Luccinda komentáře u knih

Slovanská mytologie v knihách mě hodně baví a rozhodně nemám pocit, že by tohle téma bylo vyčerpané, takže po Přízracích noci jsem sáhla úplně automaticky. A také jsem chtěla dát šanci začínající mladé české autorce, protože českých autorů není nikdy dost a často tito autoři dokážou nejvíce překvapit.

Na Přízracích noci jde opravdu znát, že jde o prvotinu autorky, některé věci, hlavně co se týče tempa příběhu, by chtělo ještě doladit. Knížka má velmi akční začátek, hned na první straně jste hozeni do situace, kdy se pořád něco děje. Jsou tu boje, bitky, některé postavy umírají, všechno je velmi rychlé a ani se nenadějete a jste uprostřed knihy. Pokud vám takové akční začátky vyhovují, tak si to určitě užijete, ale já jsem s tím prostě v určitém momentě začala mít problém. Chybělo mi budování světa, informace o jeho fungování, nebo nějaká základní historie postav. Ve druhé polovině knihy, která byla oproti té první výrazně pomalejší a méně akční, jsme se konečně s postavami seznámili trochu blíže, to však nic nemění na tom, že já osobně bych ty dvě poloviny radši prohodila, abychom na začátku mohli poznat svět a postavy a potom už si jen užívat hromadu akce, kterou autorka napsala vážně skvěle.

Ve výsledku jsou Přízraky noci příjemným počtením a rozhodně nemůžu říci, že bych se u knížky skvěle nebavila. Příběhově se mi knížka líbila, bavila mě také rozmanitost postav a to, že měl každý z nich svůj vlastní cíl, který ho poháněl. Závěr byl za mě hodně překvapivý, nečekala jsem takový výsledek, takže za to má autorka rozhodně palec nahoru!

4 24.11.2021

Můj problém s romantickými fantasy tkví většinou v tom, že samotná romantická linka nezvládne vyvážit velmi slabou a snadno předvídatelnou zápletku, popřípadě mizerně vystavěný svět. Mnohokrát už jsem se takto spálila a nevěřila jsem, že by Z krve a popela mohlo přerušit tu mou dlouhou sérii zklamání. O to víc jsem ale z knížky nadšená a nemůžu uvěřit, že jsem konečně našla fantasy, která má nejen výborně napsanou a návykovou romantickou linku, ale také dobře promyšlený svět a silnou dějovou linku.

Poppy a Hawke je naprosto úžasná dvojice, která má mezi sebou skvělou chemii a vy tu přitažlivost mezi nimi můžete doslova cítit skrze slova v knize. Zároveň jde o pomalu budovaný vztah založený z velké části na důvěře, takže jim tu lásku prostě věříte. Chtěla bych ale zdůraznit, že příběh nestojí jen na té romantické lince. Autorka dokázala napsat zápletku, která vás vtáhne do děje, příběh je nabitý akcí a to celé je zasazené do zajímavého prostředí a dobře vystavěného světa.

Ačkoliv má kniha kolem 550 stran, četla se jedna báseň. Prolétla jsem jí jako nic, nedělalo mi problém sedět u knížky i několik hodin v kuse a po dlouhé době se mi stalo, že jsem na příběh myslela v každé volné chvíli a těšila jsem se, až se zase vrátím ke čtení. Doslova mě to pohltilo a skončilo to takovým způsobem, že bych se nejradši okamžitě pustila do dalšího dílu. Zvláštní, ale já zkrátka nemám knížce co vytknout. Bylo to boží!

4 24.11.2021

Nebudu lhát, Bez dechu od Jennifer Niven natolik vybočuje z řady klasických young adult contemporary, že určitě nesedne každému. Nejde ani tak o samotný příběh, jako spíše o to, jak autorka na jednotlivé události nahlíží a jak zpracovává témata, která se v této knize objevují. Jennifer Niven se přiznala, že Bez dechu je její nejosobnější kniha, a že je příběh do určité míry inspirován jejími vlastními prožitky. A musím potvrdit, že tou emocí, kterou jsem z knížky cítila nejvíce, byla právě upřímnost.

Hlavním tématem knihy je rozpad manželství rodičů a pocity s ním spojené. Claudine se najednou cítí zrazená, opuštěná a bezmocná, jako by jí zmizela pevná půda pod nohama. Útěchu nachází v náruči Jeremiaha, nicméně jejich vztah je založený především na vzájemné přitažlivosti a jedná se pouze o krátký letní románek. Na rozdíl od jiných young adult knih se tu kolem sexu nechodí jako kolem horké kaše, ale jsou tu popsané jak samotné sexuální scény, tak myšlenky hlavní hrdinky, pro kterou je tělesný kontakt něco jako forma terapie.

Moc se mi líbilo, jak autorka zpracovala psychologii postav, především tedy Claudine. A naprosto nadšená jsem byla z toho, jak tu byl popsaný první sex a to, jak se Claudine následně cítila. Myslím, že něčím podobným si prochází spousta holek, a do určité míry jsem se i já s pocity hlavní hrdinky dokázala ztotožnit. Tohle je navíc téma, které se v knihách příliš často nerozebírá takto dopodrobna, takže autorka má můj velký obdiv, že se toho nebála.

Příběhově už knížka tak silná nebyla, děj se nikam výrazně neposouval a točil se pořád kolem pocitů a myšlenek hlavní hrdinky. Proto strhávám jednu hvězdičku. Jinak ale patřím k těm, kterým se knížka líbila. Bylo to moje první setkání s autorkou, mám od ní doma ještě knížku Všechny malé zázraky, na kterou se teď docela těším.

4 12.10.2021

Asi nebude žádným překvapením, když řeknu, že jsem si čtení opět užila. Tahle série mě neskutečně baví a ačkoliv jsem se trošku bála romantické linky od přátelství k lásce, která nepatří k mým nejoblíbenějším, nakonec to bylo boží. Nejvíce mi ovšem utkvěla v paměti scéna s kočkami v kočáře na cestě do Skotska, ta byla perfektní a hodně jsem se u ní nasmála. Zajímavé byly také scény z univerzitního prostředí, jelikož hlavní hrdina Nicolas studuje medicínu. A i samotná romantická linka se mi ve výsledku dost líbila.

4 12.10.2021

Tímto mám přečtené všechny knihy Shari Lapeny, které u nás dosud vyšly, a můžu potvrdit hned tři věci: 1) Manželé odvedle jsou stále nejlepší kniha, kterou jsem od autorky četla; 2) knihy Shari Lapeny mě baví mnohem více jako audioknihy; 3) autorka by měla zůstat u psaní psychothrillerů. Ne že by Nevítaný host jakožto detektivka byl špatný. Knížka má napětí i spád, co mi ale vadilo bylo to, že prakticky nebylo možné odhalit pachatele na základě nějakých indicií, protože tam zkrátka žádné nebyly.

Námětem knihy je klasické „stane se vražda a jeden z tohoto uzavřeného okruhu lidí je pachatelem“. Na jednu stranu bylo fajn, že do příběhu autorka nevložila žádné složitosti, na druhou stranu se tak z Nevítaného hosta stala tuctová a snadno zapomenutelná detektivka, která ničím nevyčnívá, ale zároveň vás ani příliš nezklame. Za mě to byl prostě průměr, čemuž odpovídá i moje hodnocení.

4 21.09.2021

Tato kniha vypráví znepokojivý příběh sexuálního zneužívání dětí v divadelním kroužku, kam chodí i jedenáctiletá Františka. Kvůli tomu, že na věc čtenář pohlíží z pohledu dítěte, je vyprávění dosti zkreslené, nicméně to knize neubírá na důležitosti. Příběh díky tomu naopak působí ještě autentičtěji a realističtěji. Za zmínku stojí také to, že kniha obsahuje autobiografické prvky.

Chtěla bych pochválit především styl psaní autorky, který byl fantastický! Dokázal mě ke knize připoutat a zároveň skvěle dokresloval atmosféru 90. let, během kterých se příběh odehrává. Poupátka jsem přečetla během jediného dne, i navzdory těžšímu tématu se četla neskutečně snadno. Jen mě trošku mrzí, že mě kniha nezasáhla tolik, jak jsem vzhledem k příběhu očekávala. K samotnému zneužívání se dostáváme až v úplném závěru a konec pak působí dost urychleně. To je ale jediná výtka, kterou ke knize mám. Mezi top knihy letošního roku se sice nedostane, ale jsem ráda, že jsem po ní sáhla, a určitě vám ji mohu doporučit!

4 13.09.2021

Ačkoliv se v knížce objevuje několik vážnějších témat, stále zůstává tou odpočinkovou četbou, která vám vykouzlí úsměv na tváři. Mě si získala hlavně Emoni, která byla oproti jiným YA hrdinkám velmi vyspělá. Obdivovala jsem její vůli brát život takový, jaký je. Její láska k dceři byla téměř hmatatelná, stejně jako její vášeň pro vaření. Své kouzlo měla také lehká romantická linka, která ale spíše dokreslovala celý příběh. Co k tomu dodat, Se špetkou skořice je výborná knížka a já se určitě v budoucnu pustím i do dalších knížek Elizabeth Acevedo.

4 19.07.2021

Ano, bylo to mega čtivé. Ano, bavilo mě to. Stačilo si totiž uvědomit, že abyste si tuhle knihu užili, musíte vypnout všechny své mozkové buňky a jen hltat jednu stránku za druhou. Což mi zrovna v době před státnicemi velmi vyhovovalo, protože jsem měla mozek už tak zaneprázdněný učením, že mu chvilka volna přišla vhod.

I tak mi ale pár věcí v průběhu čtení hodně vadilo. Zaprvé, chování postav, hlavně bratra hlavní hrdinky Gaby. Protože smát se svojí sestře v momentě, kdy jí její crush kopne míč přímo do obličeje a ještě mu za to poděkovat a pozvat ho na drink fakt není oukej. Zadruhé, „záchodový humor“. Ten jsem fakt nepochopila. Tím u mě autorka klesla hodně hluboko a opravdu nemám valné mínění o její inteligenci. Ano, některé momenty vtipné byly, někdy jsem se při čtení i zasmála. Ale humor postavený na konverzaci o čůrání a kadění není úplně můj styl.

Aspoň romantická linka byla celkem fajn. Dokážu si teda představit, že by Gaby se Sašou měli trošku více společných scén, pak by to mezi nimi třeba více jiskřilo, ale ve výsledku jsem spokojená. I sexuální scény (ano, jsou tam) byly podle mě napsané dobře, takže v tomhle ohledu nemám moc co vytknout.

4 07.06.2021

Neal Shusterman završil dystopickou trilogii Smrtka naprosto fantasticky, i když nic jiného jsem od něho ani neočekávala. Všechny ty detaily a úžasně propracovaný svět, propletené dějové linky, nepředvídatelnost příběhu a to, jak to na konci do sebe všechno zapadne… To je prostě nádhera!

Netvrdím, že byl Zvon úplně bezchybný, přece jen tu bylo pár věcí, které mi třeba i oproti těm předchozím dílům tolik nesedly. Narovinu říkám, že Smrtka a Nimbus mě bavily o dost více. Zvon je mnohem detailnější, příběh hlavně v první polovině nemá takový spád a působí chvílemi dost chaoticky. Občas jsem se ztrácela v dějových linkách, které přeskakovaly z jednoho časového období do druhého. V knize se navíc objevila spooousta nových postav, které mi zkrátka nepřirostly k srdci tolik jako Citra s Rowanem. Ti byli bohužel hodně upozadění, což mě mrzelo. Na druhou stranu bylo super, že příběh nestál pouze na nich, a každá nová postava měla v knize své místo.

Přesto jsem byla ze Zvonu nadšená. Bála jsem se, aby moje očekávání nebyla příliš vysoká, a doufala jsem, že se autorovi podaří sérii uspokojivě zakončit. To se mu nakonec opravdu povedlo a já smekám, protože takhle překvapivý, ale zároveň skvělý závěr jsem už dlouho u žádné série neviděla.

Ještě jedna rada na závěr. Pokud se na Zvon chystáte a už uplynula delší doba od toho, co jste přečetli Smrtku a Nimbus, určitě doporučuju zvážit rereading obou dílů. Autor vás totiž vůbec šetřit nebude a mohli byste tak hodně tápat, v jakém příběhu jste se to vlastně ocitli. Hlavně si ale Zvon o to více užijete, pokud budete znát všechny podrobnosti z předchozích dílů.

4 18.04.2021

(SPOILER) Knížka jako taková se mi líbila, dokonce jí považuju za nejlepší díl série. Konec mi přišel taky celkem v pohodě, uzavřely se všechny důležité dějové linky a i postavy se dočkaly úctyhodného zakončení (hlavně příběh Amren byl podle mě skvělý). Problém mám ale s tím, jak si autorka to ukončení série usnadnila. Celou válku s Hybernem v podstatě vyřešila díky sérii různých náhod a šťastných okolností a největšího záporáka, který byl silnější a mocnější než všechny ostatní postavy dohromady, přemohla slabá čerstvě proměněná víla bez jakéhokoli výcviku. Jako vážně? Co mě ale na konci naštvalo úplně maximálně byla dějová linka s Rhysandem. Absolutně jsem nepochopila, proč se Sarah J. Maas rozhodla to s ním takhle „zdramatizovat“ (haló, stejně jsme všichni věděli, že to přežije). Vždyť už to tady jednou bylo, proč to do té série cpát znovu? Já zapomněla, autorka se totiž velmi ráda opakuje, zřejmě aby splnila nějaký rekord v počtu zbytečných stran.

To neustálé omílání věcí stále dokola mě nepřestalo štvát ani ve třetím díle. Ale s tím už tak nějak musíte počítat, když čtete knížky Sarah J. Maas. Ve Dvoru křídel a zmaru tahle nezáživná část alespoň netrvala tak dlouho. Začátek byl super, potom přišlo asi 200 stran Feyřiných problémků (doteď mám noční můry ze všech těch scén, kdy Feyre zatínala prsty na nohou při pohledu na Rhysanda, což bylo asi tak na každé páté stránce), ale v podstatě celá druhá polovina knihy byla jedna akce za druhou. Bavilo mě to moc, i když asi jde vidět, že z téhle série nejsem tak nadšená jako jiní čtenáři.

4 25.03.2021

Stále častěji v rámci young adult vyhledávám knížky, které se zabývají vážnějšími, a ne úplně veselými tématy. V knížce Na co slova nestačí je těch témat hned několik. Rev strávil své dětství po boku násilnického otce, pak se mu ale podařilo uniknout a nyní žije se svými adoptivními rodiči a snaží se vypořádat se svými traumaty z minulosti. Emma se zase potýká s člověkem, který jí začne posílat nenávistné zprávy v on-line počítačové hře, kterou Emma sama naprogramovala. Do toho řeší také rozpadající se manželství svých rodičů.

Na co slova nestačí bylo ještě o kousek lepší než Dopisy ztraceným, a to i přesto, že byla laťka nastavená slušně vysoko. Hodně se mě dotýkal hlavně příběh Emmy, který mi byl o něco bližší než ten Revův. Bohužel je také hodně aktuální. I když jsem tušila, jak to s internetovým trollem nakonec dopadne, nebylo o nic snazší o tom číst. Líbila se mi také velmi lehká romantická linka, která nepřebila tu hlavní myšlenku. Tohle autorka prostě umí.

4 19.02.2021

Já mám tyhle doplňkové knížky k mým oblíbeným knihám / sériím moc ráda, i když většinou jsou skutečně jen jakýmsi bonusem k původnímu příběhu, který si přečtete jen kvůli tomu, abyste se znovu setkali se svými oblíbenými hrdiny. Přesně taková očekávání jsem měla od doplňkové knížky k mým nejmilejším Kronikám prachu a byla jsem příjemně překvapená, že jsem dostala mnohem víc.

Knížka je doplněná překrásnými ilustracemi, kvůli kterým opravdu stojí za to si Pár stránek navíc… pořídit. Obzvlášť pokud si ilustrované knížky ceníte trošku víc než té normální. Naštěstí má ale tahle bonusová knížka co nabídnout i po obsahové stránce. Samozřejmostí jsou povídky z pohledu různých postav z Kronik prachu. Mně se nejvíce líbila povídka z pohledu pana Reeda, na kterou jsme se těšili asi úplně všichni! Krásně uzavírá příběh Kronik prachu a objasňuje některé skutečnosti, které nám v závěru původního románu zůstaly skryty. Krásná byla také vánoční povídka z pohledu Animant, která vykouzlila nádhernou sváteční atmosféru. Jsem ráda, že jsem knížku četla zrovna před Vánoci!

Kromě povídek obsahuje knížka Kroniky prachu – Pár stránek navíc… také poznámky autorky, kde píše například o tom, proč se rozhodla psát historický román, nebo jak tvořila hlavní postavy. Těch bonusových materiálů je tu opravdu spousta, takže pokud jste si zamilovali Kroniky prachu, tuhle doplňkovou knížku rozhodně nesmíte vynechat!

4 17.01.2021

Nikdynoc je knížka, kterou si bezpochyby zamilují všichni fanoušci složitějších fantasy. Není to žádná jednohubka, kterou byste přečetli na posezení a ještě si u toho zvládli uvařit oběd. Nikdynoc je knížka, do které se budete začítat dlouho, ale jakmile se tak stane, fantasticky vymyšlený svět a příběh šestnáctileté vražedkyně vás naprosto pohltí!

Mě si Nikdynoc dokázala získat hned první větou, která napovídá, že autor si ve svém vyprávění rozhodně nebere žádné servítky. Někomu by mohla vadit přemíra sprostých slov a do detailu popsaných násilných nebo erotických scén, ale já osobně si nedokážu představit, že by to bylo napsané jinak. Jay Kristoff je perfektní vypravěč, jeho styl psaní je tak jedinečný a asi nikdy nepřestanu obdivovat to, jak originální a do detailu promyšlený svět s rozsáhlou historií dokázal v Nikdynoci vymyslet. Tento svět nám pomáhaly prozkoumat především poznámky pod čarou, které byly mnohdy tak vtipné, že jsem měla chuť předčítat je nahlas všem lidem v okolí.

Dalším skvostem je Mia, která je konečně tou správnou badass hrdinkou, která nám byla slibována už v bezpočtu různých fantasy. Hrdinka, která má na rukou krev ale zároveň není tak neporazitelná, jak by se mohlo na první pohled zdát. A další plusové body Nikdynoc získává za romantiku, která byla do děje přirozeně a nenásilně zakomponovaná, ale nestala se stěžejním bodem celého příběhu.

Takhle bych tu mohla básnit hodiny a hodiny, protože je tolik věcí, které jsem si na Nikdynoci zamilovala. Kromě trošku pomalejší první poloviny tomu nemám absolutně co vytknout!

4 19.10.2020

Další fantastická dystopie z pera Hugha Howeyho. Letos v březnu jsem od tohoto autora přečetla Silo, první díl ze stejnojmenné trilogie, a byla jsem z něho nadšená! Líbil se mi hlavně úžasně propracovaný, ale uzavřený svět s bohatou historií, který se řídil striktně danými pravidly.

Písek mi v tomto ohledu připadal jako úplný opak. Knížka vypráví o světě, který byl zasypán pískem, a na jeho povrchu se vytvořil úplně nový svět. Svět, který je rozlehlý, jeho historie nám zůstává neodhalena a na pravidla se v něm moc nehledí. A to mi na tom přišlo asi nejzajímavější, že autor dokázal vymyslet takhle odlišné knihy stejného žánru, ale obě stejně skvělé!

Já mám s knížkami tohoto autora jeden jediný problém, a to ten, že se do nich dlouho nemůžu začíst. Písek byl navíc oproti Silu více popisný, takže jsem s ním ze začátku hodně bojovala. Příběh mě ale zaujal už na první straně a čím déle jsem četla, tím více jsem jím byla fascinovaná. Bavilo mě sledovat vývoj vztahů mezi sourozenci a také jejich matkou, která nakonec v příběhu hrála významnou roli. Atmosféra knihy byla také skvělá, z každé stránky bylo cítit to nesnesitelné horko, až jsem občas měla pocit, že jsem se ocitla pod dunami společně s hlavními hrdiny. A byl to opravdu skvostný zážitek! Jen mě trošku mrzí ten uspěchaný konec, po kterém mi navíc zůstala v hlavě spousta otázek.

4 19.10.2020

Paolo Giordano si mě získal svou prvotinou Osamělost prvočísel, jeho nový román Dobývání nebe je ale o poznání komplexnější a daleko obsáhlejší, což je také důvod, proč jsem s ním měla ze začátku trošku problém. Chvíli mi trvalo, než jsem se do knížky vůbec zvládla začíst, a kvůli velmi dlouhým kapitolám jsem často ani neměla chuť ve čtení pokračovat. Postupem času jsem se ale do příběhu dostávala víc a víc, uchvátila mě atmosféra italského venkova a začaly mě zajímat také myšlenky a názory, které se v knize objevují. Autor tu řeší témata, která mi jsou velmi blízká, ale i ta, která mi naopak vůbec blízká nejsou. Proto jsem měla v průběhu čtení stále o čem přemýšlet.

V příběhu sledujeme životy čtveřice mladých lidí od puberty až do dospělosti, jejich osudy se různě proplétají a nejen postavy, ale také jejich vzájemné vztahy projdou značným vývojem. Hlavním motivem je tu láska Teresy a Berna, která si v průběhu let projde mnoha úskalími. Autor tu hodně naráží na rozdílný přístup obou postav k jejich vztahu, který by se ve spoustě ohledů dal označit jako nezdravý. Knížka se ale ani zdaleka netočí jen kolem této dvojice, velmi výrazným tématem je tu také ekologické zemědělství a ekologie obecně, dále třeba odpor k autoritám, vztah rodičů k dětem, neplodnost nebo náboženství a víra.

4 19.10.2020

Trilogie Kroniky pozůstalých je celá vystavěna na jednom z nejméně populárních klišé v young adult literatuře. Milostný trojúhelník představuje jakousi páteř této série a přestože ve Falešném polibku je vztah Lii, Kadena a Rafeho zpracovaný alespoň trochu zajímavě a originálně, ve druhém díle už tomu tak bohužel není. Navíc se zdá, že celou dobu fandím tomu nesprávnému!

Ve Zrádném srdci máme možnost seznámit se trochu blíže se skvěle vymyšleným fantasy světem, který nám byl představen, ale ne příliš podrobně popsán, už v prvním díle. Příběh je protkaný nejrůznějšími pověstmi a legendami, velmi se mi líbily také rozdíly ve zvyklostech a tradicích mezi jednotlivými královstvími. S příběhem samotným už to naneštěstí tak dobře nevypadá. Stejně jako ve Falešném polibku, i tady jsem měla pocit, že se v knížce vlastně nic zásadního nestalo. Oba díly se točí v podstatě jen kolem romantické linky a od samého začátku série není patrný žádný výrazný posun v ději.

4 24.08.2020

Romantický příběh odehrávající se v koncentračním táboře za druhé světové války? Asi vám to bude připadat absurdní a naprosto nepředstavitelné, pro hlavní hrdiny knížky Tatér z Osvětimi byla ale jejich láska tím jediným, pro co v tu chvíli stálo za to žít. Román napsaný podle skutečného příběhu nám představuje koncentrační tábor Osvětim z trošku netradičního pohledu - Lale Sokolov, slovenský žid, totiž v Osvětimi působí jako tatér. Díky svému postavení si narozdíl od ostatních vězňů dokázal uchovat lidskost a celou knihou nás provází jeho neutuchající naděje na záchranu a nezdolná touha přežít. Kvůli tomu ale knížka působí až přehnaně "pozitivně", což byl také jeden z důvodů, proč mě Tatér z Osvětimi oproti jiným válečným románům zas tolik neuchvátil.

Celá knížka je psaná jednoduchým, až přímo strohým stylem, díky čemuž se sice Tatér čte neskutečně rychle, ale bohužel to ve spojení s takto vážným tématem působí hrozně nepřirozeně. Knížka ve mně nedokázala vyvolat téměř žádné emoce a dokonce i osudy postav mi byly v podstatě lhostejné. Autorka rozhodně mohla psychologii postav rozebrat více do hloubky a ocenila bych i obsáhlejší popisy prostředí. I tak ale Tatéra hodnotím relativně kladně, především pro jeho originalitu.

4 24.08.2020

Knížka Tři temné koruny nám přináší nový a originální fantasy svět, který jsem si už po pár kapitolách naprosto zamilovala, a který mě bavil o to víc, že jsem měla možnost ho poznávat z pohledu hned tří hlavních hrdinek. Katharina, Arsinoe a Mirabella jsou bezpochyby hlavními tahouny celého příběhu a díky rozmanitosti a propracovanosti jejich charakterů si zde každý najde svou oblíbenkyni. Rozhodně ale nečekejte křehké princezničky s korunkami na hlavách, tyhle holky si jdou cílevědomě za svým a s ničím se příliš nemazlí!

Seznamování se s královnami a se samotným světem vám navíc umožní snáze se prokousat zdlouhavým začátkem, protože výraznější akce se v tomto díle opravdu nedočkáte. Tři temné koruny představují v podstatě takový úvod do příběhu, jehož hlavní dějová linie započne až v poslední čtvrtině celé knihy, kterou ale autorka napsala přímo bravurně. Postupné zkracování kapitol dodává knížce patřičné napětí a rychlý spád, který vyvrcholí obrovským zvratem na úplném konci. Přiznám se, že takovýhle kolosální obrat jsem opravdu nečekala a už teď se těším, jak se tato skutečnost promítne do příběhu ve druhém díle!

4 24.08.2020

Šelma se díky své nádherné obálce, obrovskému zájmu knižních blogerů a propagace ze strany knihkupců stala naprosto nepřehlédnutelnou knihou, a to naprosto oprávněně. Ani já jsem si tento detektivní thriller nemohla nechat ujít a vám radím to samé, Šelma zkrátka stojí za přečtení!

A proč je vlastně Šelma tak skvělá? Splňuje totiž všechno, co od skvělého thrilleru očekáváte, sympatickým hlavním hrdinou počínaje a mrazivou atmosférou konče. Kromě toho nám knížka představuje naprosto originální zápletku, která je tak napínavá a tak děsivá, že to neodložíte, dokud to nedočtete, to vám garantuju! Ano, i Šelma samozřejmě má nějaké ty vady na kráse. Začátek je spíše pomalejší, docela dlouho mi trvalo, než jsem se do příběhu dostala. Konec byl zase na můj vkus až příliš akční a překombinovaný což mi ke zbytku knížky úplně nesedělo. Nicméně pro mě byl zbytek knihy natolik silný a záživný, že jsem ochotná veškeré ty drobné nedostatky odpustit.

Sečteno podtrženo, Šelma je bezesporu tím nejlepším thrillerem, jaký jsem kdy četla. Při čtení mi doslova běhal mráz po zádech a to je přesně to, co od thrillerů očekávám. Pomyslnou třešničkou na dortu byly vědecké popisy, které knížce dodávaly na věrohodnosti.

4 24.08.2020

Přestože má tahle cihlička přes 500 stran, užila jsem si každou z nich. Styl psaní Marissy Meyer je totiž tak krásný a poutavý, že jsem knížkou doslova prolítla. Někomu by nemusel sedět trošku rozvleklejší začátek, ale za mě to byl perfektní úvod do celého příběhu a skvělé seznámení se s novým světem a s nemalým množstvím postav.

Kapitoly jsou vyprávěné na střídačku z pohledu dvou hlavních hrdinů: Nova patří k Anarchistům a Adrian k Renegátům, přičemž obě skupiny se ze srdce nenávidí. A teď přichází to, co je na celé sérii úplně nejlepší, a to je naprosto skvělé vykreslení obou frakcí. Anarchisté jsou sice zpočátku představeni jako padouši, ale v průběhu čtení postupně zjišťujeme, že jejich cíle nejsou zas tak špatné, jak se na první pohled zdá. Renegáti zase sami sebe prezentují jako superhrdiny, kteří zachránili svět, nicméně ani oni nejsou stoprocentní klaďasové. Autorka mi tak v hlavě vytvořila naprostý chaos a já jsem většinu času nevěděla, komu bych měla vlastně fandit.

4 20.08.2020