lampernaqui komentáře u knih
Už po přečtení Jiráskových knih jsem si uvědomil, že se mi tyhle staré české romány začínají čím dál tím víc líbit. Musí se do nich člověk dostat, zvyknout si na starou češtinu a hlavně... nesmí být do nich nucen povinnou četbou, ale musí si je vybrat sám. Pantáta Bezoušek je jednoduchý příběh o návštěvě vesnického chlapíka ve velkém městě, kde sleduje všechny ty kulturní a životní rozdíly. Četlo se to opravdu samo. Možná pomohlo i to, že jsem viděl obě filmové verze, takže mi v duchu jakákoliv Bezouškova přímá řeč promlouvala hlasem Jaroslava Vojty... a to bylo fajn.
Tohle se mi těžko hodnotí. Nejsem fanoušek podobného typu knih a přiznám se, že jsem se do Homéra pustil hlavně proto, že čtu vše ve své knihovně... a hlavně taky abych mohl všude říkat, že jsem četl Odysseiu. Příběh jsem v základech znal, takže jsem si spíše četl mnohem více rozvětvenou verzi svých poznámek ze školy. Měl jsem před sebou celkem enormní vydání z roku 1984 v překladu pana Mertlíka. Jak už jsem řekl, nejsem cílová skupina pro tyto antické knihy, proto mi spousta pasáží přišla zbytečně zdlouhavá a opakující se. Nic proti příběhu, jen forma není pro mě.
Tohle byla první kniha od autora, ale jeho dílo spíš znám z filmových (převážně starých německých) zpracování. A přiznám se, že u těch jsem se bavil víc. Čekejte jednoduchou detektivku, který Vás provede místy příznačnými pro gotický román. Opuštěné ruiny, podzemní chodby... a k tomu záhadný přízrak Černého opata, který se po letech začal znovu zjevovat.
Za poslední dobu jedna z nejoriginálnějších knížek, které jsem četl. Jen jsem se musel prokousávat pomalu a pečlivě, protože problém cestování časem a různé alternativní budoucnosti jsem musel vstřebávat. K tomu všemu se velice rychle blíží apokalypsa a je nutné vyřešit jeden zapeklitý případ. Opravdu dobře napsané, jelikož jsem četl pomalu, tak jsem se v textu neztrácel a rád bych, kdyby se od autora objevila u nás nějaká další kniha.
Šlechta je mojí první knihou tohoto autora. V rámci děje byla naštěstí přiměřeně dlouhá a ne zbytečně natahovaná. Veškerá akce šlape tím pádem jak má. Nápad byl zajímavý, ovšem ve všem vítězí autorova představa Finů. Bylo by skvělé, kdyby Finsko mělo nějakou vlastní knihu, protože se to jeho obyvatelé v tomto světě rozhodně zaslouží. Není to žádná velká literatura, ale zábavná jednohubka na jeden večer, která účel splní.
Nejdřív jsem viděl film od Spielberga. Už v něm mi vlastně všechny postavy přišly strašně nesympatické a hlavní hrdina protivný ze všeho nejvíc. Obecný pocit zůstal i u čtení románu (kdoví, jak by to bylo, kdybych předtím film neviděl), ale ohledně hlavního hrdiny jsem díky textu slevil. Pokud máte rádi například Krále Krysu, tak by Vás kniha mohla zaujmout. Příběh chlapce, který byl po útoku Japonců odtržen od rodiny, zanechán v okupovaném městě a následně vhozen do zajateckého tábora. Sledujeme příhody mnoha vězňů i to, jak takový obyčejný den v podobném zařízení vypadal. Jenže koncem války to ještě nekončí.
Asi jsem se ke knížce nedostal v ten správný čas - možná kdybych byl mladší, tak bych si to více užil. Jenže zase čtení pro děti neobsahuje takové výrazy, které hlavní hrdinové používají. Takže vlastně netuším pro koho celý román vlastně je. Jinak jde o průměrnou hádavou patálii, kde jsou proti sobě dvě dětské tlupy a vrcholem veškerého snažení je obrat ostatní o všechno a poklad si uhlídat. Což se ne vždy podaří.
Chyť mě, jestli to dokážeš aneb všichni za Hvězdoplavcem. Velké finále je tady. Osudy mnoha postav se protnou. Dochází k odhalení dalších nepřátelských agentů, velké honičce skrze několik světů a také k řešení otázky, jak zachránit lidstvo před Dokonalými. Zakončení se mi líbilo, celá série si udržela svou vysokou kvalitu a budu se těšit na další návštěvu tohoto univerza v knihách Prázdnoty.
Já bych vůbec nezkracoval. Líbí sem to tak, jak to je. Člověk alespoň poznává chod světa a jeho obyvatele. Jediné negativum dlouhého románu vidím v tom, že v broži se to hůř čte, abych si nezničil vazbu. Jinak sledujeme přímé pokračování Pandořiny hvězdy a všechny osudy se začínají spojovat a odhalovat největší neznámé - kde je Hvězdoplavec? Kdo je na jeho straně? Jak zabránit Dokonalým v likvidaci lidstva? Za mě velká spokojenost a těším se na závěr.
Od autorky jsem měl zatím možnost si přečíst pouze její povídku Ptáci, takže jsem byl zvědav na nějaké jiné dílo. Králův generál je taková historická červená knihovna, která je obohacena prvky gotického románu (v zastoupení tajných chodeb) a skutečností, že hlavní hrdinka téměř celou dobu nemůže chodit a je nucena využít kolečkového křesla. Četlo se to dobře a to i přesto, že asi nepatřím do cílové skupiny. Kniha byla v roce 2014 zfilmována jako Le général du roi a celý příběh se přenesl do francouzských reálií.
Už v minulém díle se mi líbilo nové policejní duo Pendergast - Coldmoon. Milovník poctivé kávy vnesl do série zase trochu něco nového. Já osobně bych ale bral, kdyby ze série na delší dobu zmizel novinář Smithback a Constance. Ta mi sice v Temném proudu zase až tak moc nevadila... tedy do doby, kdy se objevila ve finále. Vlastně celé finále této knihy mi veškerý požitek z předchozích stran zničilo. Do závěrečného střetnutí vše bylo zajímavé, napínavé a správně pendergastovské. Téměř návrat ke kořenům série. Stejně tomu dám - jako vždy - další šanci. Ale hlavně mi neberte Coldmoona!
Šlo u mně teprve o druhou light novelu (první byly Dny z Tokijského ghůla) a ani teď jsem nedostal dílo, po jehož přečtení bych byl spokojený. Zápisník smrti je skvělá záležitost, takže jakýkoliv návrat do jeho světa vítám... ale asi pouze v komiksové podobě. Text slohově jako od někoho ze základní školy... a zatímco v manze jsem se nad všemi těmi myšlenkovými pochody a vyšetřováním nestačil divit, jak to pěkně zapadalo do sebe, tak tady to snad musel vymýšlet někdo úplně jiný. Kam se hrabe Deaver.
První část série Společenství je za mnou a už se těším na pokračování. Po velké konfrontaci s Horou jitřního světla musí lidstvo přehodnotit svoje priority. A hlavně zjistit, co jsou nepřátelé vlastně zač a jak s tím vším souvisí vybájený Hvězdoplavec. Mnoha lidem přijde celý román strašně zdlouhavý a že se většinu doby chodí kolem horké kaše. Mně přesně tohle vyhovuje. Sledovat osudy mnoha hrdinů, vše se kupředu sune pomalu, ale člověk se přitom dozvídá vše o fungování světa. Rozhodně se těším na Jidáše. Jen jsem měl problém představit si podobu mimozemšťanů, naštěstí pomohl strýček Google.
Po krátkém Oknu do času jsem se konečně pustil do Hamiltonovy scifi ságy. Bariéra byla přečtená během chvilky, tak mě bavila. Samozřejmě jsem se na začátku seznamoval se světem, ale potom už to jelo. Líbily se mi vlastně všechny dějové linky - ať už se politikařilo nebo se pátralo či objevovalo na cizích světech. Rozhodně hned jdu na další díl. Honorverse zůstává sice stále jedničkou, ale u Společenství se zdá, že to bude také kvalitní četba.
S Figulem jsme se již v hlavních příbězích Cata a Macrona setkali (tak to tedy prý je, ale já už si ho nevybavuji, jenže čtu s dlouhodobým odstupem) a díky jeho novému příběhu jsme se mohli vrátit zase na starý Albion. Kmenové války pokračují, druidi nadále burcují válečníky, aby proklatý Řím konečně vypudili ze země a aby toho nebylo málo, tak i římských jednotkách to není nejlepší. Zrádcové mohou být všude. Figulus se tedy pouští do boje s krvavým kultem a jako vždy nic nejde podle plánu. Samozřejmě zde nalezneme hromadu náhod a štěstí, ale s tím už tak nějak počítám. Tahle literatura má hlavně bavit. Proti hlavnímu hrdinovi nic nemám a proto jsem si užil Invazi stejně jako příběhy z hlavní série.
Takové horší čtyři hvězdy, ale pořád mě ta série baví. A docela se hodila i pauza od minulého dílu. Knížky, které hrdinové prožívají v Římě, mám rád, protože nastupuje hlavně politikaření a různé intriky. To mě baví víc než podrobné popisy bitev. Teď jsem si toho užil dosyta, i když chápu, že z historického hlediska to asi hodně pokulhávalo. Stejně se budu těšit na další díly.
Vlastním obě česká vydání této knihy a až někde v hlubinách knihovny dohledám to první, strašně rád si projdu některé pasáže a srovnám překlady. Asi se pobavím. Jinak samotný román bylo hodně dobré scifi. Vždy mi chvíli trvá, než se pořádně dostanu a zažeru do nového světa... takže i tady jsem v tom zpočátku plaval. Ale nakonec dostalo putování hlavního hrdiny spád. Byl jsem rád, že se na internetu dalo dohledat mnoho kreseb, které mi pomohly s představou jednotlivých druhů či míst. Snad jen kanibalskou vsuvku bych trochu pokrátil a závěrečné rychlé střídání kapitol, kterými asi chtěl autor navodit akčnější pohled na boj, mi přišel kontraproduktivní. Ale jako úvod nejen do cyklu ale i k autorovi to bylo velice dobré.
Rozhodl jsem se, že než se pustím do rozsáhlé Ságy Společenství od tohoto autora, tak se s ním nejdřív seznámím s touto útlou knížečkou. Celý příběh Okna do času přečtete vlastně za chvilku a je to dobře. Není to zbytečně natahované, je to viděním hlavního hrdiny celkem zábavné a originální. Zajímavý pohled na cestování časem a možnosti s tím spojené. Seznámení s autorem se povedlo a můžu se pustit do pořádně tlustých románů.
Od krátkých povídek a dramat jsem příliš nečekal, ale nakonec mě asi až na jednu dvě výjimky bavily. Mezi nejlepší kousky řadím Po sezoně a drama Ďábel z Bostonu o procesech v Salemu. Vdova Capetová - ačkoliv pojednává o posledních dnech Marie Antoinetty se svou rodinou - je taková nemastná neslaná. Závěrečnou prací je nedokončený Desdemonin dům, kde se Feuchtwanger pouští do rozboru historického románu a jeho vlivu na společnost. Dozvíme se například, jací byli jeho oblíbení autoři.
Pro mě společně se Šimonou nejslabší Feuchtwangerova kniha. Jako ateista můžu jen nad některými rozhodnutími hlavního hrdiny kroutit hlavou, beru to tedy jako sondu do historie, kde nám autor ukazuje, jak pravděpodobně mohl vypadat život obyčejných lidí - včetně jejich víry. Oproti jiným románům podstatně kratší a tentokrát jsem byl za to i rád. Kromě povídek a dramat mám tímto celého autora přečteného.