los komentáře u knih
zpočátku jsem byl zklamaný, že autor jen převykládává stokrát známé a publikované (i se stejnými příklady), vadil mi i jeho histrionský styl, ale závěrečné kapitoly, v nichž se objevují zmínky o nových poznatcích a posledních výzkumech v kvantové mechanice, mne velmi zaujaly, např. Unruhův jev; nebo Draganův výklad pohlavního rozmnožování jako evoluční příčiny smrti proti "nesmrtelným" bakteriím, které se množí dělením
super odpočinková četba pro fanoušky popularizace vědy, čtení spíše pro mladé (škoda velmi nekvalitní redakce, grafických i pravopisných chyb)
zase takové ženské psaní, ve kterém si autorka sublimuje osobní bolístky (tentokrát zastoupené fenoménem znásilnění) a v němž si to se špatnými a zlými muži náležitě vypořádává; ale nesmí samozřejmě chybět ani další témata, která dnes prodávají, jako LGBT komunita nebo příběh z předlistopadové doby atd.;
postavy jsou ploché a bez vývoje, detailněji jsou vykresleny jen hlavní hrdinky, resp. způsob jejich vítězství nad osudem, fóbií atd.;
topoi domu - města - řeky jsou sice prezentovány jako konstitutivní a symbolické, ale ve skutečnosti se jedná o naprosto prázdné a nevyužité symboly, které mají slepit dohromady příběhy různých lidí (Hodrovou na vás!);
kompozičně to působí, jako by autorka napsala novelu, a protože "to je na knižní vydání málo", použila ji jako zde druhou kapitolu (zabírá skoro polovinu knihy), pak našla v šuplíku další tři starší povídky, které pomocí rámcové kompozice podsunula jako umělecké/žurnalistické texty napsané jednou z postav, a vše propojila pomocí krátkých oslích můstků - a hle, hned je tu román ... ne, není
konkrétní poezie je spíš na koukání než ke čtení, pozoruhodné a nápadité, ostatně jako celá 60. léta (i když pro mladého čtenáře může strojopis působit jako bizarní retro)
experimenty v poezii chápu jako katalyzátory, ne produkty (samy se nevyvíjí, ale podporují vznik nových poetik)
povídky od Hrabala (Andělské oči), Macourka (Budíky, Klubko), Vyskočila (Kudýš), Skály (Mrož, Řetěz), Michala (Kokeš) perfektní, doporučuju, dostala mě zejména Suchého Střela
překvapilo mě, že tohle Československý spisovatel pustil už v třiašedesátém...
většina textů je těsně spjata se společenským, kulturním a politickým kontextem 50. a 60. let, předpokládám, že mladší čtenář bude zmaten, nebo vůbec nepochopí vtip (např. parodie dobových frází, žánrů...)
svérázná představivost a absurdní humor; snad je chyba v dramatické formě, že autor a jeho dílo nejsou známé, dnešní čtenář by takové obrazy a pointy spíše snesl ve formě komiksu
...tak amatérské:
* to je odpovědný redaktor takový idiot, že ho netrkne souvislost názvu knihy s jejím stránkovým rozsahem? proč má česká verze 86 stran maličkým písmem? to ten jeden arch navíc nakladatelství tak zruinuje?
* který idiot to překládal? první verze google translátoru?
*potěšilo mě, že kniha není sestavena ze stále znovu a znovu kopírovaných pseudoinformací dostupných na většině neoficiálních webových stránek kapely, zaujal mě především výklad o "undergroundové" hudbě v NDR i některé interpretační pasáže, metodicky a koncepčně je kniha dost nevyvážená, ale na konci jsem byl rád, že alespoň něco vyšlo
bohužel se autorka nepoučila z nedostatků své prvotiny a v tomto románu pokaňkala snad úplně všechno: především "nepíšu o nesmrtelnosti chrousta, když nic nevím o chroustovi!"
autorka je úplně mimo 1) v psychologii, sociální psychologii i somatologii hlavní postavy; 2) v reáliích a vůbec vylíčení času a míst; 3) jazykových rovinách + 4) opět cpe příliš experimentů do jednoho textu (du-forma, jazyk, téma, dobové reálie...) a ani o jednom vůbec nic neví; 5) i té symboličnosti je příliš a bohužel je jen na koukání (např. doba ledová = anorexie a 70. léta)
tolik logických lapsů jsem už dlouho neviděl, na každé stránce něco, proboha, kdo tohle pustil do tisku!
kvituju, že se nejedná o další z řady terapeutických textů, v nichž je psaní sublimací chorobného nutkání, ale když autorka vstupuje do polí neoraných, měla by své dílo konzultovat s oráči, v tomto případě jednak s lékaři (těla i duše), jednak třeba i s dočasně vyléčenými osobami, pak taky s nějakým historikem a kulturologem
suma sumárum: není jednoduší psát o něčem, co je mi blízké? tematicky, dobově, ideově...
Tegmark se zhlédl v Everettově interpretaci vlnové funkce, tj. nekolabující, a podle ní pak rozvíjí teorii multiverza I-IV
jasně že z matematického hlediska je to děsně sexy, protože to tak "symetricky" sedí, když ale matematický vesmír je totéž co fyzický a když v něm paralelně vytváříme googoly klonů (nás samých), kde pak je podmíněná chybovost biochemie???
čtenářsky mě velmi odrazuje ten "americký" styl, v němž autor podává odborný výklad skrze svůj "hluboký lidský příběh", napěchovaný emočně vyladěnými, konzervativními obrazy příkladného života (rodina, přátelé)
v edici ZIP je překvapivé, že česká mutace trpí tolika nešvary špatné redakce (např. chybné číslování kapitol) a že tentokrát tiskla černobílé obrázky, když právě barevnost je na nich zásadní (popisuje se světelné spektrum), to mi přijde jako velký lapsus
jedno z nejlepších literárních děl konce 20. století, nejde tu o děj, ale o argumenty
okouzluje mě i autorova erudice společně s představivostí, uvážíme-li, že romaneto napsal ještě před Einsteinem
potěší autorova znalost prostředí cukrovaru a procesu tovární výroby
během četby mě napadlo, že vyprávění vlastně otevírá spoustu společenských témat, která jsou i dnes problematická (i když samozřejmě v jiných aspektech) a nedořešená, především workholismus (emoce vytěsňované prací) a ženské dilema být matkou, nebo se realizovat v zaměstnání...
výrazně "literární" závěr, ale stojí za přečtení (už pro ty technické popisy)
zavádějící a vlastně nesmyslný český název knihy tu už byl zmíněn i to, že nejde ani tak o soubor černohumorných historek z krematoria, ale spíše o agitku pro tzv. přirozený pohřeb
oceňuji zajímavá fakta, jež se běžný "žijící smrtelník" jen tak nedozví, ale ten ukrutně "americký" styl je k nevydržení = asi si už nikdy nezvyknu na sebevědomí a pozérství jedinců, kteří si přečtou jedno populárně-naučné pojednání, např. zde Campbellovu mytologii, a hned začnou zasvěceně poučovat všechny okolo; působí nechtěně úsměvně, jak autorka "erudovaně" a nekompromisně propojuje "fatální moudra" napříč vědeckými obory od filozofie a náboženství přes psychologii, historii a lingvistiku k literatuře a umění až po biologii a lékařství
třetinu knihy tvoří právě tyto poučné (pro evropského středoškoláka primitivní) pasáže, třetinu historky z praxe v krematoriu (pěkné, ale okatě cílené na efekt) a třetinu autorčiny sebereflexe a zmínky o soukromém životě (to mě opravdu nezajímá)
podařený výběr více jak 70 krátkých povídek a črt připravený Milanem Jankovičem, doplněný i jeho komentářem; nejvíce mne zaujaly texty, v nichž Hašek karikuje dění na frontě s ich-personálním-autobio vypravěčem, konkrétně "ochutnávka" z cyklu Povídky z Bugulmy (jestli seženu kompletní vydání, určitě si brzy přečtu celou knihu)
tetelil jsem se blahem, co se dozvím na křižovatce lingvistiky a biochemie, páč jedno mě baví a druhé živí, ale už po prostudování seznamu referenční odborné literatury a resumé jsem znejistěl a během četby si připadal jak na houpačce, jak jsem osciloval mezi "aha!" - "hmmm..." - "WTF?"
rád změním názor, zapojím se do diskuse, ale teď - po obrácení na zadní tiráž - mám dojem, že je to vykonstruovaný žvást založený na přitažlivé, ale naprosto pochybné analogii - a nic víc!
jasně že strukturalistické teze o znakovosti jazyka perfektně zapadají do našich představ zobrazování struktury DNA, jasně že metaforický popis proteosyntézy pomocí lingvoliterárních obratů je léta zažitý, že se stal originální terminologií; ale pořád se tu bavíme o dvou samostatných MODELECH, a v tom - domnívám se - je jádro chcíplého pudla
vypravěčskou nostalgií nepřikrášlený, perspektivou sedmi-devítiletého kluka věrohodně zachycený mikrosvět dětského domova v těsně poválečném období
shoduju se se čtenáři níže, že tohle je úplně jiný Hájíček než v prvních románech, méně poetický, útržkový; i přes ich-personálního vypravěče je děj líčen jakoby z odstupu, laxně, otupěle, snad únavou z toho vedra
nápaditě zachycený pocit hořkosti z devadesátých let, závěrečná proměna motivu parfému v symbol pomíjivosti
Jedličkovu a Havránkovu Stručnou mluvnici českou jsem dostal k desátým narozeninám a vůbec jsem tehdy nedokázal pobrat, co se mi ti pánové snaží vysvětlit