LisaBella komentáře u knih
Nana jako modla všech mužů. Nana jako nestoudná děvka, která se prochází po hlavách pařížanů a vlastní tíhou drtí vše, čeho se dotkne. Tak by se dala shrnout celá kniha. Zola je dobrý autor, ovšem zdá se mi příliš jednotvárný. Jeho knihy jsou psané jako přes kopírák a jak čtete jednu za druhou, říkáte si, že by se vše dalo shrnout do krátké povídky. Příběhy jsou zajímavé, poutavé, celkem čtivé (po nějaké době si člověk zvykne na styl, jakým je kniha psána), ale zbytečně rozvleklé stále stejnými frázemi. Osobně jsem si koupila přímo knihu z nakladatelství Omega a mám chuť ji opravit a poslat zpět. Tolik překlepů jsem nepotkala ani ve stopadesátistránkových harlekýnkách. Je to ostuda.
Jsem poněkud v rozpacích. Rozhoduji se, jak hodnotit... Nemám moc v oblibě ich formu, v níž je i tato kniha psána, je to obvykle přehršel dojmů a pocitů. V tomto případě je to násobeno a o to hůř, že samotná hlavní hrdinka je neurotická, vyděšená a velmi sprostá novinářka, která svými myšlenkovými pochody působila až nepřátelsky vůči ostatním. Nevím, zda to byl záměr, nebo jen autorka neodhadla míru sebestřednosti. Příběh je dost klasický, příjemně jednoduchý a jasný, jen počet stránek příliš neodpovídá. Kniha by s klidným svědomím mohla být poloviční - občas jsem měla chuť přeskakovat několikastránkové popisy pocitů z jednoho incidentu. Konec je až překvapivě zrychlený, což příliš nekoresponduje s rozvleklým příběhem. Dvě třetiny knihy obsáhnou čtyři dny plné pocitů a dojmů, zbývající třetina pokryje celý příběh naprosto dostatečně a soběstačně. Asi bych doporučila k nedělní kávě, nic zázračného ovšem nečekejte.
Je mi líto, vážení, ale nenašla jsem v Markovi a Melisse nějak pěkný a harmonický pár a nenašla jsem v Jade nic, co by mi bylo trochu příjemné. Ani kniha, ani Jade není perfektní, ani "možná až příliš". Je suchá, nudná, lehce vyhrocená a velmi nepříjemně předvídatelná. Kniha i chůva. Psychologický thriller to jistě je, ale musela jsem se k němu vracet s přemlouváním, abych ho dočetla a zhruba poslední čtvrtina už byla tak zdlouhavě roztahaná, že jsem se potichu modlila, ať už je konec. Možná recenze vyznívá hodně negativně, mám z toho takový pocit, jelikož jsem stejnou pachuť měla v puse po dočtení.. Celkově to asi není taková katastrofa, během čtení si pokládáte všeliké otázky, na které později dostanete odpověď (a ano, přesně takové, jaké si myslíte, že dostanete), ale nemohu ji ke čtení doporučit.
Je to v celku poutavé čtení. Čtyři stovky stran se může zdát hodně, ale ono se to překvapivě čte poměrně rychle a dobře. Kniha je rozdělena do tří částí a docela to sedí. První část je o naivní, bezduché a velmi zamilované Fay, která si sama ani nezaváže tkaničku. Druhá část jakési prozření a třetí část .. no, na to si počkejte. V každém případě je veliká škoda, že je vše tak zhuštěné a neuvěřitelné. Opravdu - není to uvěřitelné. Ne proto, že by nás čekal láskyplný happyend, ale proto, že než se dočteme k rozuzlení, dlouho kroutíme hlavou a říkáme si "no to měla ale fakt divnou kliku"... Ale opravdu se čte dobře a téměř na jeden nádech. Dámy, směle do toho.
Mě to nebavilo a je mi to velmi líto, protože jsem se nedonutila příběh dočíst. Konec je prý velmi zajímavý, ale jak se k němu mám proboha dostat, když nejsem schopna dočíst za polovinu...
Je to takový slabší průměr. Zkoušela jsem od autorky několik titulů, ale ani jeden mne v podstatě nevtáhl. Překvapivé konce se nekonají, čtenář obvykle začne tušit pointu už někde ve třech čtvrtinách a pak už jen dočítá do konce, aby se přesvědčil, že to tak skutečně bylo. V žádném případě nesouhlasím s tím, že by její knihy byly nějak strhující, pohlcující, gradující, vynikající atd. Je to lehčí nepříliš zajímavé čtení, ke kterému jsem se vracela až po delším přemlouvání se. Co se mi na B.A.P. líbí je, že příběh umí vymyslet skvěle. Jeho zpracování bohužel už tak dobré není a velmi by jí prospělo, zkrátila-li by psaní na polovinu stránek.
Je mi líto, ale kniha mne nezajímala ani chvíli. Ke čtení jsem se přemlouvala a brala to spíš tak, že když přečtu ještě kapitolu, už to budu mít za sebou. Do konce jsem dočetla jen proto, že jsem doufala, že najdu něco, co všichni tak ohromně chválí. Nenašla jsem. Pokud je to nejlepší kniha Tudorové, zcela určitě si další tituly nepřečtu.
Tohle ani trochu nestojí za přečtení. Zní to sice skvěle, no, skvělé to není. Není to ani dobré. Těšila jsem se na to téma jako malá holka a knížku jsem si nechávala až na den, kdy budu mít opravdu celý den volno, abych ji zvládla bez odkládání, ale nakonec jsem ji asi v polovině odložila a vrátila se k ní až za dva dny. V té polovině už je totiž naprosto jasné, co se stalo. Druhá půlka je jen soudní proces a hromada divných a velmi lítostivých myšlenek. Nebavilo mě to. Konec byl velkým zklamáním. Snaha tam byla, ale ani z daleka to nestačí.
Trochu jsem doufala, že to bude mazec. Dnešek k takovému tématu přímo vybízí, už to není tabu, víme hodně o tom, jak to funguje... Tohle byla příšerná slabota. Konec si hraje na překvapení, ale každý, kdo nad tím jen trochu přemýšlí ... Nu, za přečtení to asi stojí, ale ...
Také se vám někdy stane, že jste před lety četli nějakou knihu a pak se k ní vrátili... a ona to vlastně nebyla kniha z vašich vzpomínek? Tak tohle je ta moje. Tedy jedna z nich. Četla jsem ji před lety, byla dokonalá. Sandy se ocitne v místě, kde končí vše, co se někdy ztratí (tužka, levá ponožka, CD, někomu půjčená kniha....). Je to naprosto skvělý nápad. Líbila se mi myšlenka, že skutečně existuje místo, kde končí ztracené věci. Je to milé a pronikavé čtení. Tedy taková byla moje vzpomínka. Když jsem se ke knize vrátila cca po deseti letech, byla to hrůza. Trochu mělké vyprávění, které v podstatě nijak negradovalo, prostě se jen odehrávalo něco, co nebylo zajímavé ... a konec?
Něco vám povím - někdy je prostě vzpomínka lepší než skutečnost a jsou knihy, které jsou k jedinému přečtení a měly by mít na obálce upozornění.
Ne příliš vydařené pokračování osudů Rosemary a jejího potomka. Na rozdíl od prvního dílo je dvojka velmi prvoplánová, předvídatelná. Ira Levin je mistrem svého řemesla, do jeho knih se člověk velmi rychle začte a netouží je odložit, ale v tomto případě je to zejména styl, kterým je dílo psáno, než příběh samotný, co vám dovolí knihu dočíst až k ne moc nápaditému konci. Velmi velmi slabé. Jsem z toho smutná.
Pro milovníky detektivních příběhů a napětí je to jistě ideální četba. Nesbo je klasickým případem, kdy s nápadem přichází kvalitní zpracování, potenciál byl vyždímán do poslední kapky. Příběh má učebnicový děj, spád i pointu. Zajímavý příběh zajímavého chlapíka. Jen já osobně mám raději, když je příběh uvěřitelný, zasaditelný do života.
Asi jsem nikdy nic podobného nečetla. Kup této knihy byl víceméně omyl. Když jsem si četla obsah, nabyla jsem dojmu, že je to pro podstatně starší čtenáře. Není. Nevadí. I tak jsem si ji přečetla. Čas od času jsem při čtení zapomínala, že si čtu o malých dětech – o holčičkách, kterým je 11, 12, 13 roků. Občas mi příběh lezl na nervy – ale to bych přičetla věkovému rozdílu mezi mnou a cílovou skupinou, pro niž byla kniha psána. Celkový dojem je ale dobrý – nenásilné (i když očividně prvoplánové) sdělení, že není vše takové, jak se na první pohled zdá. Že v dobrých úmyslech může být skryto zlo a že v lidech, kteří jsou na první pohled zloduši, vězí čistá dobrá duše. Pro malé děti a teenagery dokonalý a pochopitelný vzkaz.
Stejně jako Za zavřenými dveřmi, je kniha téměř od úplného začátku předvídatelná, děj se rozvlekle táhne, jako by tu byla veliká snaha o mnoho stránek, ale obsah by se dal shrnout do jedné kapitoly. Stejně jako předchozí (z mého pohledu prvně čtený) titul ničím nepřekvapí. Mám ráda velké bůmy na konci - extatické rozuzlení a obrovská pointa praskne jako mýdlová bublina. B. A. Paris tohle moc neumí. Závěry jsou očekávatelné, dost zdlouhavé, nepřekvapivé, rozvláčné.. A jak jsem psala - celou knihu tak nějak tušíte, že to tak bude. A ono to tak (bohužel) bude.
První čtvrtina knihy je moře pojmů kolem genetiky. Seznamování s postavami nijak zvlášť nefunguje, nastínění atmosféry je velmi vágní. Poté, co se čtenář přebrodí přes terminologii, konečně začne něco dávat smysl a charaktery postav začnou vystupovat z pozadí. Kousek za polovinou začneme získávat orientaci v čase a prostoru, děj vyplouvá a objevuje se důvod, proč knihu dočíst. A docela dobrý důvod. Druhou polovinu jsem četla téměř jedním dechem. Svižné tempo ve vyprávění a sympatie s některými hrdiny zafunguje. Až do téměř posledních stránek. V průběhu čtení nemá čtenář šanci rozlousknout zápletku, není to detektivka, do hry vstupují nové postavy, nové organizace a vše je tak nějak dost krkolomně uzavřeno a velmi podrobně vysvětleno. Na předposlední stránce jsem si ještě říkala: "Snad to takhle neskončí, snad to bude mít dohru!", nemělo, skončilo to. Zanechalo to ve mne pocit nekompletnosti. Po skvělém vyvrcholení napětí nepřišlo očekávané BUM! Obrovská škoda. Celkově kniha trochu horší průměr.
Kupovala jsem si knihu s vědomím, že se podívám na uprchlickou krizi v Německu docela nezaujatým pohledem - vždyť je to novinář, ti jsou přece nestranní, apolitičtí! Zmýlila jsem se. Je to poměrně jednostranný pohled na celou tuto záležitost. Dokonce mne až překvapilo, že autor sám některé názory komentoval poměrně nelichotivě a nesouhlasně. Takže - pokud si chcete přečíst nezaujatý pohled na věc, nekupujte. Pokud si chcete přečíst osobní a dost zaujatý názor jednoho pána, určitě stojí za koupi (kniha není nijak drahá). Já se s jeho úhlem pohledu neztotožním, zřejmě hlavně proto mi to celé přišlo divné, nepříjemné, nevtipné a místy trochu nevkusné.
Musím říct, že navzdory ohromné reklamě mne kniha zklamala. Slibované pohledy do zákulisí právnických systémů se nekonaly. Hlavní hrdinové jsou nesympatičtí, bylo pro mne nemožné se s nimi spřátelit. Většina děje jsou jen kusé časové úseky a střípky, které jsou tak nešikovně stručné a nekonkrétní, že mi dělalo velký problém vžít se do něj. Konec byl tak neuvěřitelný, že jsem přečetla poslední stránku, pousmála se nad absurditou a celé to "veledílo" odložila do koutu knihovny.
Osobně bych spíše uvítala, kdyby Konzultant postrádal to podivné nadpřirozeno na pozadí. Samotné psychologické hrátky se čtenářovou myslí by pak působily uvěřitelněji a dle mého názoru také hodnotněji. V každém případě se mi kniha četla místy velmi dobře, ale místy pro mne byl děj zdlouhavý. Ovšem to se od 420 stran dalo očekávat.
Bentley Little je výborný autor, který si podle mě teprve tříbí své spisovatelské dovednosti a pohrává si s absurditou ještě malinko neohrabaně. Doufejme, že jeho věk mu nebude překážkou a během následujících let vše dotáhne k dokonalosti.
Pravdou je, že se mi kniha četla dobře. Ale to je tak celé, co dobrého o ní mohu napsat. Příběh se někomu může zdát zajímavý, ale já se do něj nedokázala vpravit natolik, abych toužila po další dávce, a tak jsem se spíše přemlouvala, abych ji dočetla.
Možná mám jen problém s anglickým románem. Možná mi vadil styl vyprávění, přeskakování z podcastu do vyprávění.. Možná jsem příběhu nevěnovala tolik pozornosti, kolik si zasloužil. Ale nepovažuji to za svou chybu - pokud si mne autor nezíská, na své straně tu chybu ani nehledám.
Naprosto otevřeně - není to kniha, která by vše vysvětlila. Je napsána poměrně čtivě, ale jako zdroj znalostí slouží pouze jako informativní spojení věcí, které už musíte vědět a znát. Pánové Hloušek, Kopeček a Šedo jsou sympaťáci, ale při psaní knihy jim nedošlo, že ne každý čtenář je tak široce obeznámen s politickými systémy obecně.