Kyri komentáře u knih
Velmi originální text. Na jedné straně přístup inspirovaný Watzlawickem, práce s utilizací. Je zdát, že autorka opravdu umí to, o čem píše. Je velmi inspirativní to číst. Na druhé straně mi úplně nesedí zdlouhavý lyricko-epický text plný silných emocí. Nutno ale uznat, že obsah drží pohromadě a má vyústění.
Další velmi dobrá detektivka od tohoto autora. Trochu mě odrazovala rasistická tematika, takže mi trvalo, než jsem se do knihy pustila. Ale nakonec se tohoto tématu dotýká jen okrajově a naprosto únosně.
Děj má víc rovin. Hlavní hrdinové jsou zajímaví. Obsah dává smysl, i když je, jak je u autora zvykem, trochu přehnaná zápletka na českou kotlinu.
Ještě komentář k eknize: díky nenápadně odděleným odstavcům je text méně přehledný, chvilku trvá, než si člověk všimne, že se mluví o jiné dějové lince.
Publikace je docela stará, 1987. Přesto jsou tam informace, které stále platí. Autor má zjevně přesah nad běžnou psychiatrii, jsou znát velké zkušenosti a aktivní snaha hledat cesty, jak lidem s touto diagnózou pomoct. Jsem moc ráda, že jsem si ji přečetla.
Jedinou nevýhodou je, že autor má těch informací a zkušeností opravdu hodně, a snažil se je všechny do knihy dostat. Proto se někomu může zdát složitější, nebo méně přehledná. Asi by měla být hlavně určená pro pomáhající profesionály, pro pacienty a jejich rodiny až v druhé řadě.
Když autor na začátku napíše, že literaturu moc necituje, protože vychází z vlastních zkušeností, chytí mě silné podezření. Při čtení jsem jen žasla. Autor má nějaké vlastní, ničím nepodpořené názory, které předkládá jako Univerzální Pravdy. Ty podle všeho tlačí každému bez jakékoliv znalosti konkrétní situace a lidí. Naprostý nesmysl, nebo zavádějící rada se v knize objeví cca jednou na dvě stránky. To už je palba. Příklad: Autor uvádí, že prý neagresivní způsob, jak vysvětlil staršímu sourozenci fér praní, je zasednout ho, chytit mu ruce, když se začne smítat a emocionálně reagovat, tak držet dál. A pak mu v klidu říct, jestli už ví, jak se férově prát. Prý to je způsob, jak nezneužít sílu. Nechtěla bych vidět, jak by to vypadalo, kdyby tu sílu zneužil... Autor má asi docela rád přesilovky, takže doporučuje ještě další podobné techniky z chycením za palce a držením, nebo chycením do náručí a držením....
Autor prezentuje velmi kritický přístup k rodičům. Vlastně pořád něco dělají špatně a dítě poškozují.
Osobně bych doporučila, aby někdo s takovým přístupem ke klientům terapii nedělal, dokud si to v supervizi v sobě nějak nesrovná. To, že se občas objeví běžné pravdy, jako nelhat dětem, akceptovat jejich pocity apod., knize nepomůže.
Důrazně bych před četbou varovala rodiče, kteří mají časté obavy, že něco dělají špatně. Protože podle téhle knihy existuje jediný člověk, který ví a dělá věci správně, a to je autor sám. Všichni ostatní logicky odcházejí s pocitem viny.
Knihu jsem právě dočetla a jdu si dát sprchu.
Military fantasy prostě není pro mě. Nic ve zlém. Autor je super, chyba na mé straně.
Mnohými odbornými články podložená publikace. Přijde mi zpracovaná velmi zodpovědně a komplexně. Nejzajímavější mi přišly informace o metastudiích, které ukazují odraz schizofrenie na mg mozku (jen mi chybí srovnání s jinými chorobami, takže neumím posoudit, nakolik je to závažné). Chybí mi tam zmínka, nebo lépe diskuse, o přístupu vycházejícím s open dialog.
Nejsem úplně objektivní, protože jsem četla jen tu část, která se zabývá schizofrenií: "Slyším hlas. Říká:"Žuch."" Byla jsem ráda za popis experimentu i za jeho zopakování v současné době. Za mě je ale text moc beletristický. Prokousávala jsem se spoustou nepodstatných informací, abych našla fakta. Ta tam ale občas chyběla.
Mám to rozečtené už opravdu dlouho. Zatím se mi opravdu nelíbila jediná z povídek, tak nevím, jestli jsou to opravdu "nejlepší krimipovídky". Většinou to otevřu, když nemůžu spát. Mám to v čtečce, a když mám rozečtenou papírovou knihu, nechce se mi rozsvítit lampičku. Tak asi tak....
Tahle knížka mi přijde užitečná pro získání rámce. Je to globální vysvětlení Ericksonova přístupu a komentář k jeho kritice. Zároveň jsou tam životopisné informace. Čte se to lehce a člověk se do toho snadno ponoří.
Cítím se v navozování hypnózy docela pokročilá; pořád mi šlo hlavou, jestli tohle dokáže pobrat nějaký začátečník. Je to velmi hutné a na informace bohaté. Já sama jsem si vzala pár principů, které chci postupně přidat do své práce. Knihu vnímám jako dobrou, ale pro mě jsou konkrétní kazuistiky užitečnější, než snaha někoho to systematizovat. Nevím, jestli to vůbec lze.
Uvědomila jsem si, že jednotlivé díly nejsem schopná rozeznat. Je to vlastně pořád stejné: Lars je drsňák, najde si morální a sebevražedný úkol, v jehož rámci je dovoleno vše (i to nemorální), strašně všem nakope. Kolem toho ho ještě obletují ženy. Přidejme, že je tak chytrý, že si musí najít opravdu hodně pomalého soupeře, aby se mohl cítit, že má mentálně navrch. Zároveň ale musím říct, že je to pěkně napsané, akční, a přestože autor svého hrdinu vážně bere, my to dělat nemusíme :).
Jde o sborník příběhů a názorů odborníků o tématu sebevražda. Je to spíš pojaté jako referát. "Mám téma a potřebuji k němu něco lidem sdělit." Lidi chápu jako skupinu bez konkrétní potřeby nebo zadání. Z tohoto pohledu je to docela zajímavé čtení poskytující různé úhly pohledu. Odborníci, kteří tam přispěli jsou kvalifikovaní. Jen mi opravdu chybí zaměření na cílovou skupinu. Asi by bylo dobré se nad tím zamyslet a pak si říct, pro koho to píšu a kam směřuji.
Celkově velmi dobrá detektivka. Je to pěkně napsané, děj je do konce napínavý.
Nějak jsem nepochopila, proč dva policajti, kteří jdou do domu, který zjevně může být dům vraha, nejsou ozbrojeni, nebo zbraň nepoužijí.... a proto se stanou věci, které se staly.
Trochu vadil opravdu krvavý úvod, pak už jsem tyhle pasáže přeskakovala.
Knihu jsem sice dočetla, ale důvodem byla spíš snaha dokončit, co jsem začala. Hlavní hrdinka byla neuvěřitelně naivní a kvůli ní pořád někdo umíral. Navíc to má otravně romantický nádech - slabé ženy, muži, co je chrání - je to černobílé a postavy jsou ploché, úplně bez psychiky. Opravdové zklamání.
Detektivky jsou to podařené, děj vtipný s odkazy na různé kulturní a politické události, které jsou ještě docela aktuální a pochopitelné. Líbí se mi i místo děje a zasazení do specifické komunity.
(Jen mě tedy otrávilo, že autor s takovým přehledem netuší nic o Downově syndromu. Skoro bych se bála, aby v někom nevytvořil mylný dojem o důvodech vzniku. A hodnocení nemorálnosti potratu v případě této diagnózy mi taky přijde zavádějící a přes čáru. Proto o jednu hvězdu míň.)
Z knihy mám rozpolcené pocity. Autor má určitě nameditováno a ví, o čem píše. Přijde mi ale, že knížku píše, jako by šlo o mindfulness, jenže ono nejde o všímavost, ale je určená pro lidi, kteří mají za sebou mnoho set hodin meditace (nemyslím to řízené cosi, co lidé dnes nazývají meditací, ale vážně meditaci). Takže to lehké povídání, že se máte s bolestí nejdřív odvážit setkat, že utrpení a bolest není totéž a je potřeba to oddělit, i to, že osvobozující je, se dostat za bolest, vypadá moc hezky. Ale opravdu toho dokáže dosáhnout jen málokdo. Tak mám trochu pocit, že by měl autor věnovat pár stran tomu, aby tyhle okolnosti čtenáři vysvětlil a taky nabídl, co dělat, když těch několik set hodin nameditovaných nemá. Řeči o tom, jakou barvu, tvar... má bolest, mi přijdou nadbytečné a ryze individuální.
Podle mého názoru nejlepší kniha, která vyšla pod tímto pseudonymem. Sice mi přijde necelých tisíc stran příliš, ale lze to číst tak, že si vyberete ty akční části a ty dlouhé dialogy vynecháte, nebo si přečtete i ty dialogy a zjistíte, že jsou vlastně dobře napsané. Tentokrát mi kniha přišla uměřená, uvěřitelná a moc se mi líbila. (tentokrát jsem to četla v papíru, takže astrologii jsem bez milosti a snadno vypustila :)).
Přišlo mi, že kniha sice nabízí popis stavů, ale vlastně to působí bezvýchodně. Graficky je to určitě pěkné, ale obsahově už méně. Zdá se, že tam je všechno možné bez lepší struktury a záměru. Je tam mnoho stránek o různých autorech, kteří se tématu nějak dotkli (občas dost mimo - např. Břetislav Kafka není autor, který by měl být doporučován komukoliv, natož někomu, kdo má psychické problémy), ale vlastně tam není nic typu "co teď s tím".
Moc se mi líbí myšlenka práce s traumatem jen po fyzické stránce. Inspirace Genlinem a mindfulness mi přijde fajn. Občas, zvlášť na začátku a na konci opakuje ohrané věci jako o útoku a útěku apod. Úplně mě nepřesvědčila snaha přehrávat trauma imaginativně a citace van Kolka. Myslím, že nikdo nedokáže odhadnout, kdy tenhle pokus vede k vyléčení a kdy k retraumatizaci. Takže mi to nepřijde jako zodpovědný přístup.
Moc se mi líbila první část knihy, kde jsou vybrané příběhy tricksterů neboli šprýmařů. Je to moc hezký a užitečný přehled. Zaujal mě i úvod, který je chytrý a vtipný. Komentáře k jednotlivým částem knihy asi musely vykoupit publikaci knihy u komunistů, takže je tam hodně hlášek o zlých pánech a chytrých kmánech. Nějak jsem nepochopila, proč je tam část o humoru. Přišlo mi, že tam autor protlačil texty, které asi jinak nemohly vyjít, nebo se mu prostě líbily. To mně taky... Dohromady to ale moc nejde.