LanaBear komentáře u knih

Pokud je vám mezi 20 až 30, Nezdolná vás rázem přenese do roku 2013 (kdy byla ostatně publikována v zahraničí). A to se všemi přednostmi i nezmary.

Hlavní předností knihy je soustředění se na upíry a vlkodlaky, kteří v posledních letech ustoupili stále populárnějším vílám.

Hlavním nezmarem knihy je protagonistka, Sara, která je bohužel dokonalým "I'm not like the other girls" archetypem. Všichni kluci za ní pálí. Všechny holky ji nesnáší. Ona jimi pohrdá též, protože všechny nosí makeup, zajímají se o kluky a jsou vůbec hrozně femininní, což v 10. letech 21. století bylo naprosto nepřípustné, zavrženíhodné a jednoduše trapné.
Pasáží, kdy Sara pohrdá ostatními dívkami, je v knize dost, a prokousat se jimi bylo náročné.
To, že její nejspíš budoucí love interest je o 200 let starší chlápek, který viděl vyrůstat její matku, možná i babičku, už je jen třešničkou na dortu.

Příběh je obstojný, ale jak už zmínil/a uživatel/ka evineckY, autorka se s worldbuildingem moc nepárala; v knize najdeme snad každé magické stvoření i magickou rasu, ale do hloubky se moc nejde. A poslední věc: Nikolas je velmi podobný Dimitrijovi z Vampýrské akademie. Jen mu chybí jeho šarm.

Další díl si přečtu, jsem zvědavá, kam bude autorka směřovat s hlavní dějovou linkou. Jen doufám, že už nebude kladen takový důraz na internalizovanou misogynii.

3 10.08.2023

Po přečtení prvních stran jsem začala propadat lehké panice. Vyděsilo mě množství popkulturních referencí, rychlé vhození do fantasy světa bez předchozího world-buildingu a stereotypní popisy postav ("smaragdově zelené oči mu temně zajiskřily..."). Připadala jsem si podvedená podobně jako u Kronik prachu, kde jsem čekala pořádné fantasy a místo toho dostala 600 stran milostného příběhu. Navíc mi námět silně připomínal Neviditelnou knihovnu od Genevieve Cogman.

Ale.

Čím více jsem četla, tím více mě to začalo bavit. Autorka zvolila poněkud neobvyklý postup, co se týká uvedení čtenáře do jejího univerza, takže se spoustu věcí dozvíme v průběhu a ke konci knihy než na začátku. Ale především; zápletka je tady nejen zábavná, ale i překvapivě chytrá! Taky se mi moc líbí, že se postavy chovají ve výsledku uvěřitelně - spolupracují spolu, radí se, nezamlčují. Jednou z hlavních postav je dokonce mamka protagonistky, a rodiče přitom bývají z YA často vynecháváni. Romantická linka se tady na můj vkus rozjela příliš rychle, ale dalo se to čekat. Jsem zvědavá na další díly.

4 02.04.2023

Tak tohle bylo něco. Stejně jako u VA, ani u PP jsem nedokázala odhadnout, co si pro nás Richelle na konci přichystá.

A panebože, ona toho přichystala SPOUSTU. Nechci tady vypisovat spoilery, ale byla jsem snad ještě překvapenější, než když se z Dimitrije stal Strigoj.

Pokrevní pouta se stala sérií, ke které se budu ráda vracet i teď v dospělosti a kterou chci mít ve své knihovně. Sydney byla hlavní hrdinka mého gusta, klidnější než trochu infantilní Rose, ale stejně zábavná a inspirující. Lepší závěr si pro ni nedokážu představit.

29.08.2022

Nemám ještě dočtené poslední dva díly, ale už teď můžu Ohnivé srdce označit za jeden z nejlepších. Velmi mu pomáhá prvek, který v předchozích dílech nebyl, a to rozdělení na Adrianovu a Sydneyinu POV.

Vztah mezi těmi dvěma je za mě osobně lepší než ten u Rose a Dimitrije, je na něm znát hloubka jejich lásky, nejde už jen o přitažlivost. Jak poznamenala má kamarádka; jde vidět, že se Mead už dostatečně vypsala.

Na rozdíl od VA je i čtvrtý díl PP mnohem vyspělejší, čtivější, hlubší. Zároveň není ochuzený o akci a napětí, které vyústí do dramatického, byť ne až tak překvapivého závěru. Ten však rozhodně navnadí na další díly. Už se moc těším!

PS: Nepřijde mi, že by to bylo psáno vyloženě pro mladší ročníky. Jasně, pořád je to YA, ale jak říkám; oproti VA nesrovnatelné. I v early twenties si knihu a celou sérii užívám.

23.08.2022

Pokrevní pouta mě překvapila. Čekala jsem, že jako většina komentujících budu nadržovat spíše VA, ale opak je pravdou.

Tam, kde Rose byla nezkrotná a impulsivní, je Sydney racionální a logická. Kde Rose jednala, Sydney přemýšlela. Dialogy jsou také mnohem lepší než v VA, nejsou tak dětské a naivní. A chemie mezi Adrianem a Sydney je pozvolná, ale právě proto tak uvěřitelná.

Zároveň si myslím, že kdybych četla PP v nějakých 14-15, ztotožním se s většinou komentářů a Rose mi bude bližší. Jakožto vysokoškolačka naopak vydvihuju vyspělou Sydney, její touhu po studiu na univerzitě a skvělou profesorku.

19.07.2022

Anna.

Toto jemné, vznešené jméno ve mně už navždy bude vyvolávat představy prvních jarních paprsků slunce, hustých lesů plných ptačího cvrlikání a dlouhých, horkých lét plných malin, čerstvě upečených koláčů a nocí provoněných rozkvétajícími stromy.

Anna z Avonlea je knihou mistrně popisující jemný, a přece náhlý přechod z dívky v mladou ženu. Jde o inspirující čtení s neméně inspirující hrdinkou. Příště si musím konečně dělat vlastní anotace, protože tolik fascinujících (a nebo jen krásných) myšlenek už jsem dlouho neviděla.

"Stránka dívčích let se obrátila, jako by ji otočil neviditelný prst, a teď před ní ležela stránka ženství, plná tajemství a kouzel, bolesti a radosti."

(PS: Ilustrace Ivony Knechtové pozdvihují albatrosovské vydání Anny na novou úroveň. Děkuji.)

8 08.07.2022

Jak já toho Zaklínače miluju!
Ať už jde o hry nebo knihy (seriál vynechávám), je to svět, do kterého se vždy ráda vracím, podobně jako Středozem od Tolkiena.

Poslední přání je čtenářovo první seznámení s Geraltem, se světem po Konjunkci sfér, se zaklínačským řemeslem. A je to krásné seznámení.

Mimochodem, Sapkowski si v několika povídkách pohrává s motivy známých pohádek typu Krásky a zvířete (Zrnko pravdy) nebo Sněhurky (Menší zlo), ale spíš ve stylu Grimmů, což mě hodně baví. Je to neotřelé, je to vtipné, je to chytré.

A mimochodem podruhé, Zaklínač nabízí i bohatý materiál pro sociologický rozbor. Kdyby někdo třeba nevěděl, o čem mít bakalářku..

13 27.06.2022

K Cinder jsem se dostala jako slepý k houslím. Vybírala jsem si v oddělení pro děti a mládež nějaké nové YA a snažila se tvářit, že tam se svými třiadvaceti lety hladce zapadám.

Vtom na mě houkl knihovník, jestli hledám něco konkrétního. Zapovídali jsme se, on se dozvěděl o mé lásce k fantasy a sci-fi a najednou předem mnou držel Cinder a říkal, že i jeho samotného to moc bavilo (ha, a pak že je YA jen pro teenagerky. Tůdle.)

Cinder je jízda od začátku do konce. Meyerová píše s lehkostí a svižností, o nichž si mnozí autoři můžou nechat zdát. Popelka jako kyborgská mechanička v Novém Pekingu? U Meyerové to funguje, a jak!

Doporučuji všemi deseti, posílám díky onomu knihovníkovi a těším se na Scarlet.

7 09.02.2022

Byla jsem zvědavá, jestli je ta všemi opěvovaná Maasová vážně tak dobrá.

Dvůr trnů a růží mě bohužel přesvědčil o opaku. Důkazem budiž fakt, že jsem přečetla 200 stran (půlku knížky), a přesto knihu odložila.

Postavy byly extrémně ploché, nudné a nelogické. Feyre je typický příklad "I'm not like the other girls" (a já myslela, že jsme z tohohle trope už vyrostli), Tamlin měl charisma pařezu a chudák Rhysand to už nestihl zachránit, poněvadž v tu chvíli jsem knížku zavřela a odnesla zpět do knihovny.

Pardon, ale čekat až do druhé půlky, než se příběh rozjede (jak tady někteří píšou), pro mě neoznačuje dobrou knihu. A přitom začátek byl docela slušný, dokud se neobjevil Tamlin. Škoda.

Poznámka: Dvory jsem vyměnila za Měsíční kroniky od Marissy Meyer. Ty naopak doporučit můžu.

4 08.02.2022

S lítostí a překvapením konstatuji, že alespoň pro mě šlo o nejslabší díl série. A přitom to má být detektivka!

Velkým mínusem je nový překlad, kde transkripce sice tahá za uši, ale mnohem víc do očí bijící jsou neustálé překlepy, podivný slovosled a překladatelova nechuť zapamatovat si, kdo si s kým tyká a kdo vyká (když si Irene s Valem začali v jedné chvíli tykat, málem to se mnou seklo. Ano, až tak nepatřičně to působilo.)

Děj se tady docela táhne a nepřináší nic nového. Vale vyšetřuje, Silver flirtuje, Irene zachraňuje. Jen Kai (žádný Kchaj) částečně mizí ze scény, což je škoda.

Na další díl se nicméně těším a doufám, že mě nezklame.

1 08.02.2022

Čtenářka je kniha, kterou se rozhodne vyplatí přečíst na jeden zátah, což není vůbec těžké. Příběh je lákavý, postavy chytré a sympatické. I prostředí knihy bylo osvěžující změnou, nemluvě o pirátské atmosféře (schválně, kdy jste naposledy četli knihu, v níž by místo upírů, princezen apod. byli piráti?).

Velké plus knihy je i její grafické zpracování. Od obálky, která je skvělá, po různá zpracování samotných stránek.
A mimochodem, při čtení se nezapomeňte dívat, na jaké jste straně. Možná uvidíte víc, než se na první pohled zdá.

1 01.05.2021

Tess jsem zkoušela prvně číst ve třinácti, kdy jsem ji po pár stranách odložila. Znovu jsem se k ní dostala až po několika letech v rámci čtenářské výzvy, a ačkoliv jsem ráda, že mám přečtenu jednu z klasik anglické literatury, znovu bych po ní nesáhla.
Knihu musíte číst perspektivou tehdejší doby, což je nejspíš jasné, já si to však musela kvůli naivnímu chování všech postav často připomínat.
Za co ostatní strhávají body, já je naopak přidávám: líčení krajiny je v podání Hardyho skvělé.
Dalším plusem je bezesporu překvapivý konec. Celou knihu jsem měla pocit, že je jasné, kam směřuje. Hardy mě však vyvedl z omylu.

Mimochodem, děkuji uživateli visisb za jeho přínosný komentář. Jedno se Tess upřít nedá; ať už se vám líbí nebo ne, udělá na vás dojem.

4 07.04.2021

Po tolika YA knihách, které jsem dočítala jen se sebezapřením, přišla ona. Ta pravá.
Neviditelná knihovna.

Po přečtení anotace jsem od ní čekala hodně, a můžu říct, že má očekávání nejen splnila, ale dokonce předčila.
Kdybych měla vybrat jen jeden důvod, proč si knihu přečíst, byl by to ten, který mi v tolika YA chybí: postavy jsou chytré. Skutečně, Irene je inteligentní, ví to, a především; využívá toho! Už dlouho jsem nenarazila na tak sympatickou hlavní hrdinku. S Kaiem mají skvělou dynamiku, jejímž základem (tetelím se blahem, když to píšu) není romance. Příběh samotný je vynikající, má rychlý spád a přečtete ho doslova jedním dechem.

A když k tomu všemu přidáte ještě steampunkovou viktoriánskou Anglii obydlenou fae, upíry a vlkodlaky, na níž dohlíží sherlockiánský Peregrine Vale... Je třeba říkat víc?

4 07.04.2021

Kronikám prachu se nedají upřít dvě věci: kniha má nádhernou obálku a lákavý název. Bohužel je to však asi jediné, co se mi na ní líbilo. Nejspíš jsem od ní čekala víc, než byla schopná nabídnout.

Jde o více než pět set stran dlouhý příběh, v němž není vlastně žádná zápletka, postavy jsou spíš protivné než sympatické, konec je nedotažený a uspěchaný (z pěti set stran je mu věnováno jen třicet!), a dokonce ani má milovaná viktoriánská Anglie to nezvládá zachránit.

Ale.
Ale pokud hledáte jednoduché čtení, které je spíš než duchaplným románem rozvernou fanfikcí (což kniha koneckonců je, Lin Rina ji začala psát na Wattpadu), tak směle do toho. Zvlášť pokud jste mladší. Věřím, že kdybych Kroniky prachu začala číst ve čtrnácti, byla bych nadšená.

5 07.04.2021

Jde o typickou Young adult fantasy, které však hodně chybí zmíněné fantasy. Prvních dvě stě stran se točí především kolem milostného trojúhelníku, což nemusí být nutně na škodu, pokud je to to, co hledáte. Postavy, zejména Rafe a Kaden, jsou zpočátku docela ploché. Lia je svým způsobem typická YA hrdinka, přesto (nebo právě proto?) je sympatická.

Příběh se pořádně rozbíhá až na konci knihy, která vzhledem k dvěma pokračováním končí otevřeně. Následující knihu si přečtu, doufám však, že se autorka skutečně zaměří na jiné události než je romance.

Jednoznačným plusem Falešného polibku je jeho konec. Pokud v půlce knihy váháte, jestli ji dočíst, zkuste to. Budete příjemně překvapeni.

1 07.04.2021