laepus komentáře u knih

Tady nejde jít níž než na plný počet. To je popis čistého zla ve společnosti, na kterém není ani špetka ničeho, co by se dalo lidsky pochopit. A to se autor nijak nevěnuje Čapímu hnízdu, korunovým dluhopisům nebo zajišťovacím příkazům, "jen" vyvrací burešovu největší lež o tom, že všichni tady kradou a on jediný poctivý nás přišel zachránit, ať je nám líp. Jeho provázanost s podsvětím, ne-li přímá účast v něm, aktivní kontakty s politiky a závislost na státních penězích je neukojitelná. A evidentně jemu samotnému asi nikdy nebude líp, dokud všechno nebude žluté a jeho. Přesto věřím, že státem v důležitých chvílích vždy hýbali vzdělaní a uvědomělí lidé, ne lhostejná normalizační masa, takže i když se za pár týdnů tento estébák stane asi naším premiérem, čas a minulost ho jednou semelou a naši potomci se jen s úsměvem budou divit, jak jsme mohli být tak hloupí a nechat se opít koblihou... Nejvíc mě ale baví závěr knihy, kde jsou předešlá Kmentova díla - Mrázek, Krejčíř a teď Babiš... Kdo ho asi bude hrát, až se bude točit film? Krajčo?

28 17.10.2017

Síla. Opravdu síla. Knih současných českých autorek, které se dají beze studu číst, je jako šafránu. A tohle je jedna z nich. Tak dospěle napsaný příběh, tolikrát se navzájem doplňující informace, občasné kapitoly z pohledu konkrétních postav, k tomu brutální téma česko-německých vztahů a brněnský pochod smrti... Fakt síla. I když je stěžejním motivem knihy právě onen výše zmíněný pochod smrti (jen pro české fašounky - nic jiného než pochod smrti to tehdy nebylo!), kniha zaobírá takřka celé období od konce první republiky až po počátek 21. století. Někde v polovině knihy to může působit, jakoby příběh ztrácel trochu dech... chyba lávky, čtenáři, buď trpělivý... druhá půle ti přidá spoustu nových informací o tom, co se vlastně tehdy dělo, co kdo zažil a hlavně, jak se k tomu tehdejší společnost stavěla.
Co dodat závěrem. Úžasná knížka - smutná, ale pravdivá a upřímná. Kniha o lidech, jací dokážou být. Jací dokážeme být...

27 05.08.2020

To se nedá. To není fér. To si tak čtete příjemnou knihu, která se tváří, že je o přepadení a rukojmích. Vy víte, že to o tom není, autor vám to pořád připomíná. Vy se bavíte spoustou vtipů a zamýšlíte nad spoustou životních mouder, která do vás autor sype. Říkáte si, jestli to není až moc prvoplánové, patetické, laciné a typicky backmanovské. Jestli ty figurky opravdu někde existují nebo jsou zcela vymyšlené. Dumáte nad tím, kde sakra ten autor tak poznal běžný život a prostudoval psychologii nás - lidí. Pořád máte v hlavě "Za tu přeslazenost a šablonovitost tomu nedám plné hodnocení. Ani náhodou."
No a pak přijde konec.
Klasický backmanovský konec.
Neřeknu jaký, protože to pořád ještě neříká nic konkrétního. Jasně, někdo umře, někdo se poučí, někdo se zamiluje, někde jen projde životní zkušeností dál...
A vy držíte proudy slz v očích z toho, jak jen Backman umí zakončit příběh. Jak se všechno nejdřív zaplete, pak si vás vodí a rozplétá něco, co pak na závěr dostane ještě úplně jiný směr...
Je mi líto, že nebudu, ale nemůžu být objektivní.
Prostě za ten nával emocí musím dát pět hvězd.

25 24.09.2020

Nejklasičtější klasika klasičky klasických detektivek. Tak jako u ostatních agathovek jsem ji četl tentokrát se znalostí toho, kdo je vrah a jak a proč to všechno udělal, a těšil jsem se, jak si ji v pohodě přečtu a budu si užívat s úsměvem na rtech ty lehké náznaky a budu si hrát na chytrého. Tady to ani nešlo, tahle kniha i se znalostí zápletky a rozuzlení byla pořád napínavá a každá stránka hrnula děj pořádně dopředu. Nebyly tady pravda takové ty lehké poirotovské vtípky, kdy si dobírá Hastingse nebo Jappa, ale to vůbec nevadí. Deset lidí, odříznutý ostrov a jeden po druhém postupně padají. Samozřejmě vám neřeknu, že to byl(a) .......... , stejně byste to neuhodli. Vůbec se nedivím, že tohle bývá v divadelní verzi nehranější kus snad všech dob.

24 06.08.2020

Tuhle knihu jsem si dal jen kvůli čtenářské výzvě - kniha od současné české autorky. Těch je... to je můj hlavní problém se současnými českými autorkami. Když už tedy musím nějakou knihu zvolit, zvolím tu nejlepší podle hodnocení - Hanu. A... A? A nelituji. Vůbec nelituji. Po formální stránce dokonalý rámec příběhu vyprávěného v několika časových navzájem se prolínajících rovinách a také z pohledu několika postav. Hlavní (brutální) síla knihy přichází správně až na závěr jako opodstatněný vrchol příběhu. Postavy se po celou dobu krásně odhalují. A i toho “ženského” patosu, zbytečných emocí či lehce předvídatelných okamžiků je tady jen pomálu. Za mě tedy úžasný čtenářský zážitek, který bez obav budu kdekoli kdykoli a komukoli doporučovat.

24 18.10.2019

Napínavé i oddychové. Tajemné i srozumitelné. Vtipné i smutné. Filozofické i plytké. Společenské i komorní. Velkolepé i intimní. Depresivní i nadějeplné.
Neopakovatelné.
Vynikající.
Krásně naplněná forma kroniky, kdy na velkém množství postav v poměrně velkém časovém rozsahu autor "nenápadně" popíše vzestup a pád lidské civilizace na Marsu. Některé povídky na sebe přímo navazují, některé i později vrací do děje některé postavy. Je zajímavé, jak Bradbury zahájí nějakou povídku a pár stránek čtenář si pořádně nemůže být jistí tím, co se vlastně děje... a až za chvíli se chytne a pochopí ten most k minulé povídce. Bravo.
A pokud by si lidstvo mělo založit nějakou cestovní kancelář, tak by se určitě měla jmenovat "Zničíme vše" aneb Pokud si myslíte, že ne, ještě jste lidstvo úplně. nepoznali.

18 30.10.2020

Hnus. Velebnosti, hnus. A ještě jednou hnus. Stydím se, že jsem se při studiu více a podrobněji nezajímal o období normalizace, protože to je to, z čeho vznikla naše postnormalizační současnost. Jsem ročník 81 a děsí mě, že ještě za mého života se v mé zemi dělo něco takového. Protože i kdyby jen polovina ze zde popisovaného byla pravda, i to pořád bude nejstudenější literární sprcha, jakou si pamatuji. Za mě naprosto povinná četba a už si začínám vybírat pasáž, kterou (s dovolením či bez dovolení autora...) využiji ve škole v dějepisu.

18 28.02.2020

Výborná záležitost. Občas jsem měl trochu pocit, že autor se až moc vykecává a některé pasáže byly až příliš zdlouhavé, ale naštěstí jich nebylo příliš a byly jen v prostřední části knihy, např. když "Kniha" vysvětlovala rozdělení světa. Pak se opět děj rozjel a poslední třetina je pořádná nálož, ze které by se snad každá druhá věta mohla tesat a sloužit jako varování pro každého svobodymilovného člověka (a bohužel také jako návod pro každého diktátora či velkokobliháře, který si chce uzurpovat veškerou moc ve státě). Ta obsahová a významová stránka knihy je srovnatelná snad jen s Bradburyho 451° Fahrenheita. Až má člověk i někdy pocit, že ten Orwell musel být přítomen některým výslechům StB...
A říct o pojmech jako newspeak, doublethink, udržovací válka nebo Velký bratr, že jsou dnes již legendární, je až uboze slabé tvrzení.
"Víme, že se nikdo nechápe moci s tím úmyslem, že se jí vzdá. Moc není prostředek, ale cíl. Diktatura se nenastoluje proto, aby se zabezpečila revoluce. Revoluce se dělá, aby se zabezpečila diktatura. Cílem pronásledování je pronásledování. Cílem mučení je mučení. Cílem moci je moc."
"Jestli chceš obraz budoucnosti, představ si vysokou botu, která dupe po lidské tváři - navždycky."

17 17.03.2020

Váhal jsem mezi pěti a čtyřmi. Proč pět? Je to úžasná kniha. Nádherná. Čtivá. Dojemná. Veselá. Smutná. Krásná. Proč čtyři? Protože někdy je trošičku kašírovaná, trošičku prvoplánová, trošičku podbízivá, trošičku kýčovitá. Ale vždycky jen trošičku a ta síla příběhu nakonec vždy vše přebije. Co se týká filmu - ten jsem znal dávno před knihou a byl jsem z něj dost rozhozený (rozuměj brečel jsem - no ještě aby ne, když na závěr ta nejlepší postava ... zemře), tady mě trošku točil vypravěčský styl, kdy dopředu bylo říkáno, co špatného se stane - to jsem sice věděl už z filmu, ale i tak to zbytečně ubíralo napětí. Ale zkrátka autor takový styl zvolil a opět i v tomto případě - síla příběhu, propracovanost a živost postav a krása jazyka to vše vždy přebíjí a opět vrací nahoru. Takže nakonec přece jen těch pět.

17 03.12.2019

Cože? Tak nízké hodnocení? Lidi, vy jste se zbláznili?! Proč knize vytýkáte, že není původní, že autor jen kopíruje předlohu - blbost - vždyť i původní Saturnin je "jen" kopií Woodhouseova Jeevese. Proč vám vadí, že kniha nemá žádný děj - blbost - a původní Saturnin nějaký dej měl? Proč vám vadí, že se o Saturninovi dovídáte nové věci, ve kterých se vyzná - víno, auta, golf... - blbost - vždyť je to přece Saturnin = něco mezi Jamesem Bondem, Supermanem a Guthem Jarkovským. Jestli v těch vašich výtkách nebudou spíš osobní antipatie vůči autorovi... ale nechci hádat. Je to nenáročné zábavné čtení, které za jeden den sfouknete, příjemně se zasmějete. Rozhodně to nijak nedevalvuje Jirotkovu geniální knihu, ale příjemně se provezete na vlně nostalgie a úcty k předloze. Postavy drží svůj charakter, jazyk je krásně starosvětský, humor suchý a slovní. Já jsem velice spokojen.

17 03.12.2017

Za mě pořád luxusní. Po jazykové stránce pořád luxusní, dost možná jazykového humoru, šílených přirovnání a bizarních scén je tady víc, než v kterémkoli z předchozích dílů. Ano, literárně se tu neděje vůbec nic nového, než co by se nedělo už dříve, ale to nevadí. Není to Kundera, ale lehké čtení na odpoledne a v této kategorii je to naprostý skvost. Takže za mě naprosto v klidu plných pět.

15 16.02.2024

Původně jsem tady měl jen čtyři hvězdy. Vysvětlím proč - "protože už je to zkrátka několikrát vyzkoušený model minipovídek se závěrečnou pointou (někdy vtipnou, jindy děsivou či bizarní), ale tentokrát už se zkrátka ne tak často dostavuje ten wow efekt na závěr, jelikož vybrané epizody nepatří úplně mezi všeobecně známá témata. Na druhou stranu to pochopitelně je velký klad knihy, že přibližuje čtenáři i méně známé věci a čtenář se zastydí při vědomí, co vše neví. Ze zhruba sedmdesáti povídek mě skutečně nadchlo asi jen deset - je tady soudružka Válková, bureš či Michal David z těch vtipnějších, Pavel Wonka nebo unesený autobus z těch smutných, ale ty ostatní už prostě nemají tu bombu na závěr, ač jsou všechny povídky úžasně jazykově na výši, jsou plné metafor, přirovnání, personifikací, které se v próze nikde nevidí. Určitě doporučuji číst nejdříve vždy pravou stranu (povídku) a až pak stranu levou (historický kontext). Když si to teď po sobě čtu, tak se až stydím, jestli to nezní příliš kriticky. Pana Jiřího Padevěta miluju za veškerou jeho práci, do které se pouští, a berte to prosím jen a jen jako můj problém, že jsem si sám v sobě bohužel nastavil až přehnaně vysoká a nesplnitelná očekávání. Mea culpa." (tohle byl původní komentář)
Teď doplnění - když to člověk vezme kolem a kolem, je to nádherná a úžasná kniha, která představuje nás, naši republiku, takovou, jaká je - tragická i směšná najednou, hrdinská i zbabělá - prostě česká. Tím, že jsou zde (narozdíl od minulých knížek) přehledně chronologicky seřazeny jednotlivé povídky i s jednoduchým obrazovým doprovodem a historickým vysvětlením, má kniha potenciál jednoduchého navrácení se ke kterékoli povídce. A už teď listuje knihou musím říct, že těch nádherných povídek je tam mnohem víc než jsem si po dočtení nechal v hlavě.
Pět. Pět hvězd a bez váhání. A kdybych ten komentář psal ještě s větším odstupem, asi bych pak potřeboval těch hvězd šest nebo sedm...

15 05.11.2020

Krásný smutek. Smutná krása. Tragické přátelství. Od začátku je zřejmé, že to nedopadne dobře, naopak je jisté, že to skončí tragicky, minimálně aspoň pro někoho. Nebudu samozřejmě spoilerovat a prozrazovat nic konkrétně. Občas mi z toho bylo až ouzko, paradoxně obzvlášť při těch milejších pasážích, kdy se starým Candym plánovali vlastní hospodářstvíčko, přesto čtenář ví, že to tak nebude... Chvílemi mi to trochu připomínalo mnohem novější Zelenou míli - velký hodný slabomyslný dobrák, který nechápe běžný svět okolo sebe, a vědomí neodvratného konce. Ale pět tomu prostě dát nemůžu, tak silný příběh by si zasloužil alespoň dvojnásobný rozsah a větší propracování.

15 02.05.2020

Nemám nic jako absolutní top knihu (no, možná jo, ale to sem teď netahejme), ale nějaký ten top10 výběr, kam dám knihy, pro které bych i do ohně skočil... což v případě této knížky sedí dost přesně. Nechápu, proč jsem se jí tak dlouho vyhýbal, ale lepší pozdě nežli později a lepší později nežli vůbec. Je to úžasné dílo, tak nadčasové a kladoucí tolik otázek, tak krásně bohatý a metaforický jazyk - a přitom je to (jen praštěné) sci-fi. A v tom to je - sci-fi neznamená, že tam lítají vesmírné lodě, střílejí mezigalaktické střely, bojují mezi sebou obludy z různých planet apod., ne. Sci-fi má nastolovat otázky coby kdyby? Až společnost zavrhne vzdělání a knihy (k čemuž i v současnosti není daleko bohužel), jak to na světě bude vypadat? Budou všichni šťastní u svých telestěn, seriálů a barevných časopisů? Nejsou přece jen knihy něco víc, než jen pár stovek stránek papíru popsaných hustě malým černým písmem? Nemá smysl odpovídat a kdo potřebuje odpověď, tomu ani svěcená voda už nepomůže. Hlavní hrdina Montag tady prožívá ukázkový přerod a procitnutí, chcete-li osvícení. Kniha krásně popisuje jeho pět sektání s různými lidmi, z nichž každý ho někam posunul a nějakým způsobem mu otevřel oči - nejdříve mladá sousedka Clarissa, pak manželka Mildred, šéf požárníků Beatty, pak starý Faber a nakonec uprchlý Granger - všichni hlavního hrdinu někam posunou a on se stává rozumnějším a uvědomělejším. Kež bychom i my dnes tak přemýšleli nad tím, co jsme zažili, více se bavili s lidmi, více četli a uvažovali nad světem a životem. Třeba bychom pak nemuseli končit u barrandovů, okamurů a burešů.

15 18.04.2018

Vynikající záležitost. Nechápu, jak jsem si mohl prozatím nevšimnout, že jsem ji nehodnotil ani nekomentoval... to je skoro hřích. Kniha, u které jsem se na mnoha místech málem zadusil smíchy, si nezaslouží míň než plný počet. Příběh je triviální (jestli vůbec nějaký...), ale ten jazyk, ta ironie, ta lehkost... pajáda.

15 11.12.2016

Parádní záležitost. Jedna z těch vůbec nejlepších, co se mi loni dostala do rukou. Pořádná porce černého humoru v těžké situaci neustále vyvažovaná neutuchající touhou po přežití. Ani to pro mě vlastně není sci-fi příběh, protože nic zásadně technologicky převratného se tam neděje; tohle je mnohem víc - je to o síle a odhodlání člověka, o jeho výdrži a touze po přežití. Jo a u filmu jsem se totálně bavil při scéně, kdy dělá z lodi kabriolet - kdo četl nebo viděl, pochopí.

15 06.11.2016

Minimalismus v božské podobě. Jak v knižní podobě, tak i ve filmové - půlhodinový animovaný film s kompletním textem knihy v podání pana Částka jen balzámem na duši. Víc naděje a pozitivních myšlenek se v tak koncentrované podobě jen tak někde nenajde.

15 19.10.2016

Jde tady dát něco míň než pět hvězd? Nejde. Zkrátka a dobře, prostě nejde. Když jsem přečetl i Woodehousova Jeevese (který je Saturninovým předobrazem), musel jsem smeknout před genialitou Jirotky, který k vtipným příhodám dokázal přidat i úžasný jazyk a cit pro českou povahu i český styl humoru. Je to naprostá pohádka češtiny. A komu se líbil seriál České televize (a do té doby nečetl knihu), ten se podle mě do té knihy musel pustit okamžitě. Jako já.

15 19.10.2016

Jedním slovem síla. Síla. Děj tam víceméně žádný není, přesto je tam napětí takřka hmatatelné. Je krásné jak takové patetické bláboly jako vlast, čest, morálka, povinnost, služba atd. působí naprosto bezvýznamně proti lásce, proti mateřské lásce, kdybychom chtěli být úplně přesní. Vždycky v takových chvílích se vzpomenu na nejkrásnější větu z Harryho Pottera, kterou pronáší Brumbál: "Nelituj mrtvé. Lituj živé." A přesně o tom je Matka - těm mrtvým už je to jedno, že padli. Kór když pak pořád ještě můžou tady strašit a věšet vlastní matce na nos bulíky o tom, jak jejich smrt prospěla světu a měla smysl.
Nechci zpochybňovat tezi, že umírání pro nějaký vyšší smysl má smysl. Ale už vůbec nedokážu zpochybnit Čapkovu vizi světa, kde nebude umírání pro vyšší smysl už potřeba. Kéž by k tomu jednou lidstvo dospělo...
A co mě na druhou stranu potěšilo na závěr (možná lehký spoilerek), že vlastně nevíme, jak to s tím Tonim dopadne. Umře? Neumře? Odejde? Neodejde?
Zkrátka a dobře - Matka je kniha která nabízí tisíce otázek a ani jednu odpověď. To si musíme odpovědět sami.

14 26.10.2020

Je tady prosím někde možnost dát deset hvězdiček? Něco jako mají v tom talentu nějaké to zlaté tlačítko, které úplně vyhrává nebo tak... :) Občas by se tahle možnost hodila - a Kolem Jakuba je přesně ta chvíle. Nejsem velkým zastáncem povídek a čtu je výjimečně - mám rád delší celek a bližší seznámení s postavami. Ale mé nadšení z Vrbovy minulé knihy (Prak) bylo takové, že nešlo odolat. A dobře jsem udělal. Pro mě zatím absolutně jasně kniha roku (z těch zatím jen 30, co jsem letos přečetl). A ty plusy jsou stejné jako u Praku - úžasná schopnost udržet napětí po celou dobu. Tam není oddechovější místo, kde bych si mohl trochu odpočinout a bát se o hlavní hrdiny trochu míň. Ale nebyl by to Vrba, aby třeba v povídce z roku 1956 nebyl hlavním hrdinou pěkný hajzl z maďarské tajné policie... Opět jsem se musel zuby nehty držet, abych neotáčel stránky jen tak dopředu, abych aspoň tušil, jak to dopadne. Lojza Kostroun je borec největší. Andula Burešová je prototyp hrdinky. A poslední "řadovková" povídka je už svou formou bonbonek na závěr.
Je jasné, že už Michal Vrba dozrál i pro větší útvary, jeho styl je přesně můj šálek čaje a moc se těším na cokoli dalšího.

14 03.10.2019