Lauralex komentáře u knih

Světem panuje skálopevné přesvědčení, že tahle kniha je na vrcholu literatury. A právem. Už chápu, proč ji má tolik lidí rádo a je tak oblíbená, a proto jsem se do ní vlastně pouštěla – je úžasná! Klasika klasik. Román jak má být. A tak není divu, že jsem ji četla už třikrát a nejspíš ne naposled.

Bylo to mé první setkání s Jane Austenovou, a tím spíš si stále vyčítám, že jsem ji tak dlouho odkládala. Nevěděla jsem, že mám ráda historické romány, dokud jsem nečetla Pýchu a předsudek (a Janu Eyrovou). Každopádně jsem ráda, že jsem si vybrala na začátek hned její nejlepší, nejznámější a vrcholné dílo, protože mě uhranula a oslnila vším, čím oplývá. Někdy vám tak život dá znamení, a pro mě jím byla četba této knihy. Je to už šest let a já stále vnímám tu atmosféru a cítím to okouzlení. Přesto všechno jsem z ní zpočátku měla trochu strach. Že mě příběh nebude bavit a nesedne mi styl psaní, nicméně žádné předsudky. Opak je pravdou. Časy a společnost se mění, ale jisté způsoby a lidská nátura a cítění moc ne. Kniha pomalu starší než my všichni tady, přitom tak nadčasová a všeříkající i v dnešní době. Je to zkrátka příběh, který nezevšední ani po více než 200 letech.

Jane má osobitý a půvabný styl psaní, a v tom to podle mě celé tkví. Na pohled se to může zdát celé fádní a jednotvárné, nicméně to bylo vykresleno tak sugestivně, autenticky, prakticky a s elegancí jim vlastní, že mě to na první stránce vtáhlo a nepustilo až do konce. Celé se to hezky a plynule rozvíjí, není to zdlouhavé, ba naopak nevyzpytatelné a čtenář se snadno vžije do příběhu. Přečetla jsem ji jako nic. Vždycky mě trochu děsí ten počet stran, ale tady jsem nakonec litovala, že není ještě delší, ke konci jsem si ji šetřila, protože mi bylo líto, že to skončí a s tím i jedna fáze mého života.

Celkově miluju tuto dobu, kdy byl život možná nudnější a pomalejší, avšak ušlechtilejší, uctivější, laskavější a klidnější. Byla tam určitá zádumčivost ve všech ohledech. Lidé měli jisté vychování, osobní kouzlo a všechno oplývalo šarmem. Tomu já vždycky podlehnu. Řekněte slovo a jsem vaše.

Právě postavy jsou tu výhrou. Propracované a realisticky vylíčené, že máte pocit, jako byste je znali, nebo přinejmenším znát chtěli, jako se i celkově přenesli do té doby. Pana Darcyho jsem si zamilovala okamžitě, jakkoliv byl zprvu nepříjemný a nevrlý, přičemž proto vždy mají nějaký důvod, a jestli mě na těchto příbězích něco baví, tak objevovat povahu hrdinů a jejich skrytá tajemství. A asi proto je už téměř ikonickou postavou a legendou po tolik století. Označení „Darcy“ je jakýmsi pojmem, a tak není divu, že každá žena by chtěla svého pana Darcyho. Postupně jsem si ho zamilovávala ještě víc a je to jeden z mých nejoblíbenějších hrdinů, ale – a v tom se budu zřejmě odlišovat od většiny ostatních žen a dívek - doma bych ho mít nechtěla, nakonec je možná až moc velký dobrák. Ale jinak má celé mé srdce. Elizabeth, pravda, byla někdy umíněná, ale to mě na ni právě bavilo. Žena, která ví, co chce a má to v hlavě srovnané. Tehdy tak záhadné, dnes skoro až nemístné. Zajímalo by mě, jak by se Elizabeth na dnešní dobu tvářila. Jeden z mála případů, kdy intelekt zvítězil nad vzhledem. Lidé, kteří tu dnes chybí, a to by byli tak potřeba.

Jeden z klenotů mé knihovny, ke kterému chovám úctu a lásku, na který jsem hrdá a bylo mi ctí.

21 03.09.2018

Proč mi to ty knihy dělají?! Tohle ti neodpustím, Markusi.
Říkali, že mi zlomí srdce, ale nečekala jsem, že až takhle. Věděla jsem, do čeho jdu, počítala jsem s tím, že mě dostane, tušila jsem, k čemu se schyluje, ale... prostě to bylo najednou tady a já si to nechtěla připustit. A stále nechci a nemůžu, nedokážu s tím žít. Moje první zlomené srdce, první vyhořelá duše, první a naprostá ztráta sebereflexe.

Nikdy dřív jsem nezažila u knihy takový pocit viny a bezmoci a pocitu, že jsem přece měla něco udělat, jenže to nejde, nedokážu to a cítím za to až jakousi zodpovědnost. A s tímhle pocitem, s touhle myšlenkou žiju už rok a půl a neustále mě to sžírá, víte, uvnitř. V jednu chvíli jsem ztratila všechno, co jsem měla. Cítila jsem se už jakoby součástí Lieseliny rodiny, a pak ve mně něco umřelo.

Je to jedna z těch knih, které chcete dočíst, ale nechcete je dočíst. Ale víc než kvůli tomu, že se mi líbila, spíš kvůli tomu, že jsem si ten příběh v sobě chtěla ponechat naživu. Ta kniha mi ukradla srdce i duši, ale já jsem jí ji nakonec odevzdaně přenechala. Víc už jsem ztratit nemohla.

Sakra, ale taky máte někdy takovou touhu, moci ten konec změnit? Rve mi to srdce a nemůžu se toho zbavit.

17 30.09.2017

A co jsem?
To mám prostě přejít a nechat to být? Jen tak? Snažím se si to moc nepřipouštět k srdci, ale nějak to nejde. Nečekala jsem takovou vlnu emocí. Moje srdce je zlomené a roztříštěné, ale stejně to miluju. Dočetla jsem ji včera v půl jedné ráno a stále mám pod kůži tu energii a bezmoc zároveň. Ale jsem šťastná, že jsem si ji přečetla, opravdu jsem.

Na začátku jsem čekala nějaký klasický romantický příběh, ani jsem ji nejprve číst nechtěla, ale záhy jsem pochopila, že to bude jiné. Úplně. Není to (jenom) romantická kniha, je to kniha o životě, volbě, boji, síle, lidské vůli, lásce a - pochopitelně - smrti. Ovšem je to podáno s takovou lidskostí a přirozeností, že jsem si říkala, že to tak vlastně asi má být. Nejvíc se mi líbilo, že ačkoliv je to smutné, dokázalo mě to rozesmát a brát to tak, jak to je. Jinak to snad ani nejde. A to je to kouzlo.

Jsem velká citlivka a rozbrečí mě téměř cokoliv, dokážu se rozbrečet i na povel, ale vždy se snažím být silná, jakkoliv je to těžké. Tentokrát jsem to ale úplně nezvládla. V životě mě rozbrečely zatím dvě knihy - a tohle je ta druhá. Nebo spíš Willův dopis, což jsem čekala od začátku, v tom budiž řečeno vše.
A zase cítím tu bezmoc, že to nemůžu změnit.

Než jsem poznala tuto knihu, nevěděla jsem, kdo jsem, ale troufám si říct, že mi alespoň minimálně dopomohla najít samu sebe a uvědomit si, co se sebou. Nebudu lhát, změnilo mě to. Změnilo mi to život a zachránilo mě to. Cítím to všude a nikdy na to nezapomenu. I kniha dokáže velké věci. A tato mi dokázala dát sílu žít. A našla jsem muže svých snů. V páté kapitole, haha. Možná to vyzní směšně, ale Will na mě zapůsobil a zůstane ve mně jako jedna z knižních postav, které mě ovlivnily, a jako lidský hrdina.

Lidi, přečtěte si to, fakt, prosím, nemějte předsudky kvůli ženskému čtení, je to neobyčejný, srdcervoucí příběh, který vám prostoupí tělem a po jeho přečtení už nebudete stejní.

Vryl ses mi do srdce, Wille Traynore.
Prostě jen dobře žij.
Prostě žij.

17 31.07.2017

Pokud vidíš vránu často, může to být zpráva z druhé strany...
Temnota, kde se rodí věci. I lidi.
Jako malé mi říkali, že až budu velká, všechno pochopím, ale já nechápu vůbec nic.

Moje české srdce zase začalo bít na poplach a hledala jsem, kterou českou knihou ho uspokojit. Jako další milník jsem si vybrala Vrány, knihu, která by neměla nikoho minout. Ačkoliv jsem věděla, že to bude ponuré a temné, netušila jsem, jak moc bolavé, živé a osobní to bude. Je tak zvláštně krásné, jak tyhle příběhy člověka vždy srazí na dno, přesto v nich nalézá vášeň, nadšení, vroucnost a útěchu.

Skromná a strohá kniha, co do tloušťky a počtu stran, avšak hutná, vážná, tíživá a tísnivá, co se obsahu a příběhu týče. Sebralo mi to vítr z plachet, naději z mysli a poslední kousek lásky ze srdce. Zůstala jen hluboká propast a temná díra, černočerná jako vrána. Ale nezlobím se, svým způsobem mi to přineslo jakési zadostiučinění, a v tom je tahle kniha právě výjimečná a nevšední. Věděla jsem, že se něco stane, že tohle přijde, a když to přišlo, můj život se najednou zastavil. Nicméně to bylo napsané a podané tak magicky, až to ve výsledku bylo poetické a sladkobolné a já byla vlastně smířená a oddaná. Za sebe i za Báru. Ten konec, ač nevyhnutelný a hrůzný, byl svým podáním a atmosférou dokonalý. Jakkoliv to bylo očekávané a gradující, po té poslední větě jsem jen seděla, čuměla do zdi a nevnímala. Bez soucitu, bez emocí, prostě jenom tak. Tady a teď. Skončilo to přesně tak, jak mělo, i když se vám to nebude líbit a nebudete mít z toho radost, věřte mi. Citelně jsem vnímala tu bezútěšnou bezmoc a pustou prázdnotu, která mi zanechala šrámy na duši a už ve mně navždy zůstane. Člověk si knihy přečte, postupně některé pozapomene, ale tenhle příběh si budu pamatovat napořád.

Strašně fandím tomu a baví mě, jak stačí komorní a stručný příběh, který ovšem vydá emocemi, myšlenkami a obsáhlostí za víc než jen jednu knihu, a stvoří se veledílo. V tomhle je víc. Je to naprosto vyčerpávající příběh, ke kterému se budu v myšlenkách vracet ještě dlouho, bude vám po něm těžko, smutno a nepříjemně, ale určitě budete mít dobrý pocit a skvělý zážitek ze znamenitě napsané knihy, o tom není pochyb.

Báro, promiň.
Je mi to líto.
Rozumím ti.
Jsi skvělá.
A nikdy na tebe nezapomenu.

15 14.05.2023

Eleanor mi umožnila naplno prožít mé osobní bolesti, jak psychické, tak fyzické, projít si kus cesty k sobě samé, pochopit minulost a přijmout přítomnost, najít v sobě přítele, užívat si vlastní asociální i bohémský svět, získat sílu stát si za tím a mít se občas nakonec vážně skvěle.

15 30.08.2020

Kniha hořkosladká jako káva sama. Ještě teď cítím tu chuť na jazyku i v srdci. Je to chuť tak známá, že jak jednou ochutnáte, už nezapomenete, vybavíte si ji, kdykoliv na to přijde. A stejně tak v případě této knihy a jejího příběhu. Vystiženo příhodně a jednoduše, tahle kniha je přesně jako kvalitní, sametově lahodná káva.

Japonská literatura má jeden specifický rys - cítění. Tenhle pohled a pocit v jiných žánrech nenajdete. Odráží se v tom nátura a jemná a ladná linie života a myšlení, pro Japonce tak známá. Jak se jednou začtete, už se necháte unášet na vlně země vycházejícího slunce. Měla jsem takový povědomý pocit, jako bych byla doma.
Avšak tento asijský ráz není pro každého.

Vše tak důvěrně známé, ale podané, jak je pro Japonsko a jeho povahu typické. Velké osudy, nicméně nejde o zásadně obrovské a katastrofické zvraty. Nedějí se tu před očima žádná velká dramata, nýbrž obyčejné a nenásilné lidské příběhy. Přesto má svoji hloubku a filozofii a krásné poetické zalíbení. Cestování v čase je vděčnou a dnes rozšířenou tématikou, avšak v tomto případě, zde promítnutá, originální, jak to neumí nikdo jiný. Podmaní si všechny smysly i chuťové buňky.

Pro nadšence japonské literatury další krásný kousek, pro ty, kdo jsou tímto stylem nepolíbeni, skvělý začátek místního a tradičního charakteru. Přesně na to jedno odpolední posezení v kavárně se šálkem kávy. Ovšem také se může stát, že se začtete a káva vystydne...

14 29.06.2020

Přemýšleli jste někdy nad tím, jakou cenu má lidský život? Já ano. Po celou dobu čtení této knihy. A nějak mi asi došla slova. Zase. Vzali jim všechno, ale oni jim nesměli dát nic. Ani svůj strach. Asi už bylo řečeno vše, ale já to zopakuji. Ta kniha si to zaslouží.

Ano, četla jsem o tomto tématu hodně knih, ale stejně nikdy nebudu připravena a smířena s tím, co se stalo. A i když skoro o každé takové knize říkám, že je to jedna z nejlepších, musím to říct i o této. Ono se na to ani jinak nahlížet nedá. My o tom sice akorát čteme, ale byli lidé, pro které to bylo realitou. Hodně krutou realitou. A mně to zůstalo hluboko pod kůží. Pokaždé si myslím, že už mě nic nepřekvapí, ale opak je pravdou. Opět jsem cítila tolik bezmoci, bolesti, strachu, nenávisti a znechucení, ale na druhou stranu i síly, odvahy, oddanosti, naděje a snad až laskavosti. Místy jsem se přistihla, že bezděky držím ruku před pusou nebo na hrudi, abych uvěřila tomu, co čtu. Tolik emocí.

Každý příběh, každá myšlenka, každá skutečnost, každá postava jsou jedinečným a unikátním střípkem, který tvoří dějiny. Život nás učí mlčet a jsme svázáni právě tím jediným, co by nás mohlo osvobodit - ano, sami sebou. Je těžší umřít, nebo být ten, kdo přežil? Já prosím a doufám, že se o tomto mlčet nebude a stále se o tom bude psát. Nemá to jen šedé odstíny, je potřeba víc. Jsou to zvěrstva, naprosto nelidská, ale lidé by před tím neměli zavírat oči a nesmí se na to zapomenout. Jen tak můžeme alespoň uctít památku všech, pro které to bylo posledním nadechnutím.

Krasívaja, Ruto, Krasívaja.

14 09.09.2018

Tluče mi srdce a jsem smutná a šťastná zároveň. Navenek mi tečou slzy, uvnitř v srdci se usmívám. Tato kniha je jasným důvodem a důkazem, proč tolik miluju zvířata než lidi. Rozdávají krásu bez ješitnosti, sílu bez krutosti a přátelství bez zklamání. Jsem naplněna láskou jako snad ještě nikdy. Bezprostředně po dočtení se dokážu jen koukat na poslední větu a láskyplně naslouchat poslání, které není jen psí, ale nakonec i lidské.

Nemyslela jsem si, že vyjádřit mé pocity bude tak těžké. Nikdy jsem asi nevnímala tolik srdečnosti a citlivosti. Ačkoliv je to kniha především o zvířeti, je v ní tolik lidskosti a sounáležitosti. Zní mi to v duši a budu na to myslet ještě dlouho.

Celý život jsem si přála psa. Jsem pejskař celým svým srdcem (a kočkař a všechno zvířecí, ale je to přece jen kniha o psech). Od malička jsem chtěla být veterinářkou. A teď má láska ještě vzrostla. Psi a lidi k sobě podle mě patří. Navzájem jsou si oddaní a jeden na druhém závislí. A je to nejupřímnější a největší pouto, jaké znám. Nejsou to jen zvířata, jsou to přátelé. Díky nim je náš život úplný. A naopak. Cítím, že právě pes by zaplnil jedno z těch posledních prázdných mít v mém srdci, které čeká na trochu lásky. A při čtení této knihy jsem měla pocit, jako bych ho na chvíli měla.

Na myšlenku, že se jeden pes narodí několikrát, jsem si zvykla v podstatě hned. Právě o tomto jsem často přemýšlela a tajně si to přála u každého mého zvířecího kamaráda. Jde vlastně o to uvěřit. A to ten příběh dokázal. Přišlo mi, jako kdyby sám autor pronikl do psího světa a znal psí duši. Bylo to tak citelné a věrné, že jsem věřila, že pes takto vážně přemýšlí, uvažuje a jedná. Zdá se mi, jako bych teď psy doopravdy pochopila. Chvílemi jsem ho brala jako člověka sobě rovného, tak přirozené to bylo.

Ta kniha není smutná, je dojemná. V jednu chvíli mi tekly slzy, ale hned na další stránce jsem se zase musela usmívat. Ano, ta kniha mě rozbrečela, a ne jednou, ovšem to jsem věděla už od začátku. Je to takový ten tichý, smířlivý pláč. Vždy jsem hůř snášela smrt zvířecí než lidskou. Bailey mi upřímně přirostl k srdci a stal se mým přítelem, a je mi líto, že jsem se s ním musela rozloučit. Rozervalo mi to srdce, přesto cítím, že to dosáhlo naplnění přesně takhle to má být.
Není to jen pro milovníky psů, nicméně pokud nemilujete zvířata, nenajdete v tom to poslání.

A teď se při pohledu na každého psa tak dětinsky usmívám a přemýšlím, co se mu asi honí hlavou a jaké je jeho poslání.
Jo, a stejně si hodlám psa jednou pořídit.

14 03.08.2017

Odstrašující a odporné, sálající děsem, smrtí, odvahou a životem, přesto podáno s ohromnou sílou, zaujetím a snad i laskavostí. A proto mám Remarqua ráda. Klasika, která je opravdu hodnotná a na místě. Občas mi z toho bylo zle, tenkrát jsem kvůli ní půl dne nedokázala nic sníst, ale když to zvládnete, pochopíte. Ty pocity a emoce ve mně zůstanou navždy.

Jsem zvyklá psát dlouhé komentáře, protože toho mám na mysli hodně, ale tady jako v málo případech mi došla slova, kde je předčily pocity, jež nedokážu vysvětlit a vyjádřit. Víc netřeba, hlavně přečíst, dneska, zítra, za měsíc, za rok, kdykoliv!

14 13.03.2016

Svěží vítr ve vodách české literatury! Můj velký objev, který by lidem neměl uniknout. Právem oceněná a jako prvotina skvělé, v našich končinách unikát. Dokazuje mi, že česká literatura není z(a)tracená a stojí za to. Psát autorka rozhodně umí a tohle se prostě fakt povedlo. Hai!

Takhle dobrý román o Japonsku jsem ještě nečetla. Jsem naprosto nadšená a ohromená. Čtení nabušené akcí a humorem, zcela podmanivé, plné japonské literatury, herců a reálií. Jsem stejná krevní skupina a jako japanofil v tom jedu až do dna. Tolik situací bylo jako vystřiženo z mého života, cítila jsem se, jako bych potkala novou kamarádku a sama se ocitla na Šibuji. Jediné, čeho lituju, že mi kniha tak dlouho unikala, i když jsem ji registrovala, ačkoliv na druhou stranu jsem ráda, protože až teď, kdy jsem Japonskem zcela pohlcená, jsem ji dokázala naplno ocenit. Nezasvěceným to tolik asi neřekne, nicméně i když vypustíme tuto magickou zemi, vyjde z toho originální, nevšední a čtivý příběh, stravitelně napsaný, promyšlený od začátku do konce, do kterého jsem se celá vžila a nenudila se ani chvíli. Skvěle vymyšlená i propojená pointa, která drží tempo a zajímavě graduje. A teď mám ještě větší chuť se vrhnout do světa japanologie a prožít si svůj vlastní japonský sen.

Už od začátku jsem věděla, že tahle kniha bude krátká, a taky že jo. Vlastně mi pořád docela chybí, hned bych si ji přečetla znovu. A vlastně to asi hned udělám. Doufám, že se dočkáme dalších knih od Aničky, jestli ji můžu tak familiérně oslovovat, neb mám chuť ji obejmout a poděkovat za to, co dokázala. Má můj obdiv.

(jo, a ještě něco, díky tomu jsem se konečně dokopala k tomu, že si přečtu Murakamiho, díky)

13 29.09.2020

Japonská atmosféra opět zafungovala a já tonu v sentimentu. Ještě teď jako by mi to znělo v duši. Ta pravá a pořádná dávka japonské literatury, jak má být, s chutí saké a vůní sakur.

Japonsko má jenom dva světy: jeden krásný, poetický, líbezný a citlivý, druhý zvláštní, ponurý, tajemný a tak trochu bizarní. A tady se propojily oba. Kniha nenáročného děje, bez většího příběhu, přesto oplývá neobyčejnou poetickou náladou a intimitou. Miluju, jak jednoduše, bez zásadního zveličování a jakéhokoliv očekávání, jediným slovem, žádná velká gesta, dokáží vyjádřit pocity a emoce a říct přesně, co je nasnadě. Jedna věta, jedno slovo, a člověka to zasáhne a vnímá to všemi smysly.

Je to kniha už podle názvu opravdu podivná, ale jen v tom nejlepším smyslu. Těžko uchopitelné kouzlo, melancholicky laděné, rochnila jsem se v tom do sytosti. Není potřeba zásadního a rozsáhlého příběhu s přemírou akce, aby si člověk nadmíru užil děj i čas, jakým plyne. Své a jedinečné, přesně jako jsem se cítila při čtení i já. Zmítám se v jakémsi jemném kouzlu a vnitřní hloubce zároveň a je mi tak krásně u srdce.

Ach tak...

13 26.09.2020

Já
jsem
na
kousky.

Cítím, jak ve mně narůstají tisíce pocitů. Rozložila jsem se na milion malých střípků a teď se postupně skládám dohromady. Cítím to až v kostech. Jako bych byla všemi barvami v jedné. Zanechalo to ve mně hlubokou propast a zároveň to naplnilo moje srdce. Je to jeden malý velký zázrak.

Jako mladší jsem četla vesměs všechno, co mi přišlo pod ruku, teď už si spíš vybírám knihy, ve kterých bych se mohla najít, pochopit a které by mi mohly pomoct s mým životem a změnit ho. A tohle byla další z nich. Znám to až moc dobře. Prošla a procházím si tím vším. Jsem sama, uvězněná ve svém těle a ve vlastní mysli. Spánky a Probuzení, není nic mezi tím.

Jsem strašně ráda, že Jennifer tuto knihu napsala. Mám pocit že se jí podařilo něco sdělit. Aspoň mně ano. Jako by konečně někdo dokázal popsat to, co se děje v mé hlavě. Pochopila jsem opět něco více ze sebe a co se se mnou děje. Dřív jsem si myslela, že jsem špatná, že jsem divná a že si za to můžu sama. Nechápala jsem, co se se mnou děje. Teď už ano. Není to moje vina. A vlastně jsem za to na sebe hrdá.

Já nevím, jestli jste to na konci pochopili, ale Finch se neztratil, on se právě našel. Takoví my jsme. Chvíli tady, chvíli pryč. Chvíli ztraceni, chvíli nalezeni. Chvíli spíme, chvíli jsme vzhůru. Chvíli živí, chvíli... Přála bych si, abych mohla něco udělat, ale nezazlívám mu to. Nejsem na něj naštvaná, nemám vztek, nejsem zklamaná, jen to bolí. Jenže takhle to je, a kdo nikdy nebyl v této kůži, v tomto těle, v této mysli, v této duši, nepochopí to. Jen mi možná chybělo pár posledních stran putování z pohledu Finche. Ale lidé jako Theodor Finch nemizí. Jenom putují. Je tu. Stále tu je. A navždy bude, v našich srdcích.

Když jsem potkala Finche, život najednou začal dávat smysl. Chtěla bych žít ve světě, který by projektoval Theodor Finch.
Navždy změněný.

Rozumím Ti, Finchi, ani nevíš, jak moc. Mám tě ráda a nikdy na Tebe nezapomenu. Zachránil jsi mě. Můžeš za to, že Tě miluju. Ale tentokrát to bude jiný. Teď zůstanu vzhůru (doufám).

P.S.: Můj komentář není přecitlivělý ani vyhraněný. Jsou to moje pocity a jsou takové, jaké jsou, nikdo nemá právo je hanit. Prostě to každý vidí a bere jinak. Jen jste v tom nenašli to, co v tom je. Třeba jste to nezažili. Já jo. Takže... udělejte si přece názor sami a neberte si můj. AMEN.

(tento komentář už jsem psala asi před rokem, ale nějaký imbecil, který má potřebu se nabourávat do profilů, mi ho smazal, takže poslední poznámka je v reakci na komentář od DominaCZ o něco níže)

13 31.07.2017

Každá rodina má své kostlivce ve skříni, otázkou je, jestli se mají otvírat, nebo nechat navždy zavřené. Problémy v rodině můžou zničit všechno vaše štěstí a už nikdy nebudete stejní.

Viktorie Hanišová je autorka své doby, jejíž knihy slupnete jako malinu, tuhle nevyjímaje, a která mi sedla literárně i myšlenkově jako nikdo dlouho ne. Nesednu si z ní na prdel, to není ono, nesnaží se ohromit, ale proniknout do čtenáře a dotknout se ho, vždycky bodne jednou i více ranami přesně tam, kam má, zaryje se až do morku kostí a tam, pod srdce, kde to bolí, ale hřeje, a tam vzadu v hlavě, kde se usídlí a odkud už nevymizí. Jedna z těch (mála) autorek, která dokáže z toho depresivního a špatného udělat něco tak čtivého, originálního a působivého. Popravdě si nedokážu představit, že by napsala nějakou komedii. Ne že by to nezvládla, ale nebyla by to zkrátka ona. Chtěla bych jí vidět do hlavy, musí tam mít na tyhle příběhy nějaké speciální místo. A přesto, jak je to depresivní, ale originální, nenapodobitelné a skvělé, nemůžu se jí nabažit a chci ji číst pořád.

Je to depka, je to přímo deprese, ale taková ta deprese s pointou, kterou si užijete. Dává to smysl a člověk cítí, že i když je to nepříjemné a je z toho deprimovaný a sklíčený, má to tak být. Nelíže si zbytečně bolístky, nerozmazává, nelituje, nebrečí, zároveň nedá nic zadarmo, jen postupně zraňuje vaši duši, aniž byste si toho všimli, až na konci jste najednou rozdrceni na kousky. Člověk ani nebrečí, protože je vyprahlý a vysátý nadoraz, přesto je to podáno citlivě a lidsky, jak to Viktorie umí. Co mě strašně irituje, když to lidi hodnotí špatně, protože je to depresivní. Tak ale? Tak to nečtěte, když vám to vadí, najděte si humorné knihy, o tom tenhle příběh je a vůbec to není špatně, tak ji kvůli tomu neznehodnocujte. Možná jsem blázen, ale tahle depka mi na druhou stranu udělala literárně tak dobře. V několika pasážích mě postihla nepříjemná úzkost. Na začátku vás všichni tak trochu štvou, na konci jich je vám líto a nejradši byste je objali. Je to vlastně tak prosté a jednoduché, kdy není potřeba ani slovo navíc, žádných přehnaných zbytečností, a zasáhne to přesně tam, kde má. Nic složitého a přeplácaného, přesto tak silné a hluboké a budu na to myslet ještě dlouho.

Skvěle to plyne, má to drive, takovou zvláštní auru, nic tomu nechybělo ani nepřebývalo, funguje to jako celek. Zhruba v polovině jsem začala něco tušit, nicméně tam toho bylo tolik a tak skvěle vylíčeno a napsáno, že to bylo takové přirozené a vlastně jsem byla ráda, že se moje teorie (jen tak zhruba) potvrdila. A skvělá slovní zásoba, docela by mě zajímalo, jestli to má v sobě, nebo někde čerpala inspiraci, jsem "čuměla na drát". :D Začetla jsem se okamžitě, nešlo se od toho odtrhnout, ono vás to ani nenechá, až jsem byla najednou na konci a bylo mi to líto. Ale to je znak dobré knihy. Stále na ni myslím.

Viktorie se pomalu, ale jistě zařadila mezi mé nejoblíbenější spisovatelky, ke kterým se budu vždy vracet. Její styl psaní není podobný nikomu jinému. Funguje symbióza mého literárního i lidského srdce a jsem fakt hrdá, že máme u nás v literatuře někoho takového. A tohle je podle mě zatím její nejlepší kniha. Je to talent. Jen tak dál.

12 07.05.2023

Velká voda v české literatuře, ale i v té korejské. Unikátní kniha, která otřese zřejmě každým. Nina odvedla velký a kvalitní kus práce, která si zaslouží být oceněna.

Téma KLDR je velice obsáhlé a nemožné plně pokrýt, do tohoto světa nikdy úplně nepronikneme, nicméně tady se povedlo ukázat a předat jiné zpracování a podání, osobité a zcela neobvyklé pojetí příběhů a vyprávění, které mě zcela upoutalo. Skvělé a autentické rozhovory vypovídající zdrcující svědectví o děsech a teroru jiného světa.
Korejský svět mě zajímá už dlouho a dlouho mi taky trvalo ho pochopit, respektive ho přijmout. Že se to opravdu děje, že je to stále realita dnešních dní, kterou si jen stěží dokážu představit a hlavně že se proti tomu vlastně nedá nijak bojovat. Jsem ráda a oceňuji, že někdo otevírá takto důležitá témata a přenáší je nám, „pouhým“ čtenářům, tím spíš, jak je to složité. Není to odborná literatura, ale dá vám možná ještě víc než kdejaká odborná kniha. Jsou to hlasy lidu, a i když nikdy nemůžete vědět, co je opravdu stoprocentní, to je právě to nejvýmluvnější, má to sílu a velký přesah. Proudilo ve mně tisíce pocitů a emocí, cítila jsem vztek, beznaděj, hrůzu i lítost a nejlépe všechno dohromady. Dosti těžké a náročné čtení na psychiku.

Celou dobu jsem přemýšlela o životě, o sobě, o lidech, o tom, jak to na tomto světě vůbec (ne)funguje, protože tohle je prostě naprosto nepřípustné. Stále mám jednu a tu samou otázku: proč, sakra? Opět jsem si uvědomila, jak se máme dobře a že jsem opravdu šťastná za to, kde žiju. Nejvíc jsem to cítila v příběhu feministky a vysokoškolačky, které na mě zapůsobily nejvíce. Když si například uvědomím, že korejské seriály sleduju v podstatě denně, nebo čtu zahraniční literaturu, naprosto v klidu, beztrestně a v Koreji by mě za to mohli i popravit, tak jednak můj mozek nepobírá fungování tohoto světa a žití, a pak je mi z toho strašně úzko a nemůžu to vůbec přijmout. Ale při jakékoliv běžné činnosti a maličkosti v životě si vážím toho, jakou mám svobodu a děkuju za to, že můžu.

Bylo to pro mě velice zajímavé, přínosné, depresivní a děsivé a zanechalo to ve mně velice silný zážitek a psychickou stopu. Obdivuju Ninu, vážím si její práce a odvahy a děkuju za tuhle knihu.

12 17.06.2021

S každou Fredrikovou knihou si říkám, že už to nemůže být lepší, ale on to pokaždé dokáže. Vím, že je geniální, ale tady jsem zase viděla, že je ještě víc boží. Buď je to tím, že mu tak rozumím, nebo že rozumí on mně, anebo obojí, ale rychle se v literatuře stává mým číslem jedna, ve vší úctě k mým oblíbeným spisovatelům, jenže Fredrik je fenomenální a tahle kniha to jen povyšuje.

Postavit příběh na loupežném přepadení, které vlastně ani tak není loupežným přepadením, ani ničím jiným, ve kterém se ve skutečnosti skrývá problematika duševních nemocí a úzkostí, to může a umí jen on. Dokonalé. To celé s citelným, detailním a opravdově lidským vykreslením postav, jejich emocí a duše a životů na několika málo stranách - jsem zcela ohromena. Nemám slov. Sedím tu s otevřenou pusou a nemůžu se z toho vzpamatovat. Jsi vůbec člověk, Fredriku, nebo nějaké stvoření z jiného vesmíru? Ty víš, jak na mě. Člověk přečte tolik odborných knih a článků, hledá terapie, a pak se objeví Fredrik a rázem všechno toto předčí jedním naprosto bláznivým, ale duchaplným příběhem. Já nevím jo, ale tak nějak tady předčil v psaní a vůbec ve všem všechny autory, on má fakt dar.

Skvělá propletená humorná zápletka s psychologickým a duševním podtextem, unikátní. Opět musím vyzdvihnout jeho humor, který je jedinečný a dává smysl, a také jeho znalosti duše, které sem mistrně dokázal promítnout, a neplácá jen tak něco, aby byl zajímavý. Netváří se, že sežral všechen humor světa, na nic si nehraje, nechává to přirozeně plynout, a tím víc to obdivuju.

Po všech stránkách super, nemám, co bych vytkla. Pro mě jeho nejlepší kniha. Miluju, smekám, děkuju. TOP 2020 a TOP FREDRIK. Jestli brzo nebude nějaká nová kniha, tak mě omejou.

12 24.08.2020

Netřeba velkolepých knih, aby vznikla velká poselství.
Jestli si takhle třídí myšlenky, tak je geniální, já se klaním a doufám, že to bude dělat častěji. To, co tu dokázal sdělit na pár stranách, se mnohým, potažmo nikomu, nepovede ani v rozsáhlejších literárních dílech. Budu se opakovat, ale je to kouzelník, novodobý fenomén. Ta hra s city a pocity, mistrně podané, vykreslené tak jemně a poeticky, že se vám chce usmívat a plakat zároveň. Činí tak něžně, jak to dokáže jen on. Miláček.

Jako bych zacítila hyacinty...

12 04.01.2020

Proč je tu jen pět hvězdiček?!! Jste vůbec lidi? A máte srdce? Hm? Došla vám slova, co, nedivím se.

O holocaustu a druhé světové válce toho mám načteno hodně. Každá z těch knih mi zůstala hluboko pod kůží a řadím je mezi ty nejlepší, ale řeknu vám, žádná mě nedostala tak, jako Vypravěčka. To prostě nemůžu nechat bez odezvy. Nemůžu a ani nechci. Tohle si zkrátka musíte přečíst!

Už dlouho jsem nečetla knihu, která by mě donutila nespat, nejíst a číst a číst. Knihu, která by mě tak zasáhla a dojala. Vlastně jsem nevěřila, že něco tak geniálního ještě vůbec kdy přečtu. Přemýšlím, jestli jsem se někdy setkala s knihou, se kterou bych prožila něco tak silného, neuvěřitelného a ohromného. Zcela předčila má očekávání a naprosto mě uchvátila.

Možná se vám může zdát, že na to, kolik knih s tímto tématem už bylo napsáno, nemůže přijít nic nového, avšak právě Jodi se to podařilo. Mám pocit, jako bych ten příběh prožila, ne jen četla. Je to dechberoucí, reálné a zkrátka nemůžete přestat číst. Byla jsem plně pohlcena příběhem a sžita s postavami. Jodi jde opravdu až na dřeň, na samé dno vašich emocí, odkud se budete těžko zvedat. Zkrátka jedinečný čtenářský zážitek od začátku do konce.

Myslela jsem si, že vím, do čeho jdu, že jsem na to po všech knihách připravená a že už mě to nepřekvapí, ale netušila jsem, že to bude tak živé, bolestné a realistické. Nebudu nic předstírat, opravdu mne chytla za srdce, vlastně mi ho zlomila na milion kousků. Nemohla jsem myslet na nic. Na nic, jen na tu bolest. I přesto, že jsem velká citlivka a plačka, nebrečela jsem. Nedokázala jsem to. Ne že bych neměla city, ale byla jsem tak na dně a naprosto vysátá, že jsem místo slz jen lapala po dechu, rozdýchávala to, koukala na to s otevřenou pusou a dalo mi práci vstřebat a uvěřit, co čtu. Dostane vás to zevnitř, vytrhne vám to srdce, a to takovým způsobem, že se z toho budete dlouho vzpamatovávat.

Brilantně napsané, napínavé a strhující. Nikdy na tuto knihu nezapomenu. Je to víc než dobrá kniha. Nejlepší, co jsem letos četla a jedna z nejlepších, co jsem vůbec kdy četla.

12 03.08.2017

Nic není věčné. Nemá cenu se trápit, jednou z nás bude prach. A možná toho času bude třeba jen tolik, že náš život bude krátký. Zásah přesně do bolavé černé díry pro všechny, kterým slunce někdy zakryl stín.

O Viktorii Hanišové jsem slýchala často, pořád na mě někde vykukovalo její jméno a kroužila jsem kolem jejích knih. Teď jsem si konečně jednu přečetla, a myslím, že jsem si na začátek vybrala skvěle, a jsem toho plná, Viktorie už mě určitě nemine.

A proč pořád psát o přehnaném optimismu a šťastných lidech? Nebudeme si nic nalhávat, tohle patří k našemu životu stejně jako radost, i když se nás to třeba nedotýká přímo. Co má bejt. A Viktorie to pojala podle mě skvěle a dostatečně. Tento formát povídek je přesně to pravé, tak, aby to zaujalo a nepodlomilo kolena nadoraz. Píše věcně, k tématu, bez zbytečných vytáček a sluníček okolo, melancholicky, přesto s nadhledem nám vlastním. Možná je to tím, že jsme všichni prostě jen lidi.

Sáhla jsem po ní právě díky tomu, jakému tématu se věnuje. Nemám žádný problém, jsem jen holt takový morbidní člověk, který má tohle depresivní téma rád a zajímá ho, ano, možná i proto, že to znám. Všichni si to museli dávkovat, no a já jsem teda tak narušená, že jsem to přečetla naopak celé najednou. Nesedla jsem si z toho na prdel, ale zasáhlo to přesně tam, kam to bylo mířeno. Autorka se sice nechala slyšet, že se toho v povídkách čtenáři nedá moc sdělit, a ona je to vlastně pravda, ale i není. Ne všechny knihy vám musí nutně něco sdělit, ale hlavně si to v tom musíte objevit sami. Přinejmenším můžete být rádi, že vás třeba nic netíží. Mám pocit, že tyhle příběhy a hlavně myšlenky a pocity můžou zcela pochopit, a tím i ocenit, jen lidé, kteří to zažili a prožili, takže pokud vás tahle kniha nezasáhla, nebo jste ji nepochopili, buďte vlastně rádi.

Některé povídky byly opravdu tíživé a smutné, nebo ani ne smutné, spíš ponuré a bezvýchodné, ale zkrátka živé, a přesto jsou plné citu a cítím z nich jakousi krásu a naději. Je to bolavé a deprimující, ale mezi řádky půvabné. Asi jsem divná, ale toto téma je takové tajemné a já i v něm vidím nějakou zvláštní krásu, kterou tu Viktorie také dokázala vytvořit a podat. Pro mě další zajímavý a originální kousek z české literatury, který mě bavil a jsem ráda, že jsem se k němu dostala.

11 01.01.2022

Vanesso, má temná Vanesso.
Temná jako nejčernější noc, zářivá jako rudé listy javoru.

Má duše toužila po pohlazení, a tak jsem si vybrala Vanessu. A svým způsobem se mi ho dostalo. Navzdory šokujícímu příběhu to bylo tak poetické. Proudilo mi to tělem, žilami, jako červené nitě. Ta ponurá melancholická atmosféra mnou prostoupila už na samém začátku. Omotalo si mě to kolem prstu a já jen sledovala, jak se víc a víc nořím do temnoty, až mě spolkla úplně celou.

Teď už ale k té druhé stránce věci. Je to nálož. Ožehavé a zvrácené, žádné jemné a jednoduché čtivo. Kniha hutná nejenom tloušťkou, ale i slovem a obsahem. Myslela jsem na ten příběh, kudy jsem chodila, a čím víc jsem s ním byla propojená, tím víc se mi to vpíjelo do kůže a zavrtávalo do hlavy. Tahle kniha vás neuchlácholí, nebudete mít motýlky v břiše, nebude vám u ní dobře, naopak. A tohle nemá být sympatický příběh, buď přistoupíte na jeho depresivní, zvrhlý a nepříjemný styl a postavy, nebo račte o dům dál.

Složité téma, náročný a důmyslný text, který je napsán ale tak čtivě a hodnotně, jak literárně, tak společensky, že se do něj ponoříte a plujete jím od začátku do konce. Nemohla jsem tu knihu odložit, přes všechny drsné a zlé věci, ten příběh mě pohltil. Je to skvěle napsané, promyšlené, je v tom vidět a cítit poctivá a kvalitní ruka i myšlenka. Příběh jako celek funguje stoprocentně, není tam žádná propast, žádné plytké nebo nesrozumitelné místo, člověk se nikde neztrácí, všechno do sebe zapadá, k tomu bezvadně vykreslená psychologie postav. Bylo to tak opravdové a přímočaré, až jsem sama sebe přistihla, jak jsem se na začátku skoro nechala namotat a zmanipulovat. Dokážu to pochopit. To, že byla labilní, naivní a nevyspělá, no jasně, byla, ale co taky čekat v jejím věku. Co je to patnáct let? Na jednu stranu hodně, na druhou stranu tak strašně málo. Neříkám, že mě někdy neštvala, ale tím to dělá příběh ještě reálnější a snad i lidštější. Můžete ji nenávidět, může vás štvát, můžete ji litovat, třeba ji i pochopíte, anebo taky ne, nicméně stejně budete s očekáváním sledovat další její krok a viset jí na rtech. Někdy se mi dělalo až zle, někdy jsem kroutila nevěřícně hlavou, někdy mě to vytáčelo do nepříčetnosti, takže celou tu rozporuplnost a neucelenost chápu, a v tom tkví síla toho příběhu. Neříkám, že to bylo úplně dokonalé, nicméně to ve mně strašně moc zanechalo, stále mám ten příběh v sobě a nemůžu se ho zbavit. Otevřelo to ve mně plno mých vlastních komnat, o kterých jsem ani netušila, že je mám, připomnělo vlastní minulost, otevřelo bolestné vzpomínky a hned ten večer po dočtení se mi to dost promítalo do snů, hnulo to se mnou.

Všichni bychom si přáli, aby to byl opravdový příběh lásky, opravdu. Ale bohužel nebyl. Je to příběh manipulace, obětí, traumat, ale i vystřízlivění, procitnutí a přijetí. Příběh, který stojí za to číst.

EDIT: Dva měsíce po dočtení a kniha ve mně stále vře. Nějak se od ní, respektive od toho, co ve mně ten příběh způsobil, nemůžu odpoutat, zapomenout a začíst se do něčeho dalšího. Nemyslela jsem si, že tuhle knihu bych četla víckrát, ale asi budu muset. Tohle bude příběh na dlouhou trať. A vlastně se na to těším.

11 17.01.2021

Balada o lidskosti, jednoduchosti, lásce, upřímnosti a přátelství v té nejlaskavější, nejsrdečnější a nejčistší formě. Pohádka (nejen) pro dospělé. Směsice Malého prince, Medvídka Pú a krásné životní moudrosti. Mé srdce je zase na chvíli zahřáté a naplněné.

Čím dál častěji si říkám, že je potřeba se zase zastavit, zamyslet a uvědomit si, jaké jsou ty naše hodnoty a priority, připomenout si, na co jsme zapomněli, co jsme ztratili a co potřebujeme - a to všechno se skrývá uvnitř této citlivé a líbezné knihy s magickou atmosférou, kde každá věta má v sobě jedinečné poselství a hloubku, ovšem jen pro ty z nás, kteří ji chceme vidět a cítit. Být sám sebou a být laskavý. Stačí málo a jak je ten život vlastně nakonec jednoduchý, co. Otevřete, ponořte se, hloubejte, bádejte, objevujte a nacházejte (se).

Čteno ve slovenštině (jakožto moje druhá polovina národnosti) a je to snad ještě hezčí než v češtině.

A že je to "jen" kniha citátů? No, je, to jste jako zjistili až po dočtení, nebo co? Víte vůbec, co čtete?

11 15.11.2020