los komentáře u knih
povídky o 20-30letých Slovácích, generaci mileniálů: všichni sexuálně či genderově nevyrovnaní se plácají ve svých nevyhraněných životech a rezignovaně, téměř bez emocí přijímají další a další porážky; trápí se svými tělesnými (méně často i duševními) nedostatky; nedokážou se vcítit do druhých, milovat blízké, většinou ani sebe; často a daleko cestují, ale před sebou samými neutečou; sex provozují bez vášně; děti nemají, a proto je nahrazují zvířátky (štěňaty či kobylou), ale brzy zjišťují, že se o ně nedokážou postarat
závěrečná povídka se vymyká tématu, jelikož její hlavní protagonistkou je devadesátiletá osamělá vesničanka
pobavila mne povídka o tajném vztahu dvou homosexuálů Těsně vedle
myslím, že ohniskem všech vyprávění je neschopnost mít rád, být spolu, komunikovat
Mahenovo zamyšlení nad programem a cíli předválečné generace umělců, zejména působících na Moravě (Šrámek, Gellner, Těsnohlídek)
zaujala mne poznámka, že Mahenova generace se zaujetím četla Březinovy básně a že jim bez obtíží rozuměla
"často jsou pro generační skupiny důležitější než vydané knihy ty texty, které nevyšly"
perfektní a hlavně srozumitelný výklad literární teorie, přehledně rozdělený do tří autorských částí:
Příběh: událost - postava - prostor (Kubíček)
Narativní diskurz: čas - vypravěč - fokalizace (Hrabal)
Čtenář ve vyprávění: empirický čtenář - literární kompetence - modelový čtenář (Bílek)
každá kapitola je doplněna seznamem doporučené rozšiřující odborné literatury
praktická pomůcka každého studenta literatury, tleskám a doporučuju (a závidím dnešním studentům, že to mají zas o trochu lehčí)
dva krátké pohádkové příběhy Poslední pašerák hnoje a Kamenné srdce, které spojuje téma osudovosti, pochopí spíše dospělí čtenáři; tradiční pohádkové motivy a postupy (repetitivnost) vyprávěné originálně s důrazem na aktuální interpretaci (psychologizaci), snad téma nesmyslnosti války a téma odchodu staré generace, převzetí moci jinou kulturou (?); k melancholické atmosféře přispívají doprovodné ilustrace
pěkné vyprávění, ideální čtení pro předškoláky před spaním
druhý díl Cardalovy Diktatury korektnosti mne velmi zklamal, protože z třiceti dialogů tématu odpovídá jen pět prvních, ve zbývajících pětadvaceti se Cardal věnuje výkladu antických filozofů a obhajobě boží existence, respektive svého katolictví; kniha působí jako dodatek k dřívějším Cardalovým pracím o antice a křesťanství
líbí se mi, že Cardal vyjadřuje své názory bez obalu, přestože se s ním ve většině případů neshoduji, ale mrzí mne, že se sám dopouští několika argumentačních faulů, ač tytéž u jiných kritizuje
přes stáří sborníku a z toho vycházející zastaralost informací, zejména v oblasti přírodních věd, doporučuju k prostudování - je vidět, že v devadesátých letech se ještě sestavovaly sborníky poctivě, ve snaze seskupit studie pojednávající vytyčené téma z nejrůznějších perspektiv se zřetelem k aktuálnímu stavu poznání, nikoli za účelem vykázat činnost institucí a nahnat body
doporučuju každému, kdo má rád tvorbu manželů Škvoreckých a kdo se zajímá o exilovou literaturu: Autofestšrift prozradí mnohé detaily ze zákulisí 68'Publishers (především o reakcích čtenářů a abonentů) a z osobní minulosti J. Š. i Z. S., ale hlavně inspirace a reálné předlohy románů Zbabělci, Mirákl či Honzlová
knížku by měl číst čtenář aspoň trochu poučený reáliemi a dobovým kontextem, a taky znalý výše zmíněných literárních děl, jinak mu unikne většina souvislostí
četl jsem v době prvního vydání českého překladu, téma mne velmi zaujalo (vždyť si tu knihu pamatuju po 25 letech!) , ale populární způsob podání mi nesedl
traktát argumentačně vystavený na metafoře kola (centrum - periferie) s názornou strukturou Porfyriova stromu; myšlenkově zastaralé už v době vzniku (Komenský byl zastánce geocentrismu, humorální teorie atd.)
mé první a pravděpodobně poslední setkání s Obermannovou, po knize jsem sáhl na doporučení, že jde o autobiografické vzpomínky na publikování samizdatem v 70. letech, takže jsem čekal více o samizdatu - ale jádro příběhu odpovídá názvu: bohužel nejsem cílový čtenář tohoto typu literatury, mně vyprávění přišlo dost dětinské, idealizované a zápletky nereálné, i když tuším, že román si věrné čtenáře (respektive čtenářky) najde
tentokrát mne ZIP trochu zklamala: obsah je výrazně zaměřen na angloamerické prostředí a způsob zpracování hesel dost kolísá, od úplných banalit a zmatečných, náhodně poskládaných informací po přísně odborný popis; taky překlad trochu ujíždí a většina obrázků je zcela zbytečná, jeden je vložen dvakrát; je mi líto, ale wikipedie je rychlejší a obsažnější
milé vyprávění pro předškoláky před spaním, které v sobě nese i malé poučení o světě (to je dneska v dětské literatuře vzácnost), vůbec jsem si nevšiml, že autorem je Svěrák!
spíš sběratelské vydání, pro čtenáře románu trochu zbytečné, ilustrace mě nijak neokouzlily
nemohu nevzpomenout Čapkovy fejetony a humorné črty o divadle, podobně zaznamenává i Scheinpflugová vtipné postřehy ze zákulisí, texty vznikaly v době první republiky, takže pro zasmání to často chce znát historický kontext, ale kapitolky o nevhodném přeřeknutí, o anonymních dopisech či novinové kritice premiéry jsou myslím univerzální
skladba tohoto kultovního dětského časopisu po roce 2002 mě kulantně řečeno zaskočila
název románu vypovídá o kompozici: vyprávění je založeno na principu dichotomie, rozporu vzájemných opozic (město - venkov, pokora - pýcha, chudoba - bohatství), v podstatě modelový román ztracených iluzí, realistické líčení s mnoha romantickými prvky, zejména hlavní postava Amadea nese ještě dost z nepochopených rozervaných géniů; za český překlad jistě vděčíme zasazení části příběhu do Prahy; připomíná mi Mrštíkův román Santa Lucia
tento způsob psaní o historii, kde převládají emoce nad fakty, prostě nemám rád
v době vzniku originální stylem a velmi přitažlivé obsahem, s odstupem bude autorka téma a motivy už jen variovat
to nejlepší kompendium k opakování chemie z raných devadesátek, dnes už (zejména v oblasti organické chemie) hodně věcí zastaralo, ale v domácí knihovničce má pořád svoje místo