kotasbk komentáře u knih
Jako malý jsem dostal set 3 knížek: Kámen mudrců, tajemná komnata a Vězeň z azkabanu. Zatím jsem teda četl jenom 1 díl a druhý jsem začal a odložil. Radši jsem se kouknul na filmy, které se mi zdají být lepší.
Poslední díl triologie Pán prstenů mě jaksi moc nebavil. Je to sice 5 hězdiček, ale čekal jsem, že Sauron konečně vyhraje, když má takovou armádu a vždycky jakožto bývá v pohádkách něco se musí stát, že dobro vyhraje nad zlem. Byla by to krása, kdyby vyhrál Sauron, všude by bylo jenom temno, černé mraky, jenž přes ně neprosvítne ani jeden sluneční paparsek, všude samí skřeti a tma temnější než stín samotné hory osudu. Na konci knihy jsou různé dodatky, které jsem ani nečetl. Přišlo mě to zbytečné si číst různé rodokmeny nějakých šašků z Rohanu. Nejvíce mě ovšem zajímalo, kdo to byl ten posel, co vyšel z Černé brány. Jel na černým koňi a nic jsem se o něm nedozvěděl. Ve filmu je má děsivý make-up, ale jenom v dodatcíh. V normálním filmu, který běží třeba v TV není. A pokud by to někdo z vás ještě neviděl, puste si to na youtube.
Po delší době jsem se vrátil tam, kam mě to táhlo dlouho dobu. Dva tři roky jsem odolovával druhému dílu, až jsem prostě neodolal. Shodou okolností měli dvojku v jednom oblíbeném internetovém antiku, takže jsem naházel do košíky všemožné chujoviny, i tento druhý díleček. A musím říct, že jsem těch pár korun nevyhodil jen tak do vzduchu.
Dvojka je sice slabší než jednička, ale místy jsem si říkal i opak. Nepřišlo mi, že by se tam nic moc nedělo nebo by to byl kecací román. Od začátku tam bylo napětí, akce a tajemno. Někdy bez nějakého rozumu, ale dalo se to vydržet. Problém jsem měl s postavou Saši. Tahle holka byla fakt divná. Někteří ze zdejších komentujících psali, že nevydařená postava z pohledu autora. Nicméně ta holčina žila celý život v metru, dejme tomu ve sklepě, uvězněná, neznala nic. Takže pochopitelně bude vypatlaná. To se dalo čekat. Jen škoda, že autor tyto pasáže lépe nenapsal. Přišly mi, ač nejsem znalec a zkušený čtenář, že opravdu tam něco chybělo. Krásné tři hvězdy.
Tak jsem si koupil Bukowského. Má první kniha od něj. A musím říct, že to byla zajímavá a poučná jízda. Bohužel i přes všechny vulgarismy, nechutnosti jsem čekal o trošku víc. Chinaski má ale nápaditý životní styl, který vůbec nekoresponduje s tím, kterým praktikuji já. A proto jsem neplul na stejné opilecké vlně jako Hank. Klobouk dolů před výkony, které hlavní postava a autor díla zvládal. Levou zadní vypije flašu nějaké whisky, tomu já říkám debilita, ne úspěch. Možná kdybych byl mladší, jel podobný lifestyle, tak by mě kniha oslavila a mohl bych číst další a další Bukowského neromány. Knihu jsem vrátil do mé skromné knihovničky a vzal si něco románovějšího.
Na střeše je Mendelsohn je krátká knížka, tvořena z příběhů, které na sebe moc nenavazují, ale opakuji se v nich stejné postavy. Společným tématem všech příběhů je život v protektorátu, ale ne pouze trpký život Židů, ale i Čechů. Na výsluní si žili Němci, kteří jako vítězové a barbaři nám vládli a utlačovali. V knize se dle mého nevyskytuje ani jedna německá postava, která by byla vyloženě pozitivní. Takže se mi zdálo, že všichni Němci byli suroví vrazi, popravčí, lupiči, darebáci a alkoholici. Buď jak buď, i v této době se museli najít Němci, kteří nesmýšleli obdobně jako vůdce v bunkru a jeho fanoušci. To mi na knize chybí, že postavy jsou rozdělené černobíle. Nevadí. Dostávám se k hodnocení samotných kapitol, kratších povídek. Některé povídky byly velice zajímavé, zejména z Terezína. Zajimalo by mě, jak dopadl týpek, který utekl se železničáři. Ovšem některé povídky neměly děj nijak zvlášť oslňující. To ale vůbec nevadilo, protože jsem se těšil na každou povídku zvlášť. Weil má totiž výborný styl. Ani ho nemůžu definovat, protože prostě nejsem zběhlý v literární teorii a analýze. Každopádně jeho popisy nejsou zdlouhavé, jsou jasné přímé. A nemyslím si, že jsem skončil u autora u této knížky. Mám rozhodně v plánu pokračovat dál a přečíst si zejména jeho nejslavnější dílko. No a pak Moskva-hranice. To bude jízda.
4 hvězdy, protože prostě je to delikátní dílo
Evžen je jeden z mých čtenářských úletů. Tuhle pytlovinu jsem radši zavřel na osmdesáté stránce a zařadil do knihovny, protože to prostě nešlo. Mělo to děj? Já vůbec nevím. Nějaká romantika? Já vůbec nevím. Jediné, co z toho vím, že se Evžen maloval tři hodiny před zrcadlem. Sakra, to nemůžou být všechny básničky jasné, přímočaré, úderné tak, jako Rytíř Smil?
Krátká povídka, která bohužel moc nenadchne, ale také nezkazí večer. Musím se přiznat, že se jedná o mé první dílo od Puškina. Většina z nás zřejmě začínala z Oněginem, přece jenom je známější, ale já se rozhodl pro povídky a krátké romány. A zatím toho nelituji.
Je zajímavé, že všichni hodnotí Kytici plným počtem hvězdiček, ale samotné básně už tak hodnoceny nejsou. Šest básní má modré hodnocení, zbytek (sedm) básní má červené hodnocení. To zkrátka nemůže být plný počet hvězd! Přečetl jsem všechny básně a troufám si říct, že né všechny básně si zaslouží plný počet hvězd. Snad jediná, která se zdá být na 87% je Vodník. Tahle báseň nemá v celé sbírce obdoby. Je přímo skvělá. Vždy při čtení si vybavuji vodníka od Josefa Lady, jak sedí na topole nad jezerem (ačkoliv u Lady sedí vodník na vrbě, ale to je detail). Zkrátka a dobře. Celá sbírka je taková průměrná. Jediná báseň, která mě nějak výrazněji zasáhla, u které jsem pocítil mráz, chlad a jistou formu emocí, byla Vodník. Ostatní proletěly kolem mě a nic nezanechaly. Možná jen to, že některé byly složitější na čtení a pochopení. A to by se dalo čekat, že básně z dob poloviny 19. století jsou jaksi zastaralé. Ovšem Karel Havlíček Borovský, který byl o 10 let mladší jak Erben, psal své básně daleko čtivější a srozumitelnější.
Tak o Procházkovi jsem nikdy v životě neslyšel. A kde je ta chyba? Buď jsem nevzdělaný blbec, který si z hodin literatury odnesl málo znalostí, nebo zkrátka nám o něm pan učitel neřekl. Je to ovšem škoda, protože Kočár do Vídně je vynikající sondou do myšlení lidí na konci války. Nejde ani tak o děj, který je jednoduchý, dalo by se říct i dobrodružný, ale spíše o celé jazykové zpracování. Právě z toho důvodu se mi líbily krátké úsečné věty, žádné zdlouhavé popisy krajiny, žádné monology na dvě strany o hovně a o ničem. Nadávky a délka vět krásně odpovídaly tomu, jak se člověk vyjadřuje v takových situacích. A to nemluvím o prostředí, kde se příběh odehrával. Ani se nedivím Hansovi, že měl pro strach uděláno. Být sám opuštěný v lese, kde mohli být partyzáni, ale hlavně číhající Krista, tak to bych si nasral do kalhot. Voják-vojáček měl beztak taky hnědé trenky.
Takže k téhle historické hře s prvky komedie jsem se dostal dvěma způsoby. Tim prvním je, že jsem knihu koupil za dvacku ve výprodeji společně s Hamletem a Kupcem benátským. Obě díla již mám za sebou a byly daleko lepší. Zvláště si cením benátského kupce, ale hlavně díky Al Pacinovi. Zfilmovanou verzi Jindry pátého jsem se Zlatoslavem neviděl, takže nemůžou porovnat. Nicméně viděl jsem Krále od netflixu, kde hrál timothe nevím jak. Prostě týpek, který hraje výborně, ale za žádnou cenu si nemůžu vzpomenout a ani vyslovit jeho jméno. Tenhle film nebyl přesně podle hry, nicméně některé scény jsou od Shakespeara. A když porovnam hru a film, tak mě více oslovil film. Ačkoliv trailer filmu je lepší jako samotný film, ale na to již nezáleží. Každopádně Vilémova hra byla průměrná. Občas jsem se zasmál, ale rozhodně jsem si nepředstavil blátivé pole u Agincourtu.
Na knihu jsem narazil náhodou v článku Top 30 dystópií podľa scifi.sk. A musím se přiznat, že jsem vlastně ani nepochopil proč je řazena mezi dystopie, protože definice dystopie říká, že se jedná o fiktivní společnost, která se vyvinula špatným směrem, a já se na základě toho ptám, co je špatné na společnosti v téhle knize. To, že se jedná o policejní stát, kde musí být vše pod kontrolou, je z mého pohledu správné. Hold ztratíš papíry, tak jsem v pěkné bryndě. Co si budeme nalhávat, už nejsi v rejstříku osob, tak nejspíš půjdeš rovnou do tábora.
Musím se s vámi podělit o tuhle zajímavost. Při čtení Lakomce jsem objevil poněkud zvláštní pasáž. Posuďte sami. Ještě dodám, že moje příjmení je Kotas
HARPAGON: Thomas jako Kotas, co je mi po tom.
překlad Vladimír Mikeš
Je zbytečné něco psát. Jedná se o veledílo světové literatury.
Když jsem byl mladý, ještě jsem tolik nepřemýšlel, zda je to REÁLNĚ FANTASTICKÉ nebo NEREÁLNĚ FANTASTICKÉ, přsto jsem knihu miloval, natolik jsem ju žral, že bych ju opravdu sežral k večeři. Ale čím víc jsem byl starší a chytřejší (u téhle vlastnosti bych se hádal), zjišťoval jsem, že mi to přijde až natolik nereálné a v jisté záležitosti okopírované od Tolkiena. Možná někdo z vás bude semnou nesouhlasit, ale i přesto budu si stát za svým názorem. Jedna malá chybička je, že chlapec v mladým věku vraždí nepřátele po tuctech, ale nikde si nevzpomínám, že by měl nějaký vojenský výcvik nebo třebaže cestujě vzdálenosti neobvykle rychlým tempem, našlo by se toho víc. Paolini se snažil vytvořit svět stejně jako Tolkien, vytvořit jazyk elfů a sem tam odkazy na mýty z dávných časů, stejný rasy (trpaslíci, elfy, lidi a ještě cosi....). Ale v porovnání se Středozemí Paoliniho svět velice zaostává. Přijde mi to zbytečně jednoduché, děj mi přijde, jako kdyby ho vymýšlel při dlouhé chvíli na záchodě, ale i přesto má velký ohlas u mladých čtenářů.
Tři pěkné povídky z mého nejoblíbenějšího fantasy světa. Potulným rytířem knížka začala a Tajemným skončila. Obě povídky byly těmi nejlepšími v knížce. V Potulném rytíři jsem byl ztracen ve jménech královského rodu, ale tak nějak jsem to zvládl ustát. Tajemný rytíř o bastardské zradě! Tříoká vrána to pak musela srovnat do latě. Sakra, tento bastard Targaryen je za poslední dobu můj nejoblíbenější. Snad se dočkáme nějakých dalších informací z jeho života. Královo přístaviště, Černý hrad, Zeď a pak co se dělo za Zdí. Chci víc prostě.
A třetí povídka byla ze všech nejslabší. Zde mě Martin iritoval jednáním hlavního hrdiny.
Touto knihou pokračuji v tématu druhé světové války a holocaustu. Ačkoliv by se podle názvu knihy mohlo zdát, že o holocaustu kniha nebude, tak je tomu naopak. Autor přežil holocaust skrytě u nepřítele, přímo v srdci nepřátelského režimu. Na rozdíl od ostatních Židů měl větší štěstí, náhodu prostě z prdele kliku na přežití. Byl to napínavý příběh od začátku do konce. Vsuvky do budoucnosti se vcelku hodily. Někteří si po válce uvědomili, co za hrůzy nacismus napáchal, ale někteří ne. Na závěr jen takový postřeh. O zločinech komunismu tu nepadla ani věta.
Tahle kniha je poklad české literatury. Až je zarážející, že je absolutně neznámá, prostě zapomenutá v dějinách. A to je velká škoda. Protože tahle kniha je děsivým zážitkem hrůz, které napáchal německý národ. Odsouzení jsou zde všichni Němci, od SS až po civilní obyvatelstvo. Vina za tyhle svinstva prostě padá na celý národ, protože velká část civilistů, která pracovalo jako civilní dělníci v Doře, prostě musela vidět útrapy lidí z koncentračních táborů.
Je až zarážející, že kniha vyšla v podstatě velkém nákladu ihned po válce, ale po roce 1948 už kniha ani jednou nevyšla v novém vydání. Možná, kdyby nevyšla v roce 2010 v rámci edice spisů Edvarda Beneše (tak nějak), tak možná bychom ji už zcela ztratili z našeho povědomí. A proto už jsem knihu vnucoval mnohým mým kolegům, přátelům a rodinným příslušníků, aby si ji přečetli a nezapomněli na hrůzy, které Němci napáchali. Stal jsem se tedy novodobým apoštolem této knihy!