Kristi_čte komentáře u knih
Se Scarlett Wilkovou jsem se poprvé setkala díky její knize Až uvidíš moře, ze které jsem ale po dočtení byla poněkud rozpačitá. Nebyla jsem z toho tak děsně unešená jako ostatní, tak jsem se rozhodla, že zkusím ještě její další knihu a uvidíme, co bude.
Tentokrát nás autorka přivádí do doby těsně před druhou světovou válkou do oblasti Smolenska, kde se setkáváme s hlavní hrdinkou Neonilou. Ta se vždy od ostatních dívek lišila nejen svým chováním, ale také specifickým vzhledem. Neonila byla totiž velmi krásná, bledá dívka s hustými světlými vlasy a ledově modrýma očima. Každý muž si jí zkrátka hned všimnul. Jako mladá odešla od svého otce do školy, kde se vyučila akušerkou (porodní asistentkou), což jí v době, kdy vypukla druhá světová válka celkem pomohlo, protože jako zdravotnice mohla mít určité výhody.
S Neonilou strávíme celý její život a jsme svědky všech děsivých zážitků, se kterými se musela vypořádat. Její život byl hodně náročný, což se odráží i na její osobnosti. Ono se není čemu divit, když je člověk svědkem tak hrůzných událostí.
Co se hlavní hrdinky týče, tak to je pro mě poměrně komplikovaná osoba a já si stále nejsem jistá, co si o ní myslet. Její chování mi nebylo nijak sympatické a ve spoustě věcí se zachovala pro mě nepochopitelně. Ovšem když jsem se nad tím pak více zamýšlela Upřímně nejsem si vůbec jistá, jak bych v těch situacích sama reagovala. Ono po bitvě je každý generál, ale když se ocitnete v situaci, kdy zachráníte buď sebe, nebo někoho cizího, tak upřímně Já bych si asi vybrala sebe, stejně jako hlavní hrdinka.
Ty chladné oči na mě zapůsobily mnohem víc, než autorčina předchozí kniha. I když jsem s Neonilou sto procentně nesympatizovala a bylo to hodně zvláštní hrdinka, tak mě její osudy zaujaly a celkem se mi zaryly pod kůži. Tohle se opravdu povedlo a jsem zvědavá, s čím tahle autorka přijde dál.
Jiné místo je má druhá kniha, kterou jsem od autorky četla a musím se přiznat, že jsem si nebyla jistá, zda bych do toho měla chodit, ale nakonec jsem neodolala, protože děj se odehrává v místech, kde jsem doma, takže mě to jednoduše zajímalo a moje zvědavost převládla.
Po přečtení Odbočky v lesích jsem byla trochu rozpačitá, protože něco mi v knize přišlo průměrné, něco mě štvalo a vadilo mi, ale něco mi zase přišlo úplně skvělé a nadchlo mě to. I proto jsem si říkala, že přečíst si od autorky její druhou knihu, Jiné místo, bude dobrý nápad, abych si utřídila názor na její tvorbu.
Hlavní část děje Jiného místa se odehrává v lesích mezi Luhačovicemi a Vizovicemi, kam si naše hlavní hrdinka se svým přítelem vyrazila na cyklo-výlet, při kterém se ztratili v husté mlze.
K ději si myslím není třeba více dodávat, protože knížka je útlounká a nechci prozrazovat zbytečně moc. Samotný námět se mi hodně líbil. Myslím, že si autorka vybrala skvělé prostředí, kam zasadit svůj mlhou obestřený, tajemný příběh a celkové vykreslení studené a záhadné atmosféry lesů se jí opět skvěle povedlo. Tohle jí prostě neskutečně jde.
S čím jsem ale měla opět problém, tak byla hlavní hrdinka, která byla za mě úplná blbka a štvala mě od začátku do konce. Její chování, její rozhodnutí, její povaha Prostě mi absolutně nesedla a hrozně mi dělalo problém s ní jakkoli soucítit a chápat ji. To je ostatně i něco, s čím jsem měla problém i u Odbočky v lesích.
Podtrženo sečteno, atmosféra byla skvělá, hlavní hrdinka byla hrozná .
Obřad je prvním dílem z detektivní série autorky Carmen Mola, která vsází na velmi osobitou hlavní vyšetřovatelku Elenu Blancovou.
Celý příběh začíná na rozlučce se svobodou mladé dívky, která se má brzy vdávat. Místo toho, aby oslavy skončily veselím, skončí vraždou. Naše cikánská nevěsta je totiž nalezena mrtvá, ale její vražda je dost specifická. Patolog, který přijel na místo, si to hned uvědomí a zavolá Elenu a jejím speciální tým, který se zabývá těmi nejzapletenějšími zločiny ve Španělsku.
Kromě samotného vyšetřování, taky pozvolna poznáváme naši hlavní vyšetřovatelku, což není něco, co by mě bavilo, ale vzhledem ke konci si jsem celkem jistá, že to pro nás bude důležité v dalším díle. Tak alespoň že to nebyl jen takové ty výplňkové části.
Celkově jsem měla knihu přečtenou celkem rychle, ale zdálo se mi, že místy se točíme v kruhu a události se nikam neposouvají. Pak ovšem nastal zlom a autorka nám začala předhazovat možná řešení, která se postupně měnila s přicházejícími dějovými zvraty.
Tahle krimi je za mě hlavně o vyšetřování a především velmi rázné hlavní hrdince, ale taky tady najdete dost originální a brutální smrt. Za mě je tohle dobrá kniha, pokud chcete něco pomalejšího a drsnějšího.
Jana Poncarová patří mezi ty autorky, u kterých jsem přečetla jednu knížku a věděla jsem, že potřebuju všechny ostatní. Tahle autorka píše prostě skvěle a mně bylo jasné, že její tvorba bude něco, co se mi vryje do srdce.
V knize Herečka nám Jana Poncarová přináší další příběh, který je inspirovaný skutečností a tentokrát je hlavní postavou prvorepubliková herečka Jarmila Horáková, která od malička milovala divadlo a oplývala velkým talentem. Její osud je velmi zajímavý, avšak bohužel velmi krátký, protože tato talentovaná herečka zemřela velmi mladá.
Herečka je krásný a dojemný příběh, který je opět skvěle napsaný a mně se zase jen potvrdilo, že nebyla chyba si dokoupit všechny autorčiny knihy.
Kdo autorku zná, tak moc dobře ví, že její knížky jsou skvělé! A u Musím tě zradit tomu pro mě nebylo jinak. Dokonce jsem si tentokrát jistá, že tahle její knížka bude v těch top za tento rok.
Příběh mladého studenta, který vyrůstá v Rumunsku za diktatury Nicolea Ceausescu mě dostal na kolena. Nebyla jsem schopná knihu odložit z ruky a přiznávám, že mi nejednou ukápla slza. Musím tě zradit byl krásný, ale velmi drsný příběh jednoho chlapce a jeho rodiny, ale zároveň to byl příběh utrpení celého jednoho národa.
Téhle knize nemám naprosto co vytknout a jsem moc natěšená na autorčinu další tvorbu!
Autorka vše podává velice nenásilnou formou a když o jednotlivých etapách čtete, tak máte pocit, jako když si povídáte s kamarádem. Jsem si jistá, že to někomu může vadit, já jsem tento styl projevu ale opravdu uvítala, protože díky tomu jsem veškeré informace lépe vstřebávala a čela mě i více bavila.
Každý časový úsek je rozdělen do několika kapitol, kde se dozvíte samozřejmě o politické situaci, ale i o tom, jak se lidem v dané době u nás žilo a nejsou opomenuty ani různé fenomény dané doby. Dalším zajímavým prvkem je i poslední část knihy, která je věnována rozhovorům s pamětníky, což bylo ovšem něco, co pro mě až tak atraktivní a unikátní nebylo, protože tohle mám hodně zprostředkované třeba od svých prarodičů, kteří mi často vyprávěli o tom, jak se jim dříve žilo.
Celkově tohle dílo hodnotím jako přínosné, zajímavé a čtivé, což je podle mě ideální kombinace. Pokud tedy patříte mezi fanoušky dějepisu, ale štve vás, že se ve škole nikdy pořádně neprobíralo období po druhé světové, tak je tahle kniha něčím, co by vám mohlo udělat radost.
Tentokrát musím vyzdvihnout hlavně to, jak moc příjemně se mi kniha četla. Chápu, že to zní asi dost divně, vzhledem k její tematice, ale četla se naprosto sama. Ani jsem si to neuvědomila a půlka knížky byla pryč. To, jak autorka jednotlivé příběhy zpracovala, se moc povedlo, i když u některých bych ráda dostala trochu podrobnější rozbor a myslím, že by zasloužily více prostoru.
Úplně nejvíc mě nečekaně bavily příběhy ze života Eda a Lorraine Warrenových, což byli snad nejznámější démonologové na světě. Podle některých jejich případů byly natočeny i mé oblíbené horory jako je série Conjuring. Jejich příběhy prostě žeru, protože na horory jsem poměrně dost zvyklá a nic moc mě úplně nevyděsí. Ale posednutí démonem je něco, že čeho mi naskakuje husí kůže.
Když jsem Paví hody začínala číst, měla jsem docela problém se do knihy začíst, ponořit se do příběhu a sžít se s postavami. Pořád jsem měla pocit, že se tak nějak vznáším nad tím textem a ne a ne s do toho dostat. Po dalších stránkách jsem si ale už zvykla na styl psaní autora bylo to mnohem lepší. Ve výsledku mi byl tedy předán zajímavý příběh z velmi charakteristického prostředí, který mě zaujal, ale musím říct, že ne tolik, jako například osudy lidí, o kterých píše třeba Karen Lednická. U Pavích hodů mi chybělo celou dobu to sžití s postavami, i když jsem na ně a na celý děj třeba myslela, když jsem nečetla. Bohužel se mi to celé ale nedostalo tak úplně pod kůži.
Tahle kniha ale rozhodně nebyla špatnou volbou, ale jsem jednoduše na vážkách. Proto si jsem ale v tuto chvíli jistá, že od Jana Štiftera musím zkusit i jeho další tvorbu.
Jako první chci vyzdvihnout prostředí, ve kterém se celý děj odehrává, protože to pro mě bylo něco, co zas tak často nečtu. Ano, vařím ráda asijská jídla, ale knihy z asijského prostředí u mě doma moc nenajdete.
Líbila se mi taky hlavní zápletka, která mě vtáhla do děje hned na začátku a opravdu mě zajímalo, jak to celé dopadne a jaké bude rozuzlení.
S čím jsem ale měla trochu problém, tak byla délka knihy, protože ta mi přišla naprosto zbytečné. Začátek byl super, konec zajímavý, ale všechno bylo zbytečně pomalé a natahované. Vzhledem k tomu, že se jedná o knihu z mafiánského prostředí, kde se řeší i zločin a drogy, tak bych opravdu ocenila, kdyby děj byl rychlejší a v knize bylo více akce.
Jak jsem zmínila na začátku, tak Naše zakázané vášně jsou první kniha ze série a zatím jsem se ještě nerozhodla, zda v ní budu pokračovat. Možná si dám někdy před tím, než u nás bude vycházet další díl rereading a pak se rozhodnu, protože teď opravdu ještě nevím.
Co na mě ale v tomto díle zapůsobilo především, tak byla samotná hlavní postava vypravěčova otce, který byl velmi specifickým člověkem. Byl to ten typ, který o sobě rád mluví, všechno zná a všude byl. Jeho hlavní zálibou bylo vyprávět všem lidem okolo historky ze svého života, které se ovšem obvykle nestaly úplně přesně tak, jak je on vypráví. Dle jeho slov byl totiž Federí vždy ten nejlepší, nejhodnější, nejchytřejší, nejtalentovanější… No prostě všechna nej, která vás jen napadnou.
Tohle byla asi jediná věc, která mě celkem dost štvala, ale po nějakém čase jsem si zvykla a začala tuto hlavní postavu prostě brát takovou, jak byla.
Celkově pro mě tahle kniha byla něčím extra a musím říct, že i text byl napsán trochu náročněji. Ve výsledku to byla ale četba, která rozhodně stála za to a já už se pomalu chystám na další autorovu tvorbu
Knihy od B. A. Paris jsou pro mě asi tím nejvíc top v rámci psycho-thrillerů a ani Terapie mě nezklamala. Autorka si opět skvěle pohrává se čtenářem, vodí ho po různých cestičkách, aby mu na konec řekla, že jde stejně špatně. Celý příběh byl napínavý, zamotaný a přiznávám, že konec jsem vůbec neodhadla.
U této autorky mě taky hodně baví, jak vám věci objasňuje postupně a tak nějak zmateně, ale pak přijde ta část, kdy vše dokonale zapadne do sebe a vám dojde, jak moc skvělé to je.
To co mě připoutalo ke knize hned během prvních stran, bylo asi to, že mi to celé hodně připomínalo skoro až koncentrační tábor, ale v YA fantasy podobě.
Celý příběh byl hodně ponurý a v jistém smyslu trochu předvídatelný, ale na rovinu přiznávám, že úplný konec mě naprosto překvapil a vůbec jsem to nečekala.
Ranhojička byla napínavá, hlavní hrdinka jako taková byla na konec velmi zajímavá a já jsem hrozně zvědavá, kam se její postava bude dál vyvíjet.
Anton Pavlovič Čechov je jeden z nejvýznamnějších ruských autorů, který je známý pro své povídky, ale především pro svá dramata, jako je například Višňový sad, Racek nebo Tři sestry. A právě o něm a o jeho díle se můžeme něco dozvědět v nové knize od Renáty Fučíkové, která zpracovává nejen Čechovova nejznámější díla, ale najdeme tu i pasáže věnované Puškinovi a Gogolovi, kteří jsou pro ruskou literaturu neméně důležití.
Autorka vše ale pojala po svém. Nejznámější díla výše zmíněných autorů přetvořila do formy krátkých komiksů, takže tím dle mého názoru nabízí tato díle novému a širšímu spektru čtenářů.
Vše je pak doplněno o části, které se věnují ruské historii a díky tomu jsou jednotlivá díla uváděna do souvislostí, což čtenáři ulehčuje jejich chápání.
Celá kniha je velmi poutavě a zajímavě zpracovaná a taky po grafické stránce je rozhodně vydařená. Pokud jsou zde nějací fanoušci klasické ruské literatury, tato publikace by vám doma určitě neměla chybět.
První dva díly se mi opravdu líbily a užila jsem si je. Neříkám, že jsem si z nich sedla na zadek, ale bylo to fajn čtení s dějem, který mě bavil. Spousta lidí byla ze druhého dílu naštvaná, ale já ne. Jsem jeden z mála lidí, kterým se líbila i Krev a med, ale bohužel u třetího dílu jsem byla zklamaná. Trochu jsem to čekala, ale stejně mě to naštvalo.
Bohové a monstra mi přišli extrémně natahovaní a jako by autorka chtěla vyprodukovat co nejvíce stránek, a tak klidně o nějaké hlouposti byla schopná napsat x stran a to mě dohánělo k šílenství. Takové zpomalování děje, to je něco na mě.
No a samotný konec? Dost očekávaný, dost nudný.
Stále přemýšlím, jestli lituji toho, že jsem čas nad knihou strávila, ale asi spíše ne. I když mi to vůbec nesedlo, tak jsem přeci jen chtěla vědět, jak celý příběh skončí, a proto jsem hlavně do tohoto posledního dílu šla. Škoda jen, že nebyl lépe a svižněji napsaný.
Po přečtení knihy Pandemie od tohoto autora jsem byla celkem na rozpacích, protože knížka byla dobře napsaná, moc se mi líbilo, jak autor vše promyslel, ale vzhledem k situaci, ve které už pěkně dlouho žijeme mi téma pandemie moc nesedlo, protože toho mám prostě plné zuby. Autor jako takový mě ale zaujal, a proto jsem se pustila do Smrtihlava, který mi jen utvrdil můj názor, že Franck Thilliez umí skvěle vytvářet vrahy a promýšlet je.
Na začátku jsem měla trochu problém se začíst kvůli tomu, že je text psaný v ich formě a někdy jsem z těch myšlenek byla trochu zmatená, ale na konec jsem si zvykla a dokázala si užít příběh, který mě pohlcoval čím dál víc.
Vždycky, když už jsem si myslela, že mám jasno, autor přišel s něčím novým, čím mě dokázal překvapit.
Smrtihlav je velmi povedený krimi thriller a jsem si jistá, že tímto pro mě četba Thilliezových knih nekončí.
Tohle byla kniha, kterou jsem přečetla za necelý jeden den a nebyla jsem schopná ji odložit. Celkem chápu, že názory na ni jsou rozporuplné, protože chování a hlavně rozhodování hlavní hrdinky se může zdát nepochopitelného, ale já jsem ji naopak v tolika věcech dokázala chápat, až mě to děsilo. Na druhou stranu ano, byly tam i věci, se kterými se názorově vůbec neslučuji, ale celkově na mě knih velmi zapůsobila a v několika pasážích se mě hodně dotkla.
Queenie je zajímavý náhled do života a duše mladé dívky, který vám pomůže nahlédnout do problémů, s nimiž se dnes potýká mnoho lidí, ale ne vždy se o nich otevřeně mluví.
Knihu jsem poměrně dlouho odkládala a moc jsem nevěřila, že by Darcy Coates mohla napsat něco takhle drsného. Mám přečtené všechny její knihy, které u nás vyšly, ale tohle je něco úplně jiného a za mě je to zatím asi její nejlepší kniha, která u nás vyšla.
Ač to není vyloženě duchařina, tak mi při čtení bylo místy opravdu dost nepříjemně a zároveň jsem celou dobu byla napjatá a nebyla si jistá, jak to vlastně celé je.
Hodně dobře se jí také podařilo vykreslit atmosféru prastarého hustého lesa, který vás pohltí a vy se v něm snadno ztratíte.
Co se konce týče, tak tam jsem byla trochu zklamaná, ale když to srovnám se strašidelnými domy, tak tam byl za mě posun k lepšímu.
Vzhledem k tomu, že se jedná o sbírku, tak je pro mě těžké hodnotit knihu jako celek, protože někteří autoři mi sedli více a někteří méně. Povídky, které mi ale nejvíce zůstali v hlavě jsou ty od Martiny D. Antonín a Sam Xabyssus. Tyto dvě mě opravdu oslovily nejvíce. Dále rozhodně musím vyzdvihnout povídku Káji Skácelové a vzhledem k tomu, že je to její úplná prvotina, tak smekám.
Když se podívám na sbírku komplexně, tak jsem rozhodně spokojená, protože jsem dostala přesně to, co jsem chtěla a jsem moc ráda, že v knize byly povídky s různou LGBTQ+ tematikou. Za mě moc povedený počin.
Tematika čarodějnictví mě vždy baví a zaujme, ale je pravda, že raději mám knížky s čarodějnicemi, které jsou historické. To sice Čarodějky ze Sanctuary nejsou, ale stejně jsem si řekla, že si knihu nenechám ujít.
I když se příběh odehrává v současnosti v “normálním” světě, tak je to ozvláštněno tím, že právě na světě jsou čarodějnice, všichni o nich ví a žijí v souladu s nimi. To byla věc, která mi přišla taková zvláštní a chvíli mi trvalo, než jsem si na tohle uspořádání zvykla, ale na konec mi to přišlo jako super nápad.
Tahle kniha mně hrozně připomněla seriál Zoufalé manželky, což je psáno i na přebalu a myslím si, že je to zcela přesné. V knize totiž řešíme záhadné úmrtí mladého chlapce, který byl synem jedné z přítelkyň místní čarodějnice a celé se to motá v prostředí “dokonalého” předměstí. Každá z postav a kamarádek má pak své mouchy a kostlivce ve skříni, což postupně vyplouvá na povrch.
Za mě tedy byly Čarodějky ze Sanctuary klasická odpočinková četba, která byla ale zbytečně moc natáhlá a mně by opravdu nevadilo, kdyby děj odsýpal trochu rychleji.
V pořadí druhá kniha s komisařem Dupinem, který byl svými nadřízenými poslán z velkoměsta na “venkov”, který má velmi osobitý ráz a Dupin se pořád nemůže začlenit mezi domácí tak, jak by si přál. Samotný komisař je tedy stěžejní postavou celého příběhu, ale já s ním mám trochu problém. Vím, že to bude znít hloupě, ale já mám prostě strašně ráda ta klišé, kdy hlavní vyšetřovatel je morous, alkoholik, vlk samotář a nesnáší všechny lidi kolem sebe. A oproti těmto charakterům, které mě baví, mi Dupin přijde takový nemastný neslaný.
Celý příběh je ovšem psán velmi lehce a čtivě a tím, že se jedná o klasické vyšetřování ne tak klasické vraždy, tak jsem si jistá, že tato série bude mít úspěch u všech milovníku detektivek. Navíc vše hezky dokresluje osobitá atmosféra ostrovů a bretaňské oblasti, kde jsou lidé prostě trochu jiní a to pro mě bylo hezkým okořeněním celého příběhu.
Bretaňský příboj pro mě byla kniha na odpočinek, u které jsem mohla vypnout, nic neřešit, ale osobně bych ocenila, kdyby komisař byl trochu větší osobnost.