LaCucaracha komentáře u knih

Mě ten Červenák baví čím dál víc. Pokud se chce člověk bavit a nehledá vysokou literaturu, tak jsou knížky od něj docela dost slušná úroveň. A Bohatýr není výjimkou. Trochu pohádka, trochu řežba, trochu historie, děj je svižný... co víc si přát. Těším se na pokračování.

9 22.09.2022

Tahle knížka mě hrozně zklamala. Podle popisu vypadala velice lákavě, námět zněl zajímavě a originálně, a pár prvních stránek mě nadchlo, styl psaní přesně podle mého gusta. Odpovídá tomu, že je knížka staršího data, tehdy ještě spisovatelé uměli pořádně používat jazyk a využívat jeho košatost. Jenže pak se to zvrtlo. Nejdřív to přešlo do nezáživné zamilované epizody, asi jako když koukáte na romantický film, kde se zamilovaná dvojice prochází v přírodě, tu se trochu honí, tu se trochu škádlí, tu si cudně zasouloží, tu si společně uvaří polívku... prostě nuda. Druhá polovina knihy se přesune do tajuplného lesa a já jsem čekala, že teď to konečně začne být ono. A ono nic. Jedno velké nic. Dva chlapi jdou lesem, občas se přihodí banalita, občas potkají někoho, kdo v knize nehraje žádnou roli, prostě se v podstatě nic zajímavého neděje, a co hůř, nemá to ani atmosféru. Jako kdybyste četli nudné strohé deníkové záznamy.
Malý příklad (podotýkám, že je to nezkráceno): "Připadal jsem si zavalený panikou a samotou a v tu chvíli jsem prostě nedokázal jít dál. Pak za mnou přišel bělovousý stařec a posadil se vedle mne. Byl jsem rád, že tam se mnou ta zamyšlená postava je. Nakonec záchvat zármutku samozřejmě přešel." To je ovšem etuda jak noha. Opravdu jsem jako čtenář měla tuhle emoci prožít spolu s hrdinou? A ten stařec byl prostě nikdo, první zmínka o něm a taky poslední, pak asi zase odešel.
Ke konci knihy mi také došlo, že ačkoli popisy srubu a krajiny autorovi docela jdou, tak s postavami je na tom naprosto zoufale. O hlavní postavě víte leda to, že je mu asi dvacet – jinak nic o vzhledu, nic o povaze, nic a nic. Bratr – nic, stejně tak otec, jaký opravdu byl, nemáte šanci poznat. Matku snad neměl radši ani zmiňovat, naprosto zbytečné. Nejvíc popisu je věnováno holce, a to jen za účelem vzbuzení dojmu sexuality. Je to odtažité, prázdné, žádná postava nemá čitelný charakter, žádná není opravdu sympatická. "Hrdina" je takový směšný tajtrlík a jeho rozhodující čin je hoden spíš parodie typu Žhavé výstřely. Jenže v dramatickém finále byste se asi smát neměli.
Mytické postavy mi vůbec nic neříkaly, leda Robin Hood, ale ten tam neměl žádnou roli. Odůvodnění, že je to mytologie z doby ledové... hm, tak jo. Že mezi nejsilnější mytologické legendy, které přežívají v hlubokém nevědomí všech lidí, patří celá nějaká vesnice včetně dětí (aspoň by měla, když už je v tom lese mytág)... tak jo, no. Jenže když vám to absolutně nic neříká, pak vám tak trochu uniká i samotný princip vytváření mytág, smysl toho všeho. Vlastně když pominu jednoduchou dějovou linku, v níž se chlapík zamiluje a pak se snaží unesenou dívku zase najít, nejsem schopná říct, o čem má knížka vlastně být. Všechno ostatní je jen nakousnuté, odbyté a nepropracované, snad i nepromyšlené.
Pořád nevěřím tomu, že to autor po slibném začátku tak hrozně zvoral. A že knížka sesbírala tolik cen. Tři hvězdy jsou spíš důsledkem snahy o jakousi objektivnost, protože kdybych měla hodnotit podle pocitu, který mě provázel ke konci knihy, dala bych snad i odpad. Tak moc jsem byla zklamaná. Teď upřímně lituji, že jsem koupila rovnou i druhý díl. Ale třeba bude lepší.

9 25.09.2019

Výborná a velmi netradiční kniha, dost oříšek. Fuks mi z nějakého důvodu hodně připomíná svým psaním Kafku, i když je zároveň tak jiný. V tomhle románu nás zavádí do jakéhosi utopického světa (města), kde vládne diktatura a kde jako ve sci-fi létají několikrát denně hvězdolety na Měsíc, ale zároveň na vás dýchá atmosféra rakouské monarchie. Hrdinkou je stará chudá paní, bydlící ve zchátralém pavlačovém domě - ale je opravdu tím, kým se zdá být? A už to jede: postavy, které se zdají být důležité, ale vlastně mají za účel jen čtenáře zmást a navodit pocit tajemna. Situace, které působí zlověstně, náznaky a falešné stopy, takže nakonec vidíte dvojsmysl nebo jakýkoli význam už úplně ve všem. Absurdno, hororová atmosféra, to vše křísnuté specifickou komičností.
Jazyk - tak to je teprve lahůdka, schválně si zkuste přečíst některé dialogy (zvláště mezi paní M. a správcovou) nahlas, to je jak ze života (něco ve stylu paní Jechové z Kulového blesku). Co určitě nepřehlédnete, je neustálé opakování, a to hlavně opakování stejných slov - mě to hodně bavilo, a taky to zase buduje jakousi zlověstnost, protože když paní M. pořád třese svou taškou, nebo když si žena během hovoru neustále dokola sahá na krk, tak čekáte proč, protože to přece nemůže být jen tak. Ale je. :-) A celé je to absurdní a konec vám sice mnohé vysvětlí, jenže ne všechno. A vám nezbyde než přemýšlet a vzpomínat na detaily a snažit se vše pochopit, akorát že některé věci tam dal autor zjevně jen proto, aby čtenáře zmátl, a jiné zase zamlčel... No myslím, že po dočtení budete mít sto chutí dát si to znova. Ale Fuks je napodruhý stejně lepší.

8 15.01.2025

Asi nelze dát méně než za pět. Plný počet sice evokuje, že jde o skvělou knížku, což nevím, jestli je úplně přesné, na druhou stranu mě ale nenapadá nic, co bych mohla vytknout. Autor si zvolil určitý přístup a metodu a to podle mě naplnil se ctí. Jde o čistou hudební publicistiku, osobní život tu místo nemá. Je za tím vidět moře práce a prostudovaného materiálu, vše podstatné je podložené. Samozřejmě se autor neubrání vlastním závěrům, ale dělá to hodně umírněně a vždy s otazníkem v pozadí. Možná by se dalo polemizovat, jestli kapitola o exhibicionismu byla nutná, když se chtěl věnovat jen hudební kariéře, ale zase nejde tu o nějaké historky z doslechu, týká se to veřejné záležitosti, a ta nastíněná paralela (exhibice tělesná a před diváky) je celkem zajímavá.
Autora ani nelze podezírat, že chce cíleně Gotta zesměšnit či urážet, z občasných cynických či zlehčujících poznámek je spíš podle mě cítit rozčarování a zklamání. Protože je to prostě tak – výjimečný talent, taková smršť energie... a kam to dopracoval. Člověk si to moc neuvědomí, zvlášť když v době Gotta vyrůstal. Vždycky mi přišlo, že má skvělou kariéru, byla to hvězda, ale když jsem si to teď díky knížce zrekapitulovala, tak od 70. let se stal z Gotta opravdu takový poddajný, až trochu směšný kašpárek, s vesměs brakovými písničkami (zvlášť v Německu), oběť své vlastní touhy po úspěchu a obdivu, který si o sobě docela často a často naprosto zbytečně vymýšlel, jen aby vypadal jako Pan Dokonalý. Prostě je to fakt docela smutný příběh, aspoň pro mě ve výsledku jo.
Knížka začíná okamžikem prvního veřejného Gottova vystoupení a uzavírá se víceméně sametovou revolucí, po ní už je jen velmi krátký přehled dalších aktivit. I když jde o Gotta, dozvíte se i další věci o čs. hudební scéně a je to zajímavé. Období revolučních let je už i důkladnější společenskou analýzou. Pokud někdo čeká spíš bulvárnější, odlehčené čtení, tak to bude možná složitěji louskat.
Knížka je hezky zpracovaná, chyb je málo, grafika hezká. Obálku musím pochválit – na první pohled nebo na monitoru nevypadá nic moc, ale pak přímo v ruce, když vidíte tu LP desku vyvedenou parciálním lakem, tak to působí fakt dobře. Text je prokládán dobovými fotkami, textu je ale mnohem víc. Členění textu je dobře vymyšlené, a sice do užšího bloku na stránce, takže řádky jsou krátké a svižně se to čte. Zároveň vedle zůstalo místo na občasné krátké komentáře. Poznámkový aparát je vzadu, takže vizuálně neruší. Knížka se Hostu prostě povedla.
Určitě bych ji doporučila k přečtení, ale: 1) ne Gottovým skalním příznivcům, protože by to brali jako dehonestaci svého idolu a jen by hledali protiargumenty; 2) ne těm, kteří se chtějí Gottovi vysmát a kopnout si, protože ti by asi byli zklamaní, zas tak zle o něm autor nepíše. I když ta Gottova aura po dočtení dost citelně pohasla. No, vlastně spíš zhasla.

8 23.07.2022

Četla jsem po Haně a je to skoro to samé, jak přes šablonu, akorát že místo druhé světové je tady ústředním obdobím doba komunismu. Různé střídající se linie vyprávění a různé časové osy, kdy se to vše nakonec protne, a nechybí opět ani rodinné "tajemství". Opravdu jak přes kopírák. Ovšem tohle bylo pro mě ještě o něco nudnější, zvlášť ke konci jsme měla pocit, že autorka snad honí normostrany, aby to nebylo moc krátké. A na rozdíl od Hany tu byl i dost neuspokojivý náhlý konec.
Stejný je i způsob psaní, který mi zkrátka silně připomíná literaturu pro mládež. Ono je to díky tomu velmi čtivé, protože tak jednoduché, a jelikož mě to nebavilo a chtěla jsem to mít za sebou co nejdřív, tak mi takový styl přišel velmi vhod – oči letí po stránce rychle, a přesto vám žádné slovo neunikne, jak je to přirozeně plynulé a jazykově zručné. Jenže to je přesně to, proč mi tohle připomíná literaturu pro náctileté. Je to takové nenáročné a prosté, aby nebyl problém vše pochopit a aby to zvládl přečíst opravdu každý. Což bych v patnácti určitě ocenila, jenže po čtyřicítce čekám od knížek přece jen trochu větší náročnost a tohle mě uspokojit nedokáže. Ale zase to vysvětluje tu ohromnou čtenářskou oblibu. Inu, musím rodinu taktně upozornit, že žádné další knížky od Mornštajnové už vážně nepotřebuji.

8 17.03.2022

Krvavé země jsem přečetla takřka jedním dechem, i když to nebylo úplně snadné čtení (a teď nemám na mysli zrůdný obsah). Proto jsem si pořídila i Cestu k nesvobodě, ale s tou jsem měla docela problém. Jednak se mi to dost špatně četlo. Na rozdíl od Krvavých zemí tady hodně teoretizuje, třeba celá první kapitola je spíš o filosofii. A i později jsou místa, kde se věnuje konkrétním událostem apod., poměrně zřídkavá – vždycky tak nadějně probleskla a já se zaradovala, že konečně se dozvím něco zajímavého ze světového politického dění, něco ze zákulisí, do kterého člověk nevidí. Ale bylo toho celkově dost málo. Spíš úvahy o motivech, záměrech, mocenských ambicích, ale pořád spíš abstraktní věci. Snyder navíc v počátku zavede dva pojmy: politiku věčnosti a politiku nevyhnutelnosti. Sice je nějak vysvětlí, ale jsou to zase jen ryze teoretické koncepty. Takže i když jsem si opakovaně četla jejich definici/charakteristiku a měla pocit, že to chápu, tak jakmile s nimi začal v textu operovat jako s faktem a stavět na něm (a že to bylo hodně často), rázem se z nich stala zase jen prázdná slova bez obsahu. Ono ostatně zní i divně, když napíše, že Putin vyznává politiku věčnosti, přičemž Putin možná ani neví, že takový koncept existuje. Ale třeba čte Snydera. Ale to by tu politiku musel začít vyznávat až poté, co Snyder ten pojem zavedl. Ale Putin je v politice déle. Takže správně vzato když už, tak měl Snyder psát: Putin vyznává NĚCO, čemu já říkám politika věčnosti.
A další věc, která mi vadila: Ze všeho až moc čišela neobjektivnost. Snyder prostě Putina ani Trumpa nemusí (což plně chápu), jenže tomu svůj text dost okatě podřizuje. Já s tím až takový problém nemám, jelikož s jeho názory souhlasím. Ale číst to nějaký zdatný kritik zběhlý ve faktické argumentaci, tak mám takové obavy, že by většinu Snyderova textu rozcupoval na kousky. Takže i když jsem se Snyderovými názory souhlasila, občas jsem si uvědomovala, že je dost zaujatý, a vlastně manipuluje stejně jako Rusáci. :-)
Občas taky háže premisy, aniž by zdůvodnil, jak k nim přišel. Třeba že "národní stát se v Evropě ukázal jako neudržitelný". Hmm, jo? Tak možná jo, ale jak na to vlastně přišel? Prostě věci, o kterých píše a z nichž vychází, má někdy nepodložené, neprokázané, přesto je předkládá jako jasně daná fakta.
Přiznávám, že jsem knihu přelouskala jen silou vůle a dost jsem litovala, že jsem ji koupila. Ale zase bych ji nerada shodila, plno věcí tam určitě zajímavých je, jen tam toho zajímavějšího mohlo být víc.

8 01.11.2020

Knížce hodně přidává krásné a pečlivé zpracování. Kdyby to byl laciný paperback s fotkou lascivní dívky špulící rty na obálce, skončilo by to pro mnohé jednoduchým hodnocením: brak. My ale máme štěstí na krásné vydání, tudíž můžeme snít o vysoké literatuře s přesahem. A proč se takhle hloupě rozepisuju? Protože tak přesně na mě knížka působí – pořád nějak nevím, jestli opravdu je, nebo není dobrá. Výsledek hodně určuje právě konkrétní podoba. A samozřejmě taky použití haiku. Přece jen, když někdo založí román na japonské starobylé formě poezie, tak to musí být kvalitní... Nebo ne? :-)
Každopádně se to čte dobře a rychle, označení román je poněkud přehnané, spíš taková novelka. Pošťák se zamiluje do pisatelky cizích dopisů a využije příležitost dostat se k ní blíž. Haiku tu hraje velkou roli, ale po pravdě někdy, hlavně tedy později, jsem měla pocit, že už to správná haiku ani nejsou, rozhodně už v nich nešlo o přírodu a život, ale jen o prvoplánové vyjádření erotických tužeb (prostě si to chtěli rozdat), čili tak trochu zpronevěra formě. Co je na příběhu povedené, je jeho zacyklenost, na konci se to všechno tak pěkně uzavře-otevře, jenže je to na mě zase až moc uměle vykonstruované. Navíc dost nerealisticky. Zkrátka čistě na efekt. Přečtení nelituji, ale pokračování už mě nezajímá, a tuhle knížku dám dál jako dárek. Ještě že je na pohled tak hezká.
Dodatek: Prosím vás, jestli vás pohoršuje nebo dokonce děsí, že hlavní postava čte cizí dopisy, tak si to snad ani nekupujte. Máte to napsané už v anotaci, čili žádné překvapení.

8 26.09.2020

Moc dobrý příběh, kde jsou hrdiny skuteční chlapi a ne náctiletí mladíci, nebo ještě hůř náctileté dívky. Najít mezi fantasy něco, co není "young adults", je čím dál tím obtížnější. Poopravila bych vtírající se pocit, že jde o staříky - oni jsou to padesátníci (plus jeden mlaďoch), možná je jim i méně, takže sice je občas loupne v zádech, ale bojovat pořád umí. Čte se to opravdu dobře, má to spád; i když se hlavní postava občas zamyslí. Velmi potěšil způsob vyprávění, protože poslední dobou se nám tu rozmáhá takový nešvar, a sice že spisovatel skáče v ději sem tam, skončí kapitolu v napínavém okamžiku a jde jinam. Tohle samoúčelné vytváření napětí je většinou dost laciné, protože dobrý autor má mít v rukávu i jiné prostředky na to, jak donutit čtenáře číst nedočkavě dál. Tady je děj dokonale lineární, pokračuje se pořád plynule. Super. Postav se v průběhu objevuje poměrně dost, ale všechny jsou své, zapamatovatelné a nikterak se nepletou.
Pokud jde o děj, mylně jsem nabyla dojmu, že v knížce bude stěžejní částí přechod nebezpečného pásu lesa, Wyldu, kde se to jen hemží příšerami. Ale není tomu tak. Skupina žoldnéřů se teprve asi na straně 200 dá dohromady, a to ještě zdaleka nevyrážejí na cestu, dokonce ani nemají zbraně. S příšerami se většinou setkáme tím způsobem, že o nich někdo vypráví (vzpomínáte na ...), v reálu na ně hrdinové narazí pomálu. A občas ty příšery nejsou vlastně ani tak zlé. Zajímavé je i to, že plno problémů a nebezpečenství se vyřeší tak nějak náhodou, zasáhne někdo zvenčí nebo obyčejné štěstí. Což na první pohled může vypadat jako autorova neschopnost, jako že si to akorát zjednodušuje, ale podle mě je to dobrý nápad. Místo aby se vyžíval v umělém natahování děje, o kterém stejně víte, jak dopadne (už myslel, že ho má, ale vtom uklouzl a upadla mu zbraň, a když ji konečně sebral, zjistil, že se náboj zasekl, ....), nechá dejme tomu kance upadnout tak šikovně, že mimoděk skolí nepřítele. Je to docela osvěžující. Postavy jsou sympatické, muži mužní, kráska krásná, čaroděj správně popletený, humor suchý (rybníček neměl chybu), schéma klasické (sestavení družiny, cesta, závěrečná bitva). Co víc si přát. Jedině konec trochu zklamal (jako obvykle), ale nic hrozného. Jo. Dobrá knížka. Klasa.
P.S. Nesnáším, když někdo záměrně tlačí na city, a manipulativní dojemné scénky mě umí leda spolehlivě naštvat. A tady je najednou postava, která mi už od prvního objevení se na scéně vháněla slzy do očí. A při každém jejím dalším objevení to bylo horší, až jsem se stejně neudržela a brečela. Sakra, chce se mi brečet i teď. Ale asi to autorovi odpustím; když ho něco takového vůbec napadlo, nejspíš to nebude špatný člověk. Ta postava je svým způsobem krásná.
P.S.S. Nakladatelství Host se bohužel neubránilo několika chybám, ale takové "kousl se dortu" mě i pobavilo.

8 20.05.2019

Jako obvykle - čím větší je kniha bestseller, tím míň se mi líbí. Osm hor je román - tedy údajně, ale je napsaný jako ryze autobiografický příběh. Jednotlivé části nedrží tak úplně pohromadě, je to jakoby nepromyšlené a chybí tomu vypravěčský um. Což by se rodinné kronice dalo odpustit, románu už ne. Navíc nevíte, co je smyšlené a co ne, protože autobiografické věci tam bezesporu jsou, takže to pak zase vypadá jako skutečnost, která byla autorovi málo skutečná, proto ji vylepšil a zdramatizoval. Celé je to takové sentimentální, uměle lyrizované a plné klišé, nechybí obvyklá postava tichého vnímavého chlapce, který přemoudřele komentuje svět kolem, ani postava laskavé maminky, prostě tak jak to bývá. Jazyk nešetří příšernostmi typu "myšlenka na další den vytvářela cosi jako usebrání" či "sledoval jsem podivný rozpor mezi zoufalstvím lidských věcí a rozpukem jara". Jestli si v podobných textech libujete, jděte do toho. Na mě to celé působilo neupřímně a hlavně mě to dost nudilo. Atmosféra, postavy ani příroda mě nevtáhla, snad jen ke konci to bylo lepší. Celosvětový úspěch knihy je mi záhadou - ledaže se její kouzlo ztratilo v překladu, protože doslov překladatelky působí jak školometský rozbor díla snaživé studentky bohemistiky. Na jednom místě píše autor trefně o "poetických a duchovních banalitách", které píší lidé do sešitu na vrcholu hory. Omlouvá je namáhavým výstupem, který právě absolvovali. Jeho však neomlouvá nic.

8 18.01.2018

Nalijme si čistého vína: nebýt toho, že Anne zahynula v koncentračním táboře, což nutně čtenáře fascinuje, nikdo by si jejího deníku ani nevšiml. Sice se jí nedá upřít literární nadání, ale to je asi tak vše. O tom, jak se žilo dva roky v úkrytu (což je pro mě nejzajímavější), se dozvídáme velmi málo, spíš jen mezi řádky. Větší péči Anne věnovala např. popisu ženského pohlavního ústrojí. Většinu deníku však zabírají duševní pochody přecitlivělé -náctileté holky, která má o sobě velmi vysoké mínění, a o všech ostatních to nejnižší. Včetně vlastní rodiny. Píše vždy jen o těch, kteří ji zrovna naštvali, proto se nejvíc dozvíme o druhé rodině a dalším spolubydlícím, ty pomlouvá opravdu vydatně. A bohužel nesnáší i svoji matku, vlastními slovy ji "nenávidí a je pro ni ztracena", ačkoli čtenáři je jasné, že žádný zvláštní důvod k tomu nemá. Asi to souvisí s její nezdravou láskou k otci, kterým nakonec též opovrhne, neboť s ní nechce rozebírat, jak hrozná je matka. Nejméně konfliktní je její sestra, čili o ní se nedozvíme skoro nic. Anne píše hlavně o sobě, o sobě, a zase o sobě. V polovině knihy už mi tak lezla na nervy, že jsem zbytek vzala bleskovou rychločetbou. Toto je pro mě jednoznačně nejhorší kniha za posledních několik let. Jestli vás zajímá život Židů po okupaci, co mohli, nemohli a museli, přečtěte si Pana Theodora Mundstocka. Jestli vás zajímají autentické zážitky přeživších lidí z koncentračního tábora, přečtěte si nepřekonatelné Medailony od Nalkowské. Ale toto ne.

8 26.05.2017

Pana T. M. jsem četla už před dost lety a měla jsem teď pocit, že oproti Fuksovým Myším je to celkem "normální" vyprávění. Ale kdepak. Akorát že zatímco Myši jsou taková sci-fi-utopie, takže všechny ty divnosti berete touto optikou, pan Mundstock a jeho příběh jsou opravdu civilní, reálné, ale zato protkané různými představami a stihomamy, až halucinacemi, takže pořádně nevíte, co je pravda a co ne. Kdo je Mon? A co slípka/holub - co to teda vlastně je, a je skutečný, nebo je to fantazie? A ten člověk, co ho pan M. viděl omdlít na ulici, nebyl to nakonec on sám? Je to trochu jako v horečce, když blouzníte a realita se vám prolíná s vidinami. A těmi všelijakými bludy není pronásledován jen pan M., ale i jiné postavy, také Židi, ztrácející zdravý rozum - všichni ochromení strachem z předvolánky do transportu, hledající nějaké své východisko, jakékoli, jak se se situací a s tou hrůzou vyrovnat. Pan M. najde svůj vlastní způsob v praktické metodě a postupu, takže se naprosto racionálně začne připravovat na všechna možná budoucí úskalí, a to ho "zachrání".
Tohle je asi jedna z nejsmutnějších knížek o holocaustu, a to i přesto, že tam nejsou vůbec popisované koncentrační tábory, nikoho nezabijí, nikdo tam nikomu fyzicky neubližuje, gestapáci se tam jen mihnou na pozadí, a asi nejhorší, co ze strany Němců padne, je sprosté oslovení "ty židovská svině". Jak to, že z knížky tedy čiší taková hrůza? Protože Fuks umně zachytil duševní rozklad lidí stižených nepředstavitelným strachem, zachytil jejich prožívání pohrdání a ponižování, dokonalou degradaci člověka na "něco" podřadného. Takže nakonec ani postavy, a že jich není zrovna málo, které jsou pozitivní, nápomocné a soucitné, ten pocit zoufalství a bezmoci nijak zvlášť neumenší.
Pan T. M. není čtení na dovolenou, ani do MHD, ani není dobré ho číst sem tam pár stránek a po týdnu další kousek. Nejlepší je číst co nejvíc najednou, a taky se nesnažit všemu nejasnému hned porozumět. Ono vám to časem samo vyplyne. I když třeba budete mít v průběhu pocit, že se ne úplně chytáte, po dočtení se vám to poskládá do kupy a srdce budete mít na kousky.

7 22.01.2025

Konečně uplynulo tolik let, kdy jsem viděla film, že už si ho v podstatě vůbec nepamatuju. Takže nastal čas na knihu, protože nemám ráda, když čtu něco, do čeho se mi plete zfilmovaná verze. Dokonce se mi dařilo po většinu času i vytěsňovat podobu R. Hrušínského. A... prostě je to Ladislav Fuks, to je asi to nejvýstižnější, co lze napsat. Nejlepší je nechat plynout čtení, jak je, nic moc nerozpitvávat a nerozumovat, podvolit se. Fuksovy knížky (aspoň ty nejpovedenější) jsou prostě výjimečné, a buď vás uchvátí, nebo z nich budete rozpačití. Já patřím k první družině.

7 28.10.2023

Z recenzí jsem byla až moc natěšená, takže zákonitě výsledný dojem je trochu rozpačitý. Atmosféra je dobrá, panelák a jeho zvuky, neznámé děsící "cosi" ukryté ve tmě, to je super. Ale obecně mi třeba v knížkách vadí popisování snů, představ ap., což tady bylo. Ale s mírou. A pak mě úplně neuspokojil konec, jako tak často. Je to navíc ten typ příběhu, u kterého čím víc o něm po dočtení přemýšlíte, tím víc vám vyvstává otázek a nejasností a nelogičností. Takové to množící se "proč?". Ale když se moc nepřemýšlí, tak dobrý. A po dlouhé době knížka, kterou jsem dala za dva dny, četlo se to samo. A co oceňuji naprosto neochvějně: je to horor, který není založen na krvi a nechutnostech.

7 26.06.2022

Ani nevím, co přesně napsat. Skvělé? Nádhera?... Když jde o takové téma a komiks je plný hrůz zákopové války? Tak snad: je to silné a určitě to stojí za přečtení.
Jak už bylo zmíněno, nejde o jednu hlavní vyvíjející se dějovou linku, ale o útržky, výjevy, osudy několika vojáků, řazené za sebou, navzájem nenavazující, přesto jaksi propojené. Ale i ta krátká stopáž vždy stačí, abyste měli pocit, že dotyčného vojáka velmi dobře znáte, že mu rozumíte a následně s ním o to víc procítíte bídu, zoufalství, utrpení i smrt. Tento komiks není příběhem, je hlavně svědectvím, svědectvím o vojácích, kteří si tenhle osud vůbec nevybrali, ani vlastně nevědí, proč tam jsou. A přesto tam jsou, přímo v pekle. Válka v zákopech byla pro vojáky opravdu peklo a vůbec neuškodí si to připomenout, protože zatímco druhá světová válka a koncentrační tábory jsou dneska stále hojně probíraným, až bych řekla módním tématem, tahle část historie upadá v zapomnění.

7 17.03.2022

Vango je takový dobrodružný, romantický, fabulační román. A vůbec nechápu, proč je veden jako literatura pro děti a mládež. Nebýt této marketingové chyby, možná by se knížka i líp prodávala a neležela zahrabaná v dětském oddělení mezi pohádkami ještě 8 let po vydání. I z recenzí tady je zřejmé, že knížku čtou převážně dospělí. Pár náznaků, proč by to šlo do dětské literatury řadit, tam sice je, ale nestojí to za řeč. Nějaký sečtělý náctiletý by to možná dal, s tím, že si vyzobe základní dobrodružnou linii, jenže pak by to bylo dost ochuzené čtení. Opravdu si neumím představit, jak někdo jiný než dospělý čtenář pochopí a usouvztažní si třeba Stalina a jeho čistky, nebo Romanovce, nebo porozumí laskavé směšnosti zamilované 70leté služky. Četné zápletky a záměny a postavy by pubescent asi taky úplně nepochytal.
Jako kniha pro dospělé: ano, ovšem s výhradami. Je to hlavně zbytečně dlouhé. Jestli chtěl autor nahonit normostrany kvůli honoráři, nevím. Ale zkrátit to, udělal by líp. Ne dva díly, ale jen jeden. Ostatně po rozečtení druhého dílu jsem měla pocit jako tak často v divadle po přestávce – druhá půlka prostě už nefunguje tak dobře jako první. Děj knihy je spletitý snad až moc, ne že bych se v něm neorientovala, ale bylo toho prostě zbytečně hodně. Některé postavy na konci bezhlase vyšuměly a plno jich v závěrečné části jakoby ztratilo charisma. Hlavní hrdina je taky divně neuchopitelný, pořádně si ho nepředstavíte, a i když ke konci už jde o dospělého muže, pořád máte pocit, jako by šlo o chlapce. Autor se až moc zaměřil na různé konspirace a akční zápletky a překvapení, že postavy zůstaly odtažitě neosobní a mě příběh vlastně doopravdy nevtáhl.
Ale jako jo, četlo se to relativně dobře, takové zábavné, nenáročné a taky naprosto neuvěřitelné a smyšlené čtení. V tom by to asi odpovídalo té dětské literatuře.

7 30.08.2021

Téhle fantasy se nedá skoro nic vytknout, je taková víceméně klasická, jsou tam draci a určitý způsob magie, jsou tam království a plavby po moři. Na někoho to možná může být moc umírněné neboli zdlouhavé, ale ti, co mají rádi Pána prstenů, by měli být spokojeni. Draků tam bylo na mě právě tak akorát, neumím si představit, že by jich tam mělo být ještě víc, to už by asi o ničem jiném nebylo. A nejsou tam elfové ani trpaslíci, ale proč by taky měli. Dobrá fantasy neznamená, že tam nasekám všechny možné bytosti, co je kdy spisovatelé vymysleli. Intriky tam taky skoro nejsou, což je dobře. Já se knihám s intrikami vyhýbám, akorát mě rozčilují a přitom je jasné, že nakonec se vše odhalí, takže ve výsledku jde jen o nesmyslné natahování děje. Tady je to v cajku.
V postavách jsem ze začátku docela tápala, hlavně pokud jde o dvorní dámy a komorné a duchovní vévody u inyského dvora. Asi 10 stran před dočtením jsem zjistila, že na konci je mj. přehled postav. Inu stane se. Na druhou stranu jsem byla opakovaně nucena knížku na několik dní opustit, a přesto jsem pak naprosto hladce vklouzla do děje, přestávky ve čtení nevadily. Dějové to na mě bylo přiměřeně, ale to je asi věc vkusu, já žádné přehnaně akční věci obecně nevyhledávám, já se spíš nechávám ráda unášet příběhem a představuji si.
Tak proč jen 4 hvězdy? Asi to na mě bylo až moc ženské, že autorem je žena, z knihy doslova čiší. Mimochodem teď je zdá se móda cpát všude ženské hrdinky a mě už to dost štve. Čtu si anotace knižních novinek a u většiny skončím bez zájmu už po první větě, která oznamuje, že hlavní postavou je - pro změnu - dívka/žena. A že nejde jen o typické ženské romány, to je i většina fantasy, zvlášť YA, nebo románů o druhé světové nebo psychothrillerů a detektivek. Chlapi jsou vyloženě pasé. A tak i tady se to točí hlavně kolem ženských. Nechybí ani láska mezi muži a láska mezi ženami, a upřímně – ta lesbická scéna by mi stačila jedna.
A pak mě zklamal konec. Ano, je to uzavřená kniha, což je velké plus, protože kdo má čekat, kdy se spisovatel uráčí vydat další díl, nehledě k tomu, že taková série může spolknout docela dost peněz. Ale když už jste jednou začali... Jenže ta zakončení jednotlivých osudů byla tak odfláklá a nedovysvětlená a nijaká, že autorku podezřívám, že se časem vytasí s volným pokračováním. Přesto celkově patří Převorství určitě k tomu povedenějšímu na poli fantasy.
Jen bych ještě vytkla poměrně velké množství chyb v textu. U nakladatelství Host jsem zvyklá na vyšší kvalitu, tady to měl ještě projet nějaký korektor. I když teda některé ty chyby nebyly jen překlepy, bylo zaměněno i jméno nebo označení kamene, a co mě dostalo, to byly opakující se hrubky typu "ze zasnění jí vytrhlo". Tady má někdo asi problém s použitím zájmena ji/jí, tak jako dvě třetiny české populace.

7 17.07.2021

Vánoční koleda není kdovíjaké dílo, je to prostě taková pohádka pro dospělé, moralita – ale proč ne. Na pohádkách není nic špatného. A je to klasika. A napsal to PAN spisovatel, který umí i takové banalitky. A hlavně – koupila jsem si skvostné vydání od nakladatelství Petrkov, takže jsem vyloženě nadšená z toho, jak knížka vypadá. To je prostě nádhera. Akorát mě trochu mrzí, že ačkoli šlo o dotisk, nechali tam tři chyby, asi na ně nikdo neupozornil, aby to opravili. K takovému dokonalému vydání by se hodilo i dokonalé provedení. Ale co, i tak je to jasných 5 hvězdiček. (I když kdyby to nebylo tohle úchvatné vydání, tak bych možná jednu strhla. Ovšem forma a obsah jedno jsou.)

7 14.01.2021

Nečekejte, že to bude něco ve stylu J. Herriota. Nejde o beletrii, autorka není spisovatelka, takže text je poněkud neohrabaný, ne moc dobře provázaný, občas jaksi chybí pointy, které jste zvyklí očekávat. Je třeba si uvědomit, že čtete vyprávění ženy, která celý život zasvětila práci na rodinné farmě. Proto jde vlastně jen o takové nahodilé historky a postřehy. Jenže... ono je to i tak krásné. Úplně z toho čiší, jak R. Youngová všechna zvířata miluje a váží si jich, a také jak jim rozumí. To je opravdu obdivuhodné. Už jsme zvyklí na podobná vyprávění o psech nebo kočkách, které umíme snadno personifikovat, ale u krav je to poměrně nové. Krávy (prasata, ovce, slepice) nikoho moc nezajímají, nejsou to domácí mazlíčci. A přesto je jejich chování a cítění vlastně stejné. Jsou to osobnosti, takřka lidské bytosti pokud jde o prožívání. Přínosem téhle knížky je, že vám vykouzlí úsměv na tváři a u srdce moc příjemný pocit. Vyvolává však morální dilema – žádný normální člověk, který neztratil cit a rozum, podle mě po přečtení už nikdy nemůže koupit flákotu v supermarketu. Nebo mu aspoň musí trpknout na jazyku. Já maso nejím, v tom to mám snazší, ale najednou jsou pro mě diskutabilní i vejce od slepic chovaných v halách na podestýlce. A to všechno vám nedojde proto, že by autorka popisovala hrůzy chovatelského průmyslu, ale z toho, jak líčí životní podmínky svých vlastních zvířat. Doporučuji vygooglit si obrázky autorky a její farmy se zvířaty na internetu. Ty krávy vypadají fakt neskutečně zdravě, šťastně a oduševněle. Knížku bych jednoznačně naordinovala všem chovatelům skotu a slepic, a veterinářům.
Problém jsem měla trochu s jazykem, ale těžko říct, do jaké míry za to mohl originální text a do jaké překlad. Asi na dvou místech to nedávalo vůbec smysl, i když jsem se ho snažila slovo po slovu rozklíčovat. Pokud byl neumělý původní text, mohla mu překladatelka ke srozumitelnosti pomoci. Ale u několika případů bylo vidět, že překladatelce chybí cit pro češtinu – kostrbatý slovosled, špatně použitý zápor, a co má kruci znamenat "kráva byla ujatá a odtažitá"??? Nepomohla ani odbytá korektorská práce. Jenže to už je v dnešní době tak nějak smutným standardem.

7 16.09.2019

Je to dobré čtivo. Počítačové hry jsem nikdy nehrála, ale trochu se v nich orientuji (velmi málo). Osmdesátky jsem zažila a těšila se na odkazy, ale hudba se v knížce řeší spíš rocková (já poslouchala samozřejmě popík), seriály vesměs vůbec neznám, protože se u nás nikdy nevysílaly (což je škoda, mnohé vypadají fakt zajímavě), takže zbylo vlastně jen pár filmů, a ty znám spíš jen podle jména. Takže by mě knížka měla vlastně míjet. Ale ne, opravdu mě to bavilo. (Akorát člověka to pořád nutí dohledávat seriály a písničky, o kterých je řeč, a tím se zdržuje od čtení.) V určité části se knížka docela vleče, možná v souladu s dějem, v němž hrdina zrovna zakysl v řešení hádanky. O to víc je s tím v kontrastu pasáž, kdy je hrdina na špionáži - dramatická zápletka, ale jak se autor předtím zdlouhavě rochnil v nicnedělání, tak tady to vzal na můj vkus zbytečně hopem. Chce to se každopádně připravit, že děj nebude odsýpat od začátku do konce, a mít trpělivost i s popisováním budoucího světa a fungování v něm, a s popisem hrdinova psychického rozpoložení. Prostě mít pokoru k autorovi a nechat ho vypsat to, co vypsat chtěl. Jako svévolné záměrné oddalování a zpomalování děje to přece jen nepůsobí. Ale asi tak posledních 100 stran už knížku skoro neodložíte. A ještě to dobře skončí. Za mě povedené a doporučuji.

7 08.03.2019

Myslím, že dost bylo Adamse. Po několika knihách už mám docela dost té jeho urputné "komičnosti", kdy pomalu v každém odstavci použije přirovnání (vypadal jako, připadalo mu jako by, ...) jen proto, aby v tom přirovnání mohl napsat něco třeskutě vtipného. Aby nebyla mýlka, jeho styl humoru je mi blízký a fakt mě pobaví, nesměl by ale tak strašně moc tlačit na pilu.
Pokud jde o tuto konkrétní knihu (nové vydání), tak předně pominu úplně neskutečné množství chyb, což mi bylo odpovědným redaktorem vysvětleno jako nechtěný tiskařský šotek. Samotný děj se rozjíždí pomalu, jak už tu někdo psal, nejde se moc začíst. Čtivé to začne být až někdy po str. 150, a v tu chvíli jsem najednou měla pocit, že čtu Doctor Who - Shada. Abych po několika dalších stranách dojem přehodnotila, protože najednou to silně připomínalo Doctor Who - Město smrti. Je to prostě splácanina obojího a rozhodně doporučuji přečíst si spíš ty dvě výše zmíněné knihy, Holistická kancelář totiž končí naprosto useknutě, bez vysvětlení - jak zachránili Zemi? co to mělo být s tím Bachem? co to mělo být s tím Coleridgem - copak ty básně měly nějaký zvláštní význam pro záchranu světa? a proč se z magnáta stal duch? A tak. Adamse asi přestalo bavit, jak vykrádá sám sebe, tak to utnul. Jsou knihy, které vlastně nekončí a ať si čtenář sám domyslí, jak to všechno dopadlo (a já to z duše nesnáším). Adams ale k takovým autorům nepatří, ten vysvětluje děsně rád, takže tohle moc nechápu a fakt mě to naštvalo. Podruhé to číst nechci, je to taková slátanina plná fórků, nad kterou se bude rozplývat asi jen nekritický obdivovatel Adamse.

7 27.01.2019