kralika komentáře u knih

„...člověk může uniknout všemu, jen ne sobě samému.“

Zweig si mě získal svými životopisnými romány, kde s chirurgickou precizností rozkládá příběhy slavných optikou jejich vnitřního světa, což Vám nikdo jiný nenabídne. Netrpělivostí srdce jsem vykročil do nepříliš rozlehlých vod jeho fikčních příběhů a mohu jen konstatovat, že díky umělému příběhu, kdy může své hrdiny ždímat o to více, Zweigovo psychologické mistrovství nabírá na obrátkách.

„Dobře vím, že nemá smysl odříkat si požitek, protože je odepřen jiným, zapovídat si štěstí, protože někdo jiný je nešťastný.“

„Jen zpočátku je soucit – zrovna jako morfium – pro nemocného dobrodiním, léčivým prostředkem, pomocným prostředkem, ale když ho člověk neumí správně dávkovat a zastavit, stává se vražedným jedem.“

„Napůl udělané věci a napůl vyslovené náznaky jsou jen na škodu; všechno zlé na tomto světě pochází z polovičatosti.“

14 08.12.2021

Clarke je skutečně spisovatel-vědec. Nejprve přesně metodicky stvoří prostředí, které v maximální možné míře odpovídá současnému poznání. Poté stvoří entitu, která se mu vymyká - ovšem opět vše podléhá přísné metodě - a pak do těchto kulis umístí děj, který svým rytmem a přesným dávkováním připomíná metronom. Výsledkem nemůže být nic jiného než vybroušený diamant. Samo o sobě by to nestačilo - tohle je ale po čertech čtivé a napínavé.

"'Ráma je kosmické vejce, zahřívané slunečním žárem. Může se každou chvíli proklubat.'
Předseda Výboru pohlédl na velvyslance z Merkura s upřímným údivem. Za jeho diplomatické kariéry ho jen zřídka něco tak překvapilo. Nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že je Merkuřan schopný tak poetického vyjadřování."

14 11.06.2019

Magický realismus? Ne, to je v tomto případě slabý výraz. Spíše bych tuto knihu definoval jako občasný střípek reality v kolotoči magie, kterou kolem sebe Wolandova suita rozhazuje jako Večerníček.

"Všecko dobře dopadne, na tom je založen svět."

14 01.01.2019

Ferguson je skvělý vypravěč, který podává strohá fakta a kupy statistik tak elegantně, že si ani nevšimnete, jak ty stránky jen šustí. V průběhu knihy si klade řadu otázek v šesti okruzích, na které hledá odpovědi použitím řady odboček, které jen umocňují výsledný dojem. Určitá generalizace je tomuto druhu historických prací vlastní, či spíše nezbytná, protože jinak autorovi a čtenáři hrozí utonutí v detailech a podružnostech. Přitom nelze říci, že by autor neměl smysl pro detail. Právě z pohledu drobností jsou často pokládány i základní otázky, které vždy provázejí dané téma: Proč v říši středu vyvolaly takové zděšení evropské hodiny? Proč Sovětský svaz dokázal okopírovat atomovou bombu, ale ne džíny? Proč šly Severní a Jižní Amerika po získání nezávislosti opačnými směry? Přivedl tiskařský lis k pádu Osmanskou říši? Kolonizovali Afriku vojáci, nebo lékaři? Jak to, že je v Číně tolik křesťanů, když ještě nedávno byli potíráni? Tato otázky jsou, myslím, dobrým důkazem na jak pestrou procházku Ferguson čtenáře vezme.

„Civilizace se neobjevují, nerostou, nevládnou, neslábnou a nezanikají v nějakém opakujícím se a předpověditelném životním cyklu. To jen historici retrospektivně líčí rozklad jako pomalý proces a mnoha příčinám přikládají přílišnou váhu. Ale civilizace se chovají spíše jako všechny složité přizpůsobivé systémy. Po jistou neužitelnou dobu fungují ve zjevné rovnováze. A pak se hroutí, a to dosti náhle. Vrátíme-li se k Thomasovi Coleovi a jeho pentaptychu Příběh říše, posun od dosažení vrcholu ke zkáze a pak pustotě není periodický. Je náhlý. Patřičnějším vizuálním znázorněním způsobu, jakým se hroutí složité systémy, by mohl být starý plakát, který kdysi visíval v tisícovkách pokojů studentských kolejí: neovladatelný parní vlak naradil do zdi viktoriánské konečné stanice a po nose vlétl do ulice. K překročení hrany chaosu stačila vadná brzda nebo spící strojvůdce.“

13 19.05.2020

„…naše myšlenky nacházejí vyjádření ve slovech a to, co řekneme nahlas, se také stane.“

Kapesní hrůza vyjádřená romantickým slovníkem a zabalená do epesního vyšehradského hávu. Přesně tato novelka je jedním z hmatatelných důvodů mého připojení k současné vlně obdivu ke století starým hororům.

12 22.12.2022

Příběh tekoucí pomalu jako med, do kterého je sladké se ponořit, navzdory jeho krutému ději.

„Nevyhledávej dobrodružství, ale nevyhýbej se jim.“

„Jen málokteří chápou, že nežijeme, nýbrž že jsme žiti. Dávno jsem poznal, že nejsem rukou, která hází kostku, ale kostkou.“

12 12.02.2022

Milé, laskavé, pomalu plynoucí - to jsou kapitoly této krásné knížky.

"Muž napsané čte a posuzuje, žena prožívá a přejímá."

"Soudy se mění, svatost bývá tu přidělována, tu odnímána, a lidé občas odstraňují nejen své ukvapené názory na sochy, ale ukvapené sochy vůbec."

12 26.09.2019

Pozor SPOILER!
"Dávno, dávno již tomu...
...
...'Šťastná to žena!'"
Konec SPOILERU!

A to mezi tím? To je ryzá poetika, která musí pohnout každým, kdo ji nečetl jako povinnou četbu. Já, pocházeje z tohoto kraje, znaje od mala všechna zmiňovaná místa a pověsti, jsem si na Babičku chvilku počkal a pak mohl ocenit.

12 12.02.2018

„Vůbec celá tato krajina působila značně depresivním dojmem. Každý úsek scenérie, každé pitoreskní uskupení ledových skulptur, každé úbočí bezejmenných hor halil jakýsi mystický opar či zlověstná aura, vyvolávající v člověku až paranoidní úzkost. Nedefinovatelné podprahové varování. Bylo to strhující, avšak nelidské. Mráz panující venku se plíživě usazoval i v srdci.“

Řízné military sci-fi s občasným exkurzem do kosmického hororu. Pro mě velmi příjemné překvapení, třebaže někdy autor ve snaze o překvapivou pointu trochu tlačí na pilu. Jednoznačně nejlepšími kusy byly Bestie (jako by vypadla z Doctora Who), Čau zítra (hlavní hrdina je kříženec Wiliama Cage, Johnyho Rica a Takeshiho Kovacse), Zahrada slepců (navzdory zdejší kritice, jsem přesvědčen, že to tak nelogické není), Archa zrůd (minimalismus jako řemen), Mrtví od Krakenova moře (atmosférická duchařina se syrovým závěrem, ze které jsem výše citoval) a To, co milovalo Artura Brookse (tam jsem pointu fakt nečekal). Avšak, jak se říká, to nejlepší na konec: Novela Kam plují harmy je i díky svému rozsahu patrně vrcholem sbírky. Autor zde nešel cestou zkratek, které občas zařízly logiku kratších prací a vše se mu rýmuje – včetně závěru.
Česká fantastika má budoucnost! A není to jen o Myceliu a Algoru!

11 14.09.2022

Že je to nedokončené? No a co? Jistě - je to škoda, ale na druhou stranu máme možnost nahlédnout Mistrovi do kuchyně. Způsob, jakým k publikaci fragmentů příběhu Tuora a Gondolinu přistoupil C. Tolkien, odhaluje, že nic na Ardě nevzniklo přes noc, vše mělo svůj vývoj a hluboký význam. Oceňuji zejména to, že se vždy jedná o „původní znění“. V první verzi příběhu, kde dominuje především samotný boj o Gondolin, jsou tak místo elfů Gnomové, půlka vlastních jmen má nezvyklý tvar, a spousta věcí je ještě zahalena v mlze. Poslední, neuvěřitelně epická verze, je z hlediska reálií již téměř taková, jak je známe z jiných příběhů. Téměř se ale neodvažuji si představit, jak by v této verzi vypadal závěrečný útok na Gondolin, který je jinak v Silmarillionu shrnut ve dvou odstavcích...

„Tmou může člověk dojít ke světlu.“

11 01.04.2021

Krásné čtení, třebaže místy velmi hutné a těžké. Dokonce natolik, že jsem si během četby odskakoval k zaklínačovi pro odlehčení. Za mě byly nejlepší první dvě části – ty nejméně rozhovorové, ale ani poslední část nezůstává pochopitelně pozadu a je nabita krásnými i závažnými myšlenkami.

„Otrok má vždy metody otrokáře a mstí se, kde může.“

„Já mám s penězi zvláštní zkušenost: když bylo nejhůř, přišly odněkud.“

„Já nemám rád prázdné mluvení o slovanství, jako nemám rád vlastenčení. Prosím vás, kolikpak našich slavjanofilů dovede aspoň číst rusky, polsky srbsky? Stejně jako ti lidé, co mají plná ústa, že jsme národ Husův: kdo z nich pročetl aspoň kousek Husa, aspoň jednu knihu bratrské reformace? A nač to mluvení: normální člověk nevytrubuje do světa, že miluje své rodiče, svou ženu, své děti; to se rozumí samo sebou. Když miluješ svou vlast, nemusíš o tom mluvit, ale udělej něco kloudného; o nic jiného nejde.“

„V rovnost – rovnost naprostou – nevěřím, ve hvězdách ani v lidech není rovnosti. Vždycky byli a budou jednotlivci, kteří svým nadáním a nekontrolovatelným shlukem okolností víc dovedou a víc dosáhnou; vždycky bude hierarchie mezi lidmi. Ale hierarchie znamená pořádek, organizaci, kázeň, vedení a poslouchání, nikoli vykořisťování člověka člověkem“

„Komunism je možný, ale jen mezi bratry, v rodině nebo v náboženské a v přátelské obci; může být udržen jen opravdovou láskou. Nepřijímám třídního boje; jsou stavy a třídy, jsou stupně mezi lidmi; ale to neznamená boj, to znamená organizaci přirozené a historicky vyvinuté nerovnosti, vyrovnávání, vzestup, vývoj.“

„Měříme život příliš jednostranně: podle jeho délky a ne podle jeho velikosti.“

„Ale nezapomínat, že ani demokracie se neobejde bez diktátu, že i diktatura se dovolává demokracie.“

11 07.03.2019

Mám rád knihy, které nejdou čtenáři naproti a vyžadují od něho jistou spoluúčast.

"Antikrist se může zrodit i ze soucitu, z nadměrné lásky k Bohu nebo k pravdě, jako se kacíř rodí ze světce a člověk posedlý z proroka. Obávej se, Adsone, proroků a těch, kdož jsou ochotní zemřít za pravdu, protože obvykle nechají spoustu jiných lidí zemřít s sebou, často před sebou a občas místo sebe.
A možná, že úkolem toho, kdo miluje lidi, je přivést je k tomu, aby se smáli pravdě, přivést pravdu k tomu, aby se smála, protože jediná pravda je umět se osvobodit od chorobné vášně k pravdě, abychom se nestali otroky svých představ."

11 25.11.2018

Cesta do nitra Afriky a lidské duše. A vlastně není jisté, kde je temno temnější. Ani se nedivím, že nikdo vlastně neví, co to Conrad vlastně napsal. Je to Kiplingovské "Musíme je civilizací zachránit před jejich barbarstvím"? Nebo je to jen zhnusení nad vypočítavým kolonialismem, který právě v Kongu (jehož jméno v celé knize vůbec nepadne) nabyl ve své zrůdnosti vrcholu. Ani z Conradova pozdějšího postoje to není patrné. Drží palce civilizaci, jejíž absence se na všech projevuje tak zhoubně, že by to i Londýnský doktor chtěl zkoumat? Anebo je fascinován primitivním despotismem, který propukne v člověku, když se mu dá moc. Nevím. Jeho postoj vidím v postavě Marlowa, který vše sleduje, chce pochopit a fascinovaně to vlastně nechápe. Pouze zapíská na píšťalu aby "poutníkům" odepřel potěšení z "lovu"...

„Abych nelhal, bílé místo to na mapě v té době už tak docela nebylo. Od mých klukovských let se zaplnilo spoustou řek, jezer a jmen. Přestalo být tou neprobádanou končinou, obestřenou rozkošným tajemstvím – tím bílým flíčkem, nad nímž může chlapec snít o slávě. Proměnilo se v končinu plnou temnoty.“

11 31.01.2017

"...je lepší vědět, že tě využívají, nebo nevědět?"

Už dlouho se mi nestalo, že by mě nějaký příběh natolik pohltil. A stále přemýšlím proč. Jak tu poznamenává spousta čtenářů, Erikson se s popisem postav a jejich motivací moc nemaže. Sdělí Vám maximálně, že je někdo tlustý/tenký nebo bílý/černý a o minulosti postav nevíte nic kromě neurčitých náznaků. Přesto jsem si jich velkou řádku rychle oblíbil. Proč? Asi proto, že Erikson vše dohání podrobným popisem jejich nálad, momentálních pocitů a myšlenek, a tak se do nich vcítíte, aniž víte jak pořádně vypadají (od toho máte přece fantazii) a o co jim jde (to časem trpělivý čtenář pochopí).
Nějak jsem neměl pocit, že by kniha byla takovou výzvou, jak se proslýchá. Vždyť se seznamem osob, výkladovým slovníkem a mapou to dáte dohromady raz dva. Chápu, že ne každému bude něco takového vyhovovat. Já ale rád objevuju a nechávám se pohltit světem, který je natolik do hloubky promyšlený a neokoukaný, že nemáte pocit, že vás autor moří prázdnými odkazy na postavy a místa. Autorovi věříte, že to není jen jméno, ale že nese svůj vlastní příběh, třebaže se v tom románovém jen mihne. A ne, tento pocit není samozřejmý.
Samozřejmě, že v takto koncipovaném příběhu vám mnohé unikne a nedocvakne. Je mi jasné, že spoustu událostí a motivací pochopím až s dalším čtením Malazské ságy. No, a?

10 06.09.2023

Aktuální, potřebné a vzhledem ke kapesnímu formátu skutečně tak výživné jak hlásá motto této edice. Jakožto staromilce, mě navíc těší, že i v 21. století se najde prostor pro podobný typ literatury, který třeba před sto lety zaplavoval trafiky aby udržoval zájemce v obraze a šířil názor autora na dané téma. Vůbec bych se tedy nebránil, kdyby se v této edici občas objevily i další komentáře k aktuálnímu dění...

"Rusko by hrozně chtělo překreslovat s ostatními velmocemi mapu Evropy, ale má zásadní problém. Nikdo si s ním nechce kreslit."

"Když Američané říkají: pokud chcete Krym, musíte se na tom dohodnout s Ukrajinou, a ne s námi, tak Rusové slyší: nejste pro nás dost významní na to, abychom se s vámi bavili o vašich zájmech, běžte se bavit s Ukrajinou, ta je v našich očích zhruba na vaší úrovni."

10 19.04.2022

Oblíbený blbec, nebo nesnesitelný intelektuál? To je to, oč tu běží!

"Teď chápu, že jedním z důležitých důvodů, proč je třeba chodit na vysokou a získat vzdělání, je, aby se člověk naučil, že všechny věci, kterým věřil celý život, nemusejí být pravdivé - a že nic není takové jaké se to zdá."

"...výjimečný - to je demokratický termín, jehož se užívá, když se chceme vyhnout ocejchování slovy nadaní a nenadaní (což zase znamenávalo chytří a opoždění), a jakmile výjimečný začne komukoli dávat jakýkoli význam, bude vyměněno i tohle slovo. Jak se zdá, panuje zásada: výraz je možné používat, jen dokud nezačne pro kohokoli cokoli znamenat."

"Příliš často hledání pravdy vytlačí hledání lásky."

10 14.01.2020

Příjemný letně rozverný příběh plynoucí pomalu jako řeka Orše...

"Podle ročního období, v svůj čas, noční temnoty slétnou z korun stromů, kde hřadovaly od včerejška, kouty chladu se otvírají a prostor, který má černá křídla, se hrne do městské nádoby.
Rozšafní lidé mlknou a nepromluví, dokud nepojedli. Je noc a starosta doznává, že nastal večer a že došlo na jeho slova, neboť to předvídal."

"Měla dokonalá stehna, drobná kolena, ušlechtilá lýtka a půvabnou nohu, pro niž král francouzský ještě před pěti sty lety by byl vedl válku až do vyhlazení lidu a zkázy krajin přilehlých k Španělsku."

10 18.09.2018

„Vybalil jsem ty dvě řezané výplně, jakož i jedno italské dílo (Štěstěnu na kole, koupenou kdysi v Mantově), jež jsem, ani nevím proč, já starý hlupák, vydával za své. Opatrnicky je pochválili. Potom (to je motanina!) jsem jim ukázal jedno dílo své (okrouhlý reliéf s hezkou dívenkou), ale vydával je za dílo italské. Vykřikli překvapením a nadšením, volali och! a ach! Rozplývali se obdivem. Maillebois na to hleděl s otevřenou hubou a tvrdil, že je v tom vidět odlesk italského nebe, té země dvakrát bohy požehnané. Pán z Asnois nad tím hýkal obdivem a vyplatil mi za to šestatřicet dukátů – kdežto za to „mé“ jen tři.“

Musím se přiznat, že mě to zkraje nijak zvlášť nechytlo, ale vyplatí se vytrvat! Dobrý (a bodrý) Colas Breugnon je takový mix Švejka, Enšpígla a Epikura, vymáchaných ve víně a posypaných čerstvými, ještě voňavými hoblinami. Zejména druhá polovina knihy je nejen o něco „svižnější“, ale i více protkána na první pohled prostými moudry hlavního hrdiny, které se vyplatí si zapamatovat…

„Není příjemné poslouchat člověka, který chce být pojímán stále jenom vážně.“

„Štěstí, kamaráde, neodkládej nikdy ani o hodinu! Štěstí se pije za čerstva. Ale mrzutost může počkat. Vyvětrá-li ta její láhev, chutná pak tím lépe.“

9 19.11.2020

Filozofické úvahy, prošpikované poetickými popisy krajiny – či spíše jejích malých segmentů a přemítáním nad hospodařením svým i ostatních. Rozvleklá kniha, kde se však tu a tam vyskytnou pasáže, kvůli kterým stojí za to po tomto díle sáhnout i v 21. století. Kromě pozorování přírody pak považuji za jednoznačně nejlepší (nejvíce obohacující) až poslední kapitolu – závěr. Zde autor ukazuje, že se umí vyjadřovat i méně obšírně – a to je i důvodem, že pokud po něm někdy opět sáhnu, bude to po některé z jeho kratších úvah.

„…spisovatel mluví k rozumu a srdci lidstva, ke všem v každé době, kteří mu dovedou porozumět.“

„Jestli někdo nedrží krok se svými druhy, je to možná proto, že slyší jiného bubeníka. Ať kráčí podle té hudby, kterou slyší, i když zní v různém taktu nebo z dálky.“

9 29.10.2020

Dvakrát jsem byl z Tučkové nadšen (Gerta a Fabrika), ale nyní se nadšení nekonalo. Skvělé téma je dle mého utopené v mnoha zbytečných pokusech šokovat a tak mi paradoxně přišly nejlepší - vskutku poněkud zdlouhavé - pasáže z archívů, které většině čtenářů vadí. Tam se napětí dalo krájet a díky autorčině umu působily předkládané dokumenty velmi autenticky.

9 01.09.2020