lord-artoo
komentáře u knih
Návrat Rámy
Arthur Charles Clarke
Při čtení dvojky jsem si vzpomněl na jeden výrok: "Nadbytek stran je neúcta autora vůči čtenáři." Přestože si neumím představit, kde bych knihu krátil, protože důležitost všech epizod je asi stejně vysoká (nebo spíš nízká), rozhodně je to rozvleklé až hanba. Styl psaní není Clarkův, to konečně doznává i on sám v doslovu, a tak je někdy člověk vystaven těžko uvěřitelným dialogům (kdyby takhle psalo mé imaginární desetileté dítě, tak jej jistě pochválím), nebo pasážím, jež si zamilují nezadané ženy po čtyřicítce. Dvojka dozajista dějově dojí jedničku s tím, že volal-li jsem po přečtení jedničky: "Větší rozvoj postav!" mám nyní od rozvojového cukrkandlu dvojky zalepené břicho, až je mi špatně. Zkrátka je to celé někde úplně jinde. Další díly si ovšem možná přečtu, protože... Víte jak funguje telenovela?
Chvalozpěv na Leibowitze
Walter M. Miller
Po půl roce (7.3.2014) musím svůj komentář k Leibowitzovi přepracovat a přidat jednu hvězdičku. Stále knihu nevnímám jako příběhový velediv, ale něco na tom díle mi nedá spát. Ať už je to morální poselství, atmosféra postnukleární éry či postavy, které jsou opravdu lidské, byť mnohdy nesympatické. Millerova ironie mě dráždit nepřestala (vysvětlení postavy Lazara, mutant matky Páně) a skicy tří různých epoch považuji stále za nedostatečně vypointované (možná účel, možná ne; mně by se to tak líbilo více). Něco... něco mě donutilo změnit názor. Asi je třeba, aby si všechny prvky díla v hlavě sedly ...asi tak jako démon jménem Spad.
Ponechávám zmínku o překladu: Jako člověka znalého angličtiny mě trochu trápil špatný překlad některých termínů; to, že překladatel nepochopil, že některé věci mají zkrátka ustálenou terminologii (zejména z církevního prostředí a to nemluvím o citacích z Písma). Abych své žalobě přidal na kredibilitě, budu jmenovat překlad rostliny, jež se podle překladatele nazývá "meskita". Nevím, kolik z Vás ví, co to meskita je? Já to nevěděl. Internet to také nevěděl a to proto, že česky se té rostlině říká naditec nebo také prosopis. Meskita je derivace od anglického mesquite. Trocha translatologické reflexe by byla pro příště na místě.
Kukly
John Wyndham (p)
Po nemastných-neslaných Kukačkách jsou Kukly velmi příjemný překvapením. Wyndham se ukazuje jako vynikající znalec lidské psychiky a současně jako spisovatel, který umí květnatými výrazy nezatížit dějový spád. V rámci žánru je zde vše, co by si člověk mohl přát, ba co víc, kniha nutí k přemýšlení, a tak se stává čitelnou i pro lidi, kteří k fantastice vztah nemají.
Ta obludná síla
C. S. Lewis (p)
Jako teolog plesám nad Lewisovou schopností pojednat velmi poutavě a s lehkostí jemu vlastní nad mnohou životní otázkou v rámci jediného díla, aniž by to působilo násilně. Jako vždy skvěle postihuje otázku Zlého, za povšimnutí stojí též zamyšlení nad vztahem podřízenosti a samozřejmě kouzelné pojednání nad vztahem lásky a manželství. Jako milovník fantastiky už tak nadšen nejsem, ale koneckonců tam do určité míry selhává Lewis vždy. Ta obludná síla stojí v mém preferenční žebříčku (žebříčku teologa) pod Perelandrou, ovšem nad Návštěvníky z mlčící planety.
Devadesátky!
Johana Fundová
Jsem autorčin ročník a nejspíš ze stejně nepochopitelného důvodu jako autorku mě to k devadesátkám táhne, ačkoli jsem tehdá byl jen prcek a pamatuji si je velmi vzdáleně.
Ke knize jsem se tedy přibližoval s očekáváním něčeho skvělého. Těšil jsem se, že se dozvím něco nového o éře svého srdce. Těšil jsem se na příval nostalgie. Těšil jsem se na vzpomínky, o nichž jsem si myslel, že je už nemám. Nic takového však nepřišlo.
Kniha je snůškou neutříděného obsahu bez jakékoli hloubky. U některých kapitol jsem byl přesvědčen, že bych je dokázal napsat lépe a poutavěji, ač nejsem expert na daná témata. Obrazová příloha mě příliš nezaujala, a tak jsem se vždy paradoxně těšil na vzpomínky, které nebyly z pera autorky, a ty byly... jak kdy, jak kdo, jak co.
Svých žáků se v hodinách literatury vždy ptám, komu by knihu doporučili, tak tedy: fanouškům devadesátých let, kteří se jimi dlouho nezabývali, a současně nemají moc času na to, aby si všimli, že kniha není moc dobře napsaná. Taková "coffee table book". Škoda jen, že můj coffee table nemá přihrádku na knihy...
Cesta
Cormac McCarthy
McCarthyho strohý styl konečně nalezl své opodstatnění. Napsal knihu bez kapitol, uvozovek, jmen, počátku i cíle. A nevadí to. Sloh je nerozlučně spjat s příběhem. S tím příběhem je to už horší. Je prostý, repetitivní, bez zásadnějšího dějového zvratu. Chápu v čem spočívá síla knihy, napsal jsem o tom esej. Příběhomilce jako jsem já to však asi neuchvátí.
Meč osudu
Andrzej Sapkowski
V obou povídkových sbírkách mi přijde, že Sapkowski neměl jasno, co chce vlastně psát. Tah od humoristické literatury, přes pulp až k vážně se beroucí fantasy mě zejména v této sbírce dost trápil.
Nástin religionistiky
Jan Heller
Na svou dobu asi dobrý, dnes ne zcela ideální úvod do studia religionistiky. Dílo bylo sepsáno jako seznámení s oborem pro studenty bohosloví, což se projevuje určitým eklekticismem a důrazy na to, co by se budoucímu panu faráři mohlo hodit. Na určitých místech kniha jen naznačuje, jinde se naopak rozepisuje o fenoménech, které dle mého názoru nejsou tolik stěžejní. Tak třebas jen telegraficky pojednává o dějinách religionistiky - čtenář se po čase ztratí nejen v záplavě jmen, ale i v sekcích, do nichž je prof. Heller řadí. Střední část věnující se deskriptivní religionistice je někdy tak úsečná, že se z ní člověk nedozví prakticky nic. Fenomenologická část je cítit důrazem na křesťanství. Summa summarum dílo není k zahození, ale je skutečně jen nástinem a rozcestníkem, čemuž napomáhá i nezanedbatelné množství bibliografických odkazů. Vyčerpávající seznámení s oborem bych však hledal v knihách jiných.
Posvátno
Rudolf Otto
Klasické dílo fenomenologie náboženství, které si i přes své stáří ponechává jiskru, jež může oslnit nejen religionisty, ale i osoby se zájmem hlouběji poznat kořeny vlastní víry. Těm, kterým bude 160 stran českého překladu málo, nesu radostnou (a nebo smutno - závisí na úhlu pohledu) zvěst: chybí v něm přibližně 50 stran dodatků, které se nalézají ve vydáních původního textu nebo jeho překladů (tedy s výjimkou českého). Na vyžádání u strýčka Gůgla...
Babička
Božena Němcová
Platí-li něco takového jako princip hermeneutického kruhu, pak je třeba udělat pěkných pár otáček, než si člověk srovná v hlavě, co že je vlastně obsahem knihy, jinak nikterak zvlášť zábavné (nebo minimálně ne zábavné tím způsobem jako Harry Potter, kterým se dneska, zdá se, poměřuje kde co). A tak si tak říkám, že rozumím dotyčnému, jenž se rozhodl umístit toto legendární dílo na seznam povinné četby. Ten človíček ovšem nedomyslel, že k jeho pochopení je zapotřebí kouska dospělosti, kterou je ve škamně základní a namnoze i střední školy marné hledat.
Dobro, svědomí a soustřeďování
Romano Guardini
Katolická morálka v kostce, a nebo spíš v kostičce. Guardiniho přístup je filozofický, neohání se citáty z Bible, nepředepisuje vzorce jednání. Na základě úvah o povaze dobra, jeho vztahu k lidskému svědomí a činnosti své čtenáře spíše vybízí a to velmi sugestivně, nutno podotknout. Přestože se tu a tam objeví slova jako Bůh či Písmo, autor je úmyslně drží v pozadí, aby vynikla přirozená (ve smyslu nezjevená) povaha lidského bytí.
Doporučuji věřícím i hledajícím.
Katechismus katolické církve
kolektiv autorů
Katolická věrouka rychle a přehledně. Přesto se nad touto knihou vznáší varovný prst: je třeba mít na paměti, že je určena primárně katechetům, kteří chápou souvislosti a redukovaný pohled katechismu umí (v tom lepším případě) obohatit o nezbytný kontext pro ty, jež jim církev svěřila do péče, a až sekundárně komukoli dalšímu. Jinak je tomu však stejně jako s Písmem: číst se musí, protože lepší způsob, jak to dostat do hlavy a do srdce neexistuje.
Svatá krev a svatý grál
Michael Baigent
Je to děsná smažka! Četl jsem to ve svých raných náctiletech na popud počítačové hry "Gabriel Knight 3: Blood of the Sacred, Blood of the Damned", jež z knihy vychází (mimochodem doporučuji všem milovníkům adventur), a tenkrát jsem byl velmi unešen. Na druhou stranu už tenkrát mi některá fakta a jejich spojitosti lidově řečeno "smrděly". Po letech jsem se ke knize na chvíli vrátil a ježto mám již něco nastudováno, pochopil jsem, že můj prvotní pocit nebyl jen pocit - kniha totiž opravdu do jisté míry manipuluje s fakty a předkládané teze jsou výplodem diletanství. Proč tedy uděluji čtyři hvězdy? Protože z autorů nesálá arogance jako z Dana Browna (který téma obšlehl a zakomponoval do Šifry a ještě se s autory této knihy soudil o originalitu), protože své závěry nenutí, nýbrž navrhují, a v posledku proto, že je to přes svou pomýlenost napínavé.
Poznámka pro křesťanské čtenáře: Samozřejmě, že jsou to bludy, ale jako cvičení vlastní bystrosti je to vynikající.
Stroj času
Herbert George Wells
Na svou dobu jistě šokující nápad levičácky orientovaného Wellse je i dnes, vžijeme-li se do jeho doby, dost dobrý a neotřelý. Problém je, že kniha stojí jen na tomto jediném nápadu. Zbytek je velmi neuměle napsaný a v podstatě ani nikterak zvlášť zábavný (byť ne nudný!).
Dílko jsem si přečetl zejména proto, že jsem nepochopil filmovou verzi (tu novější) a, ejhle, ono je to tím, že je základní myšlenka absurdně překopaná. Proto vzhůru, čtěte knihu!
Perelandra
C. S. Lewis (p)
Alegorické psaní C. S. Lewise dochází v Perelandře svého vrcholu. Dílo pojednává (jako většina Lewisových románů) o souboji dobra se zlem, o pokušení nevinného i souboji zasvěceného. Právě druhá část - jež je jakýmsi itinerářem duchovní cesty člověka, který musí sestoupit do temnot a do propastí, aby byl schopen vystoupit na Hospodinovu horu - podává příběh i jinotaj ve stejně odměřených dávkách a odhaluje tak génia Lewisovy mysli jako žádná jiná kniha.
Kdo má, tomu bude dáno, kdo nemá, ten dostane jen průměrný román.
Indiáni z Větrova
Markéta Zinnerová
Tajemství proutěného košíku se táhne jak sopel z nosu, ale Indiáni, to je zcela jiný holub!
Vynikající, dětsky naivní kniha napsaná jednoduchým jazykem, která je plná emocí, jež zbourají i dospělého. Aj slza ukápla!
Tajemství proutěného košíku
Markéta Zinnerová
Přenést se přes Zinnerové banální styl plný vyvonělých obrazných pojmenování mi krapet trvalo. Vlastně ne, až do konce mě to sr*lo! Kniha ale není špatná a umím si představit, že pro prvostupňová poupata, kterým rodiče svými rozhodnutími rozbíjí dětství, může posloužit jako dobrý medikament na bolest. #serialneznam
Rybaříci na Modré zátoce
Karel Nový (p)
Slohové cvičení ze socialistického slabikáře, které zachraňují kouzelné ilustrace Mirko Hanáka.
Manon Lescaut
Vítězslav Nezval
Námět je otřesný, jednání postav absurdní a i přes Nezvalovu úpornou snahu o formu jsou to pořád rýmovačky naší kačky.
