kuruteku komentáře u knih
Obrovská práce a uznání autorce - další bílá mapa zaplněná. Po Zdeňkovi Šmídovi, který Cejchem pojmenoval česko-německé soužití v západních Čechách, je tu česko-polské soužití (všimněte si, že slova soužití a soužení jsou velmi podobná). Na začátku jsem sice to pozvolné používání místních slov nebral, až s koncem první světové války najednou zjišťoval, že je někdo Polák, a ještě se mé někdejší levicové já třáslo nad tím obdivem nad Larischem, ale ono to všechno do sebe zapadalo. A hlavně nejsme všichni stejní, nemáme všichni stejný jazyk, nemáme stejné zkušenosti. A musíme spolu vycházet, protože máme všichni stejné prostředí k životu. Ještě že jsem četbu odkládal a odkládal, takže velmi brzo si budu moci přečíst druhý díl a budu si ještě pamatovat požitek z četby prvního dílu.
Výborně vystavěný příběh s pozvolnou, ale o to drtivější gradací. Pokaždé pohled z trochu jiného úhlu a pokaždé drsnější, temnější a … pravdivější. Myslel jsem, že po Arnoštu Lustigovi už nikdo nedokáže napsat lépe. A ještě do 3/4 knihy, do čtení zdejších komentářů, pořád jsem si říkal, že to je sice výborné, ale něco chybí. Je to tam - na konci jsem také tajil dech, skoro polykal slzy a říkal si, že pro některé stoupy by tohle mohla být ta správná povinná četba - jenže povinně se nic naučit nedá, takže Horáčkové přežijí. Ale už jejich děti třeba pochopí, aspoň jeden.
Takhle silnou knihu jsem opravdu nečekal.
(SPOILER) Když dva píšou o tomtéž, není to totéž. Obsahově blízké Houbařce, ale jádro pudla, v tomto případě samotné zlo, se objevuje až po půlce. A boj s ním až na úplném konci, navíc značně otevřeném. Skvělé je, že to, bohužel jako v samotném životě, není happy end, o to víc předkládá otázku těm ostatním, babi na prvním místě. Zlu se musí čelit. Nevím, o co přesně jde ve sporu s Toy Box, i když chápu jádro sporu, nejsem si jist, na čí straně je pravda. Takže asi v rámci vyrovnanosti, se začnu poohlížet i po tom komixu, abych se mohl rozhodnout, nebo aspoň vyvážit. Ale tahle kniha za čtení stojí - v první půli jazykem, v druhé samotným příběhem.
Možná, že literárně nejde o dokonalý skvost, ale přidat další plastický obraz do mozaiky naší společné historie zasluhuje velikou úctu. A opět tu je nejen široká rodina, ale Češi, Němci, Poláci, v abecedním pořadí, občas ovládaní hloupým nacionalismem a zapomínající, že vypuštěné zlo se vrátí do hlavy jako bumerang. Každá postava má svůj vývoj, svou logiku, svůj pohled na věc a občas jsem se přistihl, že jsem byl ochoten přiznat kus pravdy polskému nacionalismu, občas sympatizovat se strkáním hlavy do písku, občas držet palce odboji. Pořád jsem za tím viděl živé lidi, s jejich zkušenostmi, obavami, touhami.
Jo, jo. Dech beroucí. A dech dávající. Velmi smutné, ale pořád potřebné čtení. Byl Hanuš hajzlem, nebo se z něj až časem stal? Má Zuzana šanci na štěstí? Trochu se mi pletlo to jméno obce, ale zřejmě byla vymyšlená, protože Holašovice jsou na jihu klasickou vesnicí. A zajímavý je i ten motiv cukrovaru, snad tam moc věcných chyb nebylo.
Zajímavý je i ten velmi úsporný styl, bez přímých řečí a bez odboček.
Nicméně: projít gestapem, notabene po heydrichiádě, na udání a po přechovávání židovské rodiny, a vrátit se z vězení domů? To už je přitažené - moji příbuzní si prošli koncentrákem za udání o poslechu cizího rozhlasu.
Nicméně, po Němcích další zajímavá kniha a autorku si řadím mezi ty hodné sledování.
Klevisová po předešlé knize pochopila, že její čtenáři potřebují Bergmanna jako nestranou pozorovací a komentující osobu zvenčí. Takže už je to zase ten starý dobrý model - venkov, tentokrát s mokřady, ptáky, bylinkami a koňmi, tajemství z minula, které si najde cestu na povrch, a uvěřitelné postavy, které mají různé motivy. A mezi nimi i vrah.
A tahle kniha byla prvotina? Soukromně jsem si seřadil knihy Aleny Mornštajnové na Hana - Slepá mapa - Tiché roky - Hotýlek. Sice by se z nich daly sestavit knihy dvě (Hana a ty ostatní), ale kouzlu rodinných ság jsem díky ní propadl. Slepá mapa má v sobě tajemství, která známe, na rozdíl od všech postav, krutost dějinných zvratů i hledání štěstí obyčejného života. Kolik rodin zná své předky, zná jejich osudy, kolik tajemství se v nich skrývá. A kolik už se přes generaci nepřenese - praděda, který hrál blázna, aby nemusel zpátky do zákopů první světové, prastrýc udaný za poslech rádia v době Protektorátu, jiný strýc přes koleno, který stál u vývoje první české počítačové diakritiky. Omlouvám se za tolik osobní poznámku, ale muselo to ven. Asi si v rámci rodiny budeme muset všechny tyhle historky zapsat, ať naše děti vědí...
Gloria in Excelsis Deo. Těch deset let velmi usilovné práce přineslo román, na kterém by si každý mohl najít nějaký ten pozitivní prvek. Milovník románů - kombinaci příběhů, dokumentů, subjektivních pohledů (zvěstí, přesněji evangelií); katolík - příběh o pronásledování v době minulé; protestant - osvěžující moderní pohled na křesťanství; milovník příběhů - dva velmi tragické osudy (jenom dva? Magdalena, Evarista ... a co Tobie? Jan? A další?).
Pár chyb by se ale také našlo - prolnutí osudu Leny, Evaristy a Jana je na mne až příliš silné. Jsem ochoten se smířit s náhodami, které hraničí se zázrakem, ale tohle už bylo příliš. Nicméně, chápu, že to autorka takhle potřebovala propojit.
Možná by historický náhled mohl být ještě podrobnější, ale na druhou stranu - i čtenář by se měl starat o své znalosti.
No, nevím, jak se feministky s tímto feministickým dílem popasují ;-)
Poprvé skorodetektivka bez Josefa Bergmanna a taky to bylo skvělé. "Naše" staré téma - poválečný odsun, tentokrát z pohledu příchozích a bez historických vlivů, zato více osobní. A vlastně to nakonec ani detektivka nebyla. Milé překvapení.
Nechal jsem si na povánoční čtení, kdy už jeden není přehlcen novinkami, ale ještě není pohlcen všedními dny. Radost číst. Samozřejmě, že jsou tu od všeho jen náznaky - náznaky odsunu, náznaky života na vesnici, který je svůj, občasný život na chalupě. Tajemství z minula. Tentokrát vyšetřuje Josef Bergman se Sylvou a jde jim to jedna radost. Není to ani úplný a dokonalý psychologický román, ani detektivka, kdy nemůžete spát, ale dohromady to dobře funguje a moc současných kvalitnějších spisovatelů detektivek tu dnes nevidím. S odstupem bych to tolik nepřeceňoval, ale když si vzpomenu na pocity při čtení, tak se neudržím.
Už chápu, proč to trvalo tak dlouho. Poslední díl obsahuje nejvíce reálií a připadá mi velmi vyvážený, na miskách laboratorních vah. V tom městě nemohly nejít dějiny srdci lidí, zemí i podzemím. Na začátku jsem si říkal, že jsem si možná měl přečíst předešlé díly, ale rychle tam všechno naskočilo zpět. Skoro jsem viděl ty postavy před sebou. A držel jim palce, i když ony to jednak nepotřebovaly a jednak by jim to nepomohlo. Možná tam mohlo být více politicky indiferentních osob, ale to by zase nebyla kronika města živá a ještě více by naboptnala. Takže vlastně spokojenost. Jen lituji, že můj spolužák z gymplu, který přišel z Karviné, skončil v Izraeli a nemohu zjistit, co na knihu a osud staré a hlavní Karwiné říká.
Čtivé, náramně čtivé. A na rozdíl od Vondrušky cítím ze středověku i smrad. Aspoň v tom je něco jinak. Zajímavé postřehy ze středověkého "průmyslu" a života ve městě.
První dva díly jsem přežil a rozdýchal. Pak jsem si dal pauzu. A najednou tady všechno fungovalo, jak má - známé postavy, detektivní příběh, britské reálie. Ani počet stránek nevadil - prostě to není kniha na tři večery. Závěr překvapivý, ale ne nelogický, náznaky byly v knize položeny. Takže beru na milost, těším se na třetí a čtvrtý díl.
Když jsem pochopil, že sláva Hany je trochu nedorozuměním a trochu šťastnou souhrou náhod, vzal jsem její autorku na milost. Hotýlek mi přišel nijaký a u Tichých roků mi došlo, že chyba je v mých očekáváním - tak silný náboj, jaký má Hana, nemůže mít každá kniha. A nedá se věřit ani recenzím, protože nedorozumění mezi otcem/komunistou a jeho dcerou spočívá v něčem úplně jiném než světonázoru. Pod tímhle úhlem pohledu jsem sledoval pohled ze dvou stran a počítal, jak je možné, že se to Boh-danka vůbec objevila, tápal, kdo je Blanka, radoval se z Bělina obětavého přístupu k životu (nebýt jí, Boh-danka by se musela zbláznit). A trnul nad Svatoplukovou neochotou obětovat se pro jiné, ne na schůzích, ale v reálném okolním světě. Takže nakonec zpětně viděno - i ten Hotýlek je dobrá a zajímavá kniha. Proč Hotýlek? Protože díky Tichým rokům jsem pochopil autorčinu snahu ukázat vývoj rodinných vztahů v delším čase.
Díky diskusím nad Bílou Vodou Kateřiny Tučkove jsem se dostal k této knize a poslednímu vydání. Nelehké, neradostné, ale velmi podnětné. Vezmi člověku svobodu a jen z těch vnitřně nejsilnějších se nestanou zvířata - v době války, zdražování, rozvalu mnoha hodnot a zpochybnění mnohého to není jen žaloba na minulý režim, ale i varování. A když v doslovu připomínají Jevgeniji Ginzburgovou, tak mně kniha připomněla Varlama Solomova. Zdánlivě nepolitické, strohé pojmenování živé reality je často přesvědčivější než politické rozbory.
Ojojoj, to byla jízda. Stein ukazuje, stejně jako Jaroš, svou lidskou tvář, fantastické prvky mizí a zůstává syrový, skoro detektivní příběh z dob Rudolfa II. Navíc v kraji, o kterém vím, že existuje, ale teď začíná být ještě živější. Nakonec i řešení ze strany Steina je velmi lidské, až se mu to skoro vymstí. Ještě že má s sebou Jaroše. A skvělou rodinu.
Velmi zajímavé. Trochu mne vyděsilo začlenění Ďatlovovy výpravy, ale kupodivu je přirozené, vůbec nevadí. Sice autorka knihu neuzavřela, ale otevřela si prostor pro pokračování. Řekl bych, že to je skvělá odpověď ne všechny ty zahraniční "young adult" romány. Vývoj Ilan jejími slovy beru jako retrospektivu té třináctileté Ilan, která je naučena boji o přežití, dá-li se tomu říkat boj. Pochopení obou stran konfliktu Duvalských válek je také něco, co tak přirozeně, jak je to podáno v knize, moc nebývá.
Začátek je sice pomalý, ale ne nečtivý, spíš se citlivě seznamujeme s prostředím z pohledu Ilan. A dostáváme postupně obraz prapodivného světa a prapodivné společnosti. A poslední třetina letí tryskem. Naštěstí i nastrey jsou podány jako něco, co není černobílé, i když jsou za tím mrtvoly. Jsem do dalších knih zvědav na souvislost nastereí a té zakázané oblasti.
Jasně, že to je podle schématu a první ani druhý podezřelý není tím hlavním, i když má taky nějaké máslo na hlavě. Od začátku mu vidíme do hlavy, ale kdo je to, netušíme. Až poslední čtvrtina se rozjede a šup, šup, je hotovo. Harry se opět pokouší léčit, opět namáhá své podvědomí, podléhá intuici, staví svůj loserský tým a opět mu to vyjde. a na konci je naznačeno/zaděláno na další díl, kde půjde o samotného Holea. Už se těším.
Tentokrát vyšetřuje sám Barbarič, krutosti ubylo (až na samotný zločin a vymáhání informací Jarošem), dějově to nijak ochuzené není. Naopak v odbě, kdy v západní Evropě se nesnášeli evangelíci s katolíky, z jihu se tlačili Turci až na Slovenko. A Juraj Červenák je skvělým vypravěčem příběhů z této doby. A hvězdička navíc i za doporučenou literaturu.
První třetinu jsem trpěl a pořád se ujišťoval - po Tchien-an-men zvládnout revoluci silnou prostě bez občanské války nebylo možné. Jak Poláci, tak Maďaři už byli za bodem zlomu, v Československu byla věrchuška rozlomena a mnozí se už viděli jinde. A v roce 1989/1990 už probíhaly i stávky v Rusku - mezi horníky. Rok před zoufalým a zpackaným pučem proti Gorbačovovi. I satelitní Kučmové a Lukašenkové se viděli jinde. Prostě tohle mi nešlo pochopit i u takové alternativní historie.
Když už jsem tohle vstřebal, přišla další těžko uvěřitelná momentka - elitní převýchovné dětské domovy - to nešlo ani v 50. letech a tam už byl nějaký "třídní boj" ostrý.
A poslední těžko uvěřitelný moment - pokus o útěk za hranice jako v 50.-60. letech po roce 2000.
Ale i přesto jsem se přenesl.
Napsané je to čtivě, závěr mně i trochu vyrazil dech, resp. naskočil takový ten moment dojetí, který u Hany trval podstatně déle.
Tak nakonec ani moc nevím, co si o knize mám myslet.