los komentáře u knih
tato kniha mě přivedla ke studiu antické mytologie, po dobu mých gymnaziálních let se stala doslova mou osobní biblí
formálně mi povídkový román Kábrtové připomněl Leierové knihu Tohle město, tahle řeka: několik starších a vzájemně nesouvisejících povídek ze šuplíku pospojujeme připsáním dalších "pojivových" povídek, abychom vytvořili textovou suspenzi, v nichž návratnost motivů způsobuje čtenářův aha-efekt, který dodává smysl a logiku vyprávění dřívějšímu, v závěru se pak zdá, že všechno to bylo zamýšleno od počátku a jeví se úžasně propracovaným; ne, je to slepenec, který brnká na citečky a bolístky pomocí prověřených témat, jako jsou opuštěné děti, rodinné a partnerské krize, životní ztráty a osobní prohry...
po první povídce jsem knihu málem odložil, protože ta je zoufale blbá
celé je to kýčovité = osudová a nevěrohodná setkávání, poznávání a změny charakterů pomocí symbolů a náhlých osvícení, nereálné náhody, proboha, takhle se psalo před dvě stě lety
neuvěřitelné, co Holan dokázal s významem a melodií slova už v 25 letech, tyhle rané básně jsou jak zaklínadla
Melancholie má klube se ze skořápky
jak černé kuřátko, ne málo smuteční.
To kuřátko má dneska pouhé drápky.
Drápy to budou za pár dní…
mám rád raného Šrámka-anarchistu (např. sbírka Modrý a rudý, zejména báseň Raport), tento výbor se zaměřuje hlavně na pozdější lyriku a impresi (láska s přírodě, životu, svobodě, člověku, domovu a rodnému kraji)
báseň Při jednom pohřbu: Nebude řeč tvá: Doprovoď. / Nebude řeč tvá: Podepři. / Vyhlížel jsi již dávno loď. / Vdechovals bouřné povětří. / I bude řeč tvá: Krásná loď / a pravé k cestě povětří. // Chumelí na loď racků sníh, / než nadál ses, už bílá je. / Kde, kapitána, kde je jih? / Máš strach, že sníh tam roztaje? / My plujem do vod podsvětních, / tam věčně sněžit zůstane. // Já nezaprosil: Doprovoď. / Já neosláb jsem: Podepři. / Teď, meluzino, svou mi noť, / a s racky o závod se při. / A pluje loď a pluje loď, / teď… o stožár mě podepři. / A kotvu hoď.
no to je zase zvratek, tentokrát s citovým vydíráním a hlubokým filozofováním o životě v závěru
sborník vyšel v roce 2018 a obsahuje dvě studie o očkování (mýty, konspirační teorie o škodlivosti, antivakcinační hnutí atd.), 2019 přišel covid a svět se rozdělil na zastánce očkování a neočkování = autoři by se měli zamyslet, jestli na tom iracionálnu (sami skeptici předpověděli budoucnost) opravdu něco není... (žertuji)
přečetl jsem všech šest sysifovských sborníků v jednom tahu (1995-2018) a krásně se ukázalo, jak se měnilo za ty roky poznání v jednotlivých vědách; přijde mi ale, že klub se tak trochu zahleděl do sebe, zpychl - rozdává "ceny" Bludný balvan, články jsou populárnější, autoři do nich promítají své politické, náboženské a osobní názory...
tohle o sobě dokáže napsat málokterý básník:
Báseň z třešňového kompotu
narodil jsem se zrána v sobotu
nebe bylo vymeteno novým koštětem
čáp řekl: budiž v srdci děvčetem
instantní moudra obalená arogantní suverenitou a masivní reklamou
už starší publikace, která se vedle své informační hodnoty už stala i cenným historickým dokumentem, v 90. letech byl Sisyfos snad jediný spolek pro nápravu bludů na pravou míru
ad čtenář Terva níže: neoznačoval bych za citát to, co je (nevhodně) zkrácený výpisek, nebo citát vytržený z kontextu = každý máme právo mít vlastní názor, ale nemáme právo zkreslovat slova/názory jiných, pokud neodpovídají tomu našemu
jak pro děcka? tohle je nejlepší záchodová "četba"
jen mě mrzí, že bez brýlí už to nedávám...
snad mi chybí kulturní kontext, snad jsem příliš namlsaný Garcíou Márquezem, ale tohle mi přijde spíš absurdní než magické; mýtus má svou vnitřní logiku a symboliku děje, kauzalitu (byť magickou) i motivaci (byť osudově nezvratnou), ale to všechno zde absentuje
myslím, že Kurniawanovo dílo obsahem i rozsahem potvrzuje freudovské tvrzení, že "psaní je sublimace ejakulace"
diskutovaný i diskutabilní, často citovaný a bohužel až příliš často do praxe uváděný experiment, povinnost znát
se znalostí dobového kontextu se čtenář docela pobaví, škoda zapomenutého autora
Povídky z Čapkova souboru Boží muka jsou variacemi leitmotivu zázraku, zjevujícího se v nejrůznějších podobách a okamžicích prostému člověku. Zázrak má u raného (!) Čapka povahu otisku nebo záblesku jediné nejskutečnější skutečnosti, kterou musíme na chvíli prožít a procítit, abychom ji hned zapomínali a ztráceli. Jakmile se o ní začne přemýšlet, uniká, protože i při určité míře schopnosti poznání podléháme nejistotě způsobu uchopení jak poznávaného objektu, tak sebe sama; objekt poznání je stejně relativní jako subjekt.
sice starší práce, ale mimořádně (vzhledem k tématu) dobře napsaná, takže i naprostý lingvistický laik nebo nepřítel matematiky porozumí (náročnější pasáže se vzorečky jsou ve výkladu graficky odděleny a lze je přeskočit, aniž by čtenář ztratil kontext); autor předkládá své hypotézy a hned vysvětluje postup, jak k nim došel, klade otázky pro budoucí výzkum
uf, celého Březinu-básníka mám za sebou, líbila se mi báseň Tisíce srdcí pělo v srdci tvém, ale možná proto, že byla poslední...
Motiv z Beethovena mám rád: to takhle jednou lyrickej subjekt votevře vokno, dejchne na něj Beethoven a chce se s nim koupat..., jinak je dekadentní i slovosled: v němčině má člověk aspoň jistotu, že sloveso je na konci, u Březiny než si jeden v hlavě přeskládá, co k čemu patří... zlatý aktuální členění větný!
nečekaně aktuální (např. neznalost cizích jazyků) a stále humorné vyprávění (hloupý maloměšťák v cizině všechno kritizuje a zajímá se jen o jídlo), bavil jsem se i dobovým diskursem, který dnes přímo křičí politickou nekorektností (národní a rasové stereotypy, společenská role ženy, sociální dělení společnosti v opozici sluha - pán atd.)
Lejkinův román námětem i stylem připomíná Matěje Broučka na výstavě od Svatopluka Čecha, ale je mnohem vtipnější, doporučuju jako odpočinkové, ale kvalitní čtivo
před 40 lety sci-fi, dneska realita: "chytré" hodinky jsou dokonce ještě "výkonnější" než hnědé náramky