Lenka4 komentáře u knih

Pěkná detektivka splňující očekávání, tentokrát navíc s vtipným koncem.

1 11.02.2019

Po přečtení a prohlédnutí publikace, která přímo hýří množstvím fotografií a detailních informací, musí každý konstatovat, že poštovní schránka opravdu není „nějaká lecjaká věc“.

1 07.02.2019

Hodně smutné čtení. A to kniha obsahuje jen příběhy žen, které dostaly trest smrti. Nebylo málo ani těch, které za problémy a neštěstí způsobené svým spoluobčanům z obdobných pohnutek, odešly od soudu s tresty odnětí svobody.

1 05.02.2019

Zveřejnění tohoto i jiných skandálních případů je pro římskokatolickou církev sice nepříjemné, ale existenci této organizace nijak neohrožuje. Něco se podaří ututlat, na ostatní se časem zapomene. (Výnosy z akcií podniku na výrobu antikoncepce byly jistě využity na bohulibé účely, např. na kampaň za zákaz jejího používání).

1 30.01.2019

První reportáž je brilantní. Dalším, třebaže mají dobré náměty a některé tepané nešvary ani po desetiletích neztratily aktuálnost, trochu chybí správná jiskra a lehkost vtipu. Možná se ztratily v překladu.

1 21.01.2019

Líbivé obrázky ukazují kromě přístupných míst i taková, kam se člověk běžně nedostane a o kterých ani neví. Knížka odhalí tajemství, jak to tam vypadá. Myslím, že pro načerpání energie a vnitřního klidu je vhodnější volná příroda, než uzavřený prostor s rostlinami formovanými zahradnickými nůžkami do geometrických tvarů. Ostatně oázou blaha pro pražského chodce je každý dvůr, vnitroblok domů či zákoutí, kam nedolehne dopravní ruch a kde se alespoň na chvíli ocitne sám.

1 13.12.2018

Kniha nejen o K. H. Máchovi. Na jeho osobu je navázáno množství detailních informací o tehdejším reálném životě a lidech, se kterými se setkal. Mnozí mužové tu ještě bez pozdější aureoly výtečnosti působí lidsky přirozeně. Karel Janský vyvinul neuvěřitelnou píli a snahu o sebrání každého malého kamínku k Máchovu ucelenému portrétu.

1 29.10.2018

Verše dvou vynikajících francouzských básníků v překladu vynikajícího českého básníka. Paul Verlaine, Spánek černý, dlouhý: „Na můj život pad spánek černý, dlouhý: Jděte, jděte spát, naděje a touhy! Nic už nevidím, zapomnění kryje dobré i s tím zlým … Smutná historie! Kdosi houpá mnou v hloubi temné skrýše jako kolébkou … Tiše! Tiše! Tiše!“

1 25.10.2018

„Opustili jsme i my naše proklaté zákopy a šli jsme celí zmazaní dále za Rusem. Šli jsme celý den. V noci jsme přišli za jednu ves nedaleko Rovna a tam na strništi jsme s hladovými žaludky byli do rána. Spát jsme nemohli, neboť celou noc pršelo a foukal ledový vítr, takže jsme se třásli zimou, jak osika, vždyť jsme byli promoklí do kůže. Ráno v 9 hod. nám přivezli oběd, který byl hned minulý den vařený, takže byl již zkyslý, ale přesto nám chutnal, jak nevím co. (…) Rusové začali do nás střílet a my v dešti olova, chtěj nechtěj, jsme museli dopředu. Každé chvíle některý opustil náš řad a svalil se k zemi, buďto raněný nebo mrtvý. Čím blíže jsme byli k Rusům, tím řidší byla naše řada. Padali jsme k zemi a krčili do jam vyrytých od granátů, však dopředu jsme museli. Odhodlán už na vše i na smrt, jak pomatený jsem se hnal kupředu.“
Prostým způsobem a bez příkras líčí Josef Novotný své zážitky z války a zajetí. Nelze se ubránit smutku, kolik lidí přišlo zbytečně o život.

1 22.10.2018

Autor snáší všeliké možné informace více i málo související s Otakarem Jarošem, dokonce pečlivě vypisuje délky ulic po něm pojmenovaných. Ve vojensky strohém textu se však hlavní hrdina postupně vytrácí. Představení jeho života připomíná fotoalbum. Množství snímků má možná odvést pozornost od toho, že některé skutečnosti jsou vynechány. Například chybí bližší představení Jarošových přítelkyň.

1 09.10.2018

Útržkovité zpracování životních osudů Lori je stylově nejednotné. Některé pasáže působí jako z čítanky, v jiných se autorka nechala unést až k nesmyslným obrazům (Mácha sedící na hřebeni hořící střechy). Na vrub nepozornosti snad lze připsat líčení Máchovy pěší cesty do Prahy na křtiny, kdy vyšel z Litoměřic, „procházel městy a ulicemi, znavený sedal na zídkách u domů, na dřevěných lávkách, u Terezína snědl svačinu.“ Zcela nepravděpodobná je i scéna, kdy Lori odmítá nechat si dolít od Tyla smetanu do horké čokolády s odkazem na svoji tloušťku. Kult štíhlosti v té době nepanoval. Zbytečné nepřesnosti a chyby v reáliích (např. šípkové růže, hloh a trnky nekvetou ve stejný čas, Lvov je líčen jako zapadlé místo, ač se jednalo o významné a velké město) působí při čtení rušivě a značně snižují celkovou věrohodnost příběhu. Vytknout lze i nedokonalou korekturu textu.

1 05.09.2018

Doufejme, že se Fanny nestala inspirací pro zástupy podobných naivních venkovských děvčat, která by také ráda našla v Londýně takové štěstí. Roztomilé a ve vší slušnosti psané dílko patří do červené knihovny, ale červenat se u něj přes jeho erotický obsah asi nikdo nebude.

1 27.08.2018

Autorka předkládá nadmíru přeslazený barvotiskový obrázek šťastného života. Proč ho však líčí s takovým smutkem? Snad je za tím osten závisti či vlastní nenaplněná touha?

1 15.08.2018

"Sláva, sláva na výsostech bohu a na zemi lidem revoluce." V básních se zajímavě mísí vliv náboženství a komunistických myšlenek, obé znásobené radikalismem mládí a nevyzrálostí autora. "... však já jsem moudrý chudý: já totiž zvídám v drahách hvězd a věřím v Komunistický manifest, věřím, že přijde jednou den, kdy i já budu spokojen, věřím, že i já budu jednou pánem a vysoko, vysoko, vysoko nad Prahou poletím aeroplánem." Objevují se ale i velmi pěkné nadčasové momenty prokazující básníkovo nadání. "To se tak stává i u lidí; ve víru dne a v každodenním hluku děláme, jako že se ani neznáme, ale když někdo z nás druhého v rakvi uvidí, pozná, že ho měl vlastně rád a že se měl na něj v životě aspoň trochu pousmát, když už mu nepodal ruku."

1 28.07.2018

Mariino vyprávění je sebestředné a bolestně upřímné. "Jsem dáma, maturantka a dcera z lepších kruhů. Mám buržoazní původ, i když jsme patřili k inteligenci a byli bez peněz." Vadil mi její přísně kritický pohled na lidi, kteří jí pomáhali a sami se tak ocitali v nebezpečí. Přitom nikdo z těch, které považovala za nacisty, ji neudal. Svoji citovou otupělost vysvětluje v závěru: "V obludném zjednodušení pro mě existovali jen přátelé, nebo nepřátelé. Velkým nebezpečím a tím i měřítkem všech věcí bylo gestapo. Kdo ve válce padl nebo nepadl, mi bylo úplně jedno. Konečně jsem si uvědomila, kolik bolesti válka způsobila i řadě nevinných, kteří nebyli židovského původu." Kniha hodně vypovídá o životě obyvatel Berlína za války.

1 22.07.2018

Specifický pohled do života našich zahraničních dělníků. Stavby mostů a vodních děl svoji mohutností vzbuzují údiv a zvědavost, jak vůbec probíhaly. Pan Poláček, sice ve zkratce, ale přece, mnohé prozrazuje a dokládá zdařilými fotografiemi. Navíc z míst i hodně exotických. Ač nejde o literárně zpracovaný deník, dlouhá pasáž o poslední cestě z Argentiny velmi zdařile evokuje nudu na palubě lodi.

1 06.07.2018

Jako by s odstupem pozorovatele podávané svědectví o životě v ghettu. Zcela originální svým veršovaným pojetím, jehož zdánlivá lehkost s mírnou ironií svědčí o autorově pozitivním naladění a jeho naději na lepší budoucnost. O to drsnější pohled na tehdejší realitu přináší připojený dopis Jiřího z pochodu smrti.

1 30.06.2018

Jedna z nezdařilejších publikací věnujících se osudům Němců z Československa. Každý z pamětníků má vlastní nezaměnitelnou zkušenost, třebas nejeden z nich tehdy sledoval dění kolem dětskýma očima. Právě rozmanitost osudů jednotlivců ukazuje na nepatřičnost zobecňování a jedno či dvoustranného výkladu dějin. Možná někomu nebude vyhovovat rozdělení některých vyprávění do více kapitol, ale zvolený způsob dodává knize spád a napětí, ačkoliv dramatické jsou příběhy již samy o sobě. Jako bonus si český čtenář osvěží slovenštinu, slovenský češtinu a oba mají možnost zjistit, jak jsou na tom s němčinou.

1 25.06.2018

Je smutné, ale i pochopitelné, že lidé o některých svých zážitcích nechtějí mluvit, a to ani s těmi nejbližšími. Kolik příběhů a událostí tak odejde spolu s těmi, kteří je prožili. V rodinách pak zůstanou jen tradované útržky, možná nějaká písemnost a fotografie. A prostor pro fantazii. Paní Koubská měla naštěstí dost podkladů pro své dílo, ale výsledek je poněkud rozpačitý. Osudy jednotlivých členů rodiny jsou velmi zajímavé, jejich literární zpracování však amatérské.

1 22.06.2018

Velmi rozporuplné dílo. Neskonale nudná první třetina knihy, poté náhlá změna v sarkastickou frašku (cesta do Vídně). Závěr opět v ospalém tempu. Panoptikum postav - Jeroným, jehož inteligencí předčí i Tatárek, pár příšerně se šklebících skřetů, řada ďáblových pomocníků, samý hříšník. Květnatá řeč pánů prošpikovaná latinskými výrazy si nijak nezadá se stejně strojenou mluvou sloužících, zvláště pokud tito hodlají v každém okamžiku opustiti toto slzavé údolí. Tento román by mohl být brán vážně jen z bigotně katolického pohledu, líbit se jistě bude i misogynům. Scény často působí směšně, ale nejsem si jista, jestli opravdu bylo autorovým záměrem napsat parodii.

1 05.06.2018