Luccinda komentáře u knih

Když jsem Bez šance před dvěma lety četla poprvé, byla to fantastická jízda zakončená mou láskou k Nealu Shustermanovi. Ne vážně, já toho autora fakt miluju! Zatím jsem od něho četla tři knížky a všechny byly naprosto bezchybné, skvostně vystavěným světem počínaje a vynikajícím příběhem konče. Autor ve všech svých knihách ukazuje až děsivě reálný obraz budoucnosti a mně při čtení pokaždé běhal mráz po zádech z toho pocitu, že tohle všechno by se opravdu mohlo někdy stát. Je zkrátka obdivuhodné, kolik originálních příběhů z budoucnosti dokázal autor vymyslet, a naprosto právem se tak řadí k nejpopulárnějším young adult autorům současnosti.

Autor střídá vyprávění z pohledu všech tří hlavních postav. V knížce se tak pořád něco děje a prakticky v ní nenajdete žádné hluché pasáže. A ačkoliv má Bez šance spoustu young adult rysů, jsem si naprosto jistá, že bude bavit i dospělé čtenáře! Z příběhu v některých místech opravdu mrazí. A musím říct, že u téhle knížky se obzvláště povedl překlad, slova jako rozpojení, sklizňové tábory nebo čápnutí jsou prostě dobře vymyšlená.

Dalším skvělým bonusem je to, že se Bez šance dá číst i jako standalone, protože je příběh dostatečně uzavřený. Přesto stále doufám, že se kniha bude protentokrát lépe prodávat, a že se snad dočkáme i dalších dílů, protože knih z pera Neala Shustermana není nikdy dost.

Shari Lapenu jsem objevila až letos, ale už jsem zvládla přečíst tři ze čtyř jejích u nás vydaných knih. Tedy, ani ne tak přečíst, jako spíš poslechnout. Právě díky knize Manželé odvedle jsem se konečně odhodlala vyzkoušet audioknihy, a protože mi kniha v tomto formátu vážně sedla, rozhodla jsem se, že si ve formě audioknihy poslechu také psychothriller Někdo cizí v domě. A vážně nevím, jak to autorka dělá, ale jsem opět nadšená!

Audiokniha se skvěle poslouchala, především zásluhou fantastického Libora Hrušky, kterého jsem si oblíbila už při poslechu knihy Manželé odvedle. Chválím také hudební podkres, který začne hrát pokaždé, když se začne blížit nějaký dějový zvrat nebo šokující odhalení. Díky němu je pak celý příběh ještě napínavější a dramatičtější, zároveň ale vůbec nepůsobí rušivě.

Co se týče zápletky, tak ta byla za mě o trošku lepší než v knížce Jeden z nás, ale o trošku slabší než v Manželé odvedle. Ti tak stále zůstávají mou nejoblíbenější knihou Shari Lapeny. Přesto byl Někdo cizí v domě opravdu povedený psychothriller. Nejlepší bylo, že jsem už tak od první třetiny byla přesvědčená, že vím, jak to celé bylo. Byla jsem smířená s tím, že jsem odhalila pachatele, a že mě tedy v závěru nemá už co překvapit. Jenže se ukázalo, že jsem celou dobu byla úplně vedle!

5 06.01.2021

Moje první setkání s Petrou Soukupovou nedopadlo vůbec špatně! Začnu stylem, který je minimalistický, skoro bych řekla až strohý. Díky tomu se ale knížka čte velmi rychle, nechybí jí čtivost a po celou dobu čtení mě neskutečně fascinovalo, s jakou lehkostí dokáže autorka popsat úplně obyčejné životní situace. Vyprávění je syrové a ničím nepřikrášlené, zkrátka takové, jaká je realita každodenního života. A bohužel si myslím, že se v něm spousta lidí uvidí.

Musím říct, že tahle kniha pro mě byla něco jako odstrašující případ. Vím, že je to pro spoustu lidí realita, ale zároveň vím, že takhle nikdy žít nechci. Základem dobrého vztahu je vždycky komunikace a ta tady nefungovala ani omylem. Všechny postavy mě svým chováním neustále vytáčely, ať už to byla Alice, Richard, nebo jejich děti. A ačkoliv se knížka četla lehce, působila na mě dost depresivně.

Líbilo se mi, že autorka při vyprávění střídala pohledy všech hlavních hrdinů. Čtenář jim tak může mnohem lépe porozumět a vidět stejnou situaci z pohledu obou manželů, nebo dokonce očima dítěte. Bylo to úplně neskutečně reálné, opravdu jsem věřila tomu, že se i skuteční lidé ve skutečném životě mohou cítit přesně takhle. Ale i když jsem se dokázala skvěle vžít do situace postav, absolutně jsem nedokázala pochopit, proč by někdo chtěl dobrovolně zůstávat v takovém vztahu…

Svým způsobem to ale bylo dost zábavné čtení. Když se člověk nenechá úplně pohltit tou depkou a ponechá si určitý nadhled, tak si ten obyčejný život obyčejných lidí celkem užije. Přesto ale nemůžu hodnotit plným počtem hvězd, a to hlavně z toho důvodu, že ve mně knížka nic zásadního nezanechala.

8 06.01.2021

Na Ledového draka jsem měla zálusk už delší dobu, říkala jsem si, že když už mi trvá tak dlouho dostat se k Písni ledu a ohně, tak by mi tahle kraťoučká knížečka mohla aspoň trošku přiblížit styl psaní George R. R. Martina a třeba mě i navnadit na jeho další (a delší) knihy. Takže když jsem na Ledového draka náhodou narazila u nás v knihovně, neváhala jsem ani vteřinu a odnesla si ho domů, kde jsem ho přelouskala za jedno odpoledne. Co odpoledne, za necelou hodinu. Na knížce jde ale krásně poznat, že pochází z pera zkušeného spisovatele. Autorovi se i na tak malém počtu stran totiž podařilo vytvořit nádherný zimní příběh, který si jistojistě zamilují děti i dospělí.

Ledový drak se nedá označit jinak než jako pohádka. Jsem si jistá, že kdybych knížku četla jindy než v zimě, ani zdaleka by mě tolik neokouzlila. Příběh je sice krásně napsaný, ale pořád velmi jednoduchý a stručný, a kdyby nebylo té kouzelné zimní atmosféry a nádherných ilustrací, asi bych Ledového draka považovala za obyčejnou pohádku pro děti. Naštěstí jsem jí ale četla před Vánoci, navíc v té správné náladě, takže jsem si její čtení opravdu užila, ačkoliv jsem s ní nestrávila příliš mnoho času.

30.12.2020

Nejkrásnější dárek je sbírka dvanácti vánočních povídek mladých českých autorů, která se může pyšnit opravdu krásným grafickým zpracováním – obálkou počínaje a ilustracemi před jednotlivými povídkami konče. Ale přejděme raději k obsahu. Knížka jako celek působí melancholicky a určitě bych jí nedoporučovala číst přímo na Vánoce, některé povídky jsou dost smutné. Přesto se všem autorům podařilo vytvořit ve svých příbězích hezkou vánoční atmosféru. Celá sbírka nám ukazuje, že Vánoce nemusí být vždy jen svátky klidu a pohody. Pro někoho jsou bohužel spojeny s tragickými událostmi nebo pocity smutku a osamělosti. Ale právě proto se mi Nejkrásnější dárek tolik líbil.

Největším překvapením pro mě byla úplně poslední povídka s názvem Polička vyřazených knih od Klárky Novákové. Příběh měl skvělé a pro mě velmi překvapivé zakončení a nádherné poselství. Dále tu určitě musím zmínit Bratrské pouto od Martiny Mátlové, což byla asi nejsmutnější povídka ze všech, hlavně byla ale vážně dobře napsaná. A mou top trojku uzavírá Ráďa Blažek se svou povídkou Nejdelší noc v roce. Záchrana kaprů byl neskutečně originální a vtipný námět a moc se mi líbila také myšlenka, že si dva lidé můžou rozumět i navzdory svým odlišným názorům. Vždycky je to jenom o toleranci a občas mi přijde, že zrovna mezi masožravci a vegetariány / vegany jí moc není.

Naopak nejméně se mi líbila povídka Zub času od Magdaleny Mintové. Od takto známé autorky jsem čekala trošku víc, tohle byl naprosto průměrný a tisíckrát ohraný příběh, který mi do celé sbírky ani moc nezapadal. Od mámy z lásky mi zas nesedla stylem psaní a bylo to opět strašné klišé. Zklamáním byl pro mě také Vánoční zločin od Theo Addaira, námět téhle povídky mě ani příliš nenadchl.

Hodnocení jednotlivých povídek:
North Finchley ⭐⭐⭐⭐
Okamžik v čase ⭐⭐⭐⭐
Zub času ⭐⭐⭐
Zelená slunce ⭐⭐⭐⭐
Bezpečné místo ⭐⭐⭐⭐⭐
Od mámy z lásky ⭐⭐⭐
Vánoční zločin ⭐⭐⭐⭐
Bratrské pouto ⭐⭐⭐⭐⭐
Zbabělci ⭐⭐⭐⭐⭐
Maršmeloun pro Ráchel ⭐⭐⭐⭐
Nejdelší noc v roce ⭐⭐⭐⭐⭐
Polička vyřazených knih ⭐⭐⭐⭐⭐

23.12.2020

Knížka mě na první pohled upoutala překrásnou obálkou, už když jsem ji poprvé viděla v podzimním edičním plánu CooBoo. Anotace působila velmi zvláštně, ihned mi ale připomněla Snílka neznámého, což je jedna z mých nejoblíbenějších fantasy. Doufala jsem, že by se z January mohla vyklubat podobně krásná kniha, jako je právě Snílek neznámý. No a jsem moc ráda, že se moje očekávání naplnila.

Stejně jako Snílek neznámý, ani January a deset tisíc dveří určitě nesedne každému. Ale pokud máte rádi pomalejší, nádherně napsané fantasy příběhy, které vás okouzlí a naprosto pohltí, tahle knížka pro vás určitě bude to pravé. Autorka dokázala vytvořit bohatý a nesmírně propracovaný příběh a zasadit do něho prvek „kniha v knize“, který mi přišel zkrátka kouzelný. Celá kniha na mě působila vyloženě pohádkovým dojmem a jsem ráda, že jsem jí četla takhle před Vánoci, protože se k tomuto magickému období opravdu hodí. Bonusem byl nádherný jazyk, který skvěle dokreslil atmosféru příběhu a donutil mě spotřebovat všechny modré lepíky, které jsem používala na označení těch nejkrásnějších pasáží.

1 21.12.2020

Novela Jeden den Ivana Děnisoviče popisuje jeden den obyčejného vězně v sovětském pracovním táboře. Do knížky jsem šla s představou silného příběhu plného utrpení a ztráty lidskosti, nakonec se ale ukázalo, že popis jednoho dne rozepsaný na 170 stran je po většinu času neskutečná nuda. Převážnou část děje zabírají myšlenky a pocity hlavního hrdiny, jeho přemýšlení nad situací a strohý popis toho, co právě dělá, nebo se chystá udělat. Vyprávění bylo oproštěno od veškerých emocí, knížka ve mně nedokázala vyvolat vůbec žádné pocity. Celkový dojem trošku vylepšil konec, kde se autorovi podařilo postavě Šuchova vnuknout alespoň malou jiskřičku naděje, kterou si dokázal uchovat i navzdory prostředí, ve kterém se zrovna nacházel. Bylo to skvělé zakončení příběhu, ale i tak to bylo málo.

3 20.12.2020

Ve svém nejnovějším románu se Colleen Hoover zabývá komplikovaným vztahem matky a dcery. Řekla bych, že nic dalšího o knížce vědět nepotřebujete. Je to prostě typická Colleen – neskutečně čtivá, řeší těžší témata, příběh vás chytne od první strany. Líbí se mi, jak se autorka stále pohybuje na pomezí oddychového románu a psychologického dramatu, i když zrovna novinka Nelituju ničeho neřeší tak vážná témata jako třeba Námi to končí nebo To nejlepší v nás, takže si při jejím čtení opravdu odpočinete.

Jak už je u mě zvykem, také tuhle knížku Colleen Hoover jsem zhltla během jednoho dne. Hned na začátku jsem si utvořila vztah k oběma hrdinkám, zajímal mě jak pohled Morgan, tak její dcery Clary. Jak už tomu tak v životě bývá, také za jejich problémy stála z velké části nedostatečná komunikace, nicméně v tomto případě to bylo naprosto pochopitelné – obě se bály, že té druhé ublíží, pokud by se dozvěděla pravdu. V knize samozřejmě nechybí nějaká ta romantika, ale na rozdíl od ostatních knih autorky na ní příběh nestojí.

Knížce Nelituju ničeho nemám co vytknout. Pokud máte rádi Colleen, její příběhy a styl psaní, tak vás tahle novinka určitě nezklame. Mě sice nezasáhla tolik jako jiné romány od autorky, ale i tak jí budu řadit k mým oblíbeným.

7 20.12.2020

Pokud milujete pomalé romantické linky, tady si rozhodně přijdete na své. Kroniky prachu mi v mnoha ohledech připomínaly knížku Pýcha a předsudek, kterou jsem také četla se zatajeným dechem a čekala, až se Elizabeth s panem Darcym dají dohromady. Tak úplně stejně jsem to měla s Animant a panem Reedem. Sledovat, jak se jejich vztah postupně vyvíjí, bylo zkrátka nádherné!

Na knížce jde strašně moc vidět, jak si autorka dala záležet na úplně každičkém detailu. Prostředí viktoriánské Anglie bylo krásně vykreslené a vytvořilo v knížce nádhernou zimní atmosféru, všechny postavy – ať už hlavní či vedlejší – měly skvěle propracované charaktery, které se v průběhu děje vyvíjely, a příběh samotný byl úplným pohlazením po duši. Zpočátku jsem měla strach, že to bude přece jen až příliš dlouhé, nicméně na konci jsem si přála, aby těch stránek bylo ještě jednou tolik.

7 20.12.2020

První knihu Terezy Salte – Šlehačková oblaka – jsem poslouchala v audio verzi a moc se mi líbila. Byla jsem nadšená především z toho, že si Tereza audioknihu namluvila sama. Má moc krásný a příjemný hlas, který se skvěle poslouchá, a knížka díky tomu působila mnohem osobněji. Z Karamelové džungle jsem měla trochu strach. Bála jsem se, že mě to v té klasické psané formě nebude bavit tolik jako poslech audioknihy, která měla pro mě díky Terezině hlasu jakousi přidanou hodnotu. Naštěstí tomu tak nebylo a já jsem naopak ráda, že jsem si knihu mohla vychutnat v té nádherné grafické podobě s barevnými ilustracemi. To byla prostě krása!

Z Osla se tentokrát přesouváme do Prahy, kde Tereza s manželem Johnim rozjíždí vlastní byznys. Opět mě překvapilo, kolik překážek museli na své cestě překonat. Zároveň bylo zajímavé sledovat, jak si i navzdory všem překážkám stále šli za svým snem, nevzdávali se naděje a tvrdě pracovali, aby všem ostatním, ale také sami sobě ukázali, že na to mají. Znovu se mi potvrdilo, že je Tereza Salte jedním z nejinspirativnějších lidí, co znám.

A v neposlední řadě bych chtěla pochválit to, jak dobře byla Karamelová džungle napsaná. Od autorčiny předchozí knihy je tam znát skutečně velký posun. Líbilo se mi, že Tereza tentokrát vyprávěla příběh chronologicky, to byla bohužel jedna z věcí, která mi na Šlehačkových oblakách nesedla. Tentokrát ale v tomto ohledu nemám knize co vytknout! Její čtení mě moc bavilo a doufám, že Tereza někdy napíše ještě něco dalšího.

Ještě jedna rada na závěr: pokud se na Karamelovou džungli teprve chystáte a nečetli jste Šlehačková oblaka, doporučuju začít právě jimi. Karamelová džungle na ně krásně navazuje a byla by škoda, kdyby vám z Terezina příběhu něco uniklo.

1 11.12.2020

Má temná Vanessa řeší skutečně aktuální téma a autorka ho zpracovala fantasticky! Příběh je vyprávěn pomocí dvou časových linií – jedna se odehrává v roce 2000 a odhaluje začátky vztahu patnáctileté Vanessy a jejího o třicet let staršího profesora angličtiny, druhá popisuje, jak se Vanessa v roce 2017 stále snaží vyrovnat s následky své minulosti. Rozhodně se připravte na mnohdy dost drsné a syrové sexuální scény, autorka nic nezamlčuje a nesnaží se realitu jakkoli zkreslovat. Zároveň bylo skvělé, že při psaní zůstává objektivní a nesnaží se vám podstrčit svůj názor na věc, ten si tak musíte udělat sami. A ačkoliv vám dá Má temná Vanessa psychicky hodně zabrat, je zároveň extrémně čtivá, takže doporučuju si na její čtení vyhradit celý den!

Přiznám se, že nepatřím k lidem, kteří by vztah učitel-student striktně odsuzovali. Věřím, že když je láska vzájemná a ti dva spolu dokážou vytvořit zdravý a harmonický vztah, není důvod, proč by nemohli být spolu. To ale určitě nebyl případ téhle knížky. U Vanessy podle mého názoru šlo o zneužívání, i když si to ona sama možná neuvědomovala…

Má temná Vanessa se každopádně zařadí k těm nejlepším knížkám, které jsem za svůj život přečetla. Opravdu silně na mě zapůsobila, donutila mě přemýšlet o různých věcech a jsem přesvědčená, že jsem jí určitě nečetla naposledy!

6 04.12.2020

Dystopická trilogie Silo se bezpochyby bude řadit k mým nejoblíbenějším. Druhý díl Turnus není tak úplně pokračováním toho prvního, dějově mu totiž předchází. Vysvětluje tak, co předcházelo životu v silech a jak vůbec nápad na tyto podzemní mnohapatrové objekty vznikl. Konečně jsem tedy dostala odpovědi alespoň na nějaké otázky, které mě napadaly při čtení Sila. A že jich nebylo zrovna málo! Celá trilogie je totiž propracovaná do nejmenšího detailu a není pochyb o tom, že má autor svět i s jeho historií a pravidly skvěle promyšlený. Informace ale dávkuje postupně a vždycky v ten moment, kdy to čekáte nejméně. Výsledkem je pak příběh s obrovským množstvím nečekaných momentů a šokujících odhalení, u který vám nejprve spadne brada, následně si ale řeknete „no jo, to vlastně dává smysl“.

Hugh Howey prostě umí psát. Pokud máte rádi komplikovanější a čtenářsky trošku náročnější dystopie, jeho knížky pro vás jistě budou tou správnou volbou. Já mám s tímto autorem vlastně jen jeden problém, a sice ten, že se do jeho knih dlouho nemůžu začíst. Možná to bude pomalejším tempem vyprávění, možná postavami, které mi ne vždy přirostou k srdci. V tomto ohledu byl Turnus o maličko slabší než Silo, především tedy kvůli postavám, které jsem si tu zkrátka nedokázala oblíbit. Trošku se to zlepšilo v poslední části knihy, kde jsem se setkala s hrdiny z prvního dílu. Bylo úžasné sledovat část příběhu prvního dílu z jiného úhlu pohledu a dozvědět se, co tomu předcházelo. A musím říct, že už se nemůžu dočkat, až se pustím do závěrečného dílu Prach, kde se snad všechny dílky skládačky spojí dohromady a konečně budu mít ucelený obraz toho, co se v tomto světě odehrálo.

3 30.11.2020

Tahle knížka určitě má co nabídnout. Začněme námětem, který je prostě skvělý! Autorka vymyslela zajímavý a originální příběh a zasadila ho do světa, který mě zaujal především svou atmosférou. První čtvrtina knihy vypadala velmi slibně, začátek byl nabitý akcí a byla jsem nesmírně zvědavá, jak se bude příběh vyvíjet. Bavilo mě seznamovat se s hlavními hrdinkami a dozvídat se, jak se každá z nich do domu radosti dostala. Autorka mě zkrátka dokázala zaujmout natolik, abych chtěla vědět, jak příběh skončí.

Jenže pak se ta jiskra z příběhu nějak začala vytrácet. Děj začal najednou být hrozně monotónní – holky pořád jen utíkaly, utíkaly a utíkaly. Po cestě sice musely překonávat nějaké překážky, ale přišlo mi, že všechny překonaly až příliš snadno. A pak zase utíkaly dál. Až na konci nastal jeden zvrat, který jsem opravdu nečekala, ale jinak jsem se při čtení celkem nudila. Což mě vzhledem k tomu úžasnému námětu a slibnému začátku opravdu mrzelo.

1 30.11.2020

Historické romány Ruty Sepetys mám na svém TBR už pěknou řádku let a opravdu nechápu, proč jsem je tak dlouho odkládala. Mlčící fontány mě tak trochu donutily se do její tvorby konečně pustit, a i když jsem měla strach, aby mě kvůli tomu obrovskému hypu nakonec nezklamaly, obávala jsem se úplně zbytečně. Z knížky jsem naprosto nadšená!

Příběh knihy Mlčící fontány nás přivádí do roku 1957, kdy je ve Španělsku u moci diktátor Franco. Musím přiznat, že toto období španělských dějin jsem dosud vůbec neznala a jsem moc ráda, že mi ho knížka přiblížila. Autorka si dala opravdu velkou práci s rešerší, v knížce cituje různé historické dokumenty a díky tomu vám Mlčící fontány skutečně mají co předat.

Hlavními hrdiny románu jsou Daniel a Ana. Osmnáctiletý Daniel miluje fotografování a do Madridu přijíždí se svými rodiči. Jsou ubytování v hotelu, ve kterém pracuje Ana – mladá dívka z chudé rodiny, která už od dob španělské občanské války čelí hrozbám ze strany diktátorského režimu. Ačkoliv to hrdinové románu nemají v životě jednoduché, já jsem si jejich příběh zamilovala. Je velmi silný a hluboký, autorka postupně odhaluje další a další temné stránky tehdejšího Španělska. Bylo to zkrátka úchvatné čtení, ke kterému se v budoucnu určitě někdy vrátím.

3 23.11.2020

Plavec ve tmě patří k méně náročným Odeonkám, tím spíše by ale neměl uniknout vaší pozornosti! Jedná se o vynikající debut, do kterého autor vložil kus sebe. Je to krásně procítěné, příběh je velmi silný a emotivní, možná o to víc, že se odehrává v sousedním Polsku a během režimu, který je nám bohužel velmi dobře znám. Knížka má úžasnou atmosféru, kterou se autorovi podařilo vykreslit i navzdory tomu, že sám komunistický režim v Polsku nikdy nezažil.

Sledovat vznikající lásku mezi Ludwikem a Januzsem bylo zkrátka nádherné. Knížka je hodně pocitová, autor se v ní zaměřuje především na myšlenky obou postav a to, jak jejich vztah ovlivnily například jejich velmi odlišné politické názory. Konec byl velmi dojemný, přestože se z vyprávění Ludwika dalo odhadnout, jak to s ním a Januzsem dopadne. A na to, že se jedná o prvotinu autora-nespisovatele, je Plavec v tmě opravdu krásně napsaný.

Pokud máte rádi silné a emotivní příběhy, mohu vám tuhle knížku jedině doporučit! Jsem si jistá, že se bude líbit také všem milovníkům LGBT románů, především takových, jako je třeba Dej mi své jméno.

6 21.11.2020

Jak je u autora zvykem, v celé knize panuje přímo mrazivá atmosféra. Hlavní hrdina si tentokrát při snaze dopadnout pachatele sáhne na úplné dno a já jsem si ho díky tomu zamilovala snad ještě víc než doposud. Novému případu Theo obětuje úplně všechno a kdo ví, jestli se z toho vůbec někdy vzpamatuje.

Temný vzorec se z celé série nejvíce podobá Šelmě. První půlka je trošku pomalejší, ale potom příběh nabere úplně neuvěřitelný spád a už prostě nedokážete přestat číst! Theo se opět pohybuje na hraně zákona a vy jen čekáte, kdy tu pomyslnou čáru překročí natolik, že už nebude cesty zpět. Příběh v závěru nádherně graduje a po dočtení jsem jen zůstala zírat s otevřenou pusou a snažila se nějak zpracovat, co se to do háje zrovna stalo. Strašně moc bych si přála vědět, co bude s Theem dál, ale pátý díl je zatím bohužel v nedohlednu.

3 21.11.2020

Závěrečný díl trilogie Half Bad byl pro mě opět jedno velké překvapení. Asi se budu hodně opakovat, ale Napůl ztracený je zase o kousek lepší než přechozí díl, autorce se podařilo svůj styl psaní dovést takřka k dokonalosti a ukázalo se, že i příběh měla celou dobu promyšlený do nejmenšího detailu. Největší změna oproti prvnímu dílu u mě ale spočívala v tom, že jsem si konečně oblíbila hlavní postavy a mohla jsem tak příběh prožívat společně s nimi. Čtení téhle knížky jsem si už vyloženě užívala, byla jsem zvědavá, kam bude děj směřovat a jak celá trilogie nakonec skončí. Half Lost jsem stejně jako Half Wild přečetla během jednoho jediného dne a byla jsem až překvapená, jak rychle mi to čtení uteklo.

Nic pro mě ovšem nebylo tak šokující jako závěr téhle knížky. Zvrat v podobě smrti jedné z hlavních postav mě totálně vyvedl z míry, vůbec jsem něco takového nečekala! A to, jak se příběh Nathana vyvíjel dál, pro mě bylo neméně překvapivé. Musím říct, že takhle originální závěr série už jsem dlouho neviděla. Bylo to smutné a melancholické, ale svým způsobem krásné. Byla jsem dojatá z toho, jak nádherně a skoro až poeticky to autorka napsala, a kdybych měla vypíchnout jednu věc, která byla na celé trilogii Half Bad nejlepší, pak by to byl právě ten konec.

Na plný počet hvězd to stále ještě nebylo, obzvlášť když to srovnám s autorčinou pozdější knihou Zloději dýmu, která byla pořád o parník lepší než Napůl ztracený. Ale i tak mě to moc bavilo a pokud patříte k méně náročným čtenářům young adult, určitě vám můžu tuhle už trošku starší trilogii doporučit.

2 21.11.2020

Po dočtení prvního dílu, ze kterého jsem byla dost na rozpacích, jsem se na pokračování popravdě moc netěšila. Ale nakonec musím přiznat, že mě Napůl divoký velmi příjemně překvapil. Nestává se moc často, aby byl druhý díl z trilogie lepší než ten první, ale u Half Bad tomu tak skutečně bylo!

Tuhle knížku jsem přečetla během jednoho dne a vážně mě to bavilo. Byl tam znát určitý posun v autorčině psaní, téměř zmizely nudné pasáže a ani hlavní hrdina Nathan už mě nerozčiloval tolik, jako v předchozím díle. Především se mi ale líbilo, jakým směrem se začal vyvíjet příběh. Najednou nepůsobil tolik ohraně, Sally Green do něho vložila pěknou řádku překvapivých momentů, a hlavně mě konečně začalo zajímat, kam se příběh bude ubírat. Hodně se mi líbila také romantická linka, která se vyvinula pro mě velmi nečekaným směrem. Ze začátku jsem z ní měla takové smíšené pocity, nevěděla jsem přesně, kdy tam ta náklonost mezi oběma postavami vznikla, ale postupem času jsem jim začala hrozně moc fandit. Takže za romantickou linku má autorka ode mě velký palec nahoru!

1 21.11.2020

Když jsem knížku začala číst, absolutně bych nepoznala, že to psala Sally Green – autorka Zlodějů dýmu. Zloději dýmu jsou totiž minimálně o deset levelů výš! Ať už příběhově, nebo stylem psaní. Velkou roli podle mě hraje to, že Napůl zlý je autorčina prvotina a jde to na něm hodně znát. Těch problémů, které jsem s knížkou měla bylo hned několik. Za prvé: nebavilo mě to, strašně jsem se při čtení nudila. Za druhé: příběh není vyprávěn chronologicky, občas jsem byla dost zmatená. Za třetí: autorka píše hrozně chladně a odtažitě, což je nejspíš důvod, proč jsem si nedokázala oblíbit žádnou postavu. Chyběly mi tam propracované charaktery a něco, co by ty postavy vůbec od sebe odlišilo. A nakonec za čtvrté: hlavní hrdina Nathan mě štval od začátku až do konce.

Myslím si, že Napůl zlý je dost průměrná kniha, kterou ozvláštnilo pouze vyprávění v du-formě, které ale bylo nakonec použito jen v pár kapitolách, což mě trochu mrzelo, protože kdyby ho autorka používala častěji, byla by knížka aspoň něčím zajímavá.

21.11.2020

Česká próza z nakladatelství Host má obecně velmi vysokou kvalitu a ani Zuzanin dech není výjimkou. Jedná se o mé první setkání s autorkou, ale určitě nebude poslední! Zuzanin dech se totiž jistojistě zařadí na můj seznam nejlepších knih roku 2020. Ačkoliv kniha Jakuby Katalpy nepřináší do české literatury nic nového – příběhy s tematikou holokaustu jsme tu přece jen měli už mockrát – měla jsem pocit, že čtu něco jedinečného.

Na knize musím vyzdvihnout především skvělý styl psaní, který na první pohled působí velmi stroze a jednoduše, nicméně o to víc emocí se v něm skrývá. Až mě samotnou překvapilo, jak moc bylo čtení Zuzanina dechu psychicky náročné. U příběhu z druhé světové války by se to asi dalo čekat, nejnáročnější pro mě ale kupodivu nebylo číst o hrůzách v koncentračním táboře, kam se Zuzana dostává ve druhé třetině knihy, nýbrž až ta část poté, co je tábor osvobozen a Zuzana se dostává domů. Bylo pro mě velmi těžké číst o mladé dívce, která přežila koncentrační tábor, jen aby prožívala další a další krutosti. Konec byl proto jakýmsi vysvobozením, nejen pro Zuzanu, ale i pro mě, protože další dávku deprese už bych asi nezvládla. Ale byla to vskutku fantastická kniha!

18 11.11.2020