LenkaStr komentáře u knih
(SPOILER) Tohle bylo... No, úplně velký špatný ne, když jsem vydržela až do konce. Ale! Kde jen začít? Osoby a obsazení: Farrah - děvčica, která je od dětství posedlá kamarádem svého bratra, ale je jí zapovězený právě z toho důvodu. Ta osoba navíc trpí bludem, že musí stavět city (nebo spíš komfort) svého bratra nad svoje, v opačném případě by údajně byla sobec. Cože?! Jace – objekt dívčiny posedlosti, který se utápí v pocitu viny (naprosto nelogicky vzhledem k tomu, co o té události nakonec prozradil svému otci), nezvládá s tím pracovat a na problémy obecně reaguje tak, že je pohřbí a uteče. Nathan - zpovykaný bratr lomeno kamarád, který pro svoje bebíčka děvčicu s jejím vyvoleným rozeštve. Jo, tyhle tři bylo fakt těžké si oblíbit. Trochu se to zlepšilo v druhé části, která navazuje po letech, ale na facky jsou střídavě všici nadále.
Pokud jde o děj, asi nejvíc mi neseděl ten zvrat v druhé části, kdy Farrah v podstatě najednou otočila od odtažitosti a obezřetnosti rovnou k tomu, že pozvala Jace do ložnice. Místo nějakého vývoje prakticky otočila o 180 stupňů. Epilog, kdy Jace vylezl na pódium v tom baru, radši ani nekomentuju, to je tak v duchu všech amerických slaďáků, až to bolí. Takže sice jo, dočetla jsem, protože když už něco začnu, většinou jsem zvědavá, co z toho nakonec vyleze, ale můj šálek čaje (kafe nepiju) to rozhodně nebyl.
Jo a mimochodem, psát tenhle druh spoileroidních prologů by mělo bejt trestný.
A pokud jde o překlad, přeložit v daném kontextu pathetic jako patetický docela bolelo. Připouštím, že vedle legend jako je strojní puška, oheň v díře, černé světlo nebo slavný generál Attorney, to sotva stojí za zmínku, ale někdy si zkrátka nemůžete pomoct a zmíníte se.
Tohle byl za mě od autorky asi lepší průměr. Po „Řekni něco...“ jsem si každopádně spravila chuť.
Akorát musím říct, že už mě delší dobu štvou ty místy prkenné překlady. Otrocký anglický slovosled a podobné legrace. Ono holt k překládání nestačí umět cizí jazyk, chce to i trochu spisovatelského citu pro ten vlastní. Ale zase na druhou stranu chápu, že liga mistrů nebude překládat červenou knihovnu, no.
Prakticky bych sem mohla obšlehnout, co jsem napsala k Panu pracháčovi, protože i zde platí, že to bylo to vtipné (tak zhruba do třetiny), dojemné (průběžně), nereálné (většinu času), s prvkem jak z telenovely a četlo se to víceméně samo.
Pokud bych měla hodnotit sérii jako celek tak:
a) čekala jsem větší propojení, než že se každým dílem v nějakém momentě projde Chance s kozlem,
b) můj osobní žebříček: Kravaťák, Bastard, Pilot, Pracháč/Boháč jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet.
Když nic nečekáte, nakonec jste příjemně překvapení. A přesně to se mi, vzhledem k nízkému hodnocení, stalo s touhle knihou. Jako takhle: perla to rozhodně není, Bastard i Kravaťák mi sedli mnohem víc, ale i tak jsem si tuhle přeslazenost užila víc, než jsem čekala.
Pokračování pohádky, nebo lépe řečeno její druhá půlka. Upřímně moc nechápu, proč to bylo nutné dělit do dvou knih.
Sladké, romantické, s kapkou dramatična, předvídatelné as hell. A člověk nemusí být zrovna Poirot, aby mu mu došlo, kdo bude otec, sotva se ta postava prvně mihne dějem. Ale jo, jedna z těch lepších pohádek.
Zrada! Pomsta! Drogy, sex a rokenrol. Eh, ne! Ten poslední ne. Díkybohu. Nicméně, co je další stupeň po „přitažený za vlasy“? Protože, když jsem to řekla o Graysonovi, tak vážně nevím, jak shrnout tohle. Brogan je hodně komplikovaná osobnost. Až moc. Až není uvěřitelný. A stejně tak je až moc překombinovaný tenhle příběh. A to je ten problém. Jen v Americe se může chudý přistěhovalec bez práce a bez domova za pár let vyšvihnout na vlivného podnikatele, který ve čtyřiadvaceti! ovládá několik firem, vlastní několik nemovitostí a jen tak mýrnix týrnix koupí další jako součást pomsty. Jak mám jako tohle brát vážně? Aspoň že Stuart dopadl, jak dopadl, protože jeho povstání z popela bych nedala. A díkybohu má tahle kniha oproti ostatním Miiným relativně umírněný epilog. Nebo už jsem si zvykla? Asi je to fuk, je to červená knihovna, neměla bych to brát tak vážně. Za přečtení i tak stojí.
(SPOILER) Jak tady tak procházím ty komentáře, tak koukám, že tentokrát jdu ale totálně proti proudu, protože za mě bylo tohle od Mii nejslabší, co jsem zatím četla. Tak si tedy shrňme, jak to vidím já: Z jedné famílie vzešel polosirotek s manipulativním zlootcem a kreténským exsnoubencem za zadkem, z druhé otcův otloukánek se zlou macechou, kreténským otcem, rodičku (páč matkou se to nazvat nedá) snad radši nekomentovat. A jako by to nestačilo první zlootec otloukánka ještě dorazil. Jasně, hrdina muší trpět, jinak je to o ničem, ale všeho moc v křoví a tohle bylo fakt předimenzovaný a totálně přitažený za vlasy ve všech směrech, takže z toho sweet happy endu tentokrát trnou zuby o to víc. In Vino Veritas. Hm, akorát že tohle chce spíš panáka.
Cením, že autorka tahá na světlo vážná témata, ale to zpracování, já vám nevím. Styl vyprávění působí nevyzrále, ať už jde o ich formu v přítomnobudoucím (nebo jak to nazvat) čase, nebo o to, jak nám hrdinka neustále sděluje, co si oblíkla, že se nalíčila, nebo že se osprchovala a oholila. Ponechám stranou, že tu sprchu nezvládne, aniž by si namočila vlasy, ale mohl by mi někdo, prosím, nějak rozumně vysvětlit, proč si je aspoň jednou nevysuší pořádně? Však je podzim, ještě nastydne!
Příběh sám o sobě je uvěřitelný, pokud jde o ta vážná témata, pokud jde o hrdiny a jejich love story, je to slabší. Evie, holka, u které předpokládáte nedůvěřivost, opatrnost a nevím, jaké další zábrany, si vyrazí na rande s týpkem, o kterém nic neví a který ji půl druhého týdne stalkoval? A pak jí stačí pár dní, během kterých se navíc stane pár věcí, které mu na důvěryhodnosti nepřidají, aby skončila v jeho posteli? Jeho vysvětlení těch „pár věcí“ prostě v pohodě přijme, protože podvědomí jí našeptávalo? Docela vachrlatá berlička, jak z toho vybruslit. Léta pěstovanou obezřetnost nějaké podvědomí nevypne lusknutím prstu. To aspoň Jake dával větší smysl, poté co se dramaticky odhalila jeho identita (ne že by se moje podezření, které jsem pojala při jejich prvním rande, nezměnilo v jistotu po tom jeho ublíženém pohledu, který následoval po „Teď jsi moje, Evie. Řekni to.“ „Jsem tvoje, Jakeu.“) a motivace. Ale jo, emotivní to bylo, to zase autorce nemůžu upřít.
Ale nemůžu se přece jen ubránit, abych si trochu nezahnidopišila: Letecky z Cintinnati do San Diaga přes oceán? Proč?!
Já nevím. Ani pár dní po dočtení pořád nevím, jak ten příběh uchopit. Vlastně dva. Ne, počkat, tři. V ústřední lince, jako by se autorka nemohla rozhodnout, jestli píše Krásku a zvíře nebo Fantoma opery, tak tam pro jistotu vrzla od každého něco. Kromě ústředního motivu hrdinové rozplétají tragickou zradu z doby, kdy Sever válčil s Jihem a zem šla do války, a hrdina sám pak ještě svoji vlastní několik let starou tragédii, která se nepřekvapivě ukázala být víc, než se zprvu zdálo. Jo a duchové, nesmím zapomenout na duchy! Kromě těch potulujících se po plantáži taky ještě pár Jonahových osobních. Když se to takhle sesumíruje, vypadá to, jako když pejsek s kočičkou pekli dort, co? Ačkoli ten se nedal jíst, tohle stravitelné bylo. Docela. Nebylo to špatné, ale za srdce mě to zrovna nechytlo. Možná to bylo tou předvídatelností, možná tou spoustou klišé, která zejména s blížícím se závěrem autorka vršila jak buldozerem, možná tou těžko uvěřitelnou, chápavou, nesobeckou, obětavou Mary Sue, která se nedokáže naštvat, ani když se k ní někdo chová jako hovado a vyhodíte-li ji dveřmi, vrátí se oknem. Hm. Perla to nebyla, ale vyslovený blábol taky ne. Něco mezi. Takže za tři.
Do Travisova příběhu se mi popravdě původně moc nechtělo, přece jen, v Archerovi to byl neuvěřitelný ko..t. Ale pak zvítězila zvědavost. Třeba se dozvím PROČ byl takový tři tečky. A nelituju, dostala jsem svoje odpovědi a navrch zase pořádnou dávku emocí. Srdce se mi lámalo nad tím malým klukem, který si myslel, že ho otec opustil bez rozloučení a který i v dospělosti z Travise pořád vykukoval a jako ten „zase už druhý“ ho nutil dělat taková rozhodnutí, jaká dělal. A ačkoli se autorka opět neubránila spoustě klišé na ránu, k dobru jí oproti nim přičítám, že jednou mě překvapila, když jsem něco čekala a Travis to nakonec neudělal. Jo, rozhodně je to postava s vývojem a to pořádným.
A teď výtky... Vlastně kromě těch zmíněných klišé jich moc nemám. Snad až s blížícím se koncem. Ta druhá schůze... Kristepane, to bylo tak americky blbý, až to byla groteska, už chyběl jen potlesk z publika. A samotný epilog potom, ta dokonalá americká idylka... Ježíš, jeden by začal zvracet duhu, fakt že jo. To i ten Archerův epilog byl proti tomuhle decentně umírněný.
Ale stejně bych si z Pelionu ráda ještě něco přečetla. Docela by mě zajímal Gageův příběh. Už by si taky zasloužil nějakou babu, však tohle bylo už druhé děvče, které mu vyfoukl Haleyovic panáček. Což je mimochodem taky klišé jak stodola.
„Co čteš?“
„Zimu od Edith Wharton. Četlas to?“
„Ne. Je to dobré?“
„Jo. Teda, ne. Je to dobře napsané, ale je to snad ta nejdepresivnější kniha ze všech.“
No, nemůžu říct, že jsem nebyla varovaná. Ale ne, já stejně nevěděla nic lepšího než ze zvědavosti po knize sáhnout, fakt dík Archere!
A teď vážně, a aby bylo jasno, hodnotím teď jen Zimu. Je to dobře napsané? Je i není. Třináct stránek prologu z celkových devadesáti? Které nakonec ani nemají se samotným příběhem nic společného a jsou jen samožerským tlacháním náhodného svědka? Pardon, ale tak to prostě vnímám a prokousat se tím bylo naprosté peklo a zkouška trpělivosti, kterou jsem hrdinně podstoupila, abych náhodou neminula něco podstatného (tady bych věnovala tichou vzpomínku Historii kukuřičného koláče, která mě k tomu přiměla, děkuji pěkně). No, takže vám to usnadním, prolog nic relevantního neukrývá, klidně ho přeskočte. Příběh samotný, to je jiná. Jo, cítíte tu atmosféru, hrdinovo zoufalství a bezvýchodnost jeho situace. Jo, nenávidíte tu mrchu, která ho vmanipulovala do manželství a teď ho terorizuje svojí hypochondrií. Jo, je vám zima z toho všeho sněhu a mrazu, až si jdete uvařit čaj. Jo, je to dobře napsaný, měl jsi pravdu Archere. Ale taky je to deprese jak Himaláje, takže díky, ale zatím odkládám, na Léto mě prozatím přešla chuť. Možná se k němu někdy vrátím, ale zatím spíš pochybuju. Hodnotit hvězdičkami raději nebudu, nedokážu a asi ani nechci být objektivní.
Ano, stejně jako mnozí vyznavači Fantoma opery (bez mučení přiznávám, že hlavně verze Andrew Lloyd Webera, samotná předloha Gastona Lerouxe mě zase až tak neuchvátila), jsem k této knize přistupovala již předem s předsudky. Ono se jim asi nelze vyhnout, když vám někdo sáhne po něčem důvěrně známém. Ale zvědavost byla silnější, stejně jako autorku, i mě zajímalo, jaký asi byl Erikův život předtím, než přišel do Paříže, jaké měl, nebo spíše neměl zázemí, co ho formovalo a tak dále. A musím přiznat, že jsem byla při čtení příjemně překvapená jak příběh zapadá do toho, co Gaston Leroux ve své knize pouze naznačil, jak vše dává smysl. Ano, měla jsem průběžně k lecčemu výhrady, pár samoúčelných klišé jsem nedokázala strávit, ale co se dá dělat, každý autor se jich dopouští, ale až na těchhle pár spíše drobností, do sebe vše dokonale zapadá, dává smysl a vysvětluje a hlavně logicky zapadá do předlohy, respektuje ji a nemění. No dobře v samotném finále odchylky jsou, ale právě že pouze odchylky, které navíc dávají smysl a jak tu už někdo dříve napsal, jednání Christine i Raoula dává právě díky nim větší smysl a oba se chovají uvěřitelněji než v knižní předloze, kde jsou oba občas celkem bez mozku. A svým způsobem, i když finále příběhu i Raoulův epilog, zcela popírají volné pokračování (ať už Love never dies v divadelní podobě nebo její knižní předlohu Fantom Manhattanu, - která mimochodem sama za pokračování nejsem schopna uznat), docela logicky vysvětluje, proč se v něm Raoul choval jako naprostý, hm... („Naprostý, naprostý, tři tečky. To jste a tím taky zůstanete!“ - díky Kryťáku).
A ještě bych tu ráda vyjádřila obdiv k překladatelce, bez jejíhož jazykového citu a vyjadřovacích schopností, by příběh jistě nebyl tak čtivý a byl by jen poloviční. Má hluboká poklona paní Žižková, tohle bych chtěla umět.
Fantom je moje oblíbené téma a muzikál na toto téma, ten znám zpaměti. A ta hudba. Ójé. No to sem ale nepatří ;-)
Kniha mě zase až tak nenadchla, je celkem průměrná, žádný zázrak, jak by se čekalo. Někde jsem dokonce četla, že nebýt Webberova zpracování, pes by po ní neštěknul. Těžko říct, já sama bych se o ní asi nedozvěděla, co si budem... Každopádně i tak doporučuji k přečtení, tak nějak si myslím, že pro fanoušky je to prostě nezbytnost.
Romantika? No, já vám nevim, ale já si nevybavuju jedinou scénu, která by se dala označit za romantickou, nebo ve které bych aspoň cítila nějakou chemii mezi těmi dvěma. Místy jsem se zasmála, ale to je tak všechno.
Tak tohle mi moc nesedlo, hlavně ta Válka Roseových, která se táhla tak do poloviny, mě neskutečně iritovala. Když se konečně začali chovat jako dospělí, docela se to zlepšilo, ale ani přes pár silných momentů to ve mně žádný velký dojem nezanechalo.
Bavilo mě to, to ne že ne, ale chemii předchozích dílů to nemělo. Upřímně, nejvíc ze všeho právě dumám nad tím, jestli po překladatelích dělá někdo korektury, protože zaměňovat si/jsi si můžete dovolit na wattpadu, ale v oficiálním vydání to docela bolelo.
„Usedalo mi srdce.“ Prosím, řekněte mi někdo, že to celé bylo míněno jako sebeparodie, protože jestli ne, tak to bylo tak špatný, že ani nevím, kde začít. Postavy na pěst (snad kromě stoicky vyrovnaného Haselbyho, se kterým bych asi kamarádila), vztahy bez chemie, děj asi tak do třetiny čiré utrpení, pak konečně zvrat, ale po něm to bylo jak na houpačce. Chvíli dobrý, chvíli z kategorie „uklována k smrti holuby“ a jediný důvod, proč jsem to nevzdala, je, že pokud vysloveně nechcípám nudou, jsem zpravidla jsem zvědavá, co z toho vyleze.
Jo a mimochodem, vím že se opakuju, ale tenhle druh prologů by měl bejt trestnej.
Po dvou předchozích dílech jsem si říkala, jestli zbytek série dám, nebo jestli další sestra bude stejně na facky, jak ty dvě předchozí, takže mě příjemně překvapilo, že Hyacinth dámskému křídlu rodiny značně vylepšila skóre. Jo, je jí až do…, chci říct, že se s nikým a s ničím nemaže, ale možná právě proto to bylo tak osvěžující. A hodně mě bavily její interakce s lady D., a to jejich hláškování při předčítání. A pokud jde o příběh, tak dobrodružné ladění namísto sladce romantického bylo taky osvěžující a bavilo mě. Akorát ten konec ohledně šperků? Co to sakra mělo bejt?
Nemůžu tvrdit, že by mě to vysloveně nebavilo, ale nějak mám pocit, že Čekankou dosáhla tahle série vrcholu a teď už to jde pomalu z kopce. Příběh sám o sobě nabízí námět, který má potenciál chytit za srdce, ovšem chování hlavní hrdinky mu docela podráží nohy. Francesca půl knihy do Michaela šije stylem nezralé slépky, a druhou polovinu ho pateticky odstrkuje, ani sama neví proč. Možná hormóny. A to jsem si myslela, že Eloise otravností nikdo nepředčí. Prolínání časových linií s předchozími díly je fajn, aspoň to Colin trochu oživil. Ohledně Eloise to sice autorce trochu ulítlo, ale pokusím se svoji úchylku na časové posloupnosti potlačit a nepatlat se v tom.