KristinTj komentáře u knih

Jedno oko s Rayem spolu vyšplhali až na vrcholek mé letošní hromádky. Všímavé psaní vede ke všímavému čtení – ten příběh mám díky autorčině spisovatelské virtuozitě tak zviditelněný, že se mi místa z knihy dostávají i do snů. Přecházím od optimistického jasna přes laskavé lepo a nejistý podstín až ke kruté zhyně, nohy mi váznou v písku, rukavice mám od bláta a cítím mrazivý vzduch prosycený vůní špagetových kroužků. Ach jo... Ach jo!

33 07.12.2021

Atticus je fakt skvělej táta. Nechává nás zkoušet si život a přemejšlet o něm. Takový metody se ve výchově začnou uplatňovat až na konci století. A samy od sebe tu byly i dávno před náma. Táta nám taky ukázal, co je to lidskost a jak funguje naše společnost. Nebylo to pro něj vůbec lehký. Vlastně byl hodně odvážnej. Ale my jsme se s Jemem nebáli. Teda spíš až potom. Až když se věci ukázaly, jaký doopravdy jsou. Věci a hlavně lidi.

33 02.08.2021

Chtěla jsem si z příběhu vypsat všechny vtipné pasáže. Ale nešlo to. Jemný humor se na stránkách rozvíjí zlehka, v průběhu celých odstavců. Musela bych opsat půlku knihy, abych ho zachytila. No a tak jsem se jen dívala očima Luisy, co je odtud vidět... A náramně jsem si užívala báječnou společnost i krajinu nejkrásnější.

29 12.05.2022

Stavím ti oltář, milá Smrti. Z nejmilejších knih, peříček a starých novin, sněhových vloček a odřených kolen. Plyšový medvídek drží stráž a krajkovím prachu sleduje barvy lidí, jejich chvil i nebe. Zrovna je modré a syté jako velká miska pudinku. Jen zabořit lžičku.

27 27.10.2021

Kdysi můj první fantasy příběh je pořád stejně kouzelný, vtipný a napínavý... Nejspíš tehdy probudil archetyp mých čtenářských tužeb. Roklinka, příhody dávkované Meddědovi, poslední paprsek Durinova dne a rozhovor s drakem, to všechno má v mé mysli živé barvy, vůni a často i chuť.

Cesty vedou dál a dál
pod mraky i hvězdami,
ale ten, kdo cestoval,
teď se domů vrátit smí.
Kdo zřel meč a plameny,
kdo zná slují děs a chlad,
luh teď uzří zelený,
známý vrch a známý sad...

Jako když rozbalujete malé dárky plné nečekaných překvapení jeden po druhém. Jako když se probudíte uvnitř skříňky se spoustou tajných šuplíčků a přihrádek. Jako když narazíte na skryté dveře a za nimi objevíte zcela neznámou část vlastního domu. Jako když cítíte, že všechno je, jak má být, a zároveň vnímáte blížící se zvrat událostí. Osud chodí po střechách, šplhá schodištích pro služebnictvo, popíjí na baru a vaří speciality v té nejlepší hotelové kuchyni. Není kam spěchat, není proč otálet. A hodiny odbíjejí dvakrát...

25 30.08.2020

Byla jsem zvědavá a teď to mám. Bolest, smutek a osamělost se ve mně rozlily, v nose mám prach z půdy a pyl sušených květů. Raději nasednu na kolo a budu věřit, že tenhle letní den vytěžím až ke kořenům. Nesmím si zapomenout nůžky a vzpomínky na babičku. Očima obejmu louku a vrhnu se do stráně světu navzdory...

24 16.07.2020

Ach jo, je to pár dní, co jsem opustila Paříž, a už se mi po Michelovi stýská. To rozkrývání minulosti, skutečnost, která všechno mění, staré fotky, desky, knížky, filmy, fotbálek, pivo ředěné limonádou a hlavně nenapravitelný optimismus mi asi budou chvíli pořádně chybět...

23 07.01.2021

Moje první rande s TR dopadlo přesne podle jeho gusta. Týden jsem jedla řepu, inhalovala jasmín a dumala o těžké lehkosti bytí.

23 20.07.2019

Než nastal bodu zlomu, byla to celkem sranda. I když spíš taková konverzační. Sbírala jsem karty na hromádku a přemýšlela, jestli to dočtu. Když děj nabral nový směr, došlo na odkrývání karet. A na světlo vycházely onačejší kousky. Hlubší a podivnější. Skládaly se do obrazu, který nakonec ukázal skutečnost čtenou i tušenou v zajímavé šíři. Z počátečních tří nakonec naskákalo pět. No... prostě pět. Nedostatkům navzdory.

P. S.: Děti jako Elsa to nemaj moc lehký, když jsou na všechno samy. A jako by to nestačilo, dospělí je nálepkujou všelijak. Asi proto, že nejsou normální jako ostatní děti, třeba jako ty, co osamělé podivíny rády štvou v bezpečí své úplně normální smečky...

22 08.03.2022

Smutno je mi z toho všeho... Úplně ze všeho. Zlo, vina a trest jsou ještě zamotanější a propletenější. Komplikovanější a bolestnější. Chtělo by se plakat nad každou duší, dobrou i zlou. A odpuštění je pro přežití najednou nezbytné. Jenže. A nad tím vším - tíha kolektivní viny těch, co se zlu nechtěli, nemohli nebo nedokázali postavit.

20 23.11.2020

Tenhle příběh je jako sen. Mizí v mlze a noří se do vědomí zdánlivě nelogicky. Ztrácím se a nacházím, je mi chladno a toužím spočinout. A přesto musím jít dál. Na cestu pohádkou o lásce, pomstě, úkolech, které nám byly dány. Cítím vůni větru i pach tlení a krve. A všudypřítomnou naději, že všechno je tak, jak má být.

20 03.02.2020

Zimní koncert začíná lehkou melodií židovské dívky žijící za dávných časů na litevském venkově. Postupně se přidávají další hlasy a příběh se rozvíjí, větví, mohutní. Kouzelné vyhrávky, děj nahlížený z hledisek jednotlivých postav i síla pobaltské zimy vyplétají umělecký vzor za doprovodu orchestru více osudů až do velkého pohádkového finále. Velmi osvěžující, zvláště pak v letošním horkém létě. Paní Noviková mě zase dokázala překvapit i potěšit. Nakonec snad zkusím i tu dračí pentalogii...

19 25.07.2022

Nejsou houby jako houby. A to, co vidíme v mechu, je jen zlomkem toho, co roste pod zemí. Stejně neviditelné a spletité bývá rodinné podhoubí… Houbaření jsem si užila. Za příběhem pro mě trochu vázl nemastný neslaný jazyk. A sílí ve mně tísnivý pocit velmi podobné atmosféry současných českých románů některých českých autorek. Dám si pauzu a pak se uvidí.

19 06.08.2021

Smuténka mě kolébá, konejšivě skládá slova do malých světů sladkobolných. V září se stmívá už bez sametu, kohoutci znají vodu a v kamenech šplíchá tma. Procházím se sem a tam, pokaždé jako bych šla novou cestou. Smuténka není na jedno zhoupnutí. Ještě si ji nechám chvíli otevřenou.

19 31.07.2021

V malých prostých obrázcích se nenápadně odehrává silný příběh českého kluka, jednoho z mnoha a zároveň jedinečného. Obraz války u nás je tu poskládán z velkých věcí i spousty osobních drobečků, právě tak, jak přes naši zemi hrůzné období překlopýtalo. S kufrem zoufalství a bolesti v jedné a košíkem každodenního štěstí a trablíčků v druhé ruce jdu bosky, občas mě stéblo k slzám bodne, chvílemi něžně pohladí...

18 02.05.2021

Velká samota ve mně uvízla svým ledově vybroušeným drápkem. Přímočarý, často předvídatelný příběh se zhltne jedna dvě a vyvolá kýžené emoce. Ale co na tom, když zároveň máte pocit, že cítíte chlad sněhu, závan větru i hřejivé letní slunce? Něha, bolest, nenávist a láska jsou tu citlivě prostřené na piknikovém stolku, voní růžovým parfémem a cigaretovým kouřem. A těžko je mi loučit se s Leni, Corou, Velkou Marge i celou Aljaškou.

17 04.02.2020

Psané obrazy, psaná hudba, vůně i chuť. Kniha, která mě naučila pomalému čtení, čtení mezi řádky a čtení labužnickému.

17 27.07.2019

Takže. Chodím do školy, kde nejsou učitelé. Spousta spolužáků je mimo, nikomu se nedá věřit. S nikým se moc nebavím, hlídám si svý soukromí a dělám, co můžu, abych přežila. Jenže sama to asi nedám. Každej den tady jde o život, člověk si není jistej ani ve vlastní posteli. A konec roku se blíží...

* Oceňuji nápad Novikové – fantasy příběh ze školního prostředí trochu jinak (odvážné a působivé).
* Styl psaní opět přizpůsobila příběhu (rozmanitost psaní mě v jejích knihách baví).
* Čte se to samo.
* Jsem fakt zvědavá na pokračování.

16 11.09.2022

Já jsem se skvěle bavila. Nádherně vykroužené rty, potrhlí spisovatelé, šílená hra, tajuplná Laura a spousta různých rovin a spekulací. Jazyk autora mi učaroval a závěr knihy mě probudil z noční můry. A ta jména! Tleskám překladateli a jdu shánět falešnou kočku...

16 10.08.2021