Lenka4 komentáře u knih

Pan Vondruška opět nezklamal a splnil očekávání. Příběh je pěkně spletitý, mrtvol skoro až moc, vrah rafinovaný, děj má zajímavé detaily, čtenář se může zamyslet nad dobovým pojetím hříchu.

27.04.2014

Hra v knižní podobě ztrácí několik svých rozměrů. Čtenář je ochuzen o vizuální a zvukovou stránku. Sice jeho představy přírody či královského paláce mohou být krásnější než kašírované kulisy, ale důležité jsou především herecké projevy, kostýmy, pohyb, pohled, zpěv, tón hlasu. Divák, který vše vidí a slyší, vstupuje do barvitého snu. Čtenář nikoliv. Samotný text je sice určitým vhledem do indického dramatu, ale hodně plošným.

22.04.2014

Pan Vondruška si zaslouží obdiv, že stále přichází na nové možnosti zločinů, které tým vyšetřovatelů v čele s Oldřichem z Chlumu neomylně objasní. I když se po tolika knihách už dá předvídat, jak se děj bude odehrávat, přesto příběh zaujme a dobře se čte.

21.04.2014

Z veršů je cítit posmutnělá osamělost, ale zdá se, že básník v té samotě nebyl zcela nespokojen. Dávala mu prostor pro tvorbu. Všímal si světa kolem sebe a jeho atmosféru zdařile přenášel do svých básní. Večerní zvony: "Na prejzy padá přítmí večerní. Starobné zvony táhle z Hradčan zní. V tmách příbytky se lidí ztratily. Má duše, spočiň aspoň na chvíli. Teď v samotě slož břímě smutků svých. Buď pokorná jak den, jenž navždy ztich. Neb také dojdeš cíle klesajíc, až vejdeš v nekonečné, svaté Nic." Povídky s tajemstvím sice připomínají díla jiných autorů (Zeyera, Arbese), ale to je dáno jejich formátem a dobovou módností námětů. V každém případě se dobře čtou, mají správnou dávku napětí a stupňování dramatičnosti. Velice kvalitní je literární kritika díla Karla Hlaváčka.

15.04.2014

Zajímavé informace o pohledu na člověka jako na živý výrobní prostředek. Kolik energie v podobě jídla (na kvalitě nezáleží) by měl dostat, aby mohl efektivně pracovat, po jaké době musí odpočívat, aby nabral síly pro požadovaný výkon. Jen pro silné žaludky je pak náhled do kuchyně prvních pražských vývařoven pro chudé. Body, které kniha získává svým obsahem, však ztrácí zpracováním. Autor často informace v textu opakuje, což působí rušivě a neprospívá to plynulosti četby.

13.04.2014

Knížka obsahuje poezii i prozaické texty. Zdá se trochu nevyvážená, což je pochopitelné, neboť autor teprve hledá svůj styl. Z básní zaujme hra se slovy Úvodem - průsečnice ("Dneska se lampy proměnily v palmy a mému příteli sněží kokosy na spánky ... Bříza řízla do tmy kůrou, vytekla noc, BŘÍZLA usnula a kap kap-kap").Pozoruhodná je "astronomická" inspirace, která se objevuje ve více textech, např. Půlka věštby ("Je to jak se Sluncem Každou noc nabobtná až přes něj bohové musí hodit cedník čímž vzniká dojem že sledujeme hvězdy"). Povídky se dobře čtou, ale jejich pointy jsou většinou tak mlhavé, že nad jejich významem musí čtenář dlouho přemýšlet. Otázka je, zda to, co nakonec čtenář při přemýšlení vymyslí a myslí, že tak to autor asi myslel, je opravdu tím, co autor chtěl říci.

12.04.2014

Verše o městě (Sem a tam, křížem a krážem prošel jsem město, jak mě nes dav. Na tisíc hlav, muže a ženy zachyt pohled můj pohroužený - ale jsem sám), o noci (V noci, v svém němém příkrovu, město se podobá černému hřbitovu), o ztraceném synovi (Kdo sněním omámen jde za touhami, jde světem bažinou a s bludičkami nad lesklým slizem nenávratně krouží, když křídla zlomí, v nicotu se hrouží. Blah, kdo se spokojí jen s mírem v duši, již neoslepí nic, nic neohluší na trpké zkoušce světa), o chudobě (Snášela trpně osud vdovy, když muž jí pad, památkou na svaly, lásku co dávaly, památkou na svaly, chleba co dávaly, po sobě zanechal jediné dědictví: děti a hlad). Pro krásu Paní z námoří (Vyplul jsem s touhou dobýt svět. Drásala, sládla, slibovala dosíci nejpyšnějších met. Poznal jsem pozdě: oklamala. Uvadla, jako vadne květ. Jako tvá láska, lhala, lhala) přimhouřím oko u Majakovského (básníci sovětského Ruska, všichni se postřílejte, jen SSSR ať trvá, levá, levá, levá). Krásná sbírka, lehce plynoucí verše, zajímavé náměty. Nevšední zážitek z četby.

02.04.2014

Minulost ztracená v hlubinách moře, času, vesmíru. Pomíjivost života, věčnost hvězd. Sen, smrt. "Vše, co už dávno na zemi ztratilo tělo, přichází tmou. I stín - už mrtvý - může vstát, nesen spícího dechem, tolik co bloudící přízrak." Nevšední verše k zamyšlení nad smyslem lidské existence. Nejsou trudné, spíše filosoficky podané, bez přehnaných emocí, přesto působivé.

28.03.2014

V krátkých kapitolách zachycuje autor nejpodstatnější události svého profesního i osobního života. Filosofické myšlenky ("Všechno, co se člověku přihodí, musí mít nějaký poslední smysl, nějaký vyšší smysl. Avšak tento vyšší smysl nemůžeme znát, v něj musíme právě věřit."), smysl pro humor ("Jsem monoteista - piji vždy jen jeden šálek čaje."), zajímavé příklady z psychiatrické praxe. Knížka se dobře čte, ale není tak hluboce zasahující jako A přesto říci životu ano.

23.03.2014

Zdenka Braunerová navštívila během své italské cesty nejznámější místa - Florencii, Řím, Neapol, Vesuv ... Nabízí se tedy konfrontace jejích pocitů s pocity dnešního turisty. Jedná se však o deníkové zápisky zaměřené především na malířství, takže je to spíše četba pro milovníky výtvarného umění. Roztomilé je množství pravopisných chyb, které malířka v deníku má.

21.03.2014

Do přebohatých veršů opěvujících přírodní krásy se poznenáhlu začíná vplétat milostný příběh. Objeví se, mizí, opět se vynoří, nabírá na dramatičnosti a vrcholí v takřka hororové hřbitovní scéně, aby samotný závěr mohl přinést utišení a zklidnění. Stavba tohoto romantického díla je velice zdařilá, za nejlepší část pokládám IV. oddíl - Hřbitov o půlnoci. "Vše, co kvete, svadne, a co svadlo, spadne; vše, co světlo spatří, s hrobu tmou se bratří. Pročež časně sluší v starosti mít duši."

17.03.2014

Důvtipní vyšetřovatelé řeší neomylně zločiny, jejichž podstata je, jak vidno, stejná bez ohledu na století. Sympatické je, že ne vždy zvítězí nespravedlivá spravedlnost dle litery zákona. Příjemné oddechové čtení.

10.03.2014

Pohled na nástup a rozmach nacismu v Německu očima jednoho z obyvatel Drážďan. Cenné jsou názory běžných lidí na politické události. Vyvstává rozpor mezi oficiálními prohlášeními a realitou denního života. Můžeme sledovat, jaké je chování lidí k židovským spoluobčanům i jak válka zasahuje každému do života bez ohledu na jeho původ. Deník je zároveň zajímavou psychologickou sondou. Autorovy plány do budoucna politická realita zcela mění. Do života se vkrádá strach, který sílí. Po určité době ale nastane bod zlomu - otupění. Budoucnost se z horizontů let krátí na měsíc, na zítra. Deníková forma přispívá k autenticitě děje, nevadí ani opakovaný zápis některých událostí. Velmi zajímavé a poučné čtení.

07.03.2014

První polovina románu je stejně jako u Pasti na královnu psaná poněkud suchopárně, postupně se však líčení stává živějším a čtivějším, takže si ráda přečtu i závěrečnou část trilogie. Možná by dílu prospělo Žofiino vyprávění více citově podbarvit. V některých kapitolách se to povedlo a ty se čtou jedním dechem. Častěji však děj sice sledujeme jejíma očima, ale jaksi s odstupem, jako by byla jen nezaujatým pozorovatelem dění. Škoda, že není věnován větší prostor vzájemným vztahům Žofie a Václava IV.

02.03.2014

Těžko hodnotit knihu jako celek. Bubáci jsou velice vtipní a veselí. Čest a sláva začíná sice rovněž ve velmi humorném tónu, ale děj se náhle stane poněkud rozvleklý, neuchopitelný, občas nepochopitelný. Kdo však knihu neodloží a poctivě dočte až do samého konce, bude odměněn opravdu silným závěrem. U Gypsové dámy lze ocenit zdařile vykreslenou atmosféru, v níž se děj odehrává. Příběh má i nápaditý konec, ale ve srovnání s Bubáky se mi tato povídka zdá poněkud slabší.

14.02.2014

Verše, do kterých autor nevkládá revoluční zanícení, jsou velmi pěkné. V Karpatských melodiích zdařile vykreslil krásu přírody i nelehký život obyvatel. (Christos voskres: "Tak srdce s bídou po chatách se v zápas dalo marný předem. A jaro křehké na horách se krčí před sněhem a ledem. ... Zní Christos voskres z cerekví do tmy, jež vzlyká jako vdova. Nečekej, z hor že odpoví hranatá čelist měkká slova. ..."). Ostatně většina básní inspirovaných krajinou a přírodou svědčí o tom, že S. K. Neumann psát poezii uměl. (Mrazivé jaro: "Těch květů, květů nejvíce je líto, i v mrazném jaru nutno rozkvétat, a to, co něžného je uvnitř skryto, se bez slunce a bez včel musí vzdát. ...").

05.02.2014

Některé verše psané ze zkušenosti krize ve třicátých letech jsou aktuální i dnes, např. Staviski ("Ježí se v krajích černými troskami loupežných pánů tvrze a hrady. V smokingu táhne dnes kluby a bankami loupežný rytíř ze správní rady.", Cestou ("Daleko v městě, plýtvajícím slovy, člověk-stroj a člověk-kůň po stech a tisících bez práce bloudí..."), Song bulvární krysy či Chvála korupce. Ve sbírce se střídají básně s možná až příliš tvrdou bojovností s pěknou přírodní lyrikou. Vrcholem knížky patrně mělo být Poděkování Sovětskému svazu. Ačkoliv autorova revolučnost a nadšení se v básních ozývá velmi zřetelně, právě v té závěrečné přes jeho snahu dost zaniká. Lépe řečeno zaniká pro jeho přílišnou snahu. Oslavná óda je totiž natolik dlouhá, že se veškerá zamýšlená údernost mění ve fádnost až nudu. Méně je zkrátka někdy více.

30.01.2014

Nesouvislá pozůstalost o mrtvé Šimonce je hodně emotivní. Je v ní vše, s čím se setkáváme, když nám zemře někdo blízký. Věci, jichž se dotýkal, ozvěny jeho kroků, mihnutí světla či stínu, pocit, že tu je. A také velká prázdnota, která po něm zbyla. Valérie a ženy v dalších částech proti tomu působí trochu mdle, i když některé obsahují zajímavé jazykové nápady ("ještě doutná ohořelý hořec").

20.01.2014

Mnohoslovné, ale mnoho neříkající. Sbírka vyšla v době okupace, patrně bylo jejím účelem vlévat čtenářům do mysli víru a naději v konec války, osvobození národa a lepší příští. Těžko říci, jak verše působily právě v době vzniku a jejím kontextu. Velkolepost, o kterou autor, zdá se, usiloval, dnes působí poněkud těžkopádně a odtažitě. Slavnostnosti chybí vnitřní náboj, který často i nedokonalé verše dokáže posunout mezi krásnou poezii. Občasné pokusy o hru se slovy se ztrácejí v celkovém těžkém vyznění. Podivně působí i některá vyjádření. Např. závěr básně Svatý Prokop "Pochůzko věků, jež přicházíš v hodinu pravou, u nohou s ďáblem zas povstaň a k nebesům zdvihni věže své modlitby za všechny věrné, zas oroduj za nás, ty oráči srdcí!" Autorovi však nelze upřít jistou originalitu v básni Nezvoliv sobě: "... vás ptám se, vás hřbitovů rezivé kříže jmen v nepaměť odcházejících, vás, záznamy v matrikách, knihy křtů, pohřbů a svateb, ...". Zatím jsem se nesetkala s jinou básní, ve které by byla matrika.

17.01.2014

Kniha mě od začátku příliš nezaujala, četla jsem ji s přestávkami, takže orientace v příběhu byla dost obtížná. Vyprávění se mi zdá chaotické, postavy bizarní, bez hlubšího psychologického prokreslení a vývoje. Celé dílo pak korunuje závěr jako ze špatné detektivky.

13.01.2014