lounovad komentáře u knih
Za mě prostě průměr, nesdlím to nadšení kritiků ani čtenářů. Takových knih jsem četla stovky. A přijde mi trochu ulítlé vyzdvihávat, že kniha neřeší sociální problémy. Ale co čekat od české literární kritiky...
Není to špatná kniha, ale není ani nijak výjimečná...
Kdybych mohla, přidala bych půl hvězdičky. Hlavní problém s tímhle textem je podle mě nedostatečná redakce. Emma Kausc má šílený, ale opravdu šílený talent, vlastně bych řekla, že takhle ze současných autorek nikdo neuvažuje. Možná ale právě studiem v Anglii trochu přišla o schopnost psát nekostrbaté věty v češtině, některé konstrukce přímo křičí anglismy.
Děj samotný kniha spíš nemá, což za mě není vůbec špatně. Ohledávání zmizelé partnerky, osobní, rodinné i české paměti mě bavilo, je to hodně sebaldovský text, v něčem mi připomíná i knihy Maggie Nelson (snad se někdy dočkáme překladu). Co je za mě ale opravdu problém jsou některé pasáže, obzvlášť dialogy, které působí úplně šroubovaně, jako bychom četli učebnicové ukázky a autorka nám na nich demononstrovala, o čem teď chce psát, co vše ví a co vše na stránkách dokáže. Bez nich by byl text mnohem lehčí, klidně bych se nebála říct, že by to byla i kniha roku.
Jeden příklad za všechny je několik dialogů, kdy jiné postavy autofikční Emmu nepřímo chválí, obdivují její schopnosti, nikdy se k ní nevyjadřují kriticky. To je něco, co dobrý editor podchytí, není to chyba autorky, bohužel nakl. Host asi zrovna na tomhle talentu potřebovalo šetřit, aby peníze mohli nasypat do pí Mornštajnové a spol.
Trochu umělá mi přišla část s americkou herečkou a ledovcem. Ano, klimatická krize je závažný problém a v literatuře se na můj vkus řeší až příliš málo. Tady mi ale připadá spíš jako šperk, pozadí, na kterém se odehrávají příběhy bohatých, krásných, úspěšných a přesto stále smutných lidí, kteří neví co se sebou. A už samo o sobě nezní tak inovativně.
Nu, co dodat. Těším se, s čím Kausc přijde příště a až si nakladatel uvědomí, jaký talent má v rukou a bude se textu trochu víc věnovat, škrtat a dopisovat... Zatím je to takový příslib do budoucna, i když musím říct, že na můj vkus trochu příliš křečovitý.
Já úplně chápu, proč se do této knihy česká kritika zamilovala. Postavy se jmény Odysseus, odkazy na jiné texty a především postmoderní hravost a magický realismus. Prostě to, na co jsme zvyklí z čítanek. Pokud ale na jiné texty kladou otázku „Co přináší nového?“, tak co nového přináší Letnice?
Kromě úplného začátku mi přišlo, že text vlastně není o ničem. Někde v polovině už mě přestal bavit, je to takové útěkářství. Literatura pro lidi, co hledí především na estetiku. A já si vždycky říkala, že v těch nejsilnějších textech (nakonec i v těch hravých Marquezových), musí být něco aktuálního, něco, co jde cítit, že autora tlačí a pálí. Tady jsem žádný takový pocit neměla. A to pan hlaučo psát umí, a moc dobře, o tom pochyb není...
Knihu jsem se snažila přečíst, protože věřím, že musíme sledovat i ty osobnosti, se kterými nesouhlasíme a snažit se tak pochopit, co na nich druhé fascinuje.
Tady jde ale o čistou onanii nad vlastním odrazem, příběh muže, co sbírá drahé věci, štve ho všechno jiné a protože je velký muž, rád dělá brm brm a založil si na tom celou osobnost. No potěškoště
Pro mě milé překvapení v nominacích na cenu Magnesia Litera. Četla jsem už Kontinuitu parku, ta mě ale tolik nebavila, možná ten rok bylo příliš podobných knih (Biler, ...).
Jazyk knihy, koncept i obálka, to všechno je tu podle mě ve hře. Baví mě ta hra na pamflet, ten postupný rozklad postavy, se kterou na začátku možná i sympatizuji, ale postupně mě začíná štvát.
Vůbec bych se nezlobila, kdyby ML tahle kniha vyhrála.
O téhle knize jsem toho tolik hezkého četla a slyšela, že jsem se na ni opravdu těšila víc než na cokoliv z loňské produkce. Jenže... marně jsem hledala, co v knize chválí ostatní. Citovat dopisy a doplnit k nim banální komentáře, budiž.
Samotný osud Helly je zajímavý, silný, ale mám pocit, že trochu táhne celou knihu. Je ironické, že se ostatním českým knihám vyčítá zajímavé téma na úkor stylu (prosím?!), ale přitom podle mě není větší téma než gulagy, komunismus a život české židovky v Rusku. Problém je, že je to strašně bezpečné téma, ne rozdíl od knih Vyhoření nebo Rozložíš paměť se proti němu nejspíš nikdo nevymezí. Rovnítko komunismus - zlo vnímáme snad už všichni. Myslím, že knize také dost pomáhá legendární status románu Moskva-Hranice, ale pokud se kniha takhle silně opírá o další texty, stačí to?
Myslím, že tady se ukazuje malost českého rybníčku, kdy kolegyně z branže napíše knížku, my na ni poskytneme citát na obálku, jsme v poděkování, a pak bez skrupulí jdeme "objektivně" chválit do kritického Hostcastu (Činátlová, Hůlová), zatímco si ji pak dosadíme do nominací na cenu.
Ale budiž, to není problém knihy, ale problém kritiků. Proč jsou tak nadšení? Protože Alena Machoninová hodně čte a ráda to dává najevo. Ráda cituje, například Waltera Benjamina a Rolanda Barthese. Problém je, že text by se bez těchto velkých jmen obešel, ale to by si pak pánové kritici nepřipadali chytře a neplácali by se po zádech, jak jsou sečtělí, že jako autorka taky chápou, co Barthes říká o fotografii. Jinak totiž podobné pasáže žádnou důležitější roli nehrají. Přijde mi, jako by lidem stačilo poznat známá jména, i když o nic víc než o akademický "name-dropping" tu nejde. Jako když jsem kdysi na vysoké potřebovala prodloužit esej o pár znaků, tak jsem tam přidala citát někoho velkého a přeložila ho do vlastních slov.
Marně jsem hledala i děj, alespoň jakýkoli náznak děje. Přirovnání k Sebaldovi tu taky nefunguje, protože ten aspoň vyprávěl zajímavě, všímal si detailních motivů. Machoninová v knize předvádí akademickou práci s až obsesivním detailem, ale Hella-člověk ji tím vlastně o to víc uniká. Hledala jsem a také jsem nenašla ani zajímavější jazyk, postřehy nebo cokoliv, co by mě při čtení drželo.
Mrzí mě to, protože potenciál být velkou literaturou tahle kniha opravdu má, jen by se musela oprostit od snahy jí za každou cenu být.
Jednou bych chtěla umět psát tak, jako to umí Annie Ernaux. Čistě, prostě a hlavně ostře jako skalpel. Roky jsou pro mě snahou vyslovit dějiny a dokumentem o lidské paměti i s tím, jak často nás selhává. Za mě jde o autorčin majstrštyk a všechna ocenění si prostě zasloužila. Důležité...
Já mám knihy autora moc ráda. Ne vždycky jsem z nich nadšená dějově, ale po jazykové stránce jsou to čiré orgie. Jenže jak už to u povídek bývá, ne vždycky vás osloví všechny stejně. Tady mě nejvíc nadchla ta poslední a celkově mě bavilo, jak si autor pohrává a nakousává některá, řekněme, intimnější témata, aniž by se do nich pořádně opřel. Namísto křiku tichý a konzistentní proud slov.
Nádherně napsaný a silný debut. Možná jsem čekala trochu víc v závěru, možná mě občas trochu štvaly vzletné fráze. Ale celkově jsou Srpny z toho nejlepšího, co u nás vyšlo. Jsem zvědavá, kam se autor vrtne dál, protože tohle je hodně vysoká laťka. Jen houšť!
Nerozumím komentářům pode mnou. Jakože dvakrát a dost? Jasně, Louis je přímočařejší, Vuong má básnický jazyk. Ale Torčík píše zase jinak. Sama jsem si to nazvala portrétem paměti. V anotaci se píše o prohlížení starých fotografií a tak přesně mi to přišlo. Autor před čtenáře skládá vzpomínky (někdy možná trochu nesouvisle), aby tak zjistil, že jsou zkreslené a "každá událost se děje přinejmenším dvakrát. Jednou pro tebe, podruhé pro tvé okolí." Moc silné...
Ach! Ten proud vědomí a jazyk, Šponer má obří talent a cit a já se těším, s čím přijde dál. Obálka po přečtení dává smysl. Nenápadná kniha, která s vámi zůstane už napořád.
Tahle kniha by měla být povinná pro všechny. Je o tom, jak vnímáme druhé, jak si nerozumíme. Je o lidském vědomí a o tom, jak ho zachytit ve slovech a v umění. Nemám slov, Virginia mi mluví z duše.
četla jsem už Vuongovy básně v Night Sky With Exit Wounds a proto mě to tolik nepřekvapilo a možná ani nevzalo. spoustu témat přímo vykopíroval. co mě naopak těší je jazyk, který se autorovi daří udržet básnický, jiný a přesto čitelný. těším se, co bude dál.