Legens
komentáře u knih
![Hvězda nenarozených Hvězda nenarozených](https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/24323/hvezda-nenarozenych-8RO-24323.jpg?v=1579426086)
Dovolím si poněkud morbidní návnadu pro toho, kdo tuto literární perlu nezná. Po přečtení této knihy jsem dal svým příbuzným pokyn, aby mi po mé smrti dali do rakve či do urny moje brýle.
Dle mého názoru je tato kniha mezi stovkou nejlepších knih ze všech (rozhodně z toho, co jsem četl). Pro ty, kteří to nečetli: Až Vám krátce před koncem knihy začne být jakoby nevolno od žaludku tak vydržte, přejde to. Je to symbolické poukázání na to, že i naprostou zvrhlost je lidstvo schopno přijmout jako normu, pokud si na ni zvykne. Jinak zde nepíšu nic, nechci čtenářům předem kazit žádnou předčasnou informací dojem z četby. Jen zde připomenu doporučení, které slyšel Aurelius Augustinus (Svatý Augustin) ve zpěvu dívenky: Tolle, lege. (Vezmi, čti.)
![5 z 5 5 z 5](img/content/ratings/5.png)
![Inkognito Inkognito](https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/225204/inkognito-BoA-225204.jpg?v=1619704182)
Skvělá kniha. Doporučuji všem, kteří mají rádi verše Petra Bezruče. A zejména těm, kteří stejně jako já nepochybují, že Petr Bezruč a Vladimír Vašek jsou jedna a tatáž osoba.
![5 z 5 5 z 5](img/content/ratings/5.png)
![Havran (dvojjazyčná kniha) Havran (dvojjazyčná kniha)](https://www.databazeknih.cz/img/books/76_/76292/havran-76292.jpg?v=1304273592)
Jsou jazyková díla, která přeložit tak, aby bylo plně dosaženo efektu originálu, nejde. A Poeův Havran je toho jasným dokladem. Nevermore je jednou nevermore. Ale může nás utěšit, že pro češtinu platí totéž - profese vodníků z Čapkovy vodnické pohádky lze vnímat asi jen v češtině. (Nicméně věřím, že české nadávky od A až po Ž z Čapkovy prvé loupežnické pohádky si určitě podobným způsobem může vytvořit jakýkoliv jazyk, i když to nebude doslovný překlad. V tvorbě těchto slov je lidstvo velmi vynalézavé.)
![Pán světa Pán světa](https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/337560/pan-sveta-o8m-337560.png?v=1489590233)
Z této vynikající knihy si dovolím upozornit na dva detaily (i když je jich tam více).
1. K pochopení knihy je třeba velmi dobře a důkladně pročíst poslední kapitolu.
2. Skvělá je kapitola, kde jedna postava podstoupí dobrovolně eutanasii, ale po smrti zjišťuje, že nadále existuje. Je to jakási varianta tzv. "Pascalovy sázky" (kdo nezná, najde o ní informace na internetu). Lépe jsem ale slyšel se k této problematice vyjádřit v historce z nemocničního prostředí, kdy ateistický primář si dělal legraci z věřící sestry asi takto: "Sestřičko, co vy budete dělat, až po smrti zjistíte, že žádný bůh neexistuje, že jste mrtvá a nic není?" Na což mu ona vtipně odpověděla: "Pane primáři co já, jestliže Bůh neexistuje tak budu mrtvá a nic nebudu vědět. Ale co Vy si počnete, až po smrti zjistíte, že stále jste a že Bůh existuje?"
![5 z 5 5 z 5](img/content/ratings/5.png)
![Slavíci kamenného mostu Slavíci kamenného mostu](https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/4391/slavici-kamenneho-mostu-VwM-4391.jpg?v=1485431993)
S rozpaky přistupuji k hodnocení této knihy. Je v ní několik „ale“ z nichž dvě píši malými písmeny, jedno velkými.
Nejprve to kladné. Mám rád výtvarné umění včetně sochařství, ale moje vědomosti o něm jsou nesystematické a kusé. Bohužel často nedokážu číst odbornou literaturu tak, abych si informace zde popsané dostatečně zapamatoval. Potřebuji něco, co by mne chytlo emočně. Pokud získáváme informaci podanou s emotivitou, snáze se nám zapamatuje. Po této stránce kniha „Slavíci kamenného mostu“, což je fiktivní autobiografie nejdéle žijícího sochaře baroka u nás Matěje Václava Jäckela (1655-1740, dále MVJ) plnila tento účel dokonale. Knihou „Slavíci kamenného mostu“ jsem si jakoby emočním klíčem otevřel cestu k četným postavám českého barokního sochařství, ne pouze M. B. Braunovi a F. M. Brokoffovi (které jsem slušně znal již dříve). Pochopitelně to chce mít u sebe příslušnou odbornou literaturu (v mém případě „Český barok“ od Jaromíra Neumanna) a malé emoční ochutnání ze „Slavíků“ si z ní doplňovat na hodnotnější porci skutečných informací.
Nyní ale přichází prvé malé „ale“:
Coby praktikující katolík jsem musel akceptovat autorovo silně protikatolické zaměření. Na většině stránek této knihy je popsána činnost katolické církve jako skutečně zločinecké organizace. Čili nikoliv ona pouze čtyři témata, o nichž jsou schopni se ateisté o současném katolicismu bavit (restituce, celibát, homosexualita, pedofilie), ale rozšířením do historie podpořené důkladně přežvýkaným komunistickým školstvím (autor je ročník 1952) typicky obohacené o inkvizici, mučení, upalování atd. Na toto vše jsem byl předem připraven (několik informací o knize jsem už měl), takže prosáklost knihy těmito údaji a náladami jsem vcelku vzhledem k výše uvedeným výhodám emočních informačních zákusků byl ochoten akceptovat. Navíc jsem se naučil žít s názorem, že snášení obrovského množství i značně nechutných urážek mé víry beru jako jakousi školu pokory a tyto teze dokážu brát jako cimrmanovsky „průchodné“ – jdoucí jedním uchem tam a druhým uchem ven.
Nyní ale to velké „ALE“:
V knize je řada suverénně podaných informací, které pokládám za (slušně řečeno) nevěrohodné. Vybírám jen některé:
1. Matyáš Bernard Braun byl velmi dobrým sochařem, ale naprosto neinvenčním. Nápad na sochu musel vzít od někoho jiného. Již toto je dost šokující údaj, ale jeho detailnější rozpracování stojí za to, aby to bylo rozvedeno pod samostatnými čísly (viz dále 2.-4.). (NB: Braun jako sochař je skutečně velmi dobrý, to, že zde není možno uvést MVJ jako lepšího sochaře, než Brauna, došlo i autorovi knihy).
2. Braunovo sousoší svaté Luitgardy na Karlově mostě je zpracováním již léta předem vymyšlené a církevními pletichami znemožněné realizaci tohoto tématu MVJ. Autor knihy to dokázal jakýmisi literárními kličkami mezi jezuitskými pletichami zaonačit tak, že MVJ Brauna realizací tohoto svého nápadu sám pověřil.
3. Sochy ctností a neřestí původně na objednávku hraběte Šporka vypracoval MVJ, a to v době Šporkova působení v Praze. Sochy lemovaly cestu z Prahy za hradbami. Tyto pražské sochy byly během jediné noci zlikvidovány (asi jezuity, přesně si nevzpomínám), Matyáš Braun dostal jejich zachované nákresy přímo od MVJ a podle nich (v menší kvalitě) nechal svůj tým zhotovit to, co nyní můžeme vidět v Kuksu.
4. Betlém u Kuksu Matyáš Braun vytvořil podle nákresů Petra Brandla. Sám by to nedokázal vymyslet (viz bod 1.)
5. Petr Brandl chlastal a flámoval tak intenzivně, že se to projevuje i na kvalitě jeho obrazů. Kdybychom tyto obrazy neznali, tak z knihy získáme pocit, že jsou snad lehce nadprůměrné.
6. To, že kupčení s odpustky zrušil Tridentský koncil (1545-1563) nebránilo katolickým padouchům tyto aktivity provozovat v Praze v prvé třetině 18. století.
7. Slovo „černoprdelník“ vyslovil již Ferdinand Maxmilián Brokoff (1688-1731)
8. Jan Blažej Santini-Aichl zemřel tak, že ho postupně otrávili cisterciáci. On totiž měl vypracované plány na dostavbu svatovítské katedrály v Praze ve stylu barokní gotiky (ty se pochopitelně ztratily). Realizací tohoto plánu by se Santiniho stavby pro cisterciáky dostaly na vedlejší kolej, což dotyční nemohli připustit.
9. V roce 1725 bylo v Praze denně upalováno až 5 (pět) lidí.
10. Jezuité jsou ta nejďábelštější organizace, jakou si dovedete představit.
11. Pražští arcibiskupové v letech 1684-1740 byli jeden větší padouch než druhý.
Ale (to druhé malé „ale“) závěrem několik bodů, které cením:
1. Autor knihy neukazuje kvalitu jednoho umělce tím, že dehonestuje kvalitu jiných (což je dle mého názoru velké minus knihy „Kámen a bolest“ od Karla Schulze).
2. Světlým bodem katolicismu jsou křížovníci a biskup Jan Rudolf Špork. Vsugerovávám si myšlenku, že sympaticky líčený kněz Vavák je jakýmsi symbolem za poctivého běžného chudého katolického kněze, podobných muselo být více.
3. Na stranách 387-391 je vylíčen rozhovor sochařů Jana Oldřicha Mayera (1666-1721) a Ferdinanda Geigera (1655-1715). Tyto stránky jsou jakoby z úplně jiné knihy. Jan Oldřich Mayer je odchovanec jezuitů (sic!), který uprostřed okolo se dějícího lidského zla si zachovává klidný optimismus a náladu pravého křesťana, jehož víru nemůže nic z toho, co se v okolí děje, zlomit. Ferdinand Geiger mu oponuje zhruba tak, že zlo, které se v jeho okolí děje, mu neumožňuje mít optimistické názory a dobrou náladu. Z dialogu vyplývá, že je třeba si brát příklad z názorů J. O. Mayera.
4. Krásný text najdeme v posledním odstavci str. 419 a prvých dvou odstavcích str. 420, které líčí pocity protagonisty při umírání jeho milované ženy. Cituji aspoň začátek: „Byla jako mořský příboj, který drobnými slastnými vlnkami pronikne nahými prsty na nárt nohy a něžně se s durdivou stříbřitou pěnou šplhá až na holeň. Zmizí stejně rychle, jako se nenadále objevil, ale člověk už na něj nedokáže zapomenout.“
Posuďte sami, není to těžké zhodnotit, kolik si ten trumbera spisovatel za knihu „Slavící kamenného mostu“ zaslouží hvězd?
![2.5 z 5 2.5 z 5](img/content/ratings/25.png)
Pro laického milovníka výtvarného umění vynikající. Rovněž dobré jako výchozí podnět k tomu, aby si zájemce sháněl podrobnější monografie a informace k tomu, co ho více zaujme.
![5 z 5 5 z 5](img/content/ratings/5.png)
![Slovenské rozprávky Slovenské rozprávky](https://www.databazeknih.cz/img/books/empty_n.jpg?v=1479224491)
Nádherná (bohužel již téměř nesehnatelná) kniha s překrásnými ilustracemi Albína Brunovského. Jejím hlasitým čtením si se skutečným požitkem osvěžuji a udržuji znalosti slovenštiny.
![5 z 5 5 z 5](img/content/ratings/5.png)
![Snoubenci Snoubenci](https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/158324/snoubenci-f4a-158324.jpg?v=1601062277)
(SPOILER) Spoiler jen částečný, týká se vlastně jen odstavce 2.
Kniha má výstižný komentář uživatele Knišíl. Dovolím si ho doplnit některými mými názory.
1. Kapitoly o sociálních bouřích v Miláně perfektně ukazují nesmyslnost a bezúčelnost takovýchto akcí. Pokud by tyto kapitoly četlo lidstvo pozorněji, než komunistický manifest, mohla se sociální politika ubírat jiným směrem, než tím tragickým experimentem, zvaným socialismus.
2. Mistrovským kouskem je vylíčení příběhu Gertrudy. Při jeho čtení jsem byl doslova zavalen soucitem s tím nešťastným děvčátkem, které krutá společenská konvence vehnala do kláštera, do zcela jiného způsobu života, než si ona přála. A nemohla proti tomu udělat nic. A její následný život v klášteře, jak si kompenzovala frustrace z dětství až k tomu, co se s ní postupně stávalo, a jak jsem si uvědomil, že moje empatie vůči ní stále narůstá a spojuje se s mým vlastním zoufalstvím, protože sleduji, jak se postupně dostává a zamotává do přediva stále horších zločinů, ze kterého nemůže uniknout, přestože by to udělala ráda. A poslední slova, která řekla Lucii poté, co ji vydala pohůnkům Nejmenovaného (nedobrovolně, byla pod vyděračským tlakem prozrazení vlastních zločinů) dost jednoznačně ukazují, že následně musela prožívat těžké deprese z výčitek svědomí. Mohu jí jen přát, aby ta část jejího života, která je naznačena v závěru knihy, jí s pomocí kvalifikovaného zpovědníka přinesla sice přísnou vězeňskou klauzuru, ale i duševní klid a vysvobození od ďábla (o tom ale v knize není psáno již nic).
3. Příběh a konverze Nejmenovaného je jistě úžasný, ale ve mně budil rozporné pocity zcela ve stylu glosy "Quod licet Iovi, non licet bovi, - Co je dovolenou bohovi, není dovoleno volovi." On byl natolik mocný, že si mohl se svým životem dělat co chtěl, třeba i konvertovat a stát se světcem. Co kdyby to ale udělal před jeho konverzí některý z jeho podřízených, kteří se spolupodíleli na jeho zločinech? Je naprosto jasné, jak by dotyčný dopadl. Postavy Nejmenovaného a Bedřicha Boromejského na mne působí trochu strojeně, maličko jako Deus ex machina. To postava Otce Kryštofa je podstatně přesvědčivější, má předobraz v četných dobových řeholnících (mimo jiné včetně našeho Bedřicha Bridela).
4. Kapitoly líčící mor v Miláně v r. 1630 mne naplnily velkým smutkem, jelikož mi opět vytáhly z podvědomí myšlenku, že pokud lidstvo na něco zajde, tak je to na blbost. Paralela s chováním lidí v době koronavirové pandemie je do očí bijící. Uživatel Knišíl nechce srovnávat závažnost milánského moru s našimi problémy v letech 2020-2022, já ale zde napíši, že srovnatelné jsou. Lidé uprostřed epidemie moru měli k dispozici jen minimální vědecké poznatky (o to obdivuhodnější byla práce těch kteří se těmito omezenými poznatky řídili a snažili se podle nich situaci řešit) ale bezprostředně viděli strašlivé následky moru. Přesto se zde velmi úspěšně šířily dezinformace a vyloženě nesmyslné názory. V současnosti máme poznatků a možností jak s epidemií bojovat nesrovnatelně více, přesto je boj s pandemií stejně obtížný jako s morem v r. 1630, a to díky kombinaci hlouposti (i u vzdělaných!!!), sobectví, gramotnosti, přístupu na internet a práva volit. Prostě od r. 1630 do současnosti postoupily jak věda, tak možnosti jak šířit hloupost a sobectví. Důsledky jsou tytéž.
5. Vylíčení bídy uprostřed třicetileté války je zde snad nejpřesvědčivější z toho, co jsem k této problematice četl. Asi nikde jinde jsem se nesetkal s tak odevřeným názorem, že vojáci v té době se nechávali naverbovat s tím, že nepočítali se žoldem, jelikož si to mohou nahradit zcela legálními loupežemi a drancováním civilního obyvatelstva. Strašná doba.
6. Samotný příběh Lucie a Renza (aspoň pro mne) poněkud ve světle výšeuvedených vylíčení dobových problémů ustoupil do pozadí. Nicméně kniha by bez něj nebyla tím, čím je a ony celospolečenské kapitoly pravděpodobně vynikají právě proto, že jsou propojeny s vylíčením příběhů jednotlivých lidí.
Vynikající pro trochu větší děti, které již jsou schopny rozeznat kvalitu příběhů a to, že i určitá dobře dávkovaná míra strachu má svůj estetický a poučný význam. Perfektně zapojené větší množství pohádek do jednoho dlouhého příběhu. Krásné ilustrace plně odpovídají charakteru této knihy.
![5 z 5 5 z 5](img/content/ratings/5.png)
![Zázračné ruce Zázračné ruce](https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/193912/zazracne-ruce-ios-193912.jpg?v=1416269806)
Prvé vydání této knihy vyšlo v r. 1943 - za války. Baví mne v knihách z té doby hledat a nacházet skrytou symboliku. Tak to zkuste také, stojí to za to, více prozrazovat nebudu.
![5 z 5 5 z 5](img/content/ratings/5.png)
![Tři sny Kristiny Bojarové Tři sny Kristiny Bojarové](https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/202752/tri-sny-kristiny-bojarove-gJl-202752.jpg?v=1396793183)
Čistý surrealismus, sny v pravém slova smyslu, zvraty, měnění prostředí, situací, nálad, demonstrace potlačených představ, atd.. K tomu v prvém vydání z r. 1931 skvělé ilustrace Jana Konůpka. Kniha je v dimenzích své umělecké koncepce vynikající. Nicméně z osobních důvodů si dovolím jednu hvězdu ubrat - tento žánr tak docela nemusím. Když totiž spisovatel popisuje potlačené představy své protagonistky, tak tím mimoděčně dost prozrazuje sám na sebe, a to i v oblastech které dle mého názoru patří spíše do zpovědnice a nikoliv na veřejnost.
![4 z 5 4 z 5](img/content/ratings/4.png)
![Stín šachty Stín šachty](https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/27148/stin-sachty-LKs-27148.jpg?v=1490202638)
Vynikající. Knihu je třeba přečíst a zažít tu psychologickou past, do které se během čtení dostanete aniž si to uvědomíte. Existenci této pasti si totiž před závěrem knihy dost šokujícím způsobem nakonec uvědomíte a fantasticky Vás to obohatí.
Jakákoliv bližší předběžná informace je zde více než nežádoucí. Čtěte, nebudete zklamáni.
![5 z 5 5 z 5](img/content/ratings/5.png)
![Interpretace hudby 17. a 18. století Interpretace hudby 17. a 18. století](https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/386569/interpretace-hudby-17-a-18-stoleti-wJq-386569.jpg?v=1533761552)
Asi za nejhodnotnější z celé této poučné knihy pokládám souhrn pravidel o způsobu interpretace melodické ozdoby s názvem "opora" (appogiatura). Jedná se o melodickou ozdobu, která se velmi často hrává ke škodě jinak krásné interpretace nesprávným způsobem. Pro ne zcela poučené - v notách je to malá nepřeškrtnutá notička o sekundu výše nebo níže před velkou (hlavní) notou. Typicky se hraje na polovinu celého trvání hlavní noty. Takže pokud je opora před půlovou notou, hrajeme to celé jako dvě čtvrťové noty svázané obloučkem do legata, přičemž důraz je na té prvé notě (opoře) a hlavní notu hrajeme slaběji - s odtahem. Toto je všeobecně známý fakt, ale je to jen základ. Jsou totiž případy složitější, které jsou právě zde perfektně popsány. Jedná se o zkrácený přehled, který najdeme v knize na straně 52, do strany 56 jsou potom uvedeny konkrétní příklady. Jde o pravidla, která trochu složitějším způsobem popsal slavný flétnista J. J. Quantz (1697-1773).
Dovolím si zde uvedených šest pravidel hraní opory opsat. V závorce za uvedeným pravidlem uvádím A. Dolmetschem uvedený příklad:
1. Opora u noty s tečkou zabírá dvě třetiny její hodnoty, takže se hlavní tón zahraje v době tečky. (J. S. Bach, WTC 2, Fuga G dur, poslední takt.)
2. V 6/4 taktu zabere opora u půlové noty s tečkou, spojené ligaturou s jinou notou, celou její hodnotu a hlavní tón připadne na hodnotu noty druhé. V 6/8 taktu platí totéž pravidlo pro čtvrtě s tečkou, spojené ligaturou s jinou notou. (J. S. Bach, WTC 1, Preludium cis moll, 2. a 4. takt.)
3. Opora u noty, po níž následuje pomlka, zabírá celou hodnotu noty, hlavní tón se zahraje místo pomlky. (J. S. Bach, WTC 2, Preludium Es dur, 2. a 4. takt.)
4. Mezi dvěma notami stejné výšky se musí hrát příraz, a to velmi krátce a na těžkou část doby. (J. S. Bach, Matoušovy pašije, houslový hlas altové árie "Erbarme dich" ozdoba na 4. osmině prvého 12/8 taktu. Je zapsaná jako opora, hraje se jako příraz.)
5. U noty nejkratší hodnoty ve skladbě nebo pasáži se musí hrát příraz, a to velmi krátce. (J. S. Bach, WTC 1, Preludium cis moll, ozdoba na začátku 5. taktu.)
6. U noty, která tvoří s basem disonanci, zvětšenou kvartu, zmenšenou kvintu, septimu, sekundu atd., musí se hrát příraz také velmi krátce, neboť jinak by se disonance změnila v konsonanci a harmonie by se tím zkazila. (J.S. Bach, WTC 2, Preludium Fis dur, ozdoba na prvé notě taktu 15.)
Na stranách 55 a 56 uvádí autor několik příkladů, kde logika hudební řeči nám napovídá, že uvedená pravidla někde dodržovat nelze. (WTC 2, Preludium gis moll, prvá opora ve druhém taktu se nehraje podle pravidla 3, ale jako dvě osminy. Paradoxně všeobecná neznalost a ignorování pravidla 3 - viz následující odstavec - způsobuje, že uvedené místo se vždy hrává správně)
Dovolím si zde zdůraznit význam opomíjeného pravidla 3, jehož správné použití nám krásně vyřeší zdánlivě problematická místa i slavných známých skladeb (J. S. Bach, klavírní resp. cembalový koncert d moll BWV 1052, 2. věta, druhý takt předehry. W. A. Mozart Klavírní sonáta D dur KV 311, prvá věta, opora na prvé notě sopránu 4. taktu.)
![5 z 5 5 z 5](img/content/ratings/5.png)
![Pohádka svatojanské noci Pohádka svatojanské noci](https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/540884/pohadka-svatojanske-noci.jpg?v=1720795049)
(SPOILER) Milá krásná knížka pro dětské i dospělé děti. Spoiler zde nevadí, nemůže narušit krásu rozmanitého příběhu, která je výrazně umocněna věrnými, velmi pěknými a bohatými ilustracemi autorčina manžela, malíře Otakara Štáfla.
Dramatický příběh chlapce Jirky, který se ve svatojanské noci vydá hledat zlatý květ kapradí, protože kdo ho najde, bude navždy šťasten. Cestou oživlými květy (celá příroda se chystá na slavnost svatojanské noci, kde se ten zlatý květ objeví) se stále se stupňující krásou okolí ho provází pohádkový skřítek. Jirkova cesta je ale narušována občasným voláním jeho malé kamarádky Milenky, která se asi v lese ztratila, bojí se, a on by jí měl pomoci. Ale chce stále vidět ten zlatý květ a tak občasné dívenčino volání ignoruje. Potom skutečně ten zlatý květ kapradí uvidí a okamžitě dostane strach o svou kamarádku, kterou stále slyší naříkat. Veškerá krása se najednou ztratí, les se ztemní, příroda se vzepře proti člověku, který se na její slavnost dostal pouze zásluhou nezodpovědného skřítka. Jirka Milenku za velmi dramatických a dobrodružných okolností v nebezpečném nočním lese hledá, nalézá, zachraňuje z nebezpečí, opět ztrácí, sám se dostává do nebezpečí atd., až nakonec unaven usne na pařezu kde se poprvé setkal se skřítkem. Tam ho také jeho kamarádka Milenka najde. Ve skutečnosti nechodila po lese, i když věděla, že se Jirka ztratil a měla o něj strach, tak byla v noci doma, a oba mají obrovskou radost, že se tomu druhému nic nestalo. Radost mají i Jirkovi rodiče, kteří o něj měli velký strach, lidé ve vesnici ho již začínali hledat. Chlapec nakonec neví, zda ten příběh se skutečně stal nebo to byl jen jeho sen. Každopádně pohled na zlatý květ kapradí ho učinil šťastným, protože poznal, že šťastný je tehdy, když vidí, že šťastní jsou i ostatní lidé a on jim v tom musí pomáhat.
Knížka je pro mne drobným, ale hodnotným šperkem mé domácí knihovny.
![5 z 5 5 z 5](img/content/ratings/5.png)
![Modrý kříž Modrý kříž](https://www.databazeknih.cz/img/books/67_/67200/modry-kriz-67200.jpg?v=1298496812)
Viz můj komentář ke knize Povídky Otce Browna od stejného autora.
https://www.databazeknih.cz/knihy/povidky-otce-browna-8-povidek-80968
![5 z 5 5 z 5](img/content/ratings/5.png)
![Mytologie Mytologie](https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/44138/mytologie-vrr-44138.jpg?v=1545480641)
Perfektní jak pro seznámení se s antickou mytologií tak pro požitek z četby.
![5 z 5 5 z 5](img/content/ratings/5.png)
![Bedřich Smetana Bedřich Smetana](https://www.databazeknih.cz/img/books/83_/83518/bedrich-smetana-DHL-83518.jpg?v=1664028511)
Píši ještě jeden komentář, ale on to vlastně není komentář. Dovolím si využít těchto stránek a prostoru, který je vyhrazen knize prof. Holzknechta k tomu, abych zde popsal jednu svou osobní zkušenost s hudbou Bedřicha Smetany. Byl to jeden z mých nejsilnějších hudebních zážitků a jsem přesvědčen, že nejen prof. Holzknecht by pochopil a schválil, že jsem to zde k jeho knize napsal, ale též to pochopí a schválí i čtenář, který si to v současnosti zde přečte.
Nejsem již nejmladší. O hudbu se zajímám a od dětství mi bylo vtloukáno do hlavy, že Bedřich Smetana je náš vůbec největší skladatel, ti ostatní jsou sice dobří, ale Smetana je Smetana. Nevím do jaké míry jen to zásluha samotného skladatele, ale vždy jsem měl větší či menší pocit, že se jeho hudba jaksi zpolitizovávala. Jakoby se jí chytl jakýkoliv politický režim a zaštiťoval se jí. To u mne vedlo k určitému odporu. Věděl jsem o něm, ale nemusel jsem ho a hlavně, neznal jsem ho celého.
Podařilo se mi jednou naživo slyšet prvou větu ze Smetanova tria g moll op. 15. (To je ta skladba, kterou napsal skladatel pod bezprostředním dojmem smrti své čtyřleté dcery Bedřišky) Bylo to pěkné, ale nijak to můj vztah ke skladateli nezměnilo...zatím.
V době o které píšu nebylo snadné se k hudbě dostat. Člověk musel čekat až něco zahraje stanice Vltava, až něco bude na koncertě nebo až vyjde nová gramofonová deska. O mé zálibě v hudbě věděla paní vedoucí prodejny gramofonových desek kam jsem pravidelně docházel a své apanáže utrácel za ty z novinek, které se mi líbily.
Jednou jsem se tam jako obvykle zeptal paní vedoucí, co má nového. A ona odpověděla: "Máme tady velmi pěknou nahrávku Smetanova tria g moll." Řekl jsem si v mysli "no Smetana, ale budiž". A nahlas "Můžete mi kousek pustit?" Paní vedoucí nasadila desku, a já čekal ten pomalý patetický nástup sólových houslí, jakým začíná prvá věta. Jenže milá paní tu desku snad omylem nebo schválně otočila na druhou stranu. A to byl šok. Místo očekávaného dlouhého tónu houslí jsem během sekundy doslova strnul pod fascinujícím dojmem třetí věty, geniálního Presta. Koupil jsem tu desku jako omámený a ani nevím jak se stalo, že ze mne najednou vyjelo: "Nemáte náhodou Smetanovy kvartety?" Měla je a já jsem si odnášel domů desky dvě.
Zde je vhodné dodat, že jsem Smetanovy kvartety nikdy před tím neslyšel, pouze jsem věděl, že jsou dva a že ten prvý se jmenuje "Z mého života". Zdůrazňuji, jinak vůbec nic. A tak jsem doma sedl ke gramofonu, a v podání Smetanova kvarteta jsem začal poslouchat ten prvý kvartet e moll "Z mého života". Po čerstvým dojmem z poslední věty tria g moll jsem najednou slyšel naprosto fantastickou hudbu, vnímal jsem nádheru každé noty prvé věty, odlehčené veselí druhé a nesmírnou krásu třetí věty. A když přišla nádherná čtvrtá věta (opakuji a opět zdůrazňuji - neznal jsem ji) která se v E dur v rychlém tempu rozvíjela do stále větších gradací až k triumfálnímu závěru.... a zde bych své líčení ukončil. Vám, kteří tuto skladbu znáte je jasné, jaký byl můj závěrečný dojem. Vám, kteří ji neznáte radím si ji poslechnout, ale doporučuji, a to důrazně: Nečtěte předem žádné komentáře. Sedněte a poslouchejte, zažijete to, co zažili první posluchači této skladby a co i mně obrovská úžasná náhoda umožnila zažít po nějakých devadesáti letech od skladatelovy smrti. Od toho dne je pro mne Bedřich Smetana jedním z vrcholných světových skladatelů, na němž mám stále co objevovat.
P.S. Na druhý smyčcový kvartet d moll musí člověk uzrát. Je to typická skladba pro opakovaný poslech, kdy se Vám její obrovská hodnota, která je vlastně vylíčením zápasu hudebního génia s pokračujícím těžkým tělesným a psychickým onemocněním (mimochodem zápasu prohraného - srovnejte překrásný závěr prvé věty s určitým primitivismem jakoby jásavého, ve skutečnosti dosti triviálního závěru věty poslední), bude zjevovat postupně. Nakonec se Vám ale může stát to, co mně, a sice že se k ní stále a stále vracím a nemohu se jí nasytit.
![4 z 5 4 z 5](img/content/ratings/4.png)
![Šest historií prchavého života Šest historií prchavého života](https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/111038/sest-historii-prchaveho-zivota-111038.jpg?v=1329503240)
Pro Evropana poučná kniha o pohledu do psychologie Číňana druhé poloviny 18. století. Kniha je vlastně celá o tom, jak si protagonista během svého života všímá krásy a vnímá různé druhy krásy. Přičemž překvapivě dává na stejně hodnotnou úroveň požitky z krásy krajiny a zahrad (o tom se tam píše nejčastěji) a různé tělesné požitky jako pití vína a jiné. Tomu, že jeho život probíhal značně dramaticky, je dávána jakoby vedlejší úroveň. Jakoby ta kniha mne měla upozornit, že smutný průběh života je vlastně vedlejší záležitostí, protože krásy si máme všímat a vnímat ji i při nepříjemných životních okolnostech. Vždyť jakým jiným způsobem můžeme vnímat krásu nežli prostřednictvím lidského života?
Pár drobných detailů:
1. Ve vydání edice Střelka (Světová četba) z roku 1956 je text od strany 99 po stranu 108 věnován výhradně aranžování a pěstování květin.
2. Knihu překládal jeden z nejlepších českých sinologů Jaroslav Průšek (1906-1980)
3. Prvé vydání knihy vyšlo v roce 1944. Překladatel v předmluvě vydání z roku 1956 píše, že to bylo vydání(cituji): ...špatně vypravené a "ozdobené" zcela nevhodnými ilustracemi a obálkou. Byl jsem hluboce zklamán, že knížka, kterou jsem měl obzvláště rád, dostala se do rukou čtenářových v rouše tak nedůstojném (konec citace). Vydání z roku 1944 je v antikvariátech běžně dostupné, ilustrátorkou byla Toyen. Překladatel mi svou poznámkou způsobil zatím trvající pochybnosti, zda si ho mám pořídit. Můj názor totiž je, že jestli by si některá kniha zasloužila bibliofilní vydání s dobře vybranými ilustracemi z originálního velmi bohatého čínského výtvarného umění, tak je to tato kniha.
![5 z 5 5 z 5](img/content/ratings/5.png)
Autor napsal podstatně lepší věci, než tento román. Viz můj komentář k Juliu Zeyerovi jako autorovi.
![2 z 5 2 z 5](img/content/ratings/2.png)