Luccinda
komentáře u knih
Temné a osamělé prokletí
Brigid Kemmerer
Temné a osamělé prokletí mělo obrovský potenciál k tomu, abych si ho zamilovala. Autorka mi byla známá už díky knížce Dopisy ztraceným, kterou jsem označila za jednu z nejlepších YA contemporary, jakou jsem kdy četla. Pohádku Kráska a zvíře mám moc ráda, pár retellingů už jsem četla a každý z nich mě dokázal něčím zaujmout. Ohlasy byly vesměs nadšené, takže jsem od knížky přirozeně měla velká očekávání. A já vám nevím, kde se stala chyba, protože já jsem nějak nebyla schopná vidět všechna ta pozitiva, která na knížce ostatní vychválili.
Hlavním problémem byl u mě příběh. Knížka byla až příliš dlouhá po celou dobu čtení jsem měla pocit, že se v knížce vlastně nic neděje. Chyběla mi tam pořádná romantická linka, protože od retellingu na Krásku a zvíře jsem přece jen nějakou tu romantiku očekávala. A ona tam skoro vůbec nebyla! Hlavní hrdinové mezi sebou neměli vůbec žádnou chemii, celou dobu kolem sebe jen tak kroužili a přemýšleli o tom, jestli k sobě teda něco cítí nebo ne.
Postavy byly takové nijaké, jejich charaktery rozhodně mohly být propracovanější. Na hlavní hrdince Harper bylo nejzajímavější to, že prodělala dětskou mozkovou obrnu, a i když na ní nemoc zanechala následky, bylo skvělé vidět, jak se s nimi vypořádává. Také její vztah s bratrem a nemocnou maminkou byl dobře vykreslený. Druhý hlavní hrdina Rhen se ale vůbec nepovedl, většinu knížky se dokázal jenom litovat a brečet nad svým strašným osudem. Z ostatních postav mě nejvíce zaujal Grey, jeho sarkastické poznámky byly vážně top! A na konci knížky to vypadalo, že by mohl ve druhém díle dostat více prostoru, i když já se na pokračování asi nechystám.
Z retellingů na Krásku a zvíře, které jsem přečetla, je tenhle bohužel ten nejslabší. Na knížce se mi líbilo akorát to, jak autorka dokázala propojit náš moderní svět s tím pohádkovým. Příběh mě ale nebavil, takže za sebe knížku bohužel doporučit nemůžu.
Kde zní zpěv krkavců
Klára Kubíčková
Middle-grade literaturu už ve svém věku příliš nevyhledávám, protože mi zkrátka nemá co předat a většinou se nedokážu ani dostatečně sžít s hlavními protagonisty, kterým je v těchto knížkách zpravidla mezi deseti a čtrnácti lety. I přesto jsem se rozhodla dát knížce Kde zní zpěv krkavců od české autorky Kláry Kubíčkové šanci. A musím říct, že přestože to nebyla úplně nejlepší knížka, kterou jsem v poslední době přečetla, byla jsem velmi příjemně překvapená, jak moc mě příběh bavil.
Prostředí internátní školy dokázala autorka úplně skvěle využít. Nejvíce mě bavil originální systém výuky včetně podrobného uspořádání odměn a trestů, hlavně těch trestů si hrdinky užily až až a některé z nich byly opravdu velmi kruté a drsné, obzvlášť v kontextu s věkem postav. Krkavčí vrch vážně není místo, kde bych si přála strávit byť jen jeden jediný den. Atmosféra byla místy až mrazivá, autorka ve mně jen tím prostředím dokázala vyvolat pocity strachu i tísně. Skvěle do toho všeho zapadala také čarodějnická tematika. Magie sice mohla být trošku propracovanější, stejně jako charaktery a historie jednotlivých postav, ale to jsou jen takové maličkosti, které jsem v žánru middle-grade schopná odpustit.
Pokud hledáte odpočinkovou nenáročnou četbu, která vás okamžitě vtáhne do děje, Kde zní zpěv krkavců můžu jen a jen doporučit! Rozhodně nelituju, že jsem si knížku přečetla, i když je jisté, že kdyby mi bylo o deset let míň, určitě bych si jí užila mnohem více.
Smrt před branami
Sabaa Tahir
Třetí díl série Jiskra v popelu pro mě byl, bohužel, velkým zklamáním. Nadšení, které jsem pociťovala při čtení prvního a druhého dílu, se u Smrti před branami jaksi nedostavilo. Nutno podotknout, že Smrt před branami jsem četla s velkým odstupem od prvních dvou dílů, z čehož můžou (ale nemusí) pramenit potíže, které jsem s knížkou měla.
Stejně jako předchozí díly je i Smrt před branami vyprávěna z pohledů vícero postav, jejichž kapitoly se pravidelně střídají. Dříve jsem to považovala za jednu z předností celé série, ve třetím díle to bylo spíše na škodu. Kapitoly z pohledu Laii pro mě byly neskutečně zmatené, hrdinové se neustále přemisťovali z místa na místo a jediné „velké“ odhalení, které ve spojitosti s Laiou přišlo takřka na konci knížky, jsem odhadla dobrých 100 stran dopředu. Kapitoly Eliase byly na druhou stranu příšerně monotónní, autorka stále dokola omílala ty samé myšlenky a z Eliase se v podstatě stal hloupý a neschopný ufňukánek. Jedinou světlou stránkou na celé knížce se tak staly kapitoly Heleny, která od prvního dílu zaznamenala obrovský vývoj a v průběhu čtení jsem si jí dokonce oblíbila.
Mám pocit, že postupem času tato série úplně ztratila kouzlo a atmosféru prvního dílu. Jiskra v popelu byla něčím výjimečná, zamilovala jsem si to originální prostředí připomínající Římskou říši a autorka mě dokázala hned od prvních stran vtáhnout do děje. Tady jsem se většinu času jednoduše nudila. Dějové linky byly strašně rozvleklé, příběhu chyběl spád, neustále jsem se ztrácela postavách. Kvalitu celé tetralogie v mých očích snižují také nadpřirozené bytosti, kterých už sem autorka nacpala až příliš.
Přestože u mě převažuje zklamání, do závěrečného dílu se určitě plánuji pustit. Doufám, že si pro nás autorka připraví uspokojivé zakončení.
Metoda 15/33
Shannon Kirk
Já si nemůžu pomoct, mě se knížka líbila. Ještě teď jsem naprosto fascinována myšlením hlavní hrdinky, místy jsem ji dokonce obdivovala za její schopnost zachovat si chladnou hlavu i v těch nejhrůzyplnějších situacích.
Příběhově nám Metoda 15/33 sice nepřináší nic nového, ale vzhledem k žánru zde jde především o psychologii postav, a tu autorka vykreslila naprosto dokonale.
Celkově hodnotím knížku velmi kladně, byla napínavá od začátku až do konce a vzhledem k její tloušťce jsem ji měla přečtenou hodně rychle. Nevadily mi ani časté skoky z přítomnosti do minulosti a odbíhání od tématu, stejně jako filosofické úvahy, které k psychologickým thrillerům zkrátka patří.
Metro 2034
Dmitry Glukhovsky
Musím říct, že se mi druhý díl Metra četl poměrně lépe než ten první, uvítala jsem, že téměř úplně vymizely nudné filozofické úvahy, a celkově měla kniha mnohem větší spád.
Na druhou stranu, příběhově tato kniha nesahá té předchozí ani po kotníky. Po celou dobu čtení jsem neustále čekala, kdy se tam konečně objeví nějaký zvrat, něco, co by příběhu dodalo jakousi hlubší myšlenku, jako tomu bylo u prvního dílu. Ovšem čekala jsem poněkud zbytečně. A to ani nemluvím o postavách, které autor ztvárnil na můj vkus velmi povrchně a bylo zkrátka nemožné vytvořit si k nim nějaký "citový vztah".
Stejně jako u Metra 2033 jsem i tady měla pocit, že autor sice dokáže do nejmenších detailů promyslet a následně i popsat prostředí postapokalyptického světa včetně jednotlivých stanic moskevského metra, ale příběh a postavy psát zkrátka neumí.
Přesto knížku hodnotím jako průměrnou, číst se to dalo. A vzhledem k vysokému hodnocení závěrečného dílu série hodlám dát autorovi ještě jednu šanci a přečtu si i Metro 2035, přestože mě první dvě knihy docela zklamaly.
Ona je přízrak
Trang Thanh Tran
Pamatujete knihu Temné sestry od Krystal Sutherland, která vyšla vloni u Yoli? Trošku děsivá, ale nádherná obálka s obličejem porostlým květinami a zvláštní příběh, kterému vládla temná a dusivá atmosféra. Skvělý potenciál, který byl ale brutálně pohřbený nudným dějem a nesympatickými postavami. No, tak přesně to stejné bych mohla napsat i o knize Ona je přízrak.
A přitom začátek vypadal tak slibně! Příběh se odehrává ve Vietnamu, kam hlavní hrdinka Jade přijíždí za svým tátou, aby mu pomohla s otevřením domu pro hosty. To prostředí bylo úžasně vykreslené - pach zatuchliny a hniloby, vlhkost, nesnesitelné horko, na oknech záplava mrtvých brouků, podivné zvuky... Celý dům jako by si žil vlastním životem. Do toho zvláštní sny o mrtvé nevěstě. Bylo to super! Asi tak prvních 80 stránek, kdy už jsem čekala, že se v knížce konečně začne něco dít. Jenže nezačalo.
Příběh se příšerně vlekl až do konce. Hodně jsem bojovala s tím, že z vyprávění nebylo patrné, co je realita a co je jen představivost hlavní hrdinky. Nebo nic z toho nebylo skutečné? Já fakt nevím. Ten příběh byl prostě tak zmatený, že jsem se v tom ztrácela. Nepomáhala tomu ani Jade, která mi opravdu k srdci nepřirostla. Hlavně se ale v knížce vůbec nic nedělo. Žádné napětí, žádná gradace, vyprávění bylo strašně repetitivní a po chvilce mě to úplně přestalo bavit. Je sice fajn mít v knize dobře vykreslené prostředí a atmosféru, která ve vás vyvolává tísnivé pocity, ale nemůže to být to jediné, na čem ta knížka stojí. Bohužel.
Výzva sluneční královny
Nisha J. Tuli
První díl série nás přivádí do království Aurora, kde se hlavní hrdinka Lor spolu s devíti dalšími Vyvolenými účastní Výzvy sluneční královny. Dívky spolu soupeří na život a na smrt, jen jedna však může získat srdce Krále Slunce a spolu s ním i titul Sluneční královny.
Nepřipomíná vám to tak trochu sérii Selekce? Opravdu se nedá říct, že by Výzva sluneční královny byla kdovíjak originální fantasy, inspirace jinými knihami je tu celkem patrná. Tak třeba začátek mi dějem i atmosférou neskutečně připomínal první díl Ranhojičky. Dokonce i samotné výzvy, kterých se hlavní hrdinka účastnila, byly podobné těm v Ranhojičce. A jakmile došlo na dění v paláci a soupeření s ostatními dívkami o srdce krále, stala se z toho taková druhá Selekce.
Mně tyhle podobné náměty v knihách, obzvlášť když jsou dobře zpracované, nijak nevadí. Průšvih je v tom, že kopie nikdy nebude lepší než originál. A u Výzvy sluneční královny to bohužel platí. Ačkoliv mě knížka opravdu bavila, byla napínavá a čtivá, navíc mi i hlavní hrdinka byla velmi sympatická, nemůžu hodnotit plným počtem. I tak to byl ale hodně povedený začátek série a konec mě hodně nalákal na pokračování!
Milý Edwarde
Ann Napolitano
Překrásná obálka a zajímavá anotace slibovala dojemný příběh dvanáctiletého Edwarda, který jako jediný přežije leteckou havárii a v jednom momentě tak přijde o celou svou rodinu. Žádnou podobnou knihu jsem dosud nečetla, takže jsem se na čtení moc těšila. A musím říct, že ve výsledku jsem maličko zklamaná, protože právě ty emoce, které jsem v tomto příběhu očekávala, mi tam chyběly nejvíce.
Přiznám se, že hlavní hrdina Edward mi vůbec nesedl. Nebyl mi sympatický, nedokázala jsem se do něho vcítit a řekla bych, že právě on byl tím důvodem, proč ve mně knížka nedokázala vyvolat žádné emoce. Mnohem víc než dějová linka po nehodě mě bavily kapitoly před nehodou, kde jsme měli možnost poznat spoustu dalších postav a jejich příběhy, které mi přišly zajímavé a mrzelo mě, že jim autorka nevěnovala více prostoru.
Knížka nebyla špatná, četla se dobře a námět byl opravdu skvělý. Ale asi jsem měla větší očekávání.
Věž vlaštovky
Andrzej Sapkowski
Kdepak, s touhle sérií je to jako na houpačce. U minulého dílu jsem si říkala, že se to snad konečně zlomilo a začnu toho Zaklínače milovat, ale Věž vlaštovky mě zase nebavila. Ach jo. A tohle byl tentokrát opravdu jeden z nejslabších dílů celé série.
Já se nemůžu zbavit dojmu, že se autor nedokáže vymanit z té povídkové formy. V jednotlivých kapitolách se hodně skáče z místa na místo, v čase i od jedné postavy ke druhé a od druhé ke třetí. Je neskutečně těžké se v příběhu zorientovat a když mi tam autor pak hodí ještě i kapitolu o historii nějaké země, o které ani nevím, jak do příběhu zapadá, tak jsem úplně v háji. Navíc se tady v té knize prakticky nic nestalo. Bylo to zase samé povídání a politika a akce nikde. Opět to zachraňoval jen vynikající Martin Finger.
Aurora povstává
Amie Kaufman
Když jsem si tuhle knížku vylosovala na květen, měla jsem z toho velkou radost. Protože jí napsali autoři mé milované série Akta Illuminae, moc jsem se na ní těšila a popravdě jsem měla i dost velká očekávání. Musím ale přiznat, že jsem lehce zklamaná.
Už od samého začátku jsem měla pocit, že to nebude úplně ono. Sice jsem v tom poznávala styl Jaye Kristoffa, který zbožňuju, ale to můj dojem z knížky bohužel nezachránilo. Začnu postavami, které mi přišly hrozně ploché. Nedokázala jsem si vytvořit vztah k žádné z nich a přiznám se, že se mi i dost pletly. A příběh? Ten byl prostě strašně slabý. V knížce se nic moc nedělo, dějová linka byla až moc přímočará a nestalo se tam nic, co by mě nějak překvapilo.
Kdybych tě našla
Ava Dellaira
Tohle byl opravdu krásný a jedinečný příběh dvou dívek, sedmnáctileté Angie a její maminky Marylin. Angie nikdy nepoznala svého otce a Marylin o něm odmítá se svou dcerou mluvit. Proto, když se Angie naskytne příležitost dozvědět se, co se v minulosti stalo, neváhá a vydá se hledat člověka, který by jí mohl poskytnout odpovědi. Mezitím sledujeme život mladé Marylin a její osudové lásky, která ale bohužel skončila příliš brzy.
Ačkoliv je knížka plná těžkých témat a smutných momentů, nedokázala vyvolat prakticky žádné emoce. Postava Angie mi příliš nesedla a její vyprávění mě nechávalo chladnou, o něco více mě bavil příběh Marylin, hlavně kvůli tomu, že mě zajímalo, co se v minulosti stalo.
Nebylo to špatné čtení, jen jsem asi čekala víc. A také je pravda, že to bylo místy až příliš zdlouhavé, 400 stránek je na podobnou knihu už přece jen trošku moc.
Woodhill
Eleanor Corvin (p)
Přiznám se, že po Woodhillu jsem sáhla čisté kvůli obálce, která je překrásná a neskutečně mě na tenhle příběh nalákala, což by anotace sama o sobě nejspíš nezvládla. A musím říct, že ačkoliv mám ke knížce spoustu připomínek, vlastně se mi moc líbila a jsem ráda, že jsem jí dala šanci.
Aby mě čtení opravdu bavilo, potřebuju mít v příběhu silné postavy, které mi budou sympatické a dokážu se do nich vcítit. A to se ve Woodhillu podařilo. Díky skvělým postavám jsem si čtení užila od první do poslední stránky a jsou také důvodem, proč knížku hodnotím takhle vysoko.
Těch negativ jsem tu totiž našla celkem dost. Zápletka byla slabší, vlastně jsem až do samého závěru nevěděla, kam celý příběh vůbec směřuje. Hororové prvky jsem v příběhu také hledala marně. Nehledě na to, že styl psaní na mě působil začátečnicky a místy dost kostrbatě. Ale už během čtení jsem si uvědomila, že ačkoliv si tam ty nedostatky vidím, nejsou pro mě natolik důležité jako to, aby mě čtení bavilo.
Mrazivý polibek
Richelle Mead
Na druhý díl Vampýrské akademie jsem se vcelku těšila. Byla jsem zvědavá na vývoj postav a také na to, kam se příběh posune. Nakonec jsem spokojená tak napůl. Potěšilo mě, že Rose ztratila svůj věčně panovačný a namyšlený postoj, přesto však zůstala silnou hlavní hrdinkou. Rozhodně jsme si rozuměly více než v předchozím díle. Naopak dějově byl Mrazivý polibek o dost slabší, což mě trošku zklamalo. Příběh se nikam výrazně neposunul, až na závěrečnou akci se v knížce vlastně nic moc nedělo. V tomhle ohledu mi jednička seděla víc.
Zakázané uvolnění
Bal Khabra
S hokejovými romancemi se poslední dobou roztrhl pytel a přestože hokej miluju, pečlivě si vybírám, po které sáhnout. A Zakázané uvolnění byla skvělá volba! Tahle knížka mi perfektně sedla do nálady a dá se říct, že mě tak trochu vytáhla ze začínající čtecí krize, na což jsou tyhle odpočinkové romantické komedie prostě perfektní.
A nejenom, že jsem si u čtení skvěle odpočinula, ale navíc jsem se i hodně nasmála. Těch komických situací a hlášek bylo v knize spoustu a u některých jsem se opravdu musela nahlas smát, jak to bylo vtipné.
Romantická linka možná nebyla zrovna výjimečná, ale bavila mě. Mezi hlavními hrdiny to fakt jiskřilo, romantika od nenávisti k lásce navíc patří mezi moje nejoblíbenější, takže v tomhle ohledu jsem byla maximálně spokojená.
Nikdy, nikdy
Colleen Hoover
Knížky Colleen Hoover u mě každý rok patří k těm nejočekávanějším a jinak tomu nebylo ani u novinky Nikdy, nikdy, kterou Colleen napsala spolu s autorkou Tarryn Fisher. Byla jsem zvědavá, jak tohle spojení dopadne, ale upřímně jsem si na to při čtení ani nevzpomněla. Knížka se zkrátka četla stejně skvěle jako všechny ostatní knížky Colleen Hoover. Bohužel, i přesto to však z mého pohledu byl autorčin úplně nejslabší román.
Už při čtení jsem zjistila, že mi v knížce chybí to, co mám v ostatních románech CoHo tak ráda. Ať už to jsou postavy, které by mi přirostly k srdci, romantická linka, od které se nedokážu odtrhnout, nebo silná témata, díky kterým jsou ty ostatní autorčiny příběhy tak jedinečné. Zároveň je Nikdy, nikdy mnohem více "young adult", možná i proto mi ta romantická linka tolik nesedla. Mystery zápletka byla fajn, ale chybělo mi tam nějaké vysvětlení celé situace, což ve výsledku také trošku snížilo moje hodnocení.
Vampýrská akademie
Richelle Mead
Nebudu chodit kolem horké kaše, já jsem spokojená. Dostala jsem přesně to, co jsem od sedmnáct let staré young adult fantasy očekávala. Příběh mě bavil, upíří škola je prostě osvědčený námět a zajímavé bylo i rozdělení na moroje, dhampýry a strigoje. Zatím nevím, co si mám myslet o hlavních postavách. Rose byla na můj vkus moc panovačná a namyšlená, Lissa byla zase taková křehká květinka. O to víc se těším, jak se jejich charaktery budou v dalších dílech vyvíjet.
Důvod, proč jsem knížce nemohla dát vyšší hodnocení, je styl psaní autorky, který mi prostě nesedí. Vyprávění mi přijde často zmatené, autorka skáče z přítomnosti do minulosti jak se jí zachce, takže někdy je to prostě chaos. Stejný problém jsem měla i kdysi se sérií Sukuba, ta mě ale nezaujala ani příběhem a postavami, proto jsem jí nedočetla. Vampýrská akademie je ale v tomto ohledu mnohem lepší!
Oceán mezi námi
Gill Thompson
Předchozí autorčinu knihu jsem hodnotila plným počtem hvězd. Tehdy jsem ocenila především originální námět a skvělý styl psaní autorky. A Oceán mezi námi mi sedl úplně stejně jako před pár lety Dítě na nástupišti, ačkoliv nehodnotím tak vysoko, protože už mám od té doby zase o něco víc načteno a tím pádem i s čím srovnávat.
Člověk by řekl, že těch románů z druhé světové války je už tolik, že už ani není možné přijít se zajímavou zápletkou. Ale Gill Thompson se to opět podařilo. Možná to bylo i tím, že válka se v tomto příběhu odehrává spíše v pozadí a stěžejním tématem jsou především rodinné vztahy a odloučení matky a syna, který je během války odvezen z Anglie do Austrálie, kde je adoptován cizí rodinou. Knížka byla smutná a dojemná, plná silných příběhů, kterých se během války odehrálo nespočet. A já jsem si její čtení opravdu užila.
Zjizveni
Emily McIntire
V předchozí autorčině knize Lapeni mě inspirace pohádkou Petr Pan opravdu bavila, takže jsem se na další díl téhle volně série těšila a byla jsem zvědavá, jak se autorce podaří postavit příběh na motivy Lvího krále. A bohužel jsem lehce zklamaná.
Zjizveni jsou vlastně takovou historickou romancí, do které autorka vložila postavy pojmenované podle pohádkové předlohy. Tam ale podobnost se slavným příběhem končí. Stejně jako v knize Lapeni, i tady byly postavy velmi kruté a násilnické, až mi to přišlo trochu na sílu. Příběh byl plytký a bohužel mě neoslovila ani romantická linka, která měla určitě v knize dostat více prostoru.
Veselé Vánoce, Terezko
* antologie
Nejvíce se mi líbily povídky Sníh od Aleny Mornštajnové a Los od Viktorie Hanišové, skvělá byla také Košile od Jakuby Katalpy. Zbylé příběhy mě příliš neoslovily. Velké naděje jsem vkládala do povídek Petry Dvořákové a Michaely Klevisové, ale ty bohužel patřily k těm slabším. I z toho důvodu sbírku hodnotím průměrně a doporučit můžu spíše předchozí vánoční povídkovou sbírku Tenkrát o Vánocích.
Spáčka a vřeteno
Neil Gaiman
Moderní retelling, který zaujme především svými kouzelnými ilustracemi. Příběh jako takový ničím vyloženě nenadchne, je to taková jednohubka, za půl hodinky máte přečteno a pak už se ke knížce nejspíš nevrátíte. Já jsem knížku četla na Štědrý den a možná i díky tomu jsem si čtení užila trošku víc, než kdybych knížku četla v jiném období.
