Kopretina_aku komentáře u knih
Životní příběh ženy, která jako dvouletá přežila Osvětim. Kniha je více méně pátráním, protože sama nemá žádné vzpomínky a matka jí o jejich životě v táboře nevyprávěla.
Měla jsem velké očekávání, ale bylo to vleklé a nudné. Neustále se vše točilo kolem jednoho nesympatického chlapa, před kterým se všem v rodině hrůzou rozklepala kolena. Postavy nezajímavé, ploché. Čekala jsem vykreslení provensalského prostředí, ale ani to se nekonalo. Konec od začátku předvídatelný.
Krátké povídky týkající se rozvětvené rodiny a nejdůležitějších dějin minulého století. Některé mě zaujaly více, některé méně, všechny nějakým způsobem ukazují, jak zrovna vládnoucí režim ovlivňuje chování a myšlení lidí. Kniha obsahuje zajímavé koláže.
Řekla bych průměrná detektivka s jednoduchou linkou, kde v závěru je snaha o thriller. Zápletka se Standou z mého pohledu zbytečná, toto téma by mohlo vydat samo o sobě na jednu samostatnou knihu, kdyby se dobře zpracovalo, zde to působilo málo uvěřitelně.
Kniha, ze které sálá optimismus, radost a pohoda, ale zároveň někdy i smutek. Kniha, která člověka donutí se nad některými věcmi zamyslet, občas může mít čtenář i pocit, že je v ní i nějaké to moralizování a která poukazuje i na rozdíly mezi Poláky a Čechy.
Těšila jsem se na detektivku z prostředí, které velmi dobře znám, ale samotné vyšetřování vraždy bylo spíše okrajové. Chápu, že jde o důležité dějiny a události říjnových dní roku 1918, ale na můj vkus se příběh věnuje hlavně jim. Je pravda, že jsem se o svém okolí dozvěděla spoustu zajímavostí, ale kniha na mě místy působila nezáživně.
Deník poslední sezóny, ve kterém Martin Fourcade otevřeně prožívá všechny emoce, ať už jde o závody nebo o blížící se konec kariéry. Nehodnotím literární stránku, knihu nenapsal spisovatel, ale sportovec. Hodnotím otevřenost, chuť podělit se se čtenáři o radosti i obavy. Navíc musím vyzdvihnout nádherné ilustrace provázející celou knihu.
Knihy od D. Steel jsem v 90. letech četla pravidelně. Musím uznat, že některé, jako třeba Kněžna nebo Prsten, byly velice pěkné. Postupně jsem zjistila, že dochází nápady a už je to jen mnoho knih o ničem. Po této knize bych sama nesáhla, ale dostala jsem ji darem. Řekla jsem si, že není na škodu zjistit, jestli je za těch 20 let nějaký posun k lepšímu. Už od začátku mě iritovalo jméno Modrásek. Přesně to samé jméno měl chlapec ve filmových Šmoulech a tak mi při čtení neustále běhali před očima ti modří skřítci. Příběh byl těžko uvěřitelný. Měla jsem pocit, že hraje úmyslně na city. Pořad dokola se opakovaly stejné fráze a moudra. To bych spíše začala věřit, že existují Šmoulové. A tak jsem došla k závěru, že toto bylo poslední setkání se Steelovou a za dalších 20 let už se ke čtení přemluvit nenechám.
Na jednu stranu smutné čtení, na druhou stranu z Věry neustále vyzařovala naděje a optimismus.
Když jsem viděla, že kniha má 90%, tak jsem byla plna očekávání. Asi jsem čekala nějakou opravdu velkou pecku, nějaký literární skvost, který mě ohromí. Nepopírám čtivost. Ovšem část ze současnosti mi připomínala dobu, kdy jsem v mládí četla Stopy hrůzy. Možná kdybych zůstala ve stejném věku, byla bych nadšená. Mne víc zaujal příběh z ústavu pro choromyslné. Klidně bych si dovedla představit celou knihu jen o Claře, bez dějové linky ze současnosti. Hodnotila bych spíš na 3,5 *.
Camilla umí psát čtivě a mám pro ní slabost, takže za 3*, i když to nebylo žádné mrazivé drama a celkem brzy bylo jasné, jak to dopadne.
Četlo se to dobře, ale žádný literární skvost to rozhodně není. Potenciál by některé postavy měly, třeba příběh Patricie a Táni, ale celé to bylo takové bez děje na to, že kniha má přes 400 stran. Rozhodně mi kniha nepřišla ani vtipná a postelové vztahy mě přestaly bavit už po 100 stranách. Nejvíce sympatií tak u mne získali Fido a Bublina.
Dětem se líbí a baví je číst příběhy i vícekrát.
Zajímavý příběh z exotického prostředí, řekla bych, že místy některé události působily spíše jako pohádka, byly těžko uvěřitelné. Celý příběh je ale velmi zdlouhavý. Mezi stránkami 300-500 mě začala přepadat apatie a místy jsem se přistihla, že nevnímám, co čtu. Trvalo hodně dlouho, než se zase začalo něco dít a události nabraly spád. Škoda posledních dvou stran epilogu, ten je velikým zklamáním. Bez něj by to bylo snad lepší.
Vlastně nevím, kolik dát *. Četlo se mi dobře, příběh byl zajímavý, ale na mne až moc krutý, když jde o vraždy dětí. Život v tehdejším Stalinistickém Rusku byl velmi těžký, přesto mě toto téma zaujalo více třeba v knize Sašenka.
Nebylo to špatné, četlo se to dobře, ale řekla bych takový průměr. Rozhodně to není na 5*.
Stará dobrá Bridget je zpět. Sice bych měla výhrady k tomu, že ve svém věku a v situaci, kdy je vdova a má na krku dvě malé děti, by si mohla odpustit to puberťácké věčné pšoukání a tweetování. Jinak jsem se dobře bavila, místy jsem i slzu uronila a konec se mi velmi líbil. Jen Daniel mohl dostat více prostoru.
Myslím, že by ke knize více seděl název Krasojezdkyně, než Krotitel. Líbil se mi otevřený konec. Ale chybělo mi větší propracování postav a jejich motivů. Sice "pachatel" je velmi brzy předvídatelný, ale tentokrát to má háček a nakonec vlastně ani policie nezjistila tu hlavní pointu.
Kdo nezažil duševní nemoc u někoho blízkého, tak se hodně poučí a bude si přát, ať se něco takového jemu a jeho rodině vyhne. Kdo to musel někdy prožít, tak v knize najde spoustu situací totožných s těmi, které nemoc provázely. Smutek, bolest, beznaděj, nepochopení okolí.., každý se s tím vyrovnává po svém. Zajímavě vykreslené postavy, jejich svět a emoce, nejen smutek, ale i radosti a naděje. V knize jsem našla spoustu námětů k zamyšlení. Vždyť všichni jsme nějak divní, někdo se bojí tmy, někdo zase sov a každý si nese nějaký svůj kříž, ale důležité je, nést ho občas i s humorem a mít kolem sebe přátele, byť jsou všichni nějakým způsobem "ztroskotanci".
Pro znalce francouzských dějin je to jistě velmi zajímavá kniha. Já se občas ztrácela v postavách a často podivných propletencích.Vzledem k častýn narážkám na mininulý případ Alda Morosiniho a jeho "gang" by kniha asi měla volně navazovat na Zlatou chiméru Borgiů. Na můj vkus se příliš mluvilo u čajů a otevřený konec mne donutil si položit otázku, jestli mělo smysl knihu číst.