Lenisk@
komentáře u knih

Dílo, které mě uchvátilo už tehdy, když o něm mluvila naše češtinářka. Nedávno jsem viděla představení s Dagmar Havlovou v hlavní roli, které mě jen popostrčilo k přečtení této kraťoučké knížky. Za mě jde o jedno z nejlepších dramat, co jsem kdy četla či viděla.


Kniha se četla sama, jako ostatně všechny autorčiny knížky, ale, já nevím, asi mě nenadchla. Líbil se mi příběh Lottie, přestože byl až neuvěřitelně kýčovitý ("zapadáme do sebe jako kousky puzzlů"), a nemohla jsem se začíst do příběhu Daisy. Jakmile jsem však chtěla zjistit, jak to bude s Daisy dál, motala se mi do toho Lottie, o níž už jsem ztratila zájem. Myslím, že tato knížka nenadchne ani neurazí, je to takové odpočinkové čtení.


Carrie je jedna z těch knih, do nichž člověk musí dospět. Téměř před 12 lety ve mně King zanechal pocit, že ho nikdy znovu číst nebudu. Carrie jsem četla hrozně dlouho a šíleně mě nebavila. Dnes jsem ji otevřela znovu a doslova ji zhltala za odpoledne. Pohltila mě. Teď už jsem dokázala ocenit Kingovu práci s textem, která mě kdysi jen otravovala. Obávám se, že Carrie to jen začala.


Věděla jsem, že sahám po jistotě. Knížky Aleny Mornštajnové jsou sázkou na čtivou a dojemnou knížku, na kterou budu ještě dlouho myslet. Upřímně - nebyla to Hana - ale byla to Bohdana a její táta a ti nás provedli po 20. století. Na rozdíl od Slepé mapy jsem snad každou postavu chápala a až do konce ji hájila a doufala, že překoná onu propast, kterou si sama vykopala.


Přijde mi, ze knihu hodnotí jako parádní jen ti, kteří před přečtením hráli hru. Pro mě se jednalo o průměrný scifi román, do kterého jsem se nemohla zaboha začíst. Po dalším dílu jen tak nesáhnu.


Pro mě byl druhý díl čtivější než první, zakousla jsem se do něj od prvních stran a nemohla jsem odejít.
SPOILER:
Bohužel konec byl spíše úsměvný a supermanka Lisbeth se stala nejspíš nesmrtelnou.


Karla na mě zapůsobila už v hodinách literatury na střední škole. Zaujala mě hlavní idea díla - co vše je matka schopná udělat proto, aby její syn nemusel jít na vojnu. K povídce jsem se dostala až téměř po 10 letech a nelitovala jsem. Považuji ji za jednu z nejlepších Boženy Němcové.


Frišta mě naprosto překvapila (což ale nebylo nijak těžké, jelikož jsem o knize předtím nic neslyšela). Byla čtivá, napínavá, nedala se odložit. Jsem ráda, že jsem měla možnost nahlédnout do hlavy obyčejné ženy, která se kvůli své lásce k Afghánci ocitla v cizí zemi. Tato žena podává realitu bez obalu, přibližuje nám, jaký je normální život v Afghánistánu, jaká jsou pravidla, zvyky. Ale zároveň nám nenutí nějaký svůj pohled na věc, nechává nás zamyslet se a přemýšlet o všem záporech a, ano, i kladech života pod burkou.


Zhodnotila bych to stručně: 1. polovina knihy se četla snad sama, byla psaná vtipně, s nadhledem a ironií, 2. polovina se vlekla, autorka svůj nadhled přeměnila v sebelítost.


Ne, ne a ne, Bukowskému prostě nemůžu přijít na chuť. Knihu jsem četla dlouho, většinou jsem nezvládla víc než 2 povídky denně. Já na to syrové vyprávění o sexu a chlastu nejsem.

Strhující kniha, pro mě tedy začala být strhující až po 150 stranách. Ale to nic nemění na tom, že jsem potom četla 2 dny téměř v kuse (díky bohu za dovolenou!). Jen chvalím :-).


Já mám takovou radost, že se mezi knihami s nálepkou "povinná četba" nachází skvosty! Další důkaz toho, že ti učitelé vlastně vždycky věděli, co nám doporučují :).


A mně se tento díl líbil. Jasně, nebylo to "Než jsem tě poznala", ale jsem ráda, že nepokračovala ta nekonečná deprese ze "Život po tobě". Lou se vrátila se svým elánem a stylem a chutí do života. Objevuje novou zemi a především sama sebe . Přestože je knížka v mnohém předvídatelná, člověk si u ní odpočine, zasměje se, zanadává si, pobrečí si a tak :-).


Samozřejmě mě teď mrzí, že jsem na Harryho narazila kdysi dávno úplnou náhodou a přečetla Přízrak. Nicméně jsem věděla, že se jednou dokopu a začnu číst pěkně od začátku. Těším se, jak se bude postava Harryho vyvíjet, tuto knížku beru spíš jen jako dobrou ochutnávku.

Někdy je potřeba vzít do rukou knížku s nálepkou "bestseller" a číst a číst a nemoci od ní odejít :-).


Oddechovka, která se však místy neskutečně vlekla. Tak trošku slátanina všeho možného (od neuvěřitelných záhad, na které doteď! nikdo nepřišel, po nesmrtelné hrdiny s kapkou love story), což mě vlastně dost zamrzelo, protože Rollinse jsem měla vždycky ráda.


Kniha si klade (na můj vkus) velmi široký cíl - zachytit osudy několika lidí z různých generací. A možná proto mi Slepá mapa přišla uspěchaná. Prolítli jsme téměř celým staletím, na nic jsme se pořádně nestihli soustředit, seznámili jsme se s množstvím postav a já si k žádné z nich nedokázala vytvořit pevnější pouto. Ale autorčin styl mě okouzlil, proto jsem četla dál a od knihy se nemohla odpoutat. Líbí se mi, že autorka dokáže přinutit člověka, aby se zastavil a popřemýšlel, jestli by se v dané situaci choval jinak.


Bohužel. Zklamání.
Zklamala mě knížka, ke které jsem nepřistupovala s žádným velkým očekáváním. Brown je čtivý, čtenáře nenechá vydechnout a nutí ho pokračovat dál a dál (člověk ani nemrkne a za dopoledne dokáže přečíst půlku knížky), ale to je tak všechno. Kniha má naprosto stejnou kostru jako všechny ostatní. Přece jen mě alespoň trošku nalákalo tvrzení na zadní straně obalu: "Nový Brownův román má potenciál vyvolat stejnou kontroverzi jako Šifra..." Wtf? Jako buď jsem tak hrozně moc chytrá, nebo Brown tak předvídatelný, že jsem jeho mega obrovskou zápletku tentokrát uhodla hrozně brzo. Veliký wow efekt se nekonal. Bod pro něj za posledních několik stran, tam mě trošku mrazilo, ale prostě... takhle ne. Už po Infernu jsem si říkala, že Brownovi nedám šanci, ale opět jsem mu ji dala, a opět se spálila.


Kdy vyjde další díl?
Nedokážu posoudit, který díl byl lepší, naprosto šíleným tempem jsem hltala oba dva (a přečetla jsem je hned za sebou). Kniha nám dává víc otázek než odpovědí, ale to vůbec ničemu nevadí. Mámí nás a láká, neodkládáte ji, chcete ji dočíst a současně nechcete. Vlastně se nic moc nedozvíte, ale ono je tak moc příjemné trávit čas ve společnosti Ilan a celé pětadvacítky :)


Po slabém začátku, kdy jsem byla rozhodnutá, že knihu zahodím někam daleko a rozhodně se k ní nikdy nevrátím, jsem byla mile překvapena. Kniha mě pohltila natolik, že jsem ji nedokázala odložit a zamilovala jsem si ji. Svět, který neznáme, mě uchvátil a já chci rozlousknout všechna jeho tajemství ideálně ještě dnes. Začínám číst Faju.
