Lili2 komentáře u knih
Moc jednoduše napsané. Čekala jsem více tajemmna a napětí.
Mně se kniha líbila. Aby si čtenář odpocinul od politiky, prokládá ji autor zážitky z výletů a co víc, líbily se mne jeho osobní poznámky k věci, resp. názory
.
Na jedné straně jsem ráda, že nás autor seznámil se skutečným příběhem, kterého se hned tak někde nedogooglíte, na druhé straně mně byl odporný formát knihy a tím pádem roztáhlý text - u tohoto vždycky dostanu deprese, že tu knihu nepřečtu ani za 100 let. Jsem velmi vytížená dnes a denně a můj čas je drahý. A tak jsem asi po 100 stranách skočila rovnou na Doslov a nechápu, proč v něm autor udává některé věci na pravou míru s tím, že v románu to bylo jinak anebo to tam vůbec nebylo. Ach schade, schade, schade.
Nejspíš prepsany cely dokument. Tusila jsem to, ale doufala jsem, že autorka tomu dá alespoň formu.
Neměla jsem problem ve střídání postav ani času, naopak jsem se v tom i celkem vyžívala a v pozadí mne běžela atmosféra filmu, který znám jen tak z rychliku.
Doba to musela být mj. pro kulaky silena, a co lidi se střílelo nebo se veseli, než aby odevzdali majetek....
2 X během půl roku jsem to přečetla. Kniha má pro mě zvláštní atmosféru kromě úžasného slohu a celkovému obsahu je to i tím záhrobím, a ten konec... úžasné. Ách ty osudy...
... Ach ty osudy...
Jenom, mám tomu rozumět tak, že v povídce Jiřinka byl tím vrahem on spisovatel? A takto přes knihu se přiznal? Že s tím už dávno nepřišel bulvár.
Moje třetí knížka od autorky. Čtivé to bylo, ale tentokrát u mne z toho až tak nedychaly osobní prožitky - autenticnost. Já si u mne nepamatuji, a to bylo poč.80 let, že by nám už ve školce vtloukali do hlavy Lenina, březen měsíc knihy atp.,a ze by tam byla nějaká nástěnka na tyto temata, stejně školkáčci neumějí ještě číst, tak k čemu to.
Nejvic, a na ty nikdy nezapomenu, se mne od autorky líbily Spálená křídla a Rafanda.
Asi neumím tentokrát číst mezi řádky, ale jako agitka mně to nepřipadalo. Bohužel jiná kniha o Harrym vydaná nebyla, tak zaplať pánbůh alespoň za tuhle. Není zde ale zmiňováno, jak byl za války pobodán.
Krásné vzpomínky na svůj pracovitý život, sem tam vtipné slovní obraty, musela jsem se i místy smát, když si vybavím, jak chytal vagóny s obilím - tzv. šmelinou někde na Slovensku. Začíná to ale vzpomínkami na dětství - a tady jsem se těšila spíš na pracovní život - ještě bylo tragicky vtipné, jak v Nitranském pivovaře nastoupil místo sládka, který s vedením pivovaru jel na daňových únicích, nechal tam 12° zkysané tmavé několikahektolitrové pivo, od pivovaru si nechal vyplatit 50.000 Kč za mlčenlivost, od berňáku 50.000 Kč za upozornění - finančák tam udělal šťáru - daňové úniky zněkolikanásobil, nechal si vrátit zpět částku 50.000 Kč od toho sládka, pivovar si tu stejnou částku od sládka nenechal vrátit. No a do těchto poměrů na nějaký čas pan Tille nastoupil. No, nikterak se ta doba nelišila od dnešní - jenom lidi chodili jinak oblečení.
Škoda, že se nezmiňuje, jak v třiapadesátém roce padly prachy, neboť si spořil na důchod u nějakého ústavu a posílal tam i peníze, když chvilku nezaměstnaný - někdy po působení v Ostravském pivovaru. Penze padly snad všem - i mému dědovi.
Zatím nedocteno, začátek celkem dobrý, ale když jsem narazila na to, že si starší skaut tesne před 2.sv.valkou dal k obědu jedno nealko, a to tím autorka myslela urcite nealko pivo, když předtím mluvila o tom, že si ve svých 17 letech zajde s otcem uz na pivo,to mě dorazilo. Historie nealka piva sahá do období po 2.sv.valce podle Wikipedie.
Navíc Poláky nemusim.
Po pravdě řečeno, moc se mne to nelíbilo, víc faktů jak historek. Čekala jsem spíše vyprávění o běžných občanech a běžných tehdejších občanů z okolních vesnic. Pro mě to bylo i divne uspořádané, i když pro autora ne. Pozitivum je, že jsem se dozvěděla jednu historku o matčine rodné obci, kudy tenkrát procházely vojska jak Rusů tak Francouzů, a i dedin blízko této.
(SPOILER) Zajímavé téma, ale slohově mně to nesedlo, postavy nevýrazné, nesympatické - Linda do všeho strkala nos a vtírala se jako Francovka, Žofie to bylo taky cosi - jak chtěla ukončit život v samotném závěru knihy. Příběh byl i divně poskládán.
Velice vtipně a čtivě napsané vzpomínky na vojnu první poloviny 80. let 20. stol.
Autora jsem si i vygooglila - no řeknu vám, že potkat ho v lese coby hajného nebo myslivce či co, tak z něj budu mít větší respekt než ze zvířat. Působí tak nekompromisně, ani bych do něj neřekla, že umí tak hezky vyprávět.
No, četla jsem po slohové stránce lepší romány, u kterých jsem měla pocit, že jejich autorka prevypravela doslova něčí vzpomínky nebo možná i svoje (Rafanda), a na druhé straně jsem ráda, že jsem se něco o tomto regionu dozvěděla.
Ach ty osudy.... Nicméně v knize jsou nesrovnalosti ohledně Šťastných, jestli jsem teda byla pozorný čtenář - na strane 190 je uvedeno, že když k nim přišli parašutisti poprvé, tak byla doma vzhuru pouze Barbora, manžel se synem byli někde ve vsi. V deníku, který si psala (str. 299), píše "já byla sama doma se synem". Tak nevím, když už někdo píše knihu, měl by si dávat pozor i na detaily.
Ach ty osudy. Sice zde cca v 2.polovine knihy všechno klape, všichni se mají rádi až nejmladší generaci, všechno je tedy růžové, dokonale. Ale proč ne? Třeba taková rodinka existovala, existuje.
Hlavně škoda, že příběhy nebyly řazeny chronologicky. Text psaný starocestinou me nudil, nemusel tam být.
Příběh se odehrává někdy ve 30. letech minulého století v Chicagu v stereotypii - vyráběli plotny pro tiskárnu, která sídlila pod nimi. Příběh byl čtivý, ale, dle mého názoru, neměl žádný spád. Každý den se něco v dílně řešilo, sem tam byl příběh okořeněný mimomanželskými poměry jednoho ze společníků, prvním investováním na burze. Ale přiznám jsem, že jsem to nedočetla, skončila jsem někde na straně 160.
Čekala jsem více tajemna, než přehršle případů, takové neuspořádané mně to přišlo, a taky, že se bude odehrávat po celém našem pohraničí - tedy v Krkonoších, Orličkách, Jeseníkách atd. Autor všechno soustředil do Karlovarského a Plzeňského kraje.