Litocha komentáře u knih
Jakožto Evropanka asi nejsem s to patřičně ocenit několik století staré básně z naprosto odlišné kultury. Některé haiku byly jako zářivé kapky chladivé rosy, chvění větru zachycené a uchované pro desítky generací čtenářů, jiné se dost opakovaly (ať už motivy nebo celkovou stavbou), takže ztrácely na působivosti, některé mě úplně minuly. Minimálně stejně jako básně tak oceňuji poučný doslov, který leccos osvětlil.
Vizuálně nádherné zpracování klasické pohádky, text bohužel trošku drhnul. Nějak jsem třeba nepochopila (pozor, spoiler :-)), proč prvního dne ptáci Jeníčkovy drobečky nesežrali, ale dalšího dne ano (Hrubínova verze s oblázky dává větší smysl). Některé věty působí dost kostrbatě.
P.S. Není to chyba knížky, ale se čtením jsme se asi netrefili do nejlepšího období. Syn je citlivější dušička a začíná nad přečteným přemýšlet, takže opravdu špatně nesl, že macecha nemá děti ráda a chce se jich zbavit. Takže to stálo spoustu vysvětlování a ujišťování a chvíli to vypadalo, že knížku ani nedočteme. Nakonec jsme to zvládli a dalšího dne na přání posluchače znovu, takže obrázky i příběh přece jen zaujaly.
Knížka není špatná, ale interaktivních prvků je tam docela málo a některé úkoly jsou trošku stereotypní. U nás doma máme už raději knížky s příběhem.
Možná si za to můžu sama, už dávno nejsem cílová kategorie. Ale autorka v tom má prsty taky – Simonem mě navnadila, Podělaným navrch už mnohem víc zapadalo do průměru a tady se dostavilo zklamání.
Becky Albertalli sice umí psát čtivě, ale co je to platné, když se tady nic moc neděje, hlavní postava je nesympatická a mnohdy se chová jako husa. Na mě je ta knížka až moc teenagerovská – možná by zasloužilo ocenit, že poměrně hodnověrně(?) odráží pocity a myšlenky a vyjadřování dospívajících, ale mě zkrátka nebaví číst pořád dokola jedno a to samé. Leahina slovní zásoba je dost omezená – všechno a všichni jsou roztomilí a ona je zbožňuje – a dost omezené jsou i její myšlenkové pochody. Vadily mi její hysterické výlevy, paličatost, sobecké chování, dělání z komára velblouda a úmorné neustálé hnípání se v citečkách. A to ani nemluvím o některých nelogických situacích, které se v knížce objevují.
Taky mi u téhle autorky tak nějak začíná vadit to všudypřítomné LGBT – chápu, že pracuje právě s takovými dospívajícími, ale jaká je pravděpodobnost, že se jich sejde hned několik v jedné partě nebo rodině? Jaká je pravděpodobnost, že všichni rodiče okamžitě bezvýhradně přijmou menšinovou sexuální orientaci svých dětí (ne že bych si to nepřála)? Nemůžu se zbavit pocitu, že spisovatelka se snaží po úspěchu Simona do dalších knížek nacpat víc a víc toho, čím poprvé zabodovala, jenže ono to (na mě) nefunguje...
Ale protože náctiletým by se tahle knížka vážně líbit mohla a protože konec byl přece jen o něco lepší než začátek, kousek v hodnocení přidám, aby se knížka vyšplhala alespoň na ty průměrné tři hvězdičky.
Čtivá jednohubka, které dost škodí nepovedený závěr - zkratkovitý, nepravděpodobný (tohle prostě chlap jen tak neskousne), naivní a sluníčkový na všech frontách. Škoda, že si autorka nedokázala vymyslet věrohodnější rozuzlení. Do cca tří čtvrtin knihy to sice není nijak originální (podobných zápletek už bylo a ještě bude) a dost předvídatelná, ale zato svižně plynoucí kniha s občasnými úsměvnými momenty.
Sečteno a podtrženo - není to nic, k čemu bych cítila potřebu se vracet, ale na odreagování za letních veder docela dobrá volba (a jejím čtením navíc nestrávíte příliš času). A jestli vyzkouším další knihu téhle autorky? Ale proč ne.
Úžasný, propracovaný svět, ve kterém je pořád co objevovat, doplněný o drobné příběhy ze života. Jejich srozumitelnost, jednoduchost a reálnost oslovily nejen našeho prcka, nadšené komentáře slýchám i od dalších rodičů. Myšky u nás zkrátka zabodovaly - u malého i velkých (dokonce odsunuly do pozadí Čtyřlístek, který do té doby vše válcoval).
Pro mě zatím nejpovedenější myší příběh. Kromě tradičně neskutečně propracovaných detailů domu myšek oceňuji, že tentokrát se jedná o jeden příběh s postupně se vyvíjející zápletkou a některými momenty, kdy jde o víc než jen o zábavnost (třeba že peníze na pouť si musí myšky vydělat nebo vyrovnávání se s tím, že maminka musí do práce, a tak zařídila dítěti hlídání).
P.S. Dostaly mě dotazy našeho myšáka u obrázku jízdy ve vozíčku: "Proč řídí Julie? A kdy bude řídit Sam?"
Nic, co by mě dostalo do kolen, ale na rozdíl od knížek podobného typu měla tahle aspoň nějaký děj. Jen mi prostě tihle arogantní machři, ze kterých všem ženám, které potkají, vlhnou kalhotky, přestože (nebo protože?) s nimi ten chlap zachází jako s onucí, moc (vlastně vůbec) neimponují (a Gillian se pro změnu uměla chovat jako slepice). A originalitu u takových knížek nikdo nečeká, že ne? Pokud ale nepředpokládáte nějakou věrohodnost a použití mozku a nevadí vám hrubší výrazy, nemusí být tahle pohádka pro ženy tak špatnou volbou.
Příběh s multikulturním vyzněním mi nepřišel nijak originální, ale byl milý, bohužel mi ale moc nesedly ilustrace.
Tahle interaktivní knížka měla u nás úspěch, syn ocenil dobře vymyšlené odkrývací prvky (třeba netopýr je úžasný), já nekýčovité ilustrace.
Zajímavý koncept, ale příběh byl kvůli tomu zbytečně zamotaný, místy nelogický a těch veletočů tam bylo až moc. Některé pasáže na mě působily křečovitě. A u knížky pro děti bych uvítala větší písmenka. Bylo ale zajímavé sledovat rozdíly autorských stylů. Někteří spisovatelé mi seděli více, někteří méně, ale tak už to bývá.
Odhodlat se k četbě mi trvalo docela dlouho - snad že mi kniha na první pohled připadala až moc inspirovaná Lichožrouty. Hned po začtení jsem ale byla vyvedena z omylu a ve výsledku mě Poťouch bavil víc než Šrutova kniha.
Koncept je hezky vymyšlený. Příběh je dostatečně srozumitelný dětem, ale díky přehršli nápadů a zajímavých formulací ho ocení i dospělý. Líbí se mi, že není okatě výchovný, ale přesto přináší mnohé náměty k přemýšlení.
Zatímco zimní varianta knížky se mi docela líbila (asi čtyři povídky stály za přečtení), tady byly prakticky všechny průměrné nebo rovnou podprůměrné. I ta Stephanie Perkinsová, která je normálně sázkou na jistotu, tentokrát nějak neoslnila.
Zase se ukázalo, že povídky nemůže a neumí psát každý. Některé měly docela zajímavý námět, ale žalostně selhalo zpracování. Některé byly plné nesmyslných situací a dialogů, některé měly dost otravné hrdiny/hrdinky, jiné byly nedotažené, uspěchané a useknuté, nevěrohodné (hlavně co se týče popisovaných vztahů a citů). A ani grafická úprava knihy mě neuchvátila, ta zářivá sluníčka mi připadala laciná a k atmosféře knihy se nehodila (a taky se mi docela špatně četla ta malá písmenka).
Od letních příběhů bych čekala více pohody a bezstarostnosti, tady byly povídky chvílemi spíše ponuré. S klidným svědomím bych tedy doporučila jen Tisíc způsobů, jak by se to všechno mohlo pokazit a s přivřenýma očima ještě tak dvě další.
Hlava, šupiny, jazyk, ocas - 3* - Líbilo se mi, že se povídka odehrávala během delšího časového období.
Konec lásky - 3* - Docela příjemné.
Poslední bitva v Krváku - 2* - Fantasmagorie.
Zvrácená rozkoš - 1* - Naprosto o ničem.
Za devadesát minut zabočte na sever - 3,5* - Počátek Marigoldina příběhu byl lepší.
Suvenýry - 3,5* - Hezky zachycené pocity dospívajícího.
Setrvačnost - 3* - Pěkná výchozí myšlenka, ale dalo se z toho vytěžit víc.
Milostný labyrint - 2* - Tohle na mě působilo jako parodie (a parodie nemám ráda).
Hodně štěstí a na shledanou - 2* - Nesnesitelná hlavní hrdinka, nevěrohodný vztah.
Zbrusu nová atrakce - 2* - Nevěrohodné prostředí a dost naivní vyústění.
Tisíc způsobů, jak by se to všechno mohlo pokazit - 4* - Konečně fajn letní příběh s uvěřitelnými postavami.
Mapa perfektních maličkostí - 3* - Zajímavý námět, ale celkově rozvláčné a pointa mě do kolen nedostala.
Samotný příběh byl možná tentokrát trochu slabší, vrah poměrně snadno odhadnutelný, tempo celkem pomalé. Docela mě bavilo, že hodně pozornosti bylo věnováno Evě a jejím blízkým, dokonce vyšlo na světlo i jedno tajemství. Eviny otázky "proč se to říká takhle, a ne jinak?" už mi začínají připadat samoúčelné, chování postav je (bodejť by ne) často dost předvídatelné. Pořád čtu o Evě hodně ráda, ale tentokrát mě knížka výrazněji nezasáhla.
Výborný nápad, výborné provedení. Mnohé básničky pobavily a potěšily, jen je škoda, že je knížečka tak útlá. Kdyby tak měla aspoň trojnásobný rozsah...
Vizuální podobu miluji od dětství (ze samotného večerníčku jsem si ale moc nepamatovala), pan Smetana se tady opravdu vytáhl. Hlavní myšlenku příběhu oceňuji a konec je povedený, ale děj je na mě příliš epizodický (čekala jsem větší provázanost) a průběh jednotlivých příhod dost jednotvárný. Z Preusslerových knih u mě vede Čarodějův učeň, ale nějakou další ještě ráda zkusím.
Ne že by první díl bylo nějaké veledílo, ale aspoň byl přes zbytečné melodrama čtivý. S druhým dílem už to bylo horší - no, aspoň jsem ho dočetla. A tenhle? To se nedalo. Stokrát nastavovaná kaše o ničem, nevěrohodné postavy bez alespoň náznaku hloubky, cukrkandlové, až z toho bolí zuby. Avizované vtipné škádlení a drama se jaksi nedostavily. A vášeň? Popravdě mi bylo úplně putna, co spolu dělají.
A vlastně mi od autorky přijde jako celkem drzost zneužívat Shakespeara na tohle. Ale jestli si ho díky tomu někdo přečte...
Tohle se Václavu Čvrtkovi tak docela nepovedlo. Panenka je většinou dost bezradná, ale proti ňoumovatému zženštilému Emanuelovi je ještě za hrdinku. Zarazily mě i xenofobní motivy - turecký měsíc nebo nebohý Ibrahím to mají spočítané už předem. Českou holku si přece nevezme nějaký cizák.
Samotné příběhy jsou jednoduché, místy nelogické a schematické. Naštěstí je občas oživují zdařile vykreslené postavy. Takový Burásek nebo Praskavec vzbuzují u našeho tříletého kloučka záchvaty veselí. Já ale knížkou uchvácená nejsem a milé ilustrace to nezachrání.
Obecně mám raději knížky o Krtkovi s příběhem, ne jen básničky k několika ilustracím vytrženým z kontextu, ale tady to vůbec nevadí. I Žáčkovi se tentokrát říkanky povedly. Tahle knížečka u nás momentálně patří k oblíbeným.
Od Bruknera bych čekala o něco zajímavější verše (Obrazárnu mám docela ráda), tyhle říkanky byly místy neohrabané a místy moc neodrážely dění na obrázcích.