LogoloG komentáře u knih

Korán mne překvapil.

Především svou monotematičností. Obsahuje vlastně jen jedinou věc: "hej vy pohani, Bůh je sakra jen jeden, to si laskavě uvědomte a koukejte v něj uvěřit a chovat se podle toho, jinak se budete smažit v pekle." Ostatní působí jako příležitostné ozdoby, které se na tuto základní "dobrou zvěst" navěšují.

Zajímavé je sledovat vývoj koranické zvěsti - podle toho, jak to Mohammed potřeboval a situace vyžadovala. Díky Hrbkovi za toto chronologické (patrně velmi dobré) uspořádání a za jeho poučený komentář i úvodní studii.

V prvním období jsou súry svěží, rytmické, pádné a poetické, plné obrazů a obratů. Zároveň však velmi tvrdé - Hodina přijde a každý bude zvážen a už nebude odkladu. Později ztrácejí svou svěžest, jsou až nudně monotematické, rozvleklé. V Medinském období stoupá apetit, objevují se příkazy a zákazy, výzvy k poslušnosti a loajalitě prorokovi.

Na svou dobu a prostředí jistě zvěst převratná, oceňuji řadu etických příkazů s důrazem na milosrdenství, pohostinnost, poctivost etc. Nicméně mám velký problém s obrazem Boha, který Mohammed přináší - ač jest titulován Milosrdný, působí spíše jako nerudný dohližitel, který každého vidí a kontroluje, a těm, kdo v něj neuvěří, to se zadostiučiněním pěkně nasolí, aby poznali čemu se tak vysmívali. S tím se nevysvětlitelně mísí jakýsi fatalismus, determinismus - Kdyby Bůh chtěl, jistě by všichni uvěřili. Bohužel asi nechce.

Podivně na mě také působilo vykrádání biblických látek v evidentně posunutém pochopení. Mohammed Písma nečetl, znal je z druhé či spíš z třetí ruky, to jest z rabínské literatury, z apokryfních evangelií atd. Vše si upravuje k obrazu svému, postupně rozvíjí a doplňuje, čímž se zaplétá i do rozporů. Naivně předpokládá, že předchozí "Písma" byla seslána podobným varovatelům a že obsahují přibližně to, co Korán. Kupříkladu pokládá Marii, matku Ježíšovu, za Mojžíšovu sestru (žil cca 1200 let před Kristem) a křesťanskou Trojici právem kritizuje, vždyť se podle něj skládá z Boha, Ježíše a Marie.

Kromě toho přebírá látky arabské, populární romány, víru v džiny.

Oceňuji prý nejdůležitější verš Koránu: "Nebudiž žádného donucování v náboženství." (2:256). Kéž by tak byl opravdu brán! Bohužel se najdou i verše jiné, pozdější, když Mohammed začínal mít ve vyhrocujících se sporech navrch.

Ať už Mohammed věřil, že k němu mluví Bůh, nebo že k sobě mluví sám a sledoval vlastní cíle, nemohu přijmout Korán jako "věčné a nadčasové zjevení Pravdy, nestvořenou knihu Boží". Z Koránu si lze vzít leccos. Jistě může posloužit jako inspirace k lepšímu životu, ale bohužel má také silný aktivizační náboj, který v kombinaci s černobílým dělením světa na My X Oni, nemusí být úplně "halal".

23 11.06.2016

Před 70 000 lety byli naši předci bezvýznamnými živočichy kdesi v zapadákově východní Afriky a neměli na svůj ekosystém o moc větší vliv než třeba gorily, svatojánské mušky či medúzy. Kdo by tušil, že jednou, a to takřka lusknutím prstu, budou se procházet po Měsíci, štěpit atomy, luštit genetické kódy nebo psát knihy o vlastní historii?

Strhující příběh o tom, jak a proč se tato bláznivá představa stala skutečností, vypráví izraelský historik Yuval Noah Harari ve své knize Sapiens, která se brzy po svém vydání roku 2011 stala mezinárodním bestsellerem a dosud byla přeložena do více než 40 jazyků. Zachytit lidské dějiny v jediné knize o 400 stranách jeví se přinejmenším jako výzva, snad i jako drzá troufalost. O to více však překvapuje elegantní lehkost a jiskřivá pronikavost, s níž se Harari tohoto úkolu ujal a s níž sklenul impozantní myšlenkový oblouk.

Hlavní Harariho tezí a leitmotivem celého díla je tvrzení, že za úspěchem Sapiens stojí epochální vynález: jazyk. Právě díky symbolickému systému umožňujícímu fikci, získal totiž Sapiens schopnost kooperovat efektivně a flexibilně ve velkých počtech. To je možné jen skrze imaginární příběhy, skrze mýty o duchu našeho kmene, o velikých bozích na nebi, o posvátných zákonech, o legitimitě panovníka, o poslání našeho národa, o lidských právech, o penězích a společnostech s ručením omezeným, zkrátka díky sociálně konstruované realitě. Homo Sapiens je především Homo poeticus, tvor vyprávějící příběhy, z nichž splétá složitou síť, které říkáme kultura. Odvíjení těchto příběhů, jemuž říkáme dějiny, Harari ve své knize s mimořádnou literárností rekonstruuje.

Mezi nejpozoruhodnější pasáže knihy patří Harariho provokativní líčení zemědělské revoluce coby pasti, do níž člověka vlákala pšenice a odsoudila jej tak k 10 000 letům dření na poli, filosofující kapitola věnovaná historii lidského štěstí, totiž otázce, zda se Sapiens postupem dějin stával šťastnějším, či provokativní výhled na lidské perspektivy v 21. století, které je podle autora pro Sapiens nejspíš stoletím posledním. Ne však proto, že se náš druh zničí, nýbrž proto, že se vylepší. Po Homo Sapiens přijde Homo Deus, vědomý inženýr vlastní DNA i vlastních fiktivních příběhů.

Kniha vyniká dramatickým spádem, inteligentním humorem a nadsázkou, odvahou k suverénní zkratce, osvěžujícími příklady, a konečně schopností jednoduše a jasně vystihnout jádro problému bez jeho přílišného zploštění. Svým spojením vypravěčského mistrovství s erudicí představuje příklad odborně-popularizační knihy par excellence a aspiruje na vytvoření velmi vlivného narativu, který osloveným rozšíří perspektivy jejich fikčního světa netušeným způsobem.

15 05.06.2017

Když jsem četl Proroka, Prorok četl mne.

8 12.09.2017

Brilantní esej vynikající jak pronikavou hloubkou, tak jasnozřivou výškou, a přitom věcný a srozumitelný. Začíná jako osobní politologická úvaha, postupně se transponuje do poloh filosofických, týkajících se lidství vůbec a jeho dvou základních možností - žít v pravdě / žít ve lži, a končí otevřeně a utopicky jakoby náboženským vzmachem sahajícím kamsi "za" či "před" k tajemnému Počátku i Cíli, který je vždy již "tu" jako nejhlubší, nejbližší i nejvzdálenější, skrytě zjevná dimenze skutečnosti. V obratu k této niternosti, v existenciální revoluci, vidí autor naději pro člověka i svět. Kladu si otázku, jak a proč se to může stát a co pro to mohu udělat.

Text na mne působil svou věcnou prorockostí, klidnou sebedůvěrou, poctivou důkladností a zejména svou zaujatostí životem. Zdálo se mi, jakoby si autor text vychutnával. Já také.

8 09.10.2016

Geniální. Přečteno jedním dechem, nadšený smích, vlhké oči, překvapení, nesouhlas a brouk v hlavě. Takže to účinkuje asi podobně, jako to účinkovalo tehdy před dvěma tisíci lety. Je to plné života!

5 15.12.2018

Perfektní a oči rozšiřující knížka. Svěží, překvapivě barvité a šťavnaté čtení, které Vám změní pohled na svět. Málokdo to tuší, ale Bohumil Hrabal měl důkladně načtenou západní i východní filosofickou a náboženskou tradici a všechny ty velké myšlenky strašně zajímavým způsobem přežvýkával, a pak je hravě a originálně vplétal do svých textů. I když to často maskoval humorem, pábitelstvím, vulgaritou či zdánlivou banalitou, jeho dílo má další vrstvu, druhý plán. Daleko větší hloubku, která na mnoha místech prosvítá. Myslím, že ho vlastně můžeme považovat - proč to neříct - za jednoho z největších českých mystiků. Pokud Vám tohle tvrzení zní podivně, knížku si přečtěte - a bude Vám jasné proč. No a objev těch neznámých Hrabalových nahrávek? To je dokonalá perlička na dně, respektive třešnička na dortu.

"Neustále trnu, že lidé netrnou, jak je ten život krátký, tak málo času... každé ráno se divím, že jsem dosud neumřel, pořád jsem v prodlení, že zhebnu dřív, než si zablázním podle svého gusta." - Bohumil Hrabal

4 27.03.2024

Cítím, že to, co ve mně bylo dobrého, mě zvolna opouští, a připadám si den ze dne pozitivnější.

Majstrštyk.

4 07.07.2018

Nejlepší kniha o mužství, kterou jsem dosud četl (z cca 10 titulů)...
Věnuje se komplexně mnoha důležitým tématům, takže je reprezentativní, není rozvleklá, to podstatné umí zhuštěně, zajímavě a srozumitelně, nikoli však banálně, podat... Chválím analýzu příčin současné krize mužství a líbí se mi i myšlenka "osvobození muže". Nemohu než doporučit ke čtení a promýšlení všem mužům (a ženám)...

3 11.07.2017

O některých věcech se více řekne mlčením než mluvením. To platí i o této knize. Číst bronz, mluviti stříbro, mlčeti - zlato. Milovati - nebe.

3 08.08.2016

Vynikající úvod do moderní ukrajinské historie podaný velmi čtivou formou. Oba autoři jsou kompetentní a mají k tématu co říct. V rozhovoru samotném se hezky místí a doplňují akademické znalosti a vědecký nadhled s osobně laděnými otázkami a pohledem angažovaným. Kniha rozhodně stojí za přečtení - a vzhledem k příjemnému rozsahu (180 stránek řádkováním 1,5) je možné ji přečíst za odpoledne.

2 04.03.2023

“Lidé prosili jednoho rabiho, jehož dědeček byl Baal Šemovým žákem, ať jim vypráví nějaký příběh. Příběh, odpověděl, se má vyprávět tak, aby dokázal pomoci sám o sobě. A pokračoval: Můj dědeček byl chromý. Jednou ho prosili, aby vyprávěl něco o svém učiteli. A tak jim začal líčit, jak svatý Baal Šem při modlitbě skákal a tančil. Můj dědeček vstal a vyprávěl, a vyprávění ho strhlo natolik, že najednou začal sám skákat a tančit, aby ukázal, jak to dělal mistr. V tu chvíli se uzdravil.” - Martin Buber

Tato kniha skutečně způsobuje to, o čem vypráví ~ a to se v literatuře o chasidismu vidí jen vzácně. Nejlepším doporučením pro ni budiž skutečnost, že se ze mne po jejím přečtení stal poloviční chasid.

2 19.10.2022

Psina jak má být.

2 11.06.2017

CITÁT

Úkolem církve je vnášet do tohoto světa víru, lásku, naději, nebo jinými slovy, zpřítomňovat na této zemi přicházející Boží království. To znamená být zároveň prostředím hluboké autentické spirituality (o kterou usilují stoupenci resistentní identity) a zároveň otevřeným společenským hnutím (jak se snaží stoupenci plovoucí identity).

2 12.03.2017

Nemám slov.

Duchaplné, svižné, aktuální a nové obzory otevírající. Neškodilo by zajet o pár sáhů hlouběji. Oceňuji chytrou koncepci rozhovoru, spletenou ze tří pramenů: Osobnosti + Místa + Prostředí. Díky tomu před čtenářem postupně vyvstává bohatá mnohovrstevnatost Putnova života a intelektuálního světa. Přesto jako by něco chybělo, nějaká větší syntéza či snad nějaký delší volný proud... Určitě stojí za čtení! Dávám 90%

2 10.12.2016

Prosté, moudré, krásné.
Takto žít!

2 25.10.2016

Pochopitelně, Vaše Eminence, že své téma dokonale ovládám, však není zas tak obsáhlé. Koneckonců, s Bohem se znám velmi dobře (naposledy jsme spolu jedli minulou neděli) a beze všeho vám vysvětlím, jak o něm dnes mluvit. Konečně tu máme evangelizaci s prstem v nose! Misie jako po másle! Prorocké učení pro samouky! Odejdete odsud s úžasným návodem, osvojíte si něco křesťanské prodejní techniky a apoštolského marketingu. Budou z vás reklamní agenti pro neviditelno a své posluchače přilákáte snadněji než světový pohár, prezidentské volby nebo americký seriál. (…) Ale já jsem tu, abych napravil slabiny jeho evangelia a apoštolů. Řeknu vám, jak na to, aby „On“ byl zajímavý, „vstřícný“, „občanský“, „ekologicky trvale udržitelný“, zkrátka aby mu nikdo neodolal, mám-li mluvit jako kalvinisté a obchodníci s luxusním prádlem. Nastudoval jsem to z knihy „Jobs“. Totiž stejně jako iPad, dal by se vyrobit i nějaký iGod, a konkurenty z jiných náboženství by bylo možné rozdrtit stejným způsobem, jako jablko rozmázlo ostružinu, tedy budu-li používat příměr s Apple a BlackBerry. Račte tedy blíže, dámy a pánové, jsem koordinátor projektu zjevení a kejklíř s absolutnem, který dokázal Slyš, Izraeli prohnat auditem, a ukážu vám, jak z věrouky Boží udělat žádané zboží!
(...)
Lze to říci takto: pravdivá lidská řeč má přinášet i pravdu o lidské existenci; ovšem co to je, ta pravda o lidské existenci? Že existuje nějaká radost ze života a že umřu. Řeč je hluboká pouze tehdy, když odráží vědomí smrti i touhu po radosti. Je pravdivá, pouze když snese tento rozpor lidského údělu: „Chci radost, a přece je mi souzena smrt, a to nejen fyzická, ale i smrt mravní, duchovní, která mě odvádí od dobrého.“ Tento rozpor v lidské řeči ústí ve volání, ve výkřik obracející se ke Spasiteli. Vezměme si obyčejné „miluji tě“. Když někomu říkáte „miluji tě“, a Bůh ví, že se to stává každému, ať je jakékoli víry, jak těch pár slov dovést do důsledků? Připusťme, že tato slova budou držet slovo, tedy že já nebudu lhát, že to „miluji tě“ řeknu po pravdě – co to bude znamenat? Znamená to: „Jsem šťastný, že existuješ, a uznávám, Jiřinko (předpokládejme, že se moje milovaná tak jmenuje), že tvoje existence je vzácný dar.“ To je totéž jako: „Chci, abys byla, Jiřinko, ty a ne nějaká jiná, a stále a víc.“ To znamená i: „Chci tvoje dobro, ti voglio bene.“ Ano, ti voglio bene, ale jak budu umět zabránit zkáze, nevěře, nízkosti? To dobro, které pro tebe chci, dobro života tryskajícího jako pramen, tvého stále zářícího obličeje, však nemám schopnost ti dát. A to nevýslovné, k němuž láska směřuje, tvrdě narazí na nevyslovitelné.

2 19.08.2016

Další kniha, která mi změnila (prohloubila) a ještě změní život! Týká se toho nejcennějšího, co člověk má - času a pozornosti.

Pokud pracujete hlavou, studujete anebo jste prostě jen nespokojeni s roztříštěností moderního světa, sociálních sítí a vlastního času, povinná četba. Čím dřív, tím líp. Paráda. Doporučuju. Fakt. Prostě si to přečtěte! ;-)

1 15.12.2018

Úžasné dílo!

11.02.2017

Nesmírně užitečné dílo pro zorientování se v oblasti religionistiky. Místo jedné z dalších interpretací nabízí systematickou metodologickou úvahu o různých interpretačních rámcích. Přesvědčivě a vyváženě dokládá hlavní tezi "Měřítko vytváří jev" na jednotlivých optikách či přístupech k předmětu - kritice náboženství, sociologii náboženství, psychologii náboženství, fenomenologii náboženství a náboženství zevnitř a tento vějíř ještě doplňuje úvahou nad rolí kontextu pro každou interpretaci a nad situací plurality interpretací.

Rád bych objevil podobně skvělé rámcové úvody i do jiných humanitních oborů.

07.01.2017