Luciluc komentáře u knih

Knížka čtená dceři. Když jsem Houbové pohádky náhodou objevila v knihovně, měla jsem radost. Tento druh pohádek jsme si s dcerkou obě oblíbily, je to podobný koncept jako u knížek Pohádky z lesa a Co si stromy šeptají od Lenky Jakešové. Autorka Jana Burešová vydala ještě další knihy, které máme v plánu si přečíst (Bylinkové pohádky, Nové bylinkové pohádky, Stromové pohádky, Květinové pohádky a Čertovské pohádky o bylinkách). Ilustrace Aleny Schulz jsou krásné, obálka knihy vás upoutá na první pohled. Příběhy jsou krátké, jednoduché, s ponaučením (i já jako dospělá jsem se dozvěděla něco nového, např. jsem vůbec netušila, že z choroše se vyráběly čepice a drobnosti). Jediné, co hodnotím negativně je pohádka Trest, ta mi přišla hrozná. A Čertovská mapa také moc nezaujala. Jinak byly pohádky pěkné a knihu určitě doporučuji k přečtení.

5 23.09.2023

(SPOILER) "Výchova tkví v příkladu a lásce, v ničem jiném." (str. 181)
Obsahuje spoiler.
Potřebovala jsem žánrovou změnu a biografický román o životě Marie Montessori, na který jsem náhodou narazila v knihovně, se mi tzv. strefil do noty. Od narození prvního potomka se zajímám o různé "výchovné styly", takže mám povědomí i o Montessori metodě. Ale přímo o zakladatelce a jejím životě jsem toho moc nevěděla. Mrzelo mě, že příběh pokrýval jen krátké období Mariina života (1894-1902), příběh začíná v době, kdy je Marii "už" 24 let a má blízko ke konci studia medicíny. Na začátku četby jsem čekala, že kniha bude o celém jejím životě, resp. hlavně o její pedagogické činnosti. Zajímalo by mě i její rané dětství, pohnutky, proč šla studovat zrovna medicínu, jak byla ke studiu přijata (když ženy v té době medicínu nestudovali) apod. Doslov autorky byl přínosný, čtenář se i na posledních stránkách dozvěděl zajímavé informace.
Doba to byla pro ženy velmi nepříznivá. Až mě někdy překvapovalo, co všechno se smělo, resp. spíše nesmělo (to, jak Maria musela být doprovázena do anatomického ústavu mužem, jak nemohla mít hodinu anatomie s ostatními studenty, ale sama, příchody a odchody z přednáškového sálu - jako poslední vstoupit, jako první odejít, zákaz projevování fyzické náklonnosti na veřejnosti apod.). Někdy na mě ale Maria působila "až moc dokonale". Obdivovala jsem však její odhodlanost jít za svými sny, řečnické nadání a schopnost přesvědčit lidi pro svou věc.
"Samotná skutečnost, že byla ženou, stačila na to, aby se muži cítili uraženi jejími úspěchy." (str. 16)
Dějová linka osmiletého Luigiho v ústavu pro choromyslné (byť byla smyšlená) byla smutná. Hned první kapitola a člověku se stáhlo srdce, jak se s "jinými" dětmi zacházelo...aspoň, že to dobře dopadlo.
Vztahu s doktorem Montesanem jsem fandila, na tu dobu to byl pokrokový muž, který dokázal "snést" Mariiny úspěchy, škoda, že jim to nevyšlo.
A získal si mě i tím, že se hlásil k dítěti.
Knihu určitě doporučuji k přečtení, čte se lehce a rychle. Mě zaujala natolik, že se chci dozvědět o životě Marie Montessori více. :-)

5 30.08.2022

Po přečtení Najděte si svého marťana jsem si chtěla přečíst i další autorovy knihy. U této mě zaujal název a Jsi tam, brácho? na mě čeká v knihovničce, aby doplnila trojici. Máma není služka, máma je dáma má formát "tak akorát do ruky " a vejde se i do kabelky, takže je to i "čtení na cesty". Kniha obsahuje krátká zamyšlení na různá témata, příhody z autorova života, které na sebe nijak nenavazují, takže lze číst i po částech a s časovými rozestupy. Stejně jako u Marťana s některými věcmi souhlasím a s některými nikoli. Ale asi každý si v tom něco svého najde. Je to oddechové čtení, u kterého se zamyslíte a občas i zasmějete :-)

5 19.07.2022

(SPOILER) Knihu jsem objevila náhodou v knihovně, zaujala mě jak obálka, tak název.
Líbil se mi námět knihy - ochutnávačství, jedy, magie,...Je to nenáročná oddechovka, která se dobře čte a má spád.
Hlavní hrdinka Jelena mi byla sympatická, silná osobnost, to co si prožila u Brazella a Reyada, brr šel mi z toho mráz po zádech.
Od Valeka jsem nejdřív nevěděla co čekat, ale vyklubal se z něj celkem sympaťák se zálibou v sochařství. Spočítala jsem to správně, že mezi Jelenou a Valekem je věkový rozdíl cca 14 let? :-)
Říkala jsem si, že to s tím motýlím prachem nebude jen tak..
Z vedlejších postav mi byli hodně sympatičtí Ari s Jankem.
Líbilo se mi, že první díl neměl úplně otevřený konec a těším se na pokračování.

5 10.04.2022

(SPOILER) Tento typ knížek moc často nevyhledávám, ale myslím, že v rámci žánru to bylo dobré čtení. Příběh je napsán čtivě a není vyloženě jen o sexu, ale i o vypořádávání se s tragickou minulostí.
Braden - z fyzické stránky se mi zamlouval hodně, ale nesedělo mi jeho majetnické chování a využívání fyzické převahy, to mi prišlo někdy až extrémní...ale s Jocelyn jsem mu fandila. A líbil se mi jeho vztah k Ellie a rodině celkově.
Ellie - bezelstná duše, byla mi sympatická od první chvíle, vztah s Adamem jsem jí přála, ale taky se v tom docela dlouho "plácali" a hráli trochu nesmyslné hry, doufala jsem, že autorka nebude drsná a napíše pro ni dobrý konec, že se uzdraví..
Jocelyn - Joss byla docela sympatická, bylo mi líto, čím vším si musela projít, navíc v tak mladém věku (ztráta rodičů a malé sestřičky, smrt kamarádky), chápu, že se po takových zkušenostech uzavřela před světem, ale její tvrdohlavost vůči odmítání vztahu s Bradenem mi v zavěru knihy přišla už unavující..
V příběhu není nouze i o pár překvapivých momentů, to mi taky přišlo fajn, oživovalo to děj. Romantické duše na konci zajásají.
Za mě dobrá oddechovka a časem si od autorky určitě ještě něco přečtu.

Líbilo se mi poděkování autorky, kde píše: "Ztráta by neměla být děsivá stvůra, nýbrž moudré stvoření, které nás má naučit nebát se, že zítřek možná nepřijde, a žít naplno, jako by hodiny ubíhaly stejně rychle jako vteřiny.
Někdy není hrdinství být silný a odvážný, ale nejstatečnější je užívat si to, co máme, a zachovat si optimismus kvůli tomu, co nám přináší štěstí. Bát se života je snadné a obyčejné. Mnohem těžší je obklopit se něčím dobrým a každý den kráčet k zítřkům jako bojovník."

P.S. chtěla bych ten byt na Dublin Street :-)

5 11.08.2021

(SPOILER) "Věčně jsme mysleli, že budeme mít další den, další týden, další rok. Jako by naše budoucnost byla jistota. Ne jen křehký příslib." (kap.15)

Chystala jsem se knihu vrátit do knihovny nepřečtenou...ještě, že jsem to neudělala :-) Ze všech knih, které jsem od C.J. Tudor četla, se mi Ti druzí líbili nejvíce. Příběh byl dobře propracovaný, spletitý, plný překvapení a bylo to ohromně čtivé. Autorka stylem psaní dokáže nalákat ke čtení další a další kapitoly... Oceňovala jsem, že nadpřirozeno bylo trochu upozaděno (po přečtení Jámy jsem byla připravená na existenci nějakého mystična), ale nejsem si jistá, jestli jsem tuhle dějovou linku správně pochopila...
Téma knihy bylo zajímavé:
- skupina na dark webu - líbilo se mi pojmenovaní "Ti druzí" - člověk si často myslí, že tragédie se ho netýkají, to těch druhých...
- odplata "oko za oko" - chápu tu potřebu člověka potrestat někoho za to co provedl, ale tenhle systém byl dost drsný aneb jak jedna "touha po spravedlnosti" dokáže ovlivnit osudy a životy několika dalších lidí
- jako mámu malé holčičky mě osud Izzy zasáhl, autorce se věrohodně podařilo popsat pocity bezmoci, zoufalství a životní degradace rodiče, který přišel o dítě
"Když se někdo pohřešuje, je to jiné, než když zemře. Svým způsobem horší. Smrt nabízí konečnost. Smrt vám dává svolení truchlit. Uspořádat poslední rozloučení, zapálit svíčky, položit květiny. Pustit.
Když se někdo pohřešuje, zůstanete v předpeklí. Uvíznete na divném bezbarvém místě, kde se na obzoru slabě mihotá naděje a zoufalství a utrpení kolem vás krouží jako sup." (kap.3)

SPOILER: Už po pár stránkách mě napadla spojitost Alice-Izzy, autorka si mohla dát trochu víc práce a mlžit...překvapila mě dějová linka Fran, a byla jsem ráda, že Gabe a Katie si k sobě začali pomalu hledat cestu.

Doporučuji k přečtení!

5 06.07.2021

(SPOILER) U druhého dílu se mi líbil začátek - Nová Země, a hlavně ta část, která se odehrávala na moři, mimo Ravku. Jakmile se děj přesunul do Malého a Velkého paláce, už to nebylo ono. Neschopnost Aliny mluvit s Malem o svých pocitech a obavách mě štvala. Je pro ni "celý svět" a nedokáže se mu svěřit. Alina versus Mal/Temnyj/Nikolaj, to bylo trochu překombinované... Jelikož jsem už četla Zjizveného krále, věděla jsem, kdo je Strumhond, Nikolaj je má oblíbená postava, takže jsem za jeho přítomnost v tomto díle byla ráda, jeho humor mi je blízký. Oblíbila jsem si Tamaru s Toljou, škoda, že Žeňa byla upozaděna, tu mám taky ráda, snad bude mít v příštím díle zase více prostoru. Závěrečný boj s Temnyjem na mě působil odbytě. Co mě na knize ohromně štvalo byl velký počet hrubek, překlepů a nesmyslů (např. záměna jmen Vasilij/Nikolaj). Třetí díl si určitě nenechám ujít a doufám, že bude akčnější.

5 13.06.2021

Začala jsem posledním dílem série, což nebyl záměr, ale náhoda. Zpočátku jsem si v průběhu čtení jména postav vypisovala, poznamenávala si jednotlivá propojení a příbuzenské vztahy, abych se lépe orientovala. Ještě nikdy jsem snad nečetla knihu, kde by bylo tolik postav a dějových linií. Příběh Elin z let 1671-1672 mě zaujal, stejně tak jako Stellin případ a nejnovější vyšetřování smrti malé Nei. Vzhledem k tomu, že kniha byla bichle o 650 stranách, jsem ale čekala něco víc. Některé věci byly celkem předvídatelné, prostředek knihy se táhl, největší spád mělo posledních zhruba sto stran. Ale i tak to bylo pořád čtivé a oceňovala jsem krátké kapitoly. Konec mohl být propracovanější a očekávala jsem i větší propojení současných případů s Elininým příběhem. Více než rozuzlení vražd dvou holčiček, mi přišel zajímavější, a překvapil mě, konec dějové linky Sama a Jessie. Řekla bych, že se autorce celkem pěkně podařilo vykreslit psychologii postav, všechny byly uvěřitelné: Preben a Britta – podrazák a mrcha roku, Elin – naivní, ale dobrá a pobožná duše, Marie – povrchní a cílevědomá filmová hvězda, „matka roku“, Helen – uzlíček nervů, neschopná prosadit si svůj názor, James – arogantní zelený mozek a „otec roku“, Vendela, Nils a Basse – jak dokážou být některé děti zlé a kruté… Nebavila mě Billova dějová linka, jeho snaha naučit uprchlíky plachtit, přišlo mi to v příběhu navíc, nepodstatné. Stejně tak dějová linka s uprchlíky, tu mohla kniha klidně postrádat. Všichni kolem Patrika Hedströma z policejní stanice mi byli sympatičtí (Gösta, Paula, Martin, Annika), až na Bertila Melberga, který mi často lezl na nervy tím, jak mařil vyšetřování jeho neschopností. Knížka se mi docela líbila, ale pravděpodobně si už od této autorky další knihy nepřečtu.

5 10.12.2019

No..páni, tak takový konec jsem opravdu nečekala! Tento příběh asi budu ještě nějakou dobu vstřebávat. Trochu mi při hodnocení došla slova.. :) Čtivé, promyšlené, překvapující. Rozhodně stojí za přečtení!

5 04.10.2017

Milé čtení. Pohodové a oddychové. Moc hezký formát ve stylu diáře, ocenila jsem i přidanou záložku. Nádherné ilustrace! Někdy jsem si knihou jen tak listovala jako obrázkovou knížkou a kochala se :). Příběhy byly dojemné, veselé, hloubavé, úsměvné, pravdivé.."dávkovala" jsem si je po malých kouscích. Po čase si je začnu číst znovu. Tato kniha se povedla :)

5 19.06.2016

(SPOILER) Knížka čtená dětem. Vypůjčila jsem ji v knihovně na základě doporučení. Líbil se mi název knihy i obrázky. Děti hodně zaujala ilustrace hurikánu a obrovského špaččího hejna, dcera se dokonce jala počítat špačky na drátech. :) Příběh jsme přečetli celý najednou. Hezké bylo, jak bratranci a sestřenice omotali Kamila stuhami a provázky, které vzali do zobáčků a docílili tak toho, aby s nimi mohl odletět. A on je pak svými znalostmi zachránil. A létání? Prostě všechno má svůj čas. :)
Doporučujeme tuto ptačí jednohubku k přečtení (pro děti 4+).

4 26.01.2025

Knížka čtená dětem. Od autorky jsme zatím četli jen Cestu na planetu Zet, toto psí leporelo jsem objevila náhodou v knihovně, když jsem se probírala knížkami pro nejmenší, a jako první mě zaujaly ilustrace Katariny Gasko, hned poté název. Díky jedenácti jednoduchým básničkám se děti seznámí s různými druhy psů, z hlediska činnosti, kterou vykonávají – pes hlídací, ovčácký, lavinový, vodicí, asistenční, policejní, myslivecký apod. Básničky jsou celkem povedené, co ale hodně oceňuji je seznámení malých čtenářů s věcmi jako jsou přírodní katastrofy (lavina a zemětřesení) a s handicapy (slepec, vozíčkář) či nemocí (pes léčitel). Děti si toto leporelo velmi oblíbily a starší dcera se učila básničky nazpaměť. Doporučujeme.

4 14.01.2025

„Předávejme poselství: Víc než cíl je přátelství!“
Knížka čtená dětem. Vypůjčila jsem ji, protože jsme od autora četli titul Věř si, který se nám líbil. Opět jsou tu krásné ilustrace, rýmy mi tentokrát připadaly trošku kostrbaté, ale hlavní myšlenku si z toho starší dcera vzala. Příběh mohl být víc propracovanější. "Věř si" se mi osobně líbilo více, a ještě bych chtěla dětem přečíst Králíčkovo přání, ale celkově hodnotím kladně.

4 30.11.2024

Knížka čtená dětem. O sérii příběhů jezevce Chrujdy vím už delší dobu, ale obálky a názvy mě nikdy příliš nenalákaly a vždy jsme půjčily jiné tituly. Teď ho v knihovně objevila dcera sama a vzaly jsme na zkoušku rovnou dva díly. A já jsem celkem mile překvapena. Příběh je to velmi krátký, za pár minut máte přečteno, ale je to i vtipné, a na ilustrace jsem si také rychle zvykla. Pobavily mě názvy zvířecích jazyků, když se Chrujda učil kobylatinsky, kuřecky, pelikánglicky, káněmecky, sýkorejsky či kočkodánsky a kočičínsky. Mínus bych dala za to, že se mi text hůře četl, pro začínající čtenáře bych toto nedoporučila. A mohlo to být klidně delší, příběh rozvinutější.
Ještě nás čeká netopýří sbor a možná vypůjčíme i další díly.

4 15.11.2024

(SPOILER) Knížka čtená dceři. Jedná se o první díl trilogie, který jsme si vypůjčily z knihovny. O pěkné ilustrace se postarala moje oblíbená ilustrátorka Eva Chupíková. Kniha je pro děti od šesti let a obsahuje zhruba sto stran, což mi zprvu přišlo hodně, ale plusem jsou krátké kapitoly, které jsme většinou četly dvě až tři za sebou. Styl psaní nám vyhovoval.

A tady výčet pozitiv nejspíš končí, protože po obsahové stránce to bylo špatné. Nevím, jestli to byl záměr, napsat knihu, která je (alespoň tedy pro mě) z hlediska vztahů v rodině špatně, aby si čtenář uvědomil, že takto ne, nebo je to pro autorku běžné chování členů rodiny a lidí v jejich okolí. Hlavní hrdinka Eliška Horáčková mi k srdci vůbec nepřirostla a ani jednou ve mně nedokázala vyvolat představu andílka, ke kterému byla připodobňována. Její chování a jednání mi přišlo nelogické a přehnané.

Chování Elišky a Toníčka v nově zrekonstruovaném domě v Žitíně bylo dost zvláštní. Chápu, že je štvaly všechny ty příkazy a zákazy rodičů, ale ti si vyloženě nechali skákat po hlavách. Katastrofální první příchod do nového domu byl završen večeří, při které Toniček poprskal zeď špagetami s kečupem a podlaha byla polita červeným vínem a plná střepů od rozbitých skleniček. Tatínek bouchá pěstí do stolu a řve, řešením situace je vyhnat děti do svých pokojů.

Příhoda se šatičkami, které si měla Eliška obléct na první den školy a účes…maminka vůbec nerespektuje její přání vzít si na sebe něco jiného (dobře, těžko půjde v kraťasech a vytahaném tričku...ale v důsledku, proč vlastně ne), ale mohly oblečení vybrat spolu (přeci jen šla už do druhé třídy, v tomto věku už děti mají svůj oblíbený styl oblékání), mohlo dojít k nějaké dohodě/kompromisu... a nutnost dvou copů s bílými mašlemi? Co by to bylo za problém, kdyby měla účes podle sebe a ne podle toho, jak to chce její máma, achjo….Nejdříve jsem si myslela, že se Elišky maminka živí jako fotografka, ale je to „jen“ moderní typ matky, která okamžitě fotografuje důležité momenty v jejich rodině, aby měla materiál pro ostatní maminky, které ji sledují na Instagramu.

Tatínek se taky krásně předvedl. Slíbí Elišce, dokonce opakovaně, že ji v první den, kdy jde do nové školy v Žitíně, kde nikoho nezná, doprovodí až do třídy. Nakonec slib poruší, protože zapomněl na pracovní schůzku, na kterou musí hned odjet a nechá Elišku stát před školou samotnou se slovy „Ty to zvládneš i beze mě, vždyť už jsi velká holka.“ A ještě je při tom duchem už úplně někde jinde. A když se Eliška snaží namítnou, že to přece slíbil, dočká se odpovědi: „Eliško, přestaň.“ Eliška pak procedí mezi zuby „Zatracenej táta, na něj se v ničem nejde spolehnout“. Zmínka o tatínkově nespolehlivosti je v textu zmíněna ještě minimálně jednou. Celkově vztah otec- dcera je zvláštní, zarazilo mě např. toto: „„Máš brejle, mobil, peněženku?“ zeptala se přísně tatínka. Když jí vše ukázal, přikývla, že můžou jít.“ Dospělý muž, kterého musí kontrolovat vlastní malá dcera?

Učitelka Sýkorová, to už asi ani nemá cenu komentovat. Jen doufám, že počet takovýchto paní učitelek rychle klesá.

Jedinou normální postavou v celém příběhu byl Arnošt Gruber. Z počátku se mi líbilo i jeho dvojče Hedvika, ale pak se mi i ona zprotivila…a to její trvání na krevním poutu. Nic proti krevní přísaze indiánů, ale proč to cpát do knihy pro děti pod deset let? Zrovna nedávno jsem četla, že už děti na prvním stupni mají problémy se sebepoškozováním…nejdřív jsem si myslela, že to Hedvika myslela jako vtip, autorka to mohla shodit do legrace, ale neudělala to, proč k tomuhle vůbec nabádat? Zbytečné.

Zápletka se šarlatánkou se zprvu jevila záhadně, těšila jsem se, co se z toho vyklube, ale i tady jsem byla zklamaná. Byla to taková zápletka nezápletka. Jako malé plus beru, že se dceřin slovník rozrostl o slovo „šarlatánka“ a jeho význam.

Překvapuje mě tak vysoké hodnocení zde, já měla problém to dceři dočíst a další díly už číst nebudeme.

4 31.10.2024

Knížka čtená dětem. Ke Gruffalovi mě přivedla uživatelka jatox, za což jí děkuji. :)
Dlouho se mi pro děti nedařilo najít knižní adventní kalendář, který bychom už neměli nebo který by mi padl do oka. Nakonec jim předvánoční čas zpříjemní Gruffalo a přátelé, koupila jsem ho tak trochu naslepo, protože jsme o Gruffalovi ještě nečetli. Takže k objednávce kalendáře přibyl i knižní příběh. Malá knížka s tvrdými deskami a pěknými ilustracemi. Četla jsem hodně kritiky na český překlad, mě osobně to zas tak hrozné nepřišlo, veršovaná forma příběhu se mi líbila, bylo to vtipné. Čtení bavilo mě i děti. Škoda, že to bylo tak krátké, přečetli jsme na jeden zátah. Za nás pěkné čtení a těšíme se na advent. :)

4 25.10.2024

(SPOILER) „Vůně je slovo, parfém je literatura.“ (Jean-Claude Ellena)

Román z prostředí Paříže a hlavně jihu Francie popisující životy několika generací rodin pracujících v parfumérském průmyslu mě bavil. Bylo to čtivé od prvních stránek. Hlavní hrdinka Anouk Romillyová mi byla sympatická, líbila se mi její odhodlanost plnit si své sny, přesně věděla, čeho chce v životě dosáhnout a šla si za tím, nedbala na minulost a nenechala se zatáhnout do rodinných sporů. Mými dalšími oblíbenými postavami byly parfumér Didier Archambauld, Florence Monettová (Girardová), Jean-Paul Bonnet, Gilles Girard a svým způsobem i Stéphane Girard.
Líbilo se mi členění knihy do sedmi dílů, které na sebe hezky navazovaly a prolínaly se. Město parfémů Grasse se autorce povedlo popsat tak, že ve mně vyvolala přání toto město navštívit společně s dalšími městy Azurového pobřeží. Oceňuji i doslov autorky, kde uvádí inspirace a zdroje, ze kterých čerpala při psaní knihy. Prostředí výroby parfémů a míchání vonných esencí mě upoutalo a ráda bych do něj nahlédla i ve skutečnosti.
SPOILER: Jediné co bych příběhu vytkla, tak to byl na mě až moc sladký konec, který celkový dojem z knihy maličko zkazil. Všechno se vyřešilo ke všeobecné spokojenosti, postavy „procitly“ a ukončily několik desítek let táhnoucí se spory mezi rodinami Girardovými a Bonnetovými skoro lusknutím prstu. Přišlo se na příčinu úmrtí některých členů rodiny Girardových v mladém věku. Škoda, že nebylo zmíněno, jestli Anouk s Jean-Paulem měli dítě, ale vzhledem k její diagnóze cystických ledvin a následné transplantaci to možná bylo riskantní…KONEC SPOILERU
Knihu doporučuji k přečtení, nenajdete v ní sice žádné velké a zásadní zvraty, je to spíš taková malá rodinná sága zahalená závojem parfému, u které si odpočinete a přenesete se na levandulová pole a slunný jih. 4,5 *

„Svět zkrátka nebyl jen oázou štěstí, vždy v něm existovalo napětí a neshody. Důležité ale bylo nenechat jimi ovládnout svůj život.“ (str.340)

4 22.10.2024

(SPOILER) Knížka čtená dceři. V knihovně mě zaujala malým formátem a ilustracemi, které knize dominují a za mě jsou velice povedené, líbily se nám oběma. Myslím, že to bylo naše první knižní setkání s asijskou autorkou. Příběh je jednoduchý. Kocourek Chloupek se vydává hledat světýlko, které jednou v noci zahlédl, a u toho se setkává s dalšími živočichy, kteří se stávají jeho přáteli, s něčím mu pomohou, poradí či ho něco naučí. Všichni ho varují před příšerným medvědem, kterému je lepší se vyhnout. Chloupek se s ním nakonec v lese přeci jen potká, ale setkání dopadne úplně jinak než si představoval. Právě onen „strašlivý medvěd“ se mi moc líbil, i jeho tvořivost – kabát, deštník a deka z listí. Bylo zde ukázáno, že je lepší někoho sám poznat, udělat si na něj vlastní názor a nedat na řeči ostatních („Když něco dobře neznáme, bojíme se toho.“). Nejvíce se mi líbila část, kdy se Chloupek setkal s mývalem, šel s ním do jeho hostince a uvařili spolu specialitu – polévku. Na konci je část „a co se stalo pak“, která obsahuje jen ilustrace a čtenář tak může příběh dovyprávět podle vlastní fantazie, nechybí ani mapa Tmavomodrého lesa, kterou nakreslil soví dědeček ze Zeleného stromu. Za mě povedené a milé čtení, doporučuji.

4 07.10.2024

„I tichý člověk může zatřást světem.“ (Mahátma Gándhí)

Knihu mi doporučila (v mezinárodní den introvertů) majitelka malého knihkupectví u nás ve městě (bohužel již neexistujícího). Ležela mi pak nějakou dobu doma a teď přišla její chvíle, protože jsem chtěla „něco lehčího“ na čtení.

Jsem introvertka. A díky mojí sečtělé (a též introvertní) mamce to o sobě vím „dávno“, takže jsem v dětství/pubertě nikdy netrpěla pocity divnosti a jinakosti, tak jak to popisuje autorka. Ano, dělá mi problém mluvit před lidmi a je hodně věcí na kterých pracuji, ale vím jak se dobíjet a svoji introvertní stránku beru jako přednost, ne jako něco co by bylo na překážku.

Cíťa mi přijde jako česká nekomiksová (leč grafická) verze knih od Debbie Tung, jež jsem přečetla, a která je v knize také zmíněna. Ilustrace jsou hodně specifické, celá kniha je laděna do modré, černé a bílé barvy, ani nevím, jestli se mi to líbí nebo ne…spíš ano, ale co se mi líbilo určitě byly slovní hříčky a k nim ilustrace (např. cítím se nepouŽITELNĚ a k tomu obrázek ženy s datem expirace na sukni, cítím se opuŠTĚNĚ a obrázek štěněte apod.)
Líbila se mi sedmá kapitola o známých introvertech a slavných citlivkách, mohla být klidně obsáhlejší a informačně detailnější.
Smála jsem se nad ilustrací vyjadřování emocí některých introvertů navenek, protože takto mě někdy popisuje manžel (žádná změna výrazu obličeje na škále různých emocí).
Trochu mi vadila nespisovná čeština v bublinách, působilo to na mě při čtení rušivě, ty skoky ze spisovné do hovorové češtiny.
Knihu bych asi nedoporučila úplným „začátečníkům“, kteří o introvertech vůbec nic neví, protože je to takový hodně obecný průlet všemi možnými tématy (někdy to na mě působilo až chaoticky, takový pelmel informací, což nemyslím ve zlém, ale postrádala jsem tam větší hloubku a propojenost). Ale pro ty, kteří už ví „o co go“ je to na české poměry podle mě dobrá kniha. :)

„Nikdy nebudeme dokonale připravení a nikdy nebude ideální čas.“ (str. 153)
„Dávejme ze svých přebytků, ne ze zdrojů.“ (str.160)

4 23.08.2024

Knížka čtená dceři. Doporučila nám ji paní knihovnice a je to naše první setkání s autorkou. Já sama bych po knížce nesáhla, byť název je lákavý, odrazují mě však ilustrace, ty mi do oka vůbec nepadly. Ale příběhům s poučením jsme šanci dát chtěly a tak jsme knihu domů vypůjčily. Jak se píše v anotaci, obsahuje deset pohádek o maličkostech, z kterých si děti nic nedělají a dospělý z nich šílí. Najdete zde příběh o nečesaných vláskách, o upatlaném jedlíkovi, o rozvázaných tkaničkách, o nevysmrkaném nosu, o žalování, o nenošených bačkorkách, o špinavých uších, o nečištěných zoubcích, o kazisvětovi a o neuklizených hračkách. Příběhy jsou kratší, průměrně čtyři strany, jen poslední je delší (na mě až zbytečně zdlouhavá), četly jsme vždy několik kapitol za sebou, a pokaždé se zde vyskytuje fráze „a pak se to stalo“ (na to dcerka vždy čekala). Nám se líbily příběhy o nevysmrkaném nosu, špinavých uších (spirálovník ušatý) a nečištěných zoubcích. Nebylo to špatné (námět), ale mám z toho trochu rozporuplné dojmy. Od autorky máme ještě vypůjčenou knihu Dušinka, víla věcí, doufám, že bude lepší než tato. 3,5*

4 28.07.2024