Luccinda komentáře u knih

Svět je v Hnilobě vymyšlený opravdu skvěle! Příběh se odehrává na kontinentu zvaném Sanheia, jehož původní obyvatelé mají kůži, která vypadá jako kůra stromů, rozeklaný jazyk a zelené vlasy. Tento kontinent před stovkami let objevil mořeplavec Gorian ze Zartenu. Radzarové – národ objevitelů obdařený změnomocí – si Sanheiany snadno podmanili a zotročili. Od zrušení otroctví už uběhlo půl století, ale rovnoprávnost mezi oběma národy stále neexistuje. Rasová nerovnost je hlavním tématem této knihy a už kvůli němu Hniloba v kořenech určitě stojí za přečtení.

Příběh je trošku slabší, osobně bych knížku doporučila spíše mladším čtenářům, nebo těm, co s fantasy teprve začínají. Na mě už to bylo prostě málo. Přála bych si propracovanější příběh s lepší zápletkou (tahle byla navíc lehce detektivní, což já moc nemusím) a zajímavějšími postavami. Romantickou linku bych klidně vynechala úplně, protože jsem jí stejně moc nepochopila. Takže za mě super téma, nádherný svět, ale zápletka a postavy slabší.

1 06.04.2021

Ačkoliv No a já nemá ani 200 stran, jedná se o kvalitní a silný příběh plný důležitých témat, nad kterými jsem přemýšlela i po dočtení. Styl psaní Delphine de Vigan je minimalistický a v knize nenajdete jediné slovo navíc. Za to má autorka můj obdiv a je důkazem toho, že není třeba zbytečně plýtvat slovy, a že i relativně krátký příběh dokáže ve čtenáři dlouho rezonovat.

Vyprávění z pohledu Lou bylo zvláštní, v některých chvílích se chovala téměř dospěle, ale stále to byla jen třináctiletá holka, která se snaží porozumět tomu, jak to ve světě funguje. Do toho se dostává do puberty a začíná řešit svůj vzhled a také kluky. Tyto dvě osobnosti se v Lou skvěle prolínaly.

Kniha se četla příjemně a přestože řeší dost náročná témata, byla opravdu čtivá! I díky krátkým kapitolám jsem měla neustále potřebu číst dál a zjistit, jak bude příběh pokračovat. Z toho důvodu bych No a já doporučila i těm z vás, kdo se světovou beletrií teprve začínáte, a nebo chcete váš oblíbený žánr proložit nějakou vážnější četbou.

7 06.04.2021

(SPOILER) Knížka jako taková se mi líbila, dokonce jí považuju za nejlepší díl série. Konec mi přišel taky celkem v pohodě, uzavřely se všechny důležité dějové linky a i postavy se dočkaly úctyhodného zakončení (hlavně příběh Amren byl podle mě skvělý). Problém mám ale s tím, jak si autorka to ukončení série usnadnila. Celou válku s Hybernem v podstatě vyřešila díky sérii různých náhod a šťastných okolností a největšího záporáka, který byl silnější a mocnější než všechny ostatní postavy dohromady, přemohla slabá čerstvě proměněná víla bez jakéhokoli výcviku. Jako vážně? Co mě ale na konci naštvalo úplně maximálně byla dějová linka s Rhysandem. Absolutně jsem nepochopila, proč se Sarah J. Maas rozhodla to s ním takhle „zdramatizovat“ (haló, stejně jsme všichni věděli, že to přežije). Vždyť už to tady jednou bylo, proč to do té série cpát znovu? Já zapomněla, autorka se totiž velmi ráda opakuje, zřejmě aby splnila nějaký rekord v počtu zbytečných stran.

To neustálé omílání věcí stále dokola mě nepřestalo štvát ani ve třetím díle. Ale s tím už tak nějak musíte počítat, když čtete knížky Sarah J. Maas. Ve Dvoru křídel a zmaru tahle nezáživná část alespoň netrvala tak dlouho. Začátek byl super, potom přišlo asi 200 stran Feyřiných problémků (doteď mám noční můry ze všech těch scén, kdy Feyre zatínala prsty na nohou při pohledu na Rhysanda, což bylo asi tak na každé páté stránce), ale v podstatě celá druhá polovina knihy byla jedna akce za druhou. Bavilo mě to moc, i když asi jde vidět, že z téhle série nejsem tak nadšená jako jiní čtenáři.

4 25.03.2021

Co mě na téhle sérii opravdu baví jsou postavy. Tou nejvýraznější je bezpochyby Rhysand, který se mi přece jen více líbil jako zmetek, ale na druhou stranu mě vážně bavilo poznávat jeho osobnost a historii. Tamlin se pro autorku stal takovým obětním beránkem, jeho postavu úplně zničila, jenom aby mohla dát dohromady Feyre a Rhysanda. Lucien zůstává jednou z nejzajímavějších postav série. No a nakonec je tu Rhysandův vnitřní kruh, který mi přece jen po těch 650 stranách přirostl k srdci.

Příběhově je celá série trošku slabší a nejvíc je to znát právě na druhém dílu. Čtení mě sice bavilo, dozvěděla jsem se spoustu informací o postavách a o světě, ve kterém se příběh odehrává, a neměla jsem příliš často pocit, že by se v knížce nic nedělo. Ale když na to pohlížím zpětně, tak se toho v knížce vážně tolik nestalo, nebo aspoň nic moc důležitého pro příběh.

Největším zklamáním byl pro mě styl psaní SJM, který jsem měla při čtení Skleněného trůnu fakt ráda, ale tady mi vůbec nesedí. Autorka se hrozně opakuje, některé popisy či myšlenky postav zaznívají v knížce pořád dokola. Největší utrpení pro mě bylo číst o pocitech Feyre, kterou považuju za jednu z nejhorších hlavních hrdinek všech dob.

3 22.03.2021

Svědectví o životě v KLDR je nepochybně jedna z nejdůležitějších knih, jaké jsem v životě přečetla. Totalitní státy mě vždy fascinovaly, stále ale nedokážu pochopit, jak může tak krutý a přísný režim existovat i v moderní době. Tato kniha mi dala odpovědi, které jsem tak dlouho hledala. Obsahuje sedm rozhovorů s uprchlíky z KLDR – mladými i starými, bohatými i chudými, vzdělanými i těmi, kterým bylo studium zapovězeno. Bylo neskutečně obohacující sledovat jejich cestu, která byla často plná bolesti a utrpení.

Vzhledem k tomu, jak málo informací o životě severokorejců se k nám dostává, pro mě byla kniha neskutečně zajímavá a poučná. Dozvěděla jsem se, jak moc v Severní Koreji záleží, do jaké rodiny se narodíte. Jak to může ovlivnit celý váš život – to, jestli vůbec přežijete dětství nebo budete žebrat na ulici, jestli dostanete příležitost studovat a najít si dobře placenou práci, nebo místo školy budete nuceni pracovat, to, jak k vám bude politický systém celý život přistupovat. Někdy to může být otázka života a smrti. Dozvěděla jsem se, jak režim odklízí nepohodlné občany do koncentračních táborů, jak pořádá veřejné popravy, aby udržel v zemi pořádek. Dozvěděla jsem se, jak tvrdá je v KLDR povinná vojenská služba. Ačkoliv jsem věděla, že život v Severní Koreji není žádný med, realita mě opravdu zasáhla. Nemyslela jsem si, že to může být až taková hrůza.

Kromě obrovské informační hodnoty je kniha navíc úžasně zpracovaná! Text je doplněn o krásné minimalistické ilustrace. Rozhovory se severokorejci jsou upřímné a nepřikrášlené a jsou obohacené o spoustu faktických údajů, ať už z historie KLDR či jiných. Bylo to velmi silné čtení, které bych doporučila úplně všem, komu není svět kolem nás lhostejný.

10 19.03.2021

Zatímco Smrtka se soustředila zejména na představení prostředí, postav a cechu smrtek, Nimbus byl mnohem více příběhový. Dějová linka se rozbíhá různými směry, jen aby se v určitých bodech zase hezky propojila. Jak je autorovým zvykem, i tady si se čtenářem pěkně hraje a vězte, že všechno v téhle knize má svůj důvod. Při čtení u mě nastalo hned několik momentů, kdy jsem si řekla „páni, tak to jsem absolutně nečekala, ale vlastně to dává perfektní smysl“. Dalšími velmi častými momenty při čtení Nimba byly také „tohle je naprosto boží“ momenty, „vůbec se mi nelíbí, kam tohle směřuje“ momenty, a „ne, ne, ne, prosím, ne“ momenty. Jo, emocí ve mně knížka dokázala vyvolat nespočet!

Stejně jako v prvním díle byly kapitoly prokládány deníkovými zápisky ctihodných smrtek, ve druhém díle jejich místo zaujaly myšlenky a úvahy samotného Nimba. Ty byly za mě hodně super a občas mi z nich běhal mráz po zádech, protože jsem z nich měla podobný pocit jako ze SPIRA z Illuminae. Konec byl opět jedno velké wow a já se jdu teď hned pustit do třetího dílu, protože potřebuju vědět, jak tohle skončí.

7 19.03.2021

Audiokniha.

Začátek vypadal opravdu slibně. Vasil Fridrich audioknihu namluvil skvěle a po první kapitole jsem byla nadšená a zvědavá, co se v knize bude dít dál. Příběh se odehrává ve dvou časových rovinách, které se v kapitolách střídají. A možná právě to byl ten důvod, proč mě kniha velmi rychle přestala bavit. Příběh mi připadal hrozně roztříštěný, zamotaný a příšerně, ale opravdu příšerně překombinovaný. Obyčejné vyšetřování vraždy se začalo prolínat s mysteriózními a hororovými prvky, občas se tam objevila nějaká nechuťárna a některé scény byly tak drsné, až se mi z toho zvedal žaludek. Po čase už jsem jenom protáčela oči nad tím, jak tam autorka na sílu cpe další a další drastické momenty. Možná se snažila čtenáře šokovat, mně tím knihu vyloženě znechutila.

3 19.03.2021

Temný květ je prvním dílem plánované duologie, která nese název Vůně Aramteshe. Celá kniha je doslova protkaná vůněmi, autorka si s jazykem skvěle pohrála a vymyslela různá přirovnání, přísloví, nebo dokonce i nadávky spojené s vůněmi, a velkou roli mají vůně i v příběhu. Už dlouho jsem nečetla fantasy, které by mělo tak originální svět jako právě Vůně Aramteshe. Až mi bylo líto, že se nápadu nechopil nějaký zkušenější spisovatel, který by jeho potenciál dokázal využít naplno.

Hlavními hrdiny příběhu jsou vesnická parfumářka Rakel a princův osobní strážce Ash, kteří se spojí a vydají se hledat starodávný protijed pro otráveného prince Nisaie. Zní to skvěle, jenom je škoda, že autorka nechávala Rakel a Ashe vypořádat se se všemi nástrahami až příliš snadno. Jejich dobrodružství tak bylo příliš monotónní a bez špetky napětí.

Tušila jsem, že se v příběhu objeví romantická linka, protože se tady vyloženě nabízí. Vypadalo to nadějně, mezi postavami se začalo vytvářet určité pouto, slow-burn romantika jak vyšitá… Ale bylo jí tam tak zoufale málo! Buď tam té romantiky mělo být víc, nebo tam neměla být vůbec. Tohle bylo tak strašně polovičaté. Doufám, že do druhého dílu autorka té romantiky vloží trošku více.

2 26.02.2021

Příběh téhle knihy je opravdu našlapaný! Neustále se něco děje, pořád se dozvídáte nové informace o fungování světa nebo cechu smrtek a nenudíte se ani chviličku. Postavy jdou v tomhle ohledu trošku do pozadí. Jsou spíše takovými figurkami, které by se daly snadno nahradit, protože na nich příběh nestojí. Kvůli tomu jsem si je nějak nedokázala oblíbit, což byl zřejmě ten důvod, proč se mi Sucho nebo Bez šance líbilo o trošku víc. Ve všech dalších ohledech si ale Smrtka vedla skvěle a já se nemůžu dočkat, až si přečtu další díly!

7 21.02.2021

Nemyslela jsem si, že bych mohla někdy cítit tak silnou nenávist k fiktivní postavě, ještě navíc k dítěti, ale Janie ve mně dokázala vzbudit neskutečný odpor. Byla jsem naprosto znechucená jejím chováním, tím, jak se snažila štvát Christophera a Hannu proti sobě, a nakonec jsem nenáviděla i Christophera za to, jak k té malé, která ani nebyla jeho, za tak krátkou dobu přilnul. Jestli jsem někdy někomu nepřála šťastný konec, tak to bylo právě Janie.

Ještě teď ve mně knížka vyvolává silné emoce. Vzpomínám si, jak jsem se při čtení bála o životy hlavních postav, jak jsem s hrůzou čekala, co malá Janie provede příště. Četla jsem se zatajeným dechem, běhal mi mráz po zádech a bylo mi zle, přesto jsem knížku nedokázala odložit. Autorka, která je původním povoláním psycholožka specializující se na dětské trauma, dokázala Janiinu psychiku tak skvěle popsat, že to celé působilo děsivě reálně. Na tenhle hrůzostrašný zážitek budu ještě dlouho vzpomínat. Ovšem jenom v dobrém!

8 19.02.2021

Do čtvrtého dílu Zaslíbené Země Nezemě jsem se pustila ihned po dočtení toho třetího. Musím říct, že mi kvůli tomu příběh trošku splývá a teď už si nepamatuju, co se stalo ve třetím a co až ve čtvrtém díle. Vím ale naprosto jistě, že byly oba díly totálně boží! Opět tu bylo pár nečekaných zvratů, a dokonce jsem se i začala bát o životy hlavních postav. Ty jsem si za ty dosavadní čtyři díly opravdu oblíbila a byla bych nerada, kdyby se jim stalo něco zlého.

Čtvrtý díl skončil zase dost otevřeně, takže si další díly plánuju pořídit co nejdřív. Koukala jsem na Goodreads a podle všeho má Zaslíbená Země Nezemě v originále už dvacet dílů! U nás jich je zatím devět, takže mám pořád co dohánět.

3 19.02.2021

Před třetím dílem jsem si dala rereading jedničky a dvojky, protože už je to přibližně rok, co jsem je přečetla, a byl to zkrátka ten nejjednodušší způsob, jak si připomenout příběh i postavy. No a zjistila jsem, že když čtete ty díly takhle za sebou, tak krásně vidíte, jak je každý díl o kousek lepší než ten předchozí.

Děti ze sirotčince Grace Field House stále plánují útěk, aby se nestali potravou pro démony. Příběh nabírá na obrátkách, nechybí ani dějové zvraty a obrovský cliffhanger na konci! Líbí se mi také propracovaná psychologie postav. Třetímu dílu zkrátka nemám co vytknout!

3 19.02.2021

Téma adopce, předsudků a nenávisti vůči Romům a vztahu matky a dcery autorka zpracovala skvěle. Bylo to přesně tak emočně drásající, jak mám u tohoto typu literatury ráda. Viktorie Hanišová vše líčí velmi naturalisticky a přiznám se, že ačkoliv mám na podobné popisy dost silný žaludek, při čtení jedné konkrétní kapitoly mi bylo fakt hodně špatně. Nechci tady uvádět žádné podrobnosti kvůli spoilerům, ale pokud by vás to zajímalo, tak mi klidně napište.

Mé nadšení ale bohužel v průběhu čtení postupně začalo vyprchávat a ke konci mi přišlo, že knížku dočítám už jen ze setrvačnosti. Vztah hlavní hrdinky Julie a její adoptivní romské dcery Agnes se začal rapidně zhoršovat a po chvíli jsem byla chováním Julie už tak znechucená, že mě vlastně ani nezajímalo, jak jejich příběh skončí. A vzhledem k tomu, že kniha skončila dost otevřeně, jsem vlastně ráda, že jsem do toho konce moc velká očekávání neměla.

6 19.02.2021

Holky odnikud se zabývají tematikou znásilnění a jsem ráda, že se v knize objevily všechny důležité myšlenky, které bych v příběhu o znásilnění očekávala. Ačkoliv mě stejně jako spoustu z vás při čtení rozčilovalo, že hlavní hrdinky házejí všechny kluky do jednoho pytle jako ty špatné, bylo super, že autorka na tento problém v příběhu v podstatě sama poukázala. Líbila se mi také rozmanitost postav. Některé holky v knize vnímaly sex veskrze negativně a jen jako „nutnost“, jiné upozorňovaly na to, že i ženy chtějí sex a je pro ně důležitý. Obecně mi přijde, že se o sexu v young adult mluví až zoufale málo, což je škoda, protože si myslím, že by byla potřeba toto téma detabuizovat i mezi mladými.

Z hlavních postav mi nejvíce sedla Erin, které byl diagnostikovaný Aspergerův syndrom. Bylo zajímavé sledovat, jak lidé s touto poruchou vnímají své okolí, jak reagují na různé podněty a jak přemýšlejí. Bylo fajn, že se autorka nezaměřila pouze na téma znásilnění, ale zároveň ho nezatlačila do pozadí. Jen mě trošku mrzelo, že na konci nebyly uzavřeny dějové linky jednotlivých postav. Knížce by určitě slušel propracovanější závěr, ale to je opravdu jediná vada na kráse jinak skvělé young adult!

3 19.02.2021

B. A. Paris jsem si zamilovala jako autorku psychothrillerů, Dilema je spíše něco jako rodinné drama. V podstatě sledujete jeden den v životě rodiny, kde každý z jejích členů ukrývá hrozivé tajemství, a čekáte, dokud autorka všechna ta tajemství neodhalí. Bylo to fajn odpočinkové čtení, ale to je bohužel všechno.

Čtivost se knížce nedá upřít. V průběhu čtení jsem měla pocit, jak je to děsně napínavé, a těšila jsem se, až se v knížce stane něco nečekaného. Na konci jsem si ale uvědomila, že žádné překvapení nepřišlo. Dějová linka byla dost monotónní a předvídatelná a až na tu čtivost jsem vlastně nenašla nic konkrétního, co bych na knížce mohla pochválit.

1 19.02.2021

Stále častěji v rámci young adult vyhledávám knížky, které se zabývají vážnějšími, a ne úplně veselými tématy. V knížce Na co slova nestačí je těch témat hned několik. Rev strávil své dětství po boku násilnického otce, pak se mu ale podařilo uniknout a nyní žije se svými adoptivními rodiči a snaží se vypořádat se svými traumaty z minulosti. Emma se zase potýká s člověkem, který jí začne posílat nenávistné zprávy v on-line počítačové hře, kterou Emma sama naprogramovala. Do toho řeší také rozpadající se manželství svých rodičů.

Na co slova nestačí bylo ještě o kousek lepší než Dopisy ztraceným, a to i přesto, že byla laťka nastavená slušně vysoko. Hodně se mě dotýkal hlavně příběh Emmy, který mi byl o něco bližší než ten Revův. Bohužel je také hodně aktuální. I když jsem tušila, jak to s internetovým trollem nakonec dopadne, nebylo o nic snazší o tom číst. Líbila se mi také velmi lehká romantická linka, která nepřebila tu hlavní myšlenku. Tohle autorka prostě umí.

4 19.02.2021

Knížce se nedá upřít krásná zimní atmosféra, čtení na konec prosince jsem si opravdu nemohla vybrat lépe. Svým způsobem mě to fakt bavilo. Kerstin Gier píše moc pěkně, knížka byla hodně čtivá a jakmile jsem jí vzala do ruky, už jsem jí nedokázala odložit. Což je hodně obdivuhodné na to, jak moc mě nebavil ten příběh.

Asi největší problém jsem měla s tím, že se v knížce vůbec nic nedělo. Vůbec. Nic. Hlavní hrdinka v podstatě jen hlídala děti hotelových hostů, řešila trable ohledně dvou kluků, kteří se jí líbili, a neustále si na něco stěžovala. Vážně, tak otravnou hlavní hrdinku jsem v knížce už dlouho neviděla. Příběh se ke konci začal trošku rozjíždět, ale úplně špatným směrem. Za mě by bylo určitě lepší, kdyby autorka příběh ponechala v té poklidné rovině, kde se toho sice moc nedělo, ale aspoň to nebylo tak šílené a neuvěřitelné jako to, co se pak dělo na konci.

Bohužel mě Zámek v oblacích dost zklamal a hodnotím ho jako průměr. Nebylo to vyloženě špatné, vážně mě to čtení bavilo, ale příběh společně s hlavní hrdinkou mě neskutečně vytáčelo. Kdyby byla v knížce aspoň dobrá romantická linka, tak bych byla spokojená, ale ta se podle mě taky vůbec nepovedla. Škoda.

17.01.2021

10 rande naslepo mi vyloženě sedlo do nálady. Je to jednoduchá, ale hezká a milá oddechovka, která dokázala vykouzlit krásnou vánoční atmosféru. Což je přesně ten důvod, proč tyhle vánoční slaďárny všichni čteme. Nemůžu říct, že bych byla z knížky tak nadšená jako většina ostatních, ale určité kouzlo to v sobě mělo.

Námět byl super! Autorce se podařilo vymyslet vcelku originální příběh, což se v young adult contemporary už moc často nevidí. Knížka byla napsaná jednoduše a dobře se četla, akorát překlad mi chvílemi přišel trošku kostrbatý. Skvělé bylo, že se knížka dala číst tak, abyste mohli začít první kapitolou v pátek 18. prosince a pak pokračovat den po dni stejně, jako to prožívá hlavní hrdinka. To mě vážně bavilo!

V příběhu samozřejmě nechyběla romantická linka, která se mi ale popravdě zas tolik nelíbila. Vůbec jsem to neprožívala, chyběly tomu emoce, nehledě na to, že celá romantická linka byla hrozně předvídatelná. Ten zbytek byl ale fajn. Každé Sophiino rande bylo něčím zvláštní a pokaždé jsem se těšila, co nějaký další její příbuzný vymyslí. Dost jsem se u toho zasmála, ale nechyběly ani smutné chvilky. Takže za mě dobrý!

Tohle je moje první setkání s Fredrikem Backmanem a popravdě je úplně jiné, než jsem čekala. Tohoto autora mám zkrátka zažitého jako autora humorných románů a tuto definici Životní terno rozhodně nesplňuje. Ačkoliv je knížka velmi útlá, obsahuje hned několik silných témat a spoustu věcí na zamyšlení. Není to sice typicky vánoční četba, ale na rozdíl od mnoha jiných vánočně laděných příběhů ve vás něco zanechá. Něco, nad čím budete přemýšlet ještě dlouho po dočtení.

Radím vám, abyste si vůbec nezjišťovali, o čem Životní terno je. Knížka má pouhých osmdesát stránek, navíc je doplněná řadou ilustrací, takže toho textu tam opravdu není mnoho. To je zároveň jediná věc, které bych knížce vytkla. Na můj vkus je prostě příliš krátká. Asi bych potřebovala strávit v příběhu trošku delší dobu, aby mně nějakým způsobem zasáhl. Hluboké to bylo, ale než jsem stačila zpracovat všechny emoce a myšlenky, měla jsem dočteno.

Při čtení je určitě nutné knížce věnovat plnou pozornost, abyste správně pochopili, co chtěl tímto příběhem autor říci. Bylo to hodně filozofické, ale díky rozsahu nic extra náročného. Řekla bych, že pokud rádi čtete knížky o významu smrti a o smyslu lidského života, Životní terno se vám určitě bude líbit.

8 17.01.2021

Já mám tyhle doplňkové knížky k mým oblíbeným knihám / sériím moc ráda, i když většinou jsou skutečně jen jakýmsi bonusem k původnímu příběhu, který si přečtete jen kvůli tomu, abyste se znovu setkali se svými oblíbenými hrdiny. Přesně taková očekávání jsem měla od doplňkové knížky k mým nejmilejším Kronikám prachu a byla jsem příjemně překvapená, že jsem dostala mnohem víc.

Knížka je doplněná překrásnými ilustracemi, kvůli kterým opravdu stojí za to si Pár stránek navíc… pořídit. Obzvlášť pokud si ilustrované knížky ceníte trošku víc než té normální. Naštěstí má ale tahle bonusová knížka co nabídnout i po obsahové stránce. Samozřejmostí jsou povídky z pohledu různých postav z Kronik prachu. Mně se nejvíce líbila povídka z pohledu pana Reeda, na kterou jsme se těšili asi úplně všichni! Krásně uzavírá příběh Kronik prachu a objasňuje některé skutečnosti, které nám v závěru původního románu zůstaly skryty. Krásná byla také vánoční povídka z pohledu Animant, která vykouzlila nádhernou sváteční atmosféru. Jsem ráda, že jsem knížku četla zrovna před Vánoci!

Kromě povídek obsahuje knížka Kroniky prachu – Pár stránek navíc… také poznámky autorky, kde píše například o tom, proč se rozhodla psát historický román, nebo jak tvořila hlavní postavy. Těch bonusových materiálů je tu opravdu spousta, takže pokud jste si zamilovali Kroniky prachu, tuhle doplňkovou knížku rozhodně nesmíte vynechat!

4 17.01.2021