Lomeril komentáře u knih
Po nějaké době jsem se k ní vrátila. Děj samotný je prostinký a působí spíš jen jako průvodce čtenáře od jednoho zamyšlení k dalšímu. Crichton by fungoval jako výborný popularizátor vědy, jako romanopisec se ovšem také neztratí.
(SPOILER) Možná jsem měla velká očekávání, protože Veronika Matysová pořádá kurzy pro spisovatele, ale i když jsem se snažila hodnotit knihu, jako bych to nevěděla, bylo to těžké a k dočtení jsem se musela nutit. Několikrát kniha málem letěla do kouta (naštěstí jsem měla výtisk z knihovny, který jsem nechtěla poškodit), jak mě autorka naštvala. Autorky si vážím za její práci pro spisovatelskou komunitu, nicméně tady hodnotím knihu, ne osobu autorky.
Začněme pozitivy - svět a jeho historie jsou dobře propracované, oceňuji vizuální rozmanitost různých národů. Základní nápad s řetězcem Osmi se mi také líbil a pasáže minulých generací, jak se řetěz skládal, jsem si užívala ze všeho nejvíce - příběhy se neopakovaly, a mnohogenerační sága nás vzala po celém kontinentu. Autorka má také velmi dobře zvládnuté řemeslo, text se dobře čte.
A teď pár slov k vysvětlení nízkého hodnocení. Má několik hlavních důvodů
- Struktura tohohle příběhu je chaotická. Autorka si pod sebou opakovaně podřezává větev v podobě spoilerů na zbytek příběhu. Příběh začne v podstatě odprostředka, takže celé první dvě třetiny je jen těžké cítit nějaké napětí, protože víme, jak to dopadne, a jen čekáme, až se tam příběh tedy konečně doklopýtá. Pak se obě linie konečně spojí, jen aby příběh dál přeskakoval, dopředu nás varoval, že se stane to nebo tamto. Časté vyprávění různých postav o jejich minulosti (a to i u postav, které nejsou zrovna nejsdílnější) evokuje cimrmanovské "víte, to bylo tak".
- Postavy. Já jsem čtenářsky odchovaná Tolkienem, takže nemám obvykle problém se vyznat i ve větším ansámblu postav. Tady jsem byla ztracená. Postavy, obvykle navíc představované po skupinách, pro mě představovaly jen jména na papíře, ani jediná na mě nepůsobila živě. Navíc cca ve 2/3 knihy většinu dosavadních postav opustíme a začína se nanovo s úplně novými skupinami postav, což... není nejšťastnější. Postavy a jejich názory se objevují a mizí, jak se to zrovna hodí.
- Teď následuje velký SPOILER - Děj v závěru má sice dobrá odhalení, ale několik posledních kapitol je možných jen proto, že většina postav se chová jako idioti a zároveň náhoda hraje někomu do karet. Runě jasně řeknou, že podmínkou řetězu Osmi je, aby matka byla prvorodička. Runa moc dobře ví, že není, ale radši by je nechala zabít svoje dítě, než aby to přiznala? Kdyby jim řekla, že její dítě není to pravé, možná by neměli důvod je zabíjet. Kdo sakra tahá malou holku na záchrannou misi? A arhání si jen tak vychovávala Runina bratra celá léta, prostě pro případ, že by ji náhodou potřebovala vydírat? (Chápu na co koho potřebovali, ale nebylo by lepší nechat Runina bratra odpočívat v pokoji a jako páku proti Runě použít Henin - měli ji při únosu přímo pod nosem). A stejnou náhodou je to teta chlapce kterého Nara kdysi zabila? A plukovník se po letech probudí z komatu právě včas, aby mohl zasáhnout do děje? Na můj vkus už je tam těch náhod trochu moc.
V závěru bych řekla asi tolik: Hodina Psodava trpí přílišnými ambicemi. Autorka se snaží hrozně moc příběhu a vývoje a worldbuildingu nacpat do příliš krátkého rozsahu. Vymyšlené je to dobře, kostra je dobrá, ale protože se nikde není čas zastavit, člověk se nestíhá zorientovat, užít si něco, svět nemá moc barev a chutí, jen občas a v náznaku. Opakovaně jsou zmiňované grinolie, ale dodnes si nedovedu představit, co to je. Bylo by lepší buď příběh rozdělit do více dílů a nebo proškrtat některé události, které nemají tak zásadní vliv. V Hodině Psodava je totiž podle mě schovaný dobrý příběh, jen bohužel není moc vidět.
(SPOILER) Jméno Michaela Merglová je zárukou kvalitního počtení a s každou další knihou se ještě zlepšuje. Tady už se odchýlila od formátu navazujících povídek, který sledovala v předchozích dílech a který jí neuvěřitelně sedí, a i když jsem měla občas pocit, že tempo je na tak dlouhý text možná až příliš zběsilé, dovedla příběh do hořkého konce. Hořkého pro postavy, ne pro autorku, která se neštítila vykreslit hnusnou válku do posledního beznadějného detailu. Tam, kde první díl byl místy až rozverně dobrodružný a druhý spíš poeticky tragický, tam je třetí díl depresivně realistický. Ke konci na mě toho utrpení bylo skoro až moc, ocenila bych aspoň záblesk nějaké naděje pro hlavního hrdinu (protože ačkoliv by se někomu mohlo zdát, že je to Cuchenan, není to pravda, tohle je Minangarův příběh - ale pokud jste za hlavního hrdinu považovali Cuchenana, nebojte se, nejste jediní, kdo udělal tuhle chybu. Jen na ni nedoplatíte tolik jako Símiran). Pokud máte víc než dvě oblíbené postavy, alespoň jedna z nich pravděpodobně umře. A pokud tenhle komentář Michaela Merglová čte: prosím, prosím, prstíčkem škrabu, o spin-off o Eoghamovi a Mordycovi. Oba dva mě chytili za srdce tak moc, až mě mrzí, že to nebylo celé o nich.
Tohle se bude hodnotit těžko, ale což, jdeme na to. Nápad skvělý, řemeslo zvládnuté. Některé metafory a úvahy zajímavé. Psychologie postav v teorii propracovaná, praxe místy poněkud pokulhává. Ale celé je to jaksi plytké. Budou následovat SPOILERY, kdo je nemáte rád, nečtěte.
Kniha podle mě nedokáže držet pozornost na důležitých věcech. Velká pozornost je věnována přátelství Ghidy a Moniky, které ale ve výsledku nemá absolutně žádnou roli. Celá kapitola je věnována jednomu ránu, kdy hlavní hrdina zaspí do práce, abychom po několika stránkách zjistili, že celá událost nemá na děj ani v nejmenším vliv. Přes polovinu knížky posloucháme místy dost únavné vzdychání po Kristýně, které ve člověku nevzbuzuje sebemenší sympatie (jestli, tak spíš s Kristýnou, na kterou se upnul chlap, kterému jasně dala najevo, že nemá zájem) a které by slušelo spíš patnáctiletému uchu než dospělému chlapovi. Ztroskotat v oáze uprostřed pouště je očividně nejlepší zábava na světě. A konec by se dal nazvat až odfláknutým - Adam se rozhodne, že nakonec Operaci Pouštní včela provede, protože prostě proto? Pochopila bych, kdyby na něj velení tlačilo, pochopila bych, kdyby se obětoval, aby nepovolali Elsu, která byla zřejmě jako náhradník, ale tak, jak to bylo podáno mi jeho motivace zůstává záhadou. Ke třem hvězdičkám jsem se ale přiklonila kvůli Avi Peresovi, který zůstává nejzajímavější a nejsympatičtější postavou celého románu, kvůli některým velmi zdařilým pasážím (při popisu pouštního vzduchu jsem měla pocit, že tam opravdu jsem), kvůli velmi zdařile podaným blízkovýchodním reáliím a taky pro celkovou logiku příběhu, která až na drobné výjimky funguje a dává smysl.
Čistokrevný ohňostroj praštěných nápadů, ve kterých nemá smysl hledat smysl, ale které dýchají milým, hravým humorem, že se občas přistihnete, že na ně myslíte i v těch nejméně vhodných chvílích (já se například už nejsem schopná podívat na bustu Jana Ámose Komenského, aniž bych se začala přihlouple hihňat).
(SPOILER) Váhala jsem mezi 4 a 3 hvězdami, ale vzhledem k tomu, že jsem knížku shltla jedním dechem, tak jsem se přiklonila k lepšímu hodnocení. Příběhu by možná slušel spíš povídkový formát, takhle je to celé trochu natahované. Postavy jsou místy až moc velcí supermani, hlavně Lišák, který by podle mě měl přestat chodit někde cca v polovině, a pak samozřejmě záverečná scéna s požárem, která je až trochu přitažená za vlasy. Ale příběh je správně hororový (netopýři!), přestože tenhle styl není úplně můj šálek čaje, jednání postav je uvěřitelné a velice jsem oceňovala lehce ubíhající styl vyprávění a krásnou práci s jazykem.
Mám v tomto případě jednu jedinou výtku - kdyby autorka přidala všem postavám deset let, bylo by to všechno daleko uvěřitejnější. Ale jinak... jinak není co vytknout. Postavy fugnují každá samostatně i jako tým, Kaz vždycky něčím překvapí a jen málo knih vám poskytne tolik citátů pro každou příležitost.
Styl Luisy Novákové by mi, soudě podle všeho ostatního, co čtu, neměl ani trochu sedět. Nicméně sedí a po nějaké době zjistím, že nejsem vůbec ochotná knížky odkládat. Recenzi píšu až po druhém přečtení, které jsem si užila víc než to první. Pomalé tempo mě ze začátku nutilo číst rychle, takže jsem spoustu věcí přehlédla a ocenila je až napodruhé, když jsem nikam nespěchala. Postavy člověku přirostou k srdci, i ty, jimž je věnován jen malý prostor (za mě Atyhérská kněžna Kailiné a její dcera, nebo i knížecí syn Toaryl). A ty, které dostanou mnoho prostoru, si člověk rovnou zamiluje, ať už je to bandita Tarymin, princezna Antaré a samozřejmě nemohu zapomenout na až téměř dokonalého Zaryhena, stíhaného démony minulosti.
Bílí havrani nejsou kniha pro každého. Ale pokud si k ní najdete cestu, nebudete litovat.
Příběh Arthura, Caointiorn a ostatních znám vlastně od počátků, to mi ale nebránilo si ho užít znovu v revidované, finální verzi.
Musím říct, že scény v době dětství neměly chybu. Autorce se daří dokonale vystihnout dětský způsob myšlení se všemi jeho klady a zápory, aniž by to vyznělo příliš naivně nebo naopak přehnaně dospěle. Dlouhé pasáže s problémy dospělého Arthura slibují další příbehy z Aldormy, ale čtenář se vlastně nedozví, o čem příběh Arthurova syna a jeho kamaráda bude, nicméně pozornost čtenáře není odvedena od mladého Arthura a jeho kamarádů.
Caointiorn je nesmírně komplikovaná osobnost, kterou vidíme hlavně pohledem jejího nejlepšího kamaráda. Její jednání je napsáno tak, že čtenář má možnost pochopit a porozumět, i když třeba nesouhlasí. To ale její osud nijak nezlehčuje a jsem ráda, že byl přidán i dodatek o pokračování Caointiornina příběhu. Přesto je příběh okořeněný i humorem, který nesnižuje jeho vážnost, ale tak nějak ho prohlubuje.
MOHOU NÁSLEDOVAT SPOILERY
První lásky jsou pochopitelně, hlavně se mi líbilo, jak byl popsán vztah Sebastiana a Lucie, kdy on se chová tak, jak se chová vždycky a ke všem, a ona to nakonec pochopí úplně jinak.
Moc se mi líbilo, jak byla popsaná závěrečná bitva, hlavně to, že se soustředila na všechny známé postavy, nejen na hlavní hrdiny. Zejména mě potěšila představa Torka Veilla, jak sráží z koně krále Lidreje.
A nejoblíbenjěší postavou zůstává Kolgar Ladog
Já si vlastně pořád nejsem jistá, co si o téhle knize myslím... Spousta věcí mě štvala, spousta věcí se mi líbila. Některé věci mě štvaly na tři hvězdy, některé se mi líbily na pět hvězd, tak jsem zvolila kompromisní hodnocení.
Začnu tím negativním: hlavní hrdina je hrozně naivní. Na to, čím vším si prošel, na mě pořád působí jako dvanáctiletý, a musela jsem si při čtení připomínat, že mu má být, tuším osmnáct. Je krásné věřit, že si někdo dokáže projít celoživotním opovrhováním a ústrky a neztratit u toho nevinnost, ale Kiro mi přišel spíš jako postava z pohádky, než nějaká reálná. Kniha celá je spíš o vztazích (ke Kirovi), postavy se tak trochu potácejí od jednoho problému ke druhému, problémy vždycky vyřeší a jdou, než narazí na další. A rozuzlení jsem odhadla už někde v polovině (na druhou stranu, abych byla fér, v roce 2019, kdy byla kniha vydaná, asi nebylo tak nasnadě jako dnes). Kromě toho mi trochu chyběly informace o tom, jak fungují Kruhy a duše, ze začátku jsem v tom trochu tápala. Také na to, jak autor skvěle vládne jazykem, mi dialogy ve vážných chvílích občas přišly šroubované a šustící papírem, ačkoliv jindy, když se mezi sebou jen tak pošťuchovali, zase přesně vystihovaly, jak by spolu komunikovali tři teenageři.
A teď k tomu pozitivnímu, ono toho taky nebude málo. Už jsem zmiňovala jazyk, který je opravdu perfektně zmáknutý, Theo Addair se s češtinou místy prakticky mazlí. Kreativní využití nářečí a hovorového jazyka sice není můj šálek čaje (rozčilovala mě i mluva trpaslíků v Zaklínači), nicméně tady přesně plní svůj účel a dokresluje, jak se hrdinové vzdalují od domova. Je vidět, že autor nad peripetiemi cestování opravdu přemýšlel, hrdinové se nevrhnou na výpravu jen tak, čelí velmi realistickým potížím. (Tedy kromě toho, že nevím, čím krmili celou dobu toho psa :) ). Vztahy mezi hrdiny jsou hezky postavené a vykreslené. Kniha se čte snadno, jedním dechem. A Daria jsem si oblíbila z postav asi nejvíc (tedy samozřejmě po Targovi). Jako odpočinkové lehké čtení Na kraj světa funguje skvěle, a určitě si přečtu další díl, protože jsem zvědavá jak to dopadne.
Začnu tím, co se mi nelíbilo, i když toho není nakonec tolik. Začátek je hodně pomalý, váhavý, musela jsem se do čtení nutit. Postavy mají sice své pozadí, ale pořád působí poněkud ploše a některé dialogy šustí papírem. Prostředí je nepochybně hezky vymyšleno, ale bohužel u každého z prvků postapokalyptické Prahy (hospoda U Fleků, vlak, Malá Strana) se děj zastaví maximálně na kapitolu a sjede jen po povrchu, než pokračuje někdy až příliš rychle dál. Což je škoda, ráda bych se o tomhle světě dozvěděla víc.
At teď k těm pozitivům. Ve druhé polovině se děj rozjede a najednou před sebou máte zajímavý příběh, originální frakce v rozvalinách Prahy, spousta věcí začne dávat smysl, napětí začně doopravdy fungovat a ke konci už jsem příběh hltala (scéna s útokem na vlak byla vykreslená opravdu pěkně). Takže konečný verdikt je, že si ráda přečtu další příběhy autorky, které třeba nebudou trpět dětskými nemocemi té první - pak předpokládám, že se nebudu schopná odtrhnout od stránek.
Příběh se zvláštním tempem, parafráze na keltské báje. Bohužel díky tomu, že jde o první díl nechává velmi otevřený konec.
Parodie na šestákové detektivky, která možná nenadchne každého, ale pokud si k ní najdete cestu, vždycky vás zahřeje u srdce.
(SPOILER) Co napsat... SPOILERY! Nakonec jsem zjistila, že mě ze ságy o Geraltovi a Ciri vlastně ze všeho nejméně baví Geralt a Ciri. A tak jsem jejich části jako obvykle spíš proletěla a soustředila se v nich hlavně na zajímavé vedlejší postavy. Celá konfrontace na hradě mi přišla taková odfláknutá (proto jsem také nedala plný počet hvězd - za to a posedlost celého světa, a ne jednoho, Ciriinými intimními partiemi) a Geraltova družina si zasloužila lépe popsané konce. Ovšem je mylné považovat boj s Vigefortzem za vyvrcholení ságy. To přichází až v poslední kapitole, protože zaklínač není o bitvě se zlým černokněžníkem, ale o tom, že vždycky je za koho bojovat.
Na konec můžu jen konstatovat, že v Zaklínači jsem našla všechno, co jsem nevěděla, že chci od Písně ledu a ohně. I když některá rozhodnutí (Galahad, že?) byla odvážná a chápu, že s nimi mnoho lidí nesouhlasí, Sapkowski pracuje s tématy, alegoriemi a podobenstvími tak, jako jen málokdo. A už dlouho jsem u knížky nebrečela tak jako u scény, kde nesou Geralta a Yennefer k lodi. A jsem moc ráda, že konec je ponechaný tak otevřený interpretaci. Díky tomu můžu věřit, že opravdu vystrojili slavnou svatbu a byli šťastní jako v pohádce...
Další Aldormský příběh. V knize mě nejvíc bavily postavy. Vztahy mezi hlavní "čtveřicí" dýchají přátelstvím, které sice nevydrží věčně, ale ty momenty, kdy nejde o dědice trůnu a vyvolenou, ale jen o obyčejné lidi dýchají pohodou. Příběh nemá nouzi o nečekané zvraty, které nepředvídá nejen čtenář, ale i postavy. Poslední část sice trochu povoluje v tempu, ale konec je nabitý emocemi a slibuje potenciál pro pokračování.
V zásadě literární verze béčkového akčňáku - není nouze o lepé děvy (nebo bohyně), souboje se spoustou krve a vtipné hlášky. Pokud čekáte přímočarou zábavu, u které nemusíte přemýšlet, pak je Prohnaný kniha pro vás. Jako prostá akční zábava funguje bezvadně. Pokud v knize hledáte nějakou hlubší myšlenku či nedejbože filozofii, sáhněte raději jinam.
Upřímně, z knihy jsem měla pocit, že si autorka přečetla pár článků na téma "Jak napsat úspěšnou YA" a pak se jimi do písmene řídila. Na knize není nic špatně, ale působí poněkud... mělce. Chybí jí to něco, co by v člověku zůstalo i po dočtení. Takhle jsem knihu odložila a za pár minut už jsem vlastně nevěděla, co jsem četla. Vztahy mezi postavami se vlastně nevyvíjejí, zápletka ale není špatná a má některé zajímavé nápady, přestože téma cestování v čase je vždycky ošemetné a není snadné ho uchopit zároveň inovativně a logicky. Zajímalo by mě trochu víc mechanismus, jak mizení světů funguje.
Preferovala bych epičtější finále a také zůstalo spousta nevyřešených detailů, na druhou stranu jsem si čtení užívala a bavila jsem se u každé stránky. Nečekejte intelektuální zážitek, velké přemýšlení také není dobré (obzvlášť platí pro čtenáře, kteří mají nějaké znalosti biologie a genetiky), ale pobavíte se dobře. Velmi jsem oceňovala důvěrnou znalost akademického prostředí a starých rukopisů, která z knihy dýchala.
Klasická YA fantasy se všemi elementy, druhá polovina výrazně lepší než první. A ke konci některé postavy slibují zajímavou budoucnost.
Na tuhle knihu jsem kdysi úplně náhodou narazila v budějovické knihovně a zaujal mě její barevný přebal. Ještě jsem netušila, co se stane. Poetický příběh se stal jedním z mých nejoblíbenějších a nesmírně ráda se k němu vracím. V srdci je to vlastně pohádka o princezně, která vysvobodí prince ze zakletí. Postavy nejsou černobílé, Plareša je někdy rozmazlená a nerozhodná, Lamart dovede být krutý, ale oba se snaží stát se někým lepším. Doporučuji všem romantickým duším, které se rády zasní nad krásnými slovy.