Lilda
komentáře u knih
Kříž u potoka
Karolina Světlá (p)
Nádherný příběh, nádherná čeština. Na těchto příbězích lze vidět, jak lidské problémy jsou v různých obměnách stejné. A poselství, že láska zlo přemáhá, je velmi potřebné v dnešní době.
Láska za časů cholery
Gabriel García Márquez
Dočteno. Byl to krásný zážitek. Žít s jinými lidmi jejich život. Vlastně skoro celý život. Neuvěřitelný příběh. A ještě úžasnější vznosný jazyk prokládaný nespisovnými výpovědmi postav. Popisné části byly kupodivu tak akorát. Přesně tak, nakolik jsem je potřebovala, abych si situace umělá představit, i když jsem nikdy popisované jevy neviděla. A psychologie postav? Velmi zajímavá. Fermina a Florentino. Dva naprosto jiné světy. Propleteni na celý svůj život. (jak i shrnuje poslední věta). Musím přiznat, že předtím jsem dlouho žádný román nečetla, takže už jen kvůli tomuto žánru to pro mě byla příjemná změna. Ta občasná zvrhlost, obzvláště Florentina, k tomu prostě patří. A skvěle to vykresluje jeho postavu, která není ani dobrá, ani zlá. Stejně jako Fermina. Jsou to zkrátka lidé. Nedokonalí, s různými posedlostmi a utkvělými představami, kterým zasvěcují celý svůj život. Vývoj psychologie postav se mi líbil, ačkoli šlo vidět, že něco se nemění, i když člověk bilancuje všechno. Některé věci z dětství prostě zůstávají navždy. Zbývá je přijmout.
Jozova Hanule
Květa Legátová (p)
Prostá kniha. Bez příkras. Upřímnost, strohost. Někdy si člověk potřebuje přečíst něco rázného a jasného. A tohle je přesně ten typ knihy. Ačkoli se s hlavní postavou neztotožňuji, i tak jsem ji chápala. Je to jasné. Prostě to tak bylo. A Joza? Jeden z těch knižních hrdinů. Prostý a přitom nejlepší. Dobrá kniha na dvě hodinky.
Spalovač mrtvol
Ladislav Fuks
Líbilo se mi opakování motivů, které jsou spojeny s určitou skutečností a čtenář už ví, co Roman :D řekne. Úžasný příklad nevědomé manipulace. Hrozivost toho, že vlastně být nacistou je poměrně jednoduché a dávající smysl. Oceňuji Fuksův přínos i skrze jeho studium psychologie, které se v tomto díle skvěle projevilo. Těším se na shlédnutí filmu.
O myších a lidech
John Steinbeck
Právě jsem ji dočetla. Ani nevím, co si myslet. Je pravda, že zde nejsou žádné zbytečné rozhovory, vedlejší zápletky nebo zdlouhavé popisy. Krátké ale působivé čtení. Lennie je přesně typ postavy, které mi je líto,ale na druhou stranu zas chápu George. Konečný skutek snad ani nelze soudit, prostě to tak bylo. Přemýšlím, že si ji s odstupem času přečtu znova.
Evžen Oněgin / Евгений Онегин
Alexandr Sergejevič Puškin
Ze začátku jsem si říkala, jestli čtu správnou verzi a překlad a byla jsem taková zmatená o čem to vlastně čtu. Ale potom jsem se už chytla a byla schopna ocenit krásné verše. I ten příběh dostává jinou barvu, když ho opravdu přečtete, než když se o něm pouze učíte. Oceňuji rozmanitost ruských reálií.
Mistr a Markétka
Michail Bulgakov
Tato kniha. Během její četby jsem prošla několika stádii. První bylo zhnusení a opakování si otázky, proč je tohle v doporučené četbě a na maturitu. Nechápala jsem vůbec, o co jde. Jaký význam mají postavy, jak se odlišují, co je vlastně ten samotný příběh. Nutila jsem se do každé další stránky a pořád více více nechápala, proč to čtu. V druhém stádiu jsem ještě nerozlišovala postavy, protože ruská jména se mi pletou a zvláště, když jedna postava měla více jmen, tak jsem se v tom úplně ztrácela, ale byla jsem odhodlaná přijít na to, proč je to tak hodnotné. Ve třetím stádiu jsem si začala hledat komentáře na internetu a začala se pomalinku orientovat v tom, proč tam je Mistr a Markétka, kteří mi v první části knihy vůbec nedávali smysl. Poslední stránky jsem si začala uvědomovat, že to je vlastně geniální dílo, které Bulgakov psal asi dvanáct let, což už samo o sobě vypovídá o nějaké hodnotě. Plno věcí v příběhu bylo šílených, šílené nápady, šílené postavy doslova a šílená zápletka spojená s příběhem Piláta Pontského. Nakonec jsem ráda, že jsem toto dílo přečetla alespoň jednou za svůj život. Kdo ví možná se k tomu ještě jednou odhodlám a objevím skryté věci.
Zločin a trest
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Knihu jsem četla v rámci povinné četby, ale jsem za to vděčná, i když se mé pocity v průběhu četby měnily. Začala bych hlavní postavou. Na začátku mi byl Raskolnikov velice nesympatický, už jenom kvůli tomu, že chtěl spáchat zločin. Potom se můj názor změnil. Pořád jsem více a více chápala, proč udělal to, co udělal a spolu s ním jsem prožívala všechny depresivní a rozervané monology. Na konci knihy mi ho bylo líto. Jednoduše jsem ho litovala. Vůbec jsem nesouhlasila s jeho filosofickou teorií o silných a slabých jedincích, kterou si odůvodnil vraždu. Pomohlo mi to pochopit, proč se z nevinných a čistých lidí stávají vrazi. Stačí si najít teorii, kterou přijmu za svou a silně na ní lpět s pocitem, že je jediná správná. Raskolnikovo chování k druhým lidem mi připadalo podlé. Ano chápu - nechtěl, aby to o něm věděli, ale sám se občas nedokázal ovládat a dělal věci bez rozmyslu. Opět dokázání toho, co můžou činit skrytí vrazi a jak se všechno promítá v jejich činech. Typické bylo i podezříváni všech, že něco vědí. Oceňuji tedy Dostojevského umění popsat psychologii vraha. Není se čemu divit, že tomu skvěle rozuměl a že uměl vylíčit všechny pocity rozervaného člověka, když on sám byl odsouzen na smrt a se svou uměleckou duší musel prožívat děs a hrůzu spojenou s úvahami o životě a smrti. Všemu tomu přispívá i čistý realistický popis všech událostí, který mi je velmi sympatický. Mými nejoblíbenějšími postavami byli Razumchin, Soňa a Duněčka. Musím přiznat, že mě velmi nudily dlouhé monology vyšetřovatelů a nepodstatných postav, které děj zpomalovaly a člověku byly sdělovány informace, které nepotřeboval. Oceňuji občasné rozvinutější příběhy zajímavých postav př. Svidrigajlov. Autor se opravdu nebál popsat všechny typy tehdejší společnosti do jednoho příběhu, což ho činilo mnohem více zajímavým, než kdyby všechny postavy byly z vyšší vrstvy. Nejlepší ovšem je to, že příběh má teoreticky dobrý konec, po kterém má čtenář naději, že osud postav je zachráněn a že vše se může v dobré obrátit. Mám v plánu si knihu přečíst znovu.
Nevyžádané rady mládeži
Marek Vácha
Naprosto nakopávající kniha, kterou napoprvé přečtete jedním dechem, ale pak si to musíte přečíst znovu a mezi jednotlivými kapitolami dělat přestávky, protože je nutno si myšlenky promyslet. Vzít si z nich to, co je pro každého důležité. Sám autor uvádí, že tato kniha není návod na život a že ho hlavně nemáme poslouchat, protože každý se musí sám za sebe rozhodnout, co je důležité a podle čeho se bude řídit. Tato kniha není ta z klasických knížek, které jsou návodem na život nebo na konkrétní situaci v životě, ale obsahuje naprosto zasahující a alarmující a provokující myšlenky, po kterých se zatajuje dech a které nelze jen tak přijmout a člověk musí až skoro přehodnotit svůj postoj, ať už k věcem, ke kterým byl vychován nebo ke každodenním myšlenkám, nad kterými se nikdy hlouběji nezamýšlel. Jako věřící mladý člověk musím říct, že toto je opravdu jedna z nejlepších knih, kterou jsem z této oblasti četla. Autor často vytahuje veškerou špínu z pod koberce a to je dobře. Obdivuji styl a slovní zásobu a způsob vyjadřování, které mě naprosto uchvátily.
Opatství Northanger
Jane Austen
Když jsem vzala knížku do ruky, nečekala jsem, že v průběhu čtení budu vést rozhovory s autorkou ve svojí hlavě. Škoda, že Jane Austen nežije dnes, moc ráda bych se s ní seznámila. Úplně mě dostává ta její - ne zas až tak skrytá - ironie. Upozorňuje na pošetilost a povrchnost žen a často i můžu. A skrz velice zajímavou postavu Catherine a i pana Tilneyho se dá o tehdejších problémech střední třídy ve viktoriánské době mnoho dozvědět. Občas jsem nemohla z milého srdéčka Catherine, která mě svými myšlenkami a činy přiváděla k šílenství už jen tím, že ji bylo stejně let jako mi teď. A tak trochu chápu některé duševní pohnutky. Ovšem nad některými jejími ,, hlubokými " myšlenkami jsem se smála dlouho. Zvláště ze začátku. Teď na konci mně fascinuje charakteristická schopnost Austenové vždy tak nedetailně popsat to, jak se vlastně postavy dají dohromady. Což mi docela vadí, ale už je to tak jasné v jejich dílech, že by to bez toho nebylo ono.
Kytice
Karel Jaromír Erben
Nebyla jsem příliš nadšená z toho, že to musím opravdu číst, protože když jsem tuto knihu četla na základní škole, tak mi to stačilo. Musím ale říci, že se mi to opravdu líbilo a nelituji toho, že jsem si ji znovu přečetla. Je to zkrátka klasika, kterou by měl každý Čech znát. Obdivuji schopnost Erbena vůbec takové balady vymyslet, aby se krásně rýmovaly a nesly hluboké poselství. Člověk je příběhy zaskočen. Příjemné je i to, že je zde děj a člověk když nechce, tak nemusí číst mezi řádky. Nejvíce se mi líbila balada Svatební košile, Zlatý kolovrat a Lilie či Vrba. Myslím, že si tuto knihu přečtu ještě několikrát.
Anna ze Zeleného domu
Lucy Maud Montgomery
Ach. Nemám ani slov pro Annu. Četla jsem v originálu. Všechno je mi strašně blízké a několikrát jsem se smála a plakala společně s Annou a prožívala s ní to, čím procházela ona.
Dívka s pomeranči
Jostein Gaarder
Wau, naprosto můj vkus - těším se, až dám knihu přečíst nějakému vnímavému teenagerovi. Příběh - super, velký kontrast mezi myšlením Georga a jeho otce. Umím si představit, že příběh Dívky s pomeranči by byl samostatný román - s více detaily. Gaarder zde použil znovu své filosofické myšlenky, takže tato kniha má skutečně přesah.
Co je bez chvění, není pevné
Tomáš Halík
Myšlenky jdoucí na dřeň poodhalujíce nános různých názorů o Tomášovi Halíkovi. Je to jeho první kniha, kterou jsem četla a jsem vděčná, že to byla prvě tato. Bylo to moje večerní čtení vybízející k myšlenkovým pochodům při usínání. jak bych řekla anglicky. He spilled the truth.
Děvčátko Momo a ukradený čas
Michael Ende
Po přečtení vyvstává mnoho Kéžbychů...
*A všechen čas, který neprožívá srdce, je stejně ztracený jako pro slepce barvy duhy nebo jako pro hluchého ptačí píseň. Jen škoda, že jsou mezi lidmi slepá a hluchá srdce, která tlučou a přece nic nevnímají.
Buď, kde jsi
Štěpán Smolen
Nádhera. Nemám ještě úplně utvořený názor na tuto knihu, ale její četba byla velmi obohacující a inspirující. A zábavná.Určitě se k ní vrátím.
Příběh jedné duše
Thérèse de Lisieux
Hluboká kniha. Vdechující nový život, novou inspiraci, novou naději. Terezie byla nádherný člověk. Skrytá perla. Jde u ní jasně vidět to, jak se stalo to, co si přála, aby mohla být misionářkou. Stalo se to jinak, než si představovala, ale úplně geniálně. Skrz její slova, skrz její příklad pokory. Je jasné, že její slova můžou působit naivně a přesladce a možná fanaticky. Ovšem tady platí to, že záleží kdo a jak čte tato slova. Toto se musí číst srdcem. Jsem moc ráda, že jsem si to přečetla a doufám, že se ještě mnohokrát vrátím.. Měla úžasný dar popisu a přirovnání a vyjádření nevyjádřitelného. Na konec snad kousek z jejich slov.,, Cítíme, že konat dobro bez Boží pomoci je stejně nemožné, jako způsobit, aby v noci svítilo slunce."
Paní Dallowayová
Virginia Woolf
Na počátku nevím . Mám takové smíšené pocity. Popisovací schopnosti jsou opravdu obdivuhodné, ale ztrácím se v příběhu. Připadne mi, že se pořád přeskakuje z jednoho na druhé. Teď už jsem se začetla. Zvykám si na proudy myšlenek, které jsou charakteristickým znakem celého tohoto díla. Líbí se mi, jakým stylem vyřešila autorka změnu mezi tím, kdy přemýšlí různé postavy. Jak čtu dál a dál, líbí se mi to více a více. Způsob toku myšlenek mi vyhovuje, protože je reálný. Různé motivy myšlenek jdou skrze sebe stejně tak jako v našem myšlení. Začíná mě bavit i ten příběh. Zvláště ten s Petrem Walschem a Clarissou, líbí se mi ty vzpomínkové vsuvky z mládí s detaily tak drobnými, že nevěřím, že by si to reálně mohl takto někdo zapamatovat. Ovšem příběh s Warren-Smithovými je už jiný šálek kávy. Při části se slečnou Kilmanovou jsem se musela smát. Tahle postava se opravdu vydařila. Je tak moc reálná. Přirovnání z této knížky bych si úplně žádají to, aby si je člověk zapamatoval. Přirovnat den měnící se na noc k dámě, která shazuje tištěné šaty a bílou zástěru, aby se oděla do modré róby s perlami, je geniální. Teď po dokončení můžu říct, že jsem opravdu ráda, že jsem si to přečetla. Krásné, ale těžko uchopitelné dílo, při kterém jsem měla pocit, že musím pořád lapat po dechu.
Stařec a moře
Ernest Hemingway
Musím se přiznat, že nejprve jsem vůbec netušila, o co jde. Myslela jsem si prvoplánově, že to je kniha o rybářství a přemýšlela jsem, proč získala Nobelovu cenu a proč je v doporučené četbě. Vyhledala jsem si ji a pak pochopila a začala vidět mezi řádky. Kdybych to neudělala, myslím, že by mi po delší době zřejmě došel ten skrytý smysl, ale jsem ráda, že s pomocí jsem to objevila dříve. Líbily se mi narážky na křesťanství a způsob vyjadřování. Slova uměl Hemingway používat opravdu mistrně ; zvláště při popisu psychiky starce a jeho monologů a taky dialogů s rybou.
Vypravěčka
Jodi Picoult
Ve čtvrtině knihy mám pocit, že ji musím co nejrychleji přečíst. A zároveň doufám, že nikdy neskončí. Občas mi některé vztahy připadaly předvídatelné. Velmi mě zasáhly pasáže z vyprávění Josefa o jeho dětství a mladí v Hitlerovské mládeži a později v SS. Bylo to důvěryhodné a lze vidět, že autorka si dala opravdu velkou práci s vyhledáváním a studováním, jak i sama píše v úvodu. Při části, kdy je přesně popisován průběh od odsunu Židů do ghett až po každodennost v Osvětimi, se mi tajil dech. Konečné shrnutí je to, že kniha na mě opravdu zapůsobila. Donutila se znovu zamyslet nad zlem a dobrem a nad povahou lidí obecně. Oceňuji propojení současnosti s minulostí.
