LordSnape komentáře u knih
Už si ani nepamatuji, kdy jsem naposled četl knihu s tak krásným jazykem. Humor je moc milý a typicky anglicky suchý. Číst tuhle knihu je vážně milé pohlazení na duši každého estéta.
Těšil jsem se hodně, ale je to takové nijaké. Začátek, kdy si Harley dovolí komentovat své křivky a styl se scénáristou a hledá tak svého kreslíře, je zábavný. Ale když se vše usadí, už to jaksi není ono. Hlavním tahounem komiksu je pak samotná hrdinka a její sexy parťačka v podobě Poison Ivy. Kvalitativně je to odlehčené a krásně ujeté jako Deadpool, ale toho humoru zde není tolik, aby vyvážil absenci nějaké nosnější příběhové linky.
Takže vám to asi nestačilo, že? To jste takový idioti, že jdete i do dalšího dílu? Inu, dobrá. Jak v předmluvě poznamenal ctihodný pan Carnahan - je to prdel jako hovado! Tím pádem to není nic pro outlocitný mamánky, co po večerech pijí Snapple v barevném kostýmku. Je mi úplně jasné, že většina ukňučených sraček tady zná ženskou maximálně tak z plakátu v kině a bude si u Mindy honit svého zakrslého čuráčka. Na scéně se totiž namísto debilního odkazu Zuřivce objevuje Čurák s velkým Č! Za zády si platí Matku Rus, co vysává padesát táců bez výloh týdně a tak nezbývá, než ty krvavý jatka trochu uspíšit. Objevuje se tady i debilní morální dilema, ale to pak naštěstí odejde někam do píči, protože Čurák se nebojí střílet i do vašich příbuzných, fanynek anebo followerů na myspace.com. Je tedy jasné, že banda ichtylně ujetých fotříků s pláštěnkama, co si říká Věčná spravedlnost nemá v tomhle světě šajn, co se na ní valí za bezcitný hovada. A pokud se vám to ani přes to všechno nelíbilo, měli byste strávit pár minut v akvárku s tím pojebaným žralokem. Jasně, Luigi to možná posral, když tam nalil sladkou vodu, ale to nic nemění na faktu, že ta dementní paryba, ač se moc nehýbe, je pořád ještě daleko větší a nebezpečnější predátor, než kdy vy budete. Je vám to už jasný, kurva?!
Vzhledem k tomu, že jsem četl románové zpracování od pana Tomáše, věděl jsem do čeho jdu. Celý ten příběh je naprosto nadčasový. Už od dětství, kdy se zaprodal černé magii a pomstě, až po učení se u Marpy, jsem mu držel palce. Na celé knize je vynikající, jak ukazuje tehdejší světský život učitelů buddhismu, protože tradiční, klášterní život v této linii zavedl až Milarepův žák - Gampopa. Marpa se pak k Milovi nechová zrovna vybraně, neustále ho týrá, odmítá a do toho ze všeho nejradši pije pivo, kterým se opíjí a má ženu a děti. Jakmile Milarepa vytrvá, a jsou mu předána učení, začne žít jogínským životem meditace v ústraní a předávání učení, kdy v mnoha písních oslavuje život, buddhistické nezlomné hodnoty a svého učitele. Představuje v širších souvislostech i Náropovy nauky jako tummo. Prakticky celý jeho životopis je jednou velikou inspirací pro nás všechny, kteří jdeme po podobné stezce, kterou pro nás tito mistři školy Kagjü vyšlapali.
Byl to právě Peter Gross, který po přečtení těch pár stránek usoudil, že z toho bude super komiks a dal se do kreslení. Myslím si ale, že měl dát spíše na Mika Careyho. Ten svět je tak zajímavý a poměrně rozsáhlý, sršící nápady, až v tom všem vykreslování lecos zapadlo. Díky tomu je pak i první polovina poměrně zmatečná. Byl to asi první komiks, u kterého jsem po dočtení bědoval, že není spíše románem...
Z celé trojice Aliens, Predator a AVP to měl Stradley jako scénárista asi nejhorší, protože obě monstra se ve filmu nikdy původně nesetkala. Musel proto přijít s vlastními náměty, postavami a proč se vůbec potkali. Z dnešního pohledu musím říci, že to byl naprosto super tah použít Vetřelce jako kořist pro lovecké výpravy Predátorů. Do toho je umístit na novou kolonii, kde jde hlavně o pastevectví, prachy a následně i o přežití. Užíval jsem si to. Místy jsou to prostě výborně nakreslená jatka, protože člověk nikdy neví, kdo nebo co se objeví příště a koho pošlou na věčnost. Povídky, kde se odhaluje hierarchie klanu predátorů, jejich způsob života a lovecký kodex, kam se vbloudila i Mačiko, mě také bavily. Anebo zápletka s týpkem, který loví lovce, aby mohl žít věčně... Parádní příběhy a skvělé spojení toho nejlepšího z obou světů do jednoho velikého univerza.
Tak tohle byla parádní osmdesátková jízda! Nejen, že se s predátory podíváme na všechna možná místa a kontinenty za různého počasí i časového období, ale máme tu hlavního hrdinu, detektiva Schaefera, který se s tím vůbec nesere. Jako závan minulosti přináší vše, co mám rád. Svalnatý dřevorubec, s co největšíma zbraněma a s nařízeníma v prdeli, jde lovcům trofejí pěkně po krku, aby zjistil cokoliv o Dutchovi z prvního filmu. Ze všeho nejlepší byly ty jeho bitky, kdy vždycky, když jde do tuhého, vypustí svoji kovanou hlášku: "Srát na to!"
Je vtipné, že kniha vyšla už v sedmdesátých letech minulého století, a Academia ji má zařazenou v edici děl pro 21. století. V anotaci je mimo jiné i uvedeno, že je to čtivé. Tady se musím pousmát znovu. Kniha je všechno možné, jen ne čtivá. Nozick svou prací vlastně položil základy pravicově smýšlejících stran, které bojují za zájem co nejmenšího vlivu státu na jedince a jednotnou strukturu daní napříč všemi třídami. Co mě však při tom čtení vážně štvalo je fakt, že autor například při rozebírání vlivu státu v kontrastu k anarchii považuje po pár stránkách svých rozumů za uzavřenou věc a přitom dle mého soudu všechno tak úplně nevyvrátil, jak si zřejmě namyšleně myslel. Místo toho se směje na účet odborům, že nefungují správně ekonomicky. Vždyť by stačilo aby si založily vlastní prosperující podnik. Aha, tady někdo nepochopil smysl těch odborů... A pak jsou tu modelové příklady, které vypadají jako rovnice výrokové logiky s přídavkem Teorie reaktance a Racionální volby jedince. Tyhle matematická vyjádření jsem prostě přeskakoval.
Kniha to špatná není, ale očekával jsem více pokrytí oblasti anarchie a utopie. Bohužel je ve většině zastoupen spíš onen stát a to ve všech možných i nemožných podobách. Od doby Platóna jistě nevzniklo sugestivnější dílo, kde se snoubí filosofie s politologií, takže pokud vás tohle téma zajímá, mohu jen doporučit.
Smutná výpověď doby v úžasně nakresleném a vyprávěném komiksu. Už od začátku mi bylo jasné, jak příběh dopadne, ale stejně jsem na konci brečel...
Pro mě je pokračování ještě o chlup lepší, jak jednička. Příběh dostává jasné obrysy, objevují se záporné postavy, do party přibyla jedna nová a hlavně mě oddělala myšlenka samotných bunkrů a výlet uvnitř č. 157.
Od Hiltona jsem nic jiného nečetl a ke Ztracenému obzor jsem došel skrze web Čítárny. Není to špatné, chápu, že je to spíše konverzační kniha o zamyšlení se nad sebou a nad světem, ale mě to místy prostě nudilo. Sice jsem si nepřipadal jako když mám nutkání knihu odložit, ale prostě mi tam něco chybělo. Každopádně si celkový koncept fungování a pricipů Šangri-La budu pamatovat. Moc se mi líbil.
Moc hezká kresba, hláškující Deadpool, co uprostřed bitvy tweeetuje, že rozpouští Fatální čtyřku + milion postav od Medúzy či Minotaura, co jezdí na skůtru, přes Blade, který omylem dojel vlakem až do Bratislavy, až po Marcuse - kentauřího bojovníka, kterého pokousal vlkodlak a spojil se s mimozemským symbiontem, dokonalého vojáka bez slabých stránek, až na jednu maličkost s diabetem. Shiklah je navíc strašně sexy! Chci víc komiksů s tím magorem!
Po Skleněném domě docela zklamání. Kresba je pořád hezká, ale postavy v pozadí jednotlivých oken jsou jaksi odfláklé, což mi docela vadilo. Nicméně si tady Geralt hraje na nějakého Beowulfa a všichni z něj dělají kdo ví co. Postava trpaslíka mě srala, ale pak jsem si trochu zvykl. Liščice je moc pěkná, ale v podstatě je to takový strohý průměr, co nenadchne ani neurazí. Podobně jako v případě komiksové předehry ke Hře o trůny.
Nejsem si jist, co z toho všeho myslel autor vážně, ale některé věci mě vážně rozesmívaly. Jako třeba při řešení délky kalhot. Líbí se mi slovo geekette a grafická, pixelově upravená stránka knihy. Je to psané celkem příjemně, modelové situace jsou věrohodné a vše je krásně našroubováno na jednotlivé filmy, seriály, komiksy a knihy, které my geekové tak zbožňujeme. (Ne)překvapilo mě, kolik prostoru dostalo seznamování na internetu a s tím i rady, jak odpovídat či si vyplnit profil na seznamce. Na druhou stranu je knížka vhodná tak maximálně pro totální asociály anebo čerstvé puberťáky, protože pro člověka, jenž se aspoň trošku zná, chodí ven a občas mluví s druhým pohlavím, musí být příručka už celkem zbytečná.
Nejsem si jist, zdali to bude po chuti zarytým fanouškům Star Treku, ale já se královsky bavil. Kapitán Hadrián je totální degen, ale není vylíčen jako hlupák. Posádka je parádní a situace, ve kterých se ocitly, jsou vymyšlené dobře. Osobně se mi nejvíce líbilo posílání krabice mimozemšťanům a Brána. Co se týče nechutností. Buď jsem starý prase, anebo jsem už četl horší, protože mi to nechutné moc nepřišlo. :-)
Ano, ano. Cítím, že se schyluje k něčemu dalšímu a totálně ukrutnýmu. Autoři slibují, že na Guvernéra budeme vzpomínat ještě v dobrém, tak jsem zvědav s čím vyrukují.
Umění a život podle Nikkiho Sixxe. Něvěděl jsem, že je takový univerzál a jak dobře umí fotit. Je to člověk, co si prošel pády i vzestupy. V téhle knize tak trochu rekapituluje čeho dosáhl a kam se ubírá jeho život. Líbilo se mi velmi, i přes ten zájem o lidi na pokraji společnosti, že si udržuje ten optimistický náhled na vše. Jeho slova, texty i názory jsou mi blízké a většinu fotek jsem si vychutnával. Osobně mě hodně dojala pasáž o vztahu s Kat von D. Myslím si, že by lidé měli více číst podobné knihy namísto takových bludů, které jsou obsaženy ve všech těch příručkách o osobním rozvoji. Ale zřejmě to bude tím, že sám jsem tak trochu jiný a vlastně žiji a myslím úplně jinak, než ta tupá masa, co je tím krmena.
Po grafické stránce je kniha naprosto špičková. V Bráně se vytáhli.
Můj druhý Paasilinna. Kniha opět šoupe s postavama jak při promenádě. Tentokráte jsem však šel tak trochu na jistotu, páč se mě dotýká a zajímá téma celé knížky. Jinak je to prostě takový autorův standard. Moc jsem se nesmál, ale četlo se to dobře. Za zmíněné téma přihazuji jednu hvězdu navíc.
Velmi zajímavá avšak ne dokonalá kniha. MacLeod se místy příliš zaobírá marketingem, reklamou, internetem a zabíhá do přílišného povídání příběhů a neuvědomuje, že ne vše se dá vyřešit blogem... Není to Kleon, ale přesto mi to hodně dalo. Velmi pěkné jsou ilustrace a autorovy citáty, které ke mně promlouvaly jakoby z hloubi duše přítele... Pekelně dobré plány nejsou ani tak knihou o tvorbě či tvoření, ale spíš o motivaci začít něco dělat, vyběhnout z krysího kolečka a i přes pošetilé kecy ostatních si za tím stát. Čtení téhle knihy je jako když jste zamilovaní. Jste okouzleni, ale ne vše se vám na tom líbí a tak úplně vyhovuje... A to je právě ono! Ta knížka má prostě něco, a to i přes všechny nedostatky, kvůli kterým stojí za to ji číst.
Původně jsem chtěl dát slabší hodnocení, ale nakonec jsem si řekl, že je to přeci jen Sandman, pro kterého mám slabost. Ale potíž je v tom, že se tu postava Morfea objevuje spíš jen jako pouhý doplněk. Mám nicméně slabost pro japonské mýty a kresba byla také fajn, ale pořád si stojím za tím, že kdyby to nemělo onu sandmanovskou nálepku, skoro nikdo by o to nezavadil. V součtu celé série jsou Lovci snů takovým zbytečným přívěškem i když krásným.