoha, mnoha letech pamatuje i barvu potisku na ložním povlečení a také že právě tento detail potřebuje uvést ve zprávě psané v smrtelné úzkosti a předtuše smrti, ale že dovede ve svých vzpomínkách zreprodukovat i vnitřní monolog, který se honil hlavou zloduchovi při jedné z nejintimnějších činností?! To už bylo příliš.
Ano - čtivé, akční, plné vět, které se mohou stát frekventovanými citáty. Ale všechno na mě působilo jako vykalkulované jenom na efekt. Od evropské literatury v 21. století čekám něco jiného.
Mnohokrát v literatuře i ve filmu zpracovaný banální příběh dvou můžu a jedné ženy v podání Sándora Máraia nabývá rozměry antické tragédie. Stěžejní část - monolog generála - sice působí nepřirozeně, spíše než slova promlouvaná ke společníkovi u krbu to vypadá na dlouho promýšlený a umně budovaný esej. Pasivní pozice Konráda čtenáře dráždí a vyvoláva více otázek, než by vysvětlovala jeho úmysly a činy. Novela ukazuje, kolik toho v životě zůstáva nevyřčené, nedopovězené, navždy nevyjasněné, čehož důsledkem jsou dlouho otevřené rány.