Luccinda komentáře u knih

Takhle originální YA fantasy jsem už dlouho nečetla! Knížka je mixem všech možných žánrů, kromě fantasy tu najdeme také detektivní zápletku a prvky hororu, všechno spolu ale skvěle funguje. Příběh je komplikovaný a nesmírně zamotaný, najdeme tu spoustu dílčích zápletek, které se navzájem prolínají a postupně rozplétají. Knížka díky tomu krásně odsýpá a neustále se v ní něco děje, takže jsem se od ní nedokázala odtrhnout. Problém jsem neměla ani s velkým množstvím postav, autorka je od sebe dokázala skvěle odlišit a občas jsem se divila tomu, jak dobře jsem se v příběhu orientovala.

To nejlepší na celé knize je bezpochyby její ponurá atmosféra. Prostředí ostrovů obklopených rozbouřeným mořem udělalo své, autorka dobře vykreslila svět, ve kterém se příběh odehrává, velkou roli v knize hrála i mytologie a noční můry. Některé scény byly opravdu hodně děsivé a nepředvídatelné, atmosféru dokreslovala také neustálá přítomnost smrti. Autorka se se svými postavami opravdu nemazlila a některá úmrtí mě dost překvapila.

Kvůli množství zápletek a směru, jakým se příběh ubírá, na mě knížka ke konci působila mírně překombinovaně. To je ale opravdu jediná výtka, kterou mám.

2 11.11.2020

Knížka u nás vzbudila velké ohlasy, ne všichni čtenáři z ní ale byli nadšení. Ona totiž rozhodně nesedne každému a řekla bych, že je hodně těžké odhadnout, komu by se mohla líbit a komu ne. Já jsem se k Normal People dostala díky seriálu, na jehož scénáři pracovala samotná autorka knižní předlohy, a jak jsem zjistila po jejím přečtení, seriál se od knížky takřka neliší.

Ačkoliv se kniha zaměřuje především na lásku Connella a Marianne, autorka do ní zasadila spoustu dalších vážných témat, jako je například domácí násilí, duševní zdraví, sexuální obtěžování, rodinné vztahy a podobně. Nutno podotknout, že ani vztah hlavních hrdinů není zalitý sluncem. Chvílemi se jeví dokonce jako velmi toxický a nezdravý, ale i přesto, že si Connell a Marianne navzájem nejednou ublížili, zdá se, že bez sebe nedokážou být.

Sally Rooney má velmi specifický styl psaní, na který si zkrátka musíte zvyknout. Na první pohled působí poněkud chladně a odtažitě a emoce musíte často hledat mezi řádky. Ale jsou tam! V tomto ohledu bych vám ale doporučila přečíst si knížku v angličtině, pokud je to ve vašich možnostech. Viděla jsem úryvky z českého překladu a nevím proč, ale neměla jsem ze čtení stejný pocit jako v angličtině. Nějak jsem tam nedokázala nalézt právě ty emoce, kterou jsou pro knížku velmi důležité.

Kromě emocí nalezneme v knížce také mnoho filozofických pasáží. Hlavní hrdinové jsou inteligentní a na svůj věk o věcech dost přemýšlí. Normal People není jednoduchá četba, ale je to kniha, která toho má hodně co předat. A já jsem si jí z celého srdce zamilovala.

11 07.11.2020

Krysař je naprosto ideální knížka k maturitě, a to i pro ty, kteří četbě příliš neholdují. Je velmi krátká a máte jí přečtenou za chviličku, především má ale oproti spoustě jiným knížkám z povinné četby zajímavý děj a díky krásnému, ale ne zas tak složitému jazyku se i dobře čte. Kromě toho má Krysař skvělou myšlenku, takže se nemusíte bát, že byste u maturity neměli o čem mluvit. Takže pokud si právě vybíráte knihy do seznamu četby k maturitě, Krysaře vám určitě můžu doporučit!

Co se mě týče, sice nejsem z Krysaře nadšená tolik jako ostatní, ale určitě jsem ráda, že jsem si ho přečetla. Autor umí krásně pracovat s jazykem a díky tomu dokázal do vět skrýt spoustu myšlenek a pocitů. Knížka mě donutila přemýšlet, ale zároveň neobsahovala sáhodlouhé popisy a myšlenkové pochody autora. Bylo to zkrátka skvěle vyvážené. Autorovi se také podařilo vytvořit velmi pochmurnou atmosféru, do které zasadil tragickou postavu Krysaře.

9 07.11.2020

Knížka mě na první pohled zaujala zajímavou obálkou, byť s příběhem uvnitř nemá mnoho společného. Pravidla se mají porušovat je už druhá feel-good contemporary, do které jsem se v říjnu pustila, a ani tentokrát jsem nebyla zklamaná. Navzdory tomu, že nepatřím do cílové skupiny čtenářů, mě knížka bavila. Až na ten začátek. Vlastně ani nemám nic konkrétního, co bych mu mohla vytknout, ale já jsem se prostě nemohla dlouho začíst. Možná to bylo hlavní hrdinkou, která mi na začátku nebyla moc sympatická. Postupem času, jak se její postava vyvíjela, jsem si jí ale oblíbila a od té doby jsem hltala jednu stránku za druhou!

Romantická linka v knížce samozřejmě nechyběla a mně se moc líbila. Nebyla vůbec uspěchaná, jak to někdy v YA bývá, a hlavně byla dobře napsaná a tím pádem i uvěřitelná. Hodně mě na knížce překvapilo, že se v ní mladí hrdinové chovali vcelku rozumně. Kdo se ale naopak vůbec rozumně nechoval byla máma Amber, která mě neskutečně vytáčela. Vážně, tak sobeckého rodiče, který vůbec nemyslí na to, jaký dopad bude mít jeho chování na jeho dítě, jsem ještě neviděla.

Knížka pro mě sice nebyla žádným velkým překvapením, ale byla to milá odpočinková četba, která milovníky feel-good contemporary určitě nezklame! Takže pokud se vám líbilo třeba Navždycky, Lara Jean a podobně, určitě zkuste i Pravidla

2 07.11.2020

Andrew Mayne je mým nejoblíbenějším autorem thrillerů, jeho knížky mi prostě sedí! Theo Cray je vynikající hlavní hrdina, který si dokáže poradit v každé situaci a jako vědec přináší do vyšetřování vražd netradiční postupy, které se v detektivkách běžně nevidí. Knížky jsou nabité různými vědeckými informacemi, což je zároveň ten hlavní důvod, proč spoustě čtenářů nesednou. Já mám to štěstí, že studuju obor aplikovaná ekologie, takže jsou mi přírodní vědy hodně blízké, a nejen že mě čtení baví, ale dokonce těm vědeckým postupům z velké části rozumím.

Další důvod, proč knižní sérii s Theo Crayem tolik miluju, je tematika sériových vrahů. Nevím proč, ale ze všech možných detektivních zápletek mě nejvíc baví právě sérioví vrazi. Andrew Mayne navíc pokaždé přijde s naprosto originálním a děsivým příběhem, u kterého mi běhá mráz po zádech. Bohužel musím říct, že v tomhle ohledu byla Teorie vraždy zatím nejslabší. Oproti Šelmě a Hračkáři tu bylo mnohem méně akce, více vědy a ani zápletka nebyla tak zajímavá jako v předchozích dvou knížkách.

Co mě naopak překvapilo bylo to, jak jsou jednotlivé díly série propojené. Autor se často vrací k předchozím případům a postavám, takže bych vám určitě doporučila číst jeho knížky popořadě, aby vám náhodou neunikly některé souvislosti. Teorie vraždy dokonce neměla úplně uzavřený konec, takže se nemůžu dočkat, až se pustím do dalšího dílu a dozvím se, jak se bude příběh Thea Craye vyvíjet dál!

1 07.11.2020

(SPOILER) Obálka i anotace zmiňuje superhrdiny, byla jsem proto dost překvapená, že o nich tenhle příběh vůbec není. I když, na začátku trošku jo. První polovina jako by z oka vypadla seriálu The Boys (mimochodem, moc doporučuju!). Lidé se superschopnostmi jsou světoznámými celebritami. V případě The Boys superhrdinové zachraňují lidi pro peníze a slávu, v Metě prý „nadšence ve spandexu a pláštěnkách, kteří by se po nocích honili za zločinem“ nikdo nepotřebuje.

Kvůli téhle podobnosti jsem z knížky byla zpočátku malinko na rozpacích. Potom ale přišla druhá polovina a já jsem nestačila zírat, jakým směrem se příběh obrátil. Z různých rozhovorů s autorem a podobně jsem věděla, že by do příběhu mělo být nějakým způsobem zakomponováno sexuální obtěžování, ale netušila jsem, že to bude až takhle syrové a explicitní. Zároveň je to téma, které je v současnosti stále trochu tabu. I z toho důvodu tleskám Pavlovi za to, s jakou otevřeností a zároveň pokorou se do příběhu vrhnul. Hlavní hrdinku Lenku se mu podařilo vykreslit tak reálně, až jsem měla pocit, jako bych to všechno prožívala já sama. A řeknu vám, nebylo to vůbec nic příjemného.

Z toho důvodu bych chtěla apelovat na všechny z vás. Pokud jste si sami prožili ať už stalking, sexuální obtěžování nebo znásilnění, zvažte pečlivě, jestli se do knížky chcete pouštět. I já jsem při čtení často zažívala pocity úzkosti a strachu, nevím přesně, jak to mám popsat, občas jsem se zkrátka cítila stejně bezmocná jako hlavní hrdinka.

Možná by mi bylo přece jen sympatičtější, kdyby Meta zůstala čistě v rovině heavy contemporary, přišlo mi, že ta fantasy linka se superschopnostmi v ní vůbec nebylo potřeba. Co naopak musím vyzdvihnout je styl psaní Pavla Bareše, který působí vyspěle a inteligentně a knížka se díky němu čte jedna báseň. Fun fact? Trošku mi vadila přemíra anglicismů. Určitě bych je v knížce ve větší míře ponechala, ale některé z nich mi přišly zbytečné. I navzdory mým drobným výtkám ale Meta patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos přečetla.

2 07.11.2020

Na začátek se asi sluší říct, že nejsem cílovka. Feel-good contemporary moc často nevyhledávám a když už, nemám od nich žádná velká očekávání. Kolem Navždycky byl sice obrovský hype, přesto jsem ale zvládla držet své nadšení při zemi a přistupovat k téhle novince trochu s rezervou. A vyplatilo se! Nejenom že jsem byla spokojená s tím, co jsem od knížky dostala, ale dokonce jsem si její čtení nadmíru užila.

Od samého začátku mi bylo sympatické, že si Navždycky na nic nehraje. Chcete jednoduchou, odpočinkovou a sladkou romanťárnu plnou klišé a popkulturních narážek? Přečtěte si Navždycky. Je to milé, trošku hloupoučké a naivní, děsně předvídatelné, ale stejně to miluju, protože přesně taková ta knížka má být.

Co mě na knížce bavilo asi úplně nejvíc byl humor, který byl za mě prostě top. Nemusí sednout každému, ale já jsem se při čtení bavila náramně! Boží jsou taky chatové konverzace, které do příběhu přirozeně zapadly.

Můj největší problém s knížkou Navždycky spočíval v nevyspělosti postav. Mei o věcech až moc přemýšlí. Já taky nejsem kdovíjak spontánní člověk, ale tohle už bylo trochu přehnaný i na mě. A šíleně mě rozčilovalo, že spolu postavy nemluvily, z čehož plynuly všechny jejich problémy. Velký zvrat a zdramatizování zápletky ke konci tak bylo strašně frustrující a z mého pohledu i zbytečné, jednak protože se to dalo řešit mnohem líp, než jak to hlavní hrdinové v knížce řešili, jednak protože jsme stejně všichni věděli, jak to dopadne, tak proč takové drama. Ale to je víceméně můj osobní problém s tímto žánrem obecně.

2 25.10.2020

Mizející dívky jsou skvělý detektivní příběh, který ve všech ohledech předčil má očekávání. Já už několik let detektivky nečtu, nebaví mě totiž koncept klasického vyšetřování, přijde mi to všechno na jedno brdo. Mizející dívky mě ale zaujaly jak obálkou, tak anotací, proto jsem si řekla, že dám knížce šanci.

Jak poznáte dobrý thriller? Hlavně musí být hodně čtivý a napínavý, a to o knížce Mizející dívky platí stoprocentně! Autorka vsadila na krátké úderné kapitoly, ve kterých pokaždé odhalíte novou informaci k případu, což vás nutí číst dál a dál. První polovina knížky je pomalejší, případ je totiž dost zapeklitý a dlouho trvá, než se pátrání posune někam dopředu. Zároveň bych chtěla upozornit na velké množství postav, někdy totiž i na první pohled nedůležitá postava může hrát v příběhu svou roli, takže si dávejte pozor na jména!

Samotný příběh nakonec není zas tak originální, jak se může zdát z anotace. Já už jsem četla minimálně dvě knihy s podobnou zápletkou, ale Mizející dívky se mi líbily ze všech nejvíc. Dlouho jsem tedy tušila, jak by to s těmi mizejícími dívkami mohlo být, ale pachatele jsem absolutně neodhadla.

Hlavní hrdinka Josie byla fantastická! Líbilo se mi, že se autorka zaměřila také na její minulost, Josie si toho totiž i přes svůj mladý věk hodně prožila. Dobrou zprávou je, že detektivní série s Josie Quinnovou má už devět dílů a desátý je na cestě. Doufám tedy, že se toho v dalších dílech o Josie dozvím ještě víc.

6 22.10.2020

Po skvělé Cinder a o maličko slabší Scarlet přichází prozatím nejlepší díl ze série Měsíční kroniky. Cress je retellingem německé pohádky Locika, ovšem oproti předchozím dvěma dílům jsou tu už spíše jen náznaky původního příběhu. Marissa Meyer se také dost rozepsala, těch 616 stran ale uteklo jako voda a ani jediná z nich nebyla zbytečná! Autorka píše přímo nádherně, její jazyk je příjemně květnatý, styl psaní tak akorát popisný, a navíc neuvěřitelně čtivý. U knížek Marissy Meyer nikdy nemám problém se začíst, zvládnu přečíst klidně 200 stránek na jeden zátah jako nic a nenudím se ani chviličku, a to ani u takové bichličky jako je právě Cress. Vážně netuším, jak to ta ženská dělá.

Samotná postava Cress na mě působila trošku jinak, než jak nám byla představena v minulých dílech. Ze začátku mi přišlo, že se chová až příliš dětinsky, což mi k jejímu předchozímu vystupování v sérii moc nesedělo. Nakonec jsem si ale na její „nový“ charakter zvykla a zamilovala si ji úplně stejně jako ostatní postavy. Její a Thorneova dějová linka byla úžasná, bavilo mě pozorovat, jak se jejich vztah vyvíjí a kam spěje. Ani ostatní postavy v tomto ohledu ale nezůstávaly pozadu. Cinder a Kai byli opět boží, ani Iko nezklamala a jsem nesmírně zvědavá, co se s ní bude dít dál. V příběhu se objevili také Winter a Jacin, kteří, jak předpokládám, dostanou více prostoru v příštím díle, na který se už teď moc těším.

3 22.10.2020

Škole noci bohužel pomalu, ale jistě začíná docházet dech. Probuzená je další naprosto zbytečná knížka, jejíž účelem je jen a pouze oddálit nevyhnutelné - závěrečný souboj dobra a zla, na který si budeme muset počkat ještě dlouhé čtyři díly. Chvílemi to dokonce působí, jakoby autorky zkrátka nevěděly kudy kam, takže se jen tak plácají na místě a vymýšlejí další a další dějové "kličky", na kterých se jim zázračně podařilo vystavět celou knížku. Jenže když hlavní dějová linka stojí na místě, tak mi ty vedlejší - jakkoli dobré - prostě nestačí.

Knížce, potažmo celé sérii, se však nedá upřít jedna věc. Čtivost. Přijde mi, jakoby autorky s každým dalším dílem přišly na ještě lepší způsob, jak čtenáře vtáhnout do děje a nutit ho číst dál a dál, dokud se nedostane až na konec, a to i navzdory slabšímu příběhu. Navíc se jim opět podařilo popostrčit postavy vstříc jejich dalšímu vývoji, což mi na celé téhle sérii přijde naprosto fantastické!

1 19.10.2020

Anna Todd je dost kontroverzní autorka, alespoň co se týče její první série After, která se zapsala do srdcí fanoušků po celém světě, ale nevyhnula se ani drsné kritice. Já jsem After sice nečetla, nicméně kvůli rozporuplným recenzím jsem ke knížce Sestry Springovy přistupovala celkem vlažně a moje očekávání byly dost nízko. Ale možná právě díky tomu jsem si knížku o to víc užila.

Přestože se autorka při psaní inspirovala klasikou Malé ženy, nebudeme předstírat, že v případě Sester Springových se jedná o nějaký významný literární počin. TO FAKT NE! Příběh veškerý žádný, akce nulová, zápletky předvídatelné od začátku až do konce. Sestry Springovy jsou jednoduchá vztahovka, kterou jste sice schopní přečíst za jedno odpoledne, ale za pár dní už si ani nevzpomenete na jména hlavních hrdinek. Ale mně se to kupodivu dost líbilo, hlavně proto, že mi to strašně moc sedlo do nálady.

Takže pokud vám nevadí knížky založené jen na skvěle vykreslených charakterech a rodinných i milostných vztazích, tak směle do toho! Nakolik je to podobné klasice Malé ženy nevím, protože jsem Malé ženy nečetla, ale dost mi to připomínalo knížky Jane Austenové, které jsou také hodně vztahové.

19.10.2020

Kolem knížek Rainbow Rowell jsem kroužila už pěkně dlouho, nejdříve jsem zaregistrovala Fangirl, ale nakonec se mi jako první dostala do ruky knížka Eleanor & Park. Očekávání byla obrovská a musím přiznat, že ze začátku jsem byla trošku v rozpacích, dostala jsem strach, že to bude jen další tuctová love-story ze střední, která mě nemá čím překvapit. No, bylo to přesně naopak...

Co mi na knížce zpočátku vůbec nesedlo byla hlavní hrdinka. Já jako věčný optimista jsem nedokázala pochopit její neustále zachmuřenou náladu a nesnesla jsem, že to jediné, co Eleanor v jejích vlastních očích definovalo, byla její tloušťka. Nevím, jestli to tak autorka zamýšlela, ale postupem času, jak se odkrývaly další a další vrstvy Eleanořina charakteru, jsem konečně začala její chování chápat. Za těch 300 stran si Eleanor i Park prošli obrovským vývojem, jejich charaktery byly báječně propracované a působily neskutečně reálně, stejně jako jejich vztah - nebyla to žádná slaďárna, na kterou jsme v YA contemporary zvyklí.

Autorka se v knížce dotkla hned několika vážných témat, tím nejvýraznějším pro mě bylo domácí násilí a vůbec celá rodinná situace Eleanor. Bylo vidět, jak člověka, jeho chování a hodnoty hrozně moc ovlivňuje to, v jakém prostředí vyrůstá, a nebylo pro mě vůbec lehké o něčem takovém číst. A to ani nemluvím o tom konci, který mě emočně absolutně rozložil...

3 19.10.2020

Kroniky pozůstalých jsou pro mě jedna velká záhada. První díl se mi napoprvé hodně líbil, napodruhé už to taková pecka nebyla, no a druhý díl se mi sice dobře četl a hezky odsýpal, ale z té dějové části jsem byla dost zklamaná... Zato Temná krása mě překvapila na všech frontách a dokonce bych jí zařadila k jednomu z nejlepších závěrečných dílů vůbec!

Do příběhu jsem se začetla hned na první straně a přestože se v knížce dobrých 200 stran nic moc nedělo, já jsem si čtení vážně užívala. Když pak přišla druhá polovina a přípravy na epickou závěrečnou bitvu, prakticky jsem nedokázala knížku odložit. Samotná bitva možná mohla trvat trošku déle, ale jinak jsem spoko.

V recenzi na Zrádné srdce jsem psala, že tahle trilogie stojí a padá na milostném trojúhelníku. Po přečtení Temné krásy už si to ale nemyslím. Ano, romantická linka stále zabírá velkou část příběhu, ale minimálně v tom třetím díle nám autorka ukázala, že má perfektně zvladnutou i tu fantasy část. Další věc, kterou bych chtěla vyzdvihnout, jsou postavy, které za ty tři díly prošly obrovským vývojem. Fantasticky propracované charaktery nemá jen ústřední trio Lia - Kaden - Rafe, ale i vedlejší postavy, což se v knížkách zas tak často nevidí... Velký palec nahoru dávám i za rozuzlení milostného trojúhelníku, Lia sice nakonec neskončila s tím, komu jsem od začátku fandila, ale myslím, že to autorka vyřešila skvěle!

6 19.10.2020

Bála jsem se. Fakt jsem se hodně bála, že Obsidio nebude taková pecka, jako předchozí dva díly. A víte co? Bála jsem se úplně zbytečně!

Příběh byl opět neuvěřitelná jízda a přestože kvůli většímu výskytu bezpečnostních záznamů (a tudíž i souvislého textu) děj neubíhal tak rychle, jak jsme u této trilogie zvyklí, kdybych si tu knížku nešetřila, tak bych byla fakticky schopná jí přečíst na jeden zátah. Čtivost a napínavost se celé sérii zkrátka nedá upřít. Obsidio navíc oproti Gemině nemělo tak rozvleklý začátek, takže jsem se do příběhu začetla prakticky hned na první straně.
V knížce se nám opět objevují noví hlavní hrdinové a přidávají se tak k původní čtveřici, která dostala v příběhu také hodně prostoru. Samozřejmě nesměl chybět ani můj milovaný SPIRO, což je momentálně asi moje nejoblíbenější "postava" ever! A to by nebyly Akta Illuminae, kdyby se autoři nepostarali hned o několik šokujících momentů, při kterých jsem napětím ani nedýchala...

Přiznávám, že samotný závěr byl na mě možná až moc předvídatelný a "youngadultovský", u Jaye jsem doufala v trošku menší happyend, ale ve výsledku jsem s koncem série spokojená.

1 19.10.2020

Kdybych měla žebříček největších knižních překvapení, takhle kniha by bezpochyby byla na samotném vrcholu. Nevím, do jaké míry knížku napsala a vymyslela sama Cara Delevingne, ale pokud je to alespoň z poloviny její dílo, tak smekám! Už dlouho jsem nečetla YA s tak originální zápletkou, komplexními postavami a skvělým rozuzlením. Na první pohled by se mohlo zdát, že se v knížce řeší až moc témat najednou, ale kupodivu to spolu všechno skvěle fungovalo. Naopak se mi moc líbilo, že každá z postav řeší své vlastní problémy, díky tomu působí oproti jiným teen hrdinům o dost skutečněji a vy s nimi prožíváte celý příběh. Já jsem si knížku neskutečně užila, vyvolala ve mně spoustu pocitů a donutila mě zamyslet se nad některými vážnými tématy, které se v příběhu objevují. Takže za mě pecka!

3 19.10.2020

Po akcí nabitém a mega šokujícím závěru předchozí knihy se autorky rozhodly zase trošku přibrzdit; Vyhořelá plyne v celkem poklidném tempu a představuje jakýsi most mezi šestým a osmým dílem, kde se (snad) opět dočkáme nekonečného souboje dobra a zla. I navzdory pomalejším tempu mě ale Vyhořelá překvapivě bavila! Opět se mi hodně líbilo střídání pohledů více postav, díky čemuž jsem měla pocit, že se v knížce neustále něco děje, a to i přesto, že příběh se za celých těch 368 stran nikam výrazně neposunul. Dějová linka Zoey se navíc přesunula do Skotska na ostrov Skye, kde jsme mohli společně s hlavními hrdiny objevovat tamní prostředí a kulturu. S tím se ale bohužel pojí i jedna nepříjemnost, a sice český překlad...

Nepochybuju o tom, že překládání skotského přízvuku a některých slov specifických právě pro Skotsko je fakt náročné, hlavně kvůli tomu, aby bylo v češtině vůbec poznat, že tyto postavy mluví trošku jinak. Nicméně já mám díky seriálu Outlander, kde jiný než skotský přízvuk skoro neslyšíte, tu jejich mluvu tak naposlouchanou, že dokážu říct, že tohle bylo přeložené prostě špatně. Příklad: když jsem v textu narazila na slovo "jaj", tak mě málem kleplo. Jde totiž zcela jistě o nepovedený překlad slova "aye", což se do češtiny běžně překládá jako "ano". Tím pádem všechny postavy skotské národnosti v knížce místo "ano" říkali "jaj", což už samo o sobě zní fakt podivně a mě to po celou dobu čtení neuvěřitelně rozčilovalo.

19.10.2020

Světla na obloze mě zaujaly hlavně nádhernou obálkou, kvůli které jsem knížku prostě potřebovala mít doma. Anotace zněla také zajímavě, kombinace chladného severského prostředí, nehostinného ostrova, bájných bytostí a opakujících se epidemií slibovala téměř pohádkovou fantasy plnou dobrodružství a nebezpečných nástrah. Bohužel se ukázalo, že na to, abych si knížku užila, mám v tomto žánru načteno až příliš. Světla na obloze jsou možná až podprůměrná YA fantasy s nepříliš propracovaným světem a extrémně plochými, nezajímavými postavami, které se navíc po většinu času chovají naprosto nelogicky; příběh je tak překombinovaný, že připomíná spíš hodně nepovedenou směsku hned několika jiných knih (já v tom postupně viděla Naslouchače, Harryho Pottera a nakonec Klan), to všechno je navíc napsáno hrozně jednoduše a přímočaře.

Hlavní hrdinka, stejně jako její love interest, mi byla úplně ukradená, což je jen výsledek jejího nerozvinutého charakteru. Vyprávění je velmi stručné a vůbec nejde do hloubky, takže v podstatě jen sledujete jednu událost za druhou, aniž by dohromady dávaly nějaký zajímavější příběh. Knížce chybí napětí, spád, zkrátka něco, u čeho bych tajila dech a nutilo mě to číst dál a dál. Občas jsem měla z příběhu pocit, jakoby byl vymyšlený a psaný pro mladší čtenáře, ale násilím tam bylo vraženo pár "drsných" krvavých scén, což ale ve výsledku nepůsobí vůbec přirozeně.

Přes to všechno by si ale Světla na obloze nevedly tak špatně, nebýt toho konce. Bylo to... Jak to říct? Bizarní? Šílené? Bohužel ale v tom špatném slova smyslu...

1 19.10.2020

Přestože nemůžu říct, že bych LGBT literaturu vyloženě vyhledávala, občas si nějaký ten kousek přece jen přečtu, obzvlášť když jsou na něj tak skvělé ohlasy jako na Muffin a čaj. A vzhledem k tomu, že se jedná o knížku českého autora, navíc vydanou v Yoli, byla jsem přirozeně zvědavá, co se z toho vyklube. A jako jo, já jsem spokojená. Od knížky jsem dostala přesně to, co jsem od ní očekávala, tedy sladkou roztomilou romanťárnu, na léto ideální! Při čtení můžete absolutně vypnout a jen se nechat unášet příběhem Daniela a Kita, kteří se snaží zjistit to, co jeden pro druhého vlastně znamenají.

Musím říct, že Theo Addair to napsal skvostně! Navzdory tomu, že se jedná o velmi jednoduchou a nenáročnou četbu, Theo dokázal každou větu tak vytunit, že z toho ten pocit jednoduchosti vůbec nemáte. Palec nahoru i za skvěle rozvinuté charaktery hlavních postav, díky čemuž se do nich absolutně zamilujete!

Vlastně bych chtěla knížce vytknout jen jednu jedinou věc, a sice to, jak se tady postavy vypořádávají s šikanou. Tohle rozhodně NENÍ správný způsob, jak šikanu řešit, a mrzí mě, že ani Kit neměl dost rozumu, aby to řešil správně...

7 19.10.2020

Tohle je tak dokonalá série, že se mi tomu ani nechce věřit. Faja se ve všech ohledech vyrovnala prvnímu dílu a mně nezbývá než smeknout pomyslný klobouk před Petrou Stehlíkovou, kterou tímto pasuji na královnu nejen české, ale i světové fantastické literatury.

Faja nás opět přivádí do světa sklenitu, který jsem si v Naslouchači tolik oblíbila. Kromě Duvalského pohoří se ale nově podíváme i do Nížin, dozvíme se spoustu informací z historie národa sklenařů i světa za skárou, poznáme nové postavy a ty staré si zamilujeme ještě víc, než jsme je milovali doteď. Když k tomu přidáte fantasticky napsaný příběh plný napětí, akce a nečekaných zvratů, dostanete... No, dostanete Faju. Takže pokud tomu stále odmítáte věřit, tak ano, série Naslouchač je opravdu tak skvělá, jak se o ní povídá.

10 19.10.2020

Odvrácená tvář lásky je FENOMENÁLNÍ! Je to ten typ knížky, kde se absolutně ztotožníte s hlavní hrdinkou a budete s ní prožívat všechny momenty od první až do poslední strany. Společně se ocitnete na emoční horské dráze, jednou jste dole, jednou zas nahoře, budete se smát i brečet, budete milovat i nenávidět. A bude to stát za to!

Tohle zkrátka není obyčejná love story, kterou byste lehce propluli a po měsíci už si ani nevzpomněli, že jste někdy něco takového četli. Odvrácená tvář lásky s vámi zůstane ještě mnoho let po dočtení a já upřímně doufám, že stejný prožitek si odnesu i z dalších knížek této autorky.

8 19.10.2020