laura komentáře u knih

Wow. Úžasný příběh. Možná trošku předvídatelné, i tak ale skvělé. Čtivé a nabité napětím tak, že neodložíte, dokud nepřečtete poslední stránku...

16 04.05.2021

Napínavá, tajemstvími prosycená kniha, kdy si připadáte jako na houpačce - nahoru, dolů. Podezřívala jsem snad úplně všechny. Každý měl motiv, každý něco skrýval. Všichni lhali. Vyšetřovatelům, ale i sami sobě. Dávná tajemství, která měla zůstat navždy pohřbená společně s mrtvými...

Opět neskutečně čtivé, do poslední chvíle napínavé a nepředvídatelné (ačkoli vraha jsem nakonec tipla správně...)

13 04.05.2021

A mě se líbila. Napínavé, čtivé, s výborně vystavěným příběhem, nečekanými zvraty a ještě nečekanějšími odhaleními. Skvělé. Kniha, kterou doslova zhltnete.

18 04.05.2021

Jedna z mých top. Skvělá, čtivá, napínavá, se zajímavým příběhem a intrikami, které vás donutí tápat, pochybovat a hlavně číst. Kdo unáší ženy, kdo vraždí, kdo pozoruje? Tajemné, opředené pavučinou času a nabité nečekanými zvraty.

Nebezpečí číhá vždycky tam, kde ho nečekáte...

15 04.05.2021

Knihu jsem četla už dvakrát. I podruhé si autorka skvěle pohrávala s mou myslí, protože jsem neustále pochybovala. Pochybujete, váháte, přehodnocujete, čtete a hádáte se sami se sebou. Kdo? Kdo? Jeden z nich to být musí. Jednomu z nich zkrátka "patříte" :)

Ano, tohle setkání se mi moc líbilo i napodruhé. A počet hvězdiček nechávám stejný, protože tahle kniha si ho zaslouží..

14 04.05.2021

Znepokojující, děsivé, temné. A přitom úžasné. Příběh plný čirého, nefalšovaného zla, plný intrik, zničující nenávisti a manipulace. Čtivé, strašidelné a nepředvídatelné.

17 04.05.2021

Nejspíš nejlepší kniha Mary Higgins-Clarkové... Kniha, která vám ukradne srdce, a to srdce vás nepřestane bolet, ani když ji dočtete. Čtivé, syrové, bolavé.

Příběh, ke kterému se jistě za čas vrátím. Napínavý od začátku až do konce, plný naděje, která ač neustále zhasíná, se zase rozsvěcí, plný napětí, bolesti a lásky...

Krásná!

19 04.05.2021

Bolavý, drsný příběh, jeden z těch nej od této autorky. Jak moc lze nenávidět? Jak moc lze trpět?

O tom, že minulost vás vždycky dožene - a nezáleží na tom, jak daleko před ní utečete. O lžích, přetvářce, i o bolesti. O strachu, o vině, o důvěře. Autorka si pohrává s myslí čtenáře a vy se svíjíte v pochybnostech. Udělala to? Neudělala?

A kam se vlastně poděly děti?

Napínavé, čtivé, emočně tíživé, protože uvěřitelné. Bohužel...

15 04.05.2021

O tom, že někdy je těžké prekročit svůj vlastní stín. Že minulost vás svírá jako okovy a nedovolí vám se vymanit a jít dál. Že přežít ještě neznamená, že žijete. Silný příběh, těžké téma, zpočátku adrenalinové tempo, které vás nutí číst a nepřestávat, ale...

Je tu bohužel to ale. V druhé polovině příběh ztratil tempo a zaživa ho sžíraly emoce. Výčitky. Svědomí. Vina. Smrt. Podkopává vám to nohy a vy padáte a padáte. Až se jednou nezvednete...

Na jednu stranu jsem to chápala. Když v sobě něco dusíte, jednou si to najde cestu ven. A už to potom nikdo nezastaví - ani vy.

Smutný, bolavý příběh, který je navzdory temnotě v něm čtivý tak, že ho nebudete chtít odložit... Co mě však zklamalo, byl konec. Ačkoli i to chápu. Některé otázky prostě mají zůstat nezodpovězeny...

21 03.05.2021

Po Houbařce zklamání. Touto knihou jsem se těžce prokousávala. Příběh by byl úžasný (jestli se to vůbec o tomto tématu dá říct), ale to, jakým způsobem byl zpracovaný, mi nesedlo. Nedokázala jsem se začíst, dočetla jsem jen proto, že jsem to prostě nechtěla vzdát...

Spousta nedorozumění, spousta nepochopení. Nevyslovená touha po lásce, po přijetí. Předsudky. Odsouzení. Jak málo by stačilo, aby všechno bylo jinak. Promluvit, vyslechnout. Naslouchat, dívat se. Nevidět jen sebe.

Julie viděla jen Anežku - neviděla však Agnes. Měla spoustu možností, ale ve své zaslepenosti je nedokázala vnímat. Bolavé, kruté, bez příkras. Odhalené nitro nikdy nevypadá krásně.

Nejspíš nikdy nepřestala čekat na Anežku. I když si přece jen myslím, že úplně na konci už čekala na Agnes.

A přitom stačilo jen obejmout, naslouchat a milovat...

10 25.04.2021

Ačkoli jsem dost brzy tušila, jaké břemeno Sára vláčí životem, teprve po přečtení mi došel význam obálky. Děsivé, šokující, kruté. S maličkou, téměř nepostřehnutelnou jiskřičkou naděje na konci.

Sára se nevzdává, bojuje, jde si po své stezce a neuhýbá. A přitom vlastně nikdy nepřestala utíkat. Jenže minulosti nikdo utéct nedokáže. Vždycky vás dohoní. Zatne do vás pařáty a vy krvácíte.

Tahle kniha je bolavá a zároveň tak podivně snová. Plná lesní vůně, ticha, mechu, kapradí, slunce i deště. Plná života a zároveň i smutku. Plná trýznivých ran, které pod podhoubím zrádně hnisají...

Enykybenykydupy dup
přineseme košík hub...

46 21.04.2021

Skutečný příběh z pekla normalizačních lágrů... Svět, který většina z nás (naštěstí) nezná. Který si neumíme představit. Kterému bychom možná neuvěřili, kdyby nebylo těch, kdo po letech konečně promluvili...

Syrová a drsná zpověď šestnáctiletého kluka, který se provinil jen tím, že byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě... Vykonstruovaný proces, falešné obvinění a život se vám zlomí ve chvíli, kdy to vůbec nečekáte. Sníte o děvčatech, o trampování, o posezení u ohně, ale o tom se vám už může leda tak zdát - pokud vám ještě na sny zbyde síla.

Za rok se kolem tebe všechno změní. Přátelé, rodina, svět, který jsi znal. Za deset let se znovu narodíš a všechno se učíš znovu. Úplně všechno. Svět na tebe nečeká...

Krutost, brutalita, bezcitnost... Kam až je člověk schopný zajít v týrání druhého? Kdy člověk přestává být člověkem? 35 let po válce a vlastně se vůbec nic nezměnilo... Hrůza, bezbřehá bolest, bezmocnost, fyzické i psychické týrání, vraždy... U Hitlera to člověk čekal. Ale v době míru, v době, kdy jiní šťastně vyrůstali v nevědomosti a bezpečí...

...ve Vykmanově jsem si myslel, že jsem se propadl rovnou do pekla, že hlouběji už to nejde. Ale Minkovice mi ukázaly, že peklo, lidská zloba a beznaděj jsou bezedné...

O Minkovické věznici jsem do téhle chvíle nevěděla. O tom, co se tam dělo, také ne. Je hodně bolestné vědět, že nejvíc člověku dokáže ublížit zase jen člověk...

Tolik zničený životů, tolik zmařených nadějí, tolik bolesti, krutosti a syrové bezohlednosti...

...a Bůh mlčí...

25 19.04.2021

Nádherná grafika, úžasné ilustrace. Kniha, která vás upoutá na první pohled.

Mystické, tajemné, ponuré. Zpočátku takové nijaké a pak šmik - a z nic neříkajícího příběhu, který vás lehce nudí, skočíte rovnou do hororového, temnotou prosáklého světa. Trochu pohádka, trochu psycho. Z Uršuly mi vážně naskakovala husí kůže...

To je ta potíž se živými tvory. Moc dlouho nevydrží. Jeden den to jsou děti, nazítří staří lidé. A pak už jen vzpomínky. A i ty pak vyblednou a splynou dohromady do jedné šmouhy...

Zajímavý námět. Děj, který vás vede spletitými cestami někam, kde vlastně ani nechcete být. Krutá realita, která vás zaskočí v té nejméně očekávané chvíli. Žádné předpoklady, žádné domněnky. Neil Gaiman vás prostě hodí do vody a ta vás spolkne. Jako oceán ;)

Nepředvídatelné, šokující, snové, kruté. Příběh o ztrátách, nevědomosti, přátelství... O hledání cest, o víře v sebe sama, o důvěře i o sebeobětování. O dětech, kterými vlastně nikdy nepřestáváme být. O tom, že někdy lžeme sami sobě, protože se bojíme pohlédnout pravdě do očí. Že svět má mnoho tváří. A je jen na nás, kterou z nich spatříme...

Přesto se mi Nikdykde líbila víc. Snad pro tu hravost...

13 16.04.2021

Události jsou zbabělé: nikdy nechodí samy. Vždycky se jich nahrne celá řada a zasypou vás najednou...

Neskutečné. Originální. Čtivé. Vtipné. Místama morbidní. Dva různé světy, spousta různorodých, svérázných postav, naprosto skvělý anglický humor. Podlondýn je město nestvůr i světců, svět plný temných čar a kouzel, vrahů i andělů, krys a temných zákoutí... A když tam spadnete, cesta zpátky už neexistuje.

Už dlouho se mi nestalo, abych vůbec netušila, co mám od knihy čekat. Tajemné nikdykde vás spolkne, aniž si to uvědomíte, a až vás na konci vyplivne, stejně si budete myslet: Co to kruci bylo?

Vím jen, že to bylo skvělé. Že mě to bavilo. Že jsem se smála. Možná jsem se i trošku bála :) Že jsem byla překvapená (a ne jednou). Že nic nebylo předvídatelné. A že mi bylo líto, že už je konec...

A musím souhlasit, že záporácká dvojka pan Croup a pan Vandemar neměla chybu. Jejich dialogy byly skvěle groteskní a morbidně děsivé zároveň.

"Máš rád kočku?" zeptala se.
"Ano. Kočky jsou fajn."
Anastázie se ulehčeně usmála. "Stehýnko?" zeptala se. "Nebo prsíčka?"

21 09.04.2021

Čas je prohnaný, jakmile vám jednou vyklouzne, může vám už unikat navěky...

Křehký, něžný a bolavý příběh slepé dívky Marie-Laure a německého chlapce Wernera - ale i spousty dalších. Poněkud roztříštěný, rozemletý na spoustu maličkých kousků, které do sebe jen zvolna zapadají. Škoda těch časových skoků, plácala jsem se v tom. A ačkoli kniha nepatřila k těm, u kterých visíte na každém slovu, k níž se vrháte každou volnou chvíli, i tak mě hluboce zasáhla. Doteky lidskosti, něhy a krásy v době, která nebyla něžná ani krásná a ve které člověk ztrácel to, co ho činí člověkem... A přitom, vedle všech těch hrůz, Marie-Laure, Etienne, madame, Werner, Frederick...

Nic takového jako kletby neexistuje. Možná existuje štěstí nebo smůla. Každý den se nachyluje buď k úspěchu nebo k selhání. Ale kletby neexistují...

Hluboce lidský příběh, který se dotkne té neviditelné struny ve vašem nitru a rozechvěje ji.

Copak nechcete žít, než umřete?

48 05.04.2021

Příběh, který už v mé paměti dávno zapadal prachem. Tehdy se mi ale docela líbil.

Možná i proto, že i já v té době ještě věřila na zázraky...

9 01.04.2021

Před mnoha lety, když jsem tuhle knihu četla poprvé, bych nejspíš dala mnohem nižší hodnocení. Tehdy mě kniha nebavila, postavy si mě nezískaly a Alenin svět se mi zdál nepřístupný, cizí, zlý...

Teď to však vidím jinak. První polovina příběhu mě vlastně docela bavila...

...tak by to bylo ve světě správné, kdyby vždy trpěl, kdo je vinen. Ale je to jen útěcha těm, kdo trpí bez viny.

No a ta druhá polovina - škoda. Mohl to být krásný příběh. Ale nebyl. Pak už ne.

...že někteří byli strašně zlí a jiní byli dost hodní - ale že všichni už jenom byli - a že to bude vzpomínka, která bude blednout, hasnout, mizet...

A tak stejně, jako si Leni získala místo v mém srdci, odkud mě jednou za čas chodí navštěvovat, Alena nezůstává, odchází, mizí...

Ten konec to zabil :(

13 01.04.2021

Nevšední, dojemný a smutný příběh o křehké dětské duši, o bolestném poznání, o touze někam patřit, o lásce a prostém lidském pohlazení...

Četla jsem mnohokrát, ať už jako dítě, dospívající či jako dospělý. Svět malé Leni byl všechno, jen ne dokonalý - a přesto, přesto jsem se do něj čas od času ráda vracela.

Opustit jeden svět a vkročit do jiného, neznámého - to chce obrovskou odvahu.

Je to hořké, to vybírání mezi Němcem a člověkem.
Můj Raul nevybíral. On to spojoval.
...to by bylo nejkrásnější...

Lenin svět je všechno, jen ne šťastný. A přece, přece se nevzdává. Bojuje. Ptá se. Naslouchá.

...protože to je nejhorší hoře, když jsi dítě a nejsi ničí...

Teď, s odstupem let, jako matka, i jako dítě, jímž jsem bývala, mě to zlomilo nějak víc. A přesto vím, že jsem se k Leni nevrátila naposledy. Protože -

...až se mi bude chtít plakat a umřít - musím tomu utéci!

A o tom to je. Naděje schovaná v neskutečně živém, nestárnoucím příběhu jednoho malého děvčátka. Naděje pro nás pro všechny...

47 01.04.2021

Příběh, který vás rozseká. Příběh o křehké naději, o počínající lásce, o bolesti a krutém poznání... Příběh o tom, že i mrtví by měli vědět, že jsou milováni. A že by to měli vědět i ti živí... Příběh šestnáctileté Margot, která na sklonku války začne pracovat v poštovním oddělení koncentračního tábora a zjišťuje, že i Židé mají city...

...láska musí být určitý druh šílenství...

Bylo to šílenství nebo odvaha? Bylo to zoufalství nebo naivita?

...nemáš ponětí, co s tebou udělá láska, jakmile se tě zmocní...

...to vzrušující na lásce je, že někomu druhému na světě na tobě záleží a pořád na tebe myslí...

...srdce potřebuje víc než vzpomínku, něco skutečného a hřejivého, něco k zulíbání...

...pohlédni dnes večer ke hvězdám a věz, že každá z nich jsem já a že jejich mihotání je náš smích, který lidé v naší blízkosti neslyší...

Krutý a přesto dech beroucí příběh, který vás zmrazí, od kterého se nebudete moct odtrhnout, který vám srdce roztrhá na cáry, ale který neodložíte, dokud nepřečtete poslední stranu. A ačkoli tušíte, kam to spěje, stejně si myslím, že tak úplně všechno předpokládat nelze. Bolavé, drsné, tak jak už takové příběhy bývají. A přesto krásné. Plné té zpola ušlapané, ubité naděje, která se zvedá, bojuje a nechce se vzdát...

...jakmile už v člověku nevidíš člověka, můžeš si s ním nakládat, jak se ti zlíbí...

A přece se nevzdali. A přece bojovali. A přece - přežili... Všichni ti dnes už bezejmenní a ztracení...

...kam až moje paměť sahá, vždy jsem milovala tři věci: dlouhé letní prázdniny, svého bratra Walthera a Adolfa Hitlera...

Margot, já miluju tebe...

13 26.03.2021

Námět úžasný. Se začátkem jsem se trošku prala, unikaly mi souvislosti. Pak to ovšem do sebe začne zapadat a před vámi ožívá příběh ženy, která vlastně celý život utíká. Před láskou, před smrtí, před sebou samou.

Kdysi možná uměla milovat. Uměla se radovat ze života. Uměla si život užít. Teď se z ní stala žena, kterou pohltila citová prázdnota, pohrdání, moc. Je slavná, ale vlastně ji to ani netěší. Je krásná, ale muži ji už nezajímají. Je bohatá - a přece jí chybí to, co je v životě nejdůležitější...

Nadčasové, k zamyšlení.

Byli by lidé šťastnější, kdyby tak dlouho žili?

Vy máte víc než my! Nekonečně víc! Lásku, velikost, účel, všecko možné. Vy máte všecko. Vždyť ani nemůžete chtít víc...

A přesto stále chceme. Chceme víc a víc a víc - a pak nemáme ... nic :(

21 22.03.2021