ludek.n komentáře u knih

Hrdina Harrisonovy série o ocelové kryse Jim diGriz je pořádně vykutálený podvodníček, který si vždy a za všech okolností najde způsob jak bezbolestně a s co nejmenší námahou přijít k penězům a ostatním život obohacujícím počitkům. Tedy dokud nesklapnou čelisti spravedlnosti. Autor ho vybavil nepřehlédnutelnou dávkou optimismu, inteligence a kuráže, kteréžto vlastnosti mu většinou zajišťují úspěch. Já sám přiznávám, že mě jeho kousky v úvodních kapitolách skutečně nadchly. Bohužel mi to nadšení nevydrželo dlouho. Jakmile narazila kosa na kámen, proměnilo se diGrizovo eskamotérství v upachtěnou vesmírnou honičku, která si sice uchovává nadhled, ale vytratilo se veškeré vzrušení i jakékoli překvapení. Vrcholem nudy je pak koketování s polofeudálním světem Freiburu. První kniha cyklu s Jimem diGrizem v hlavní roli tedy zůstala daleko za očekáváním. Přiznávám jí čtivost ve výrazně oddechovém, odpočinkovém módu, který skutečně odsýpá, nicméně příběh jako takový je nemastný neslaný.

5 18.03.2019

Dřeň je space opera ve své nejryzejší podobě. Gigantická loď putující bez cíle odnikud nikam a ve svých útrobách skrývající nejedno tajemství, je bezesporu výborným východiskem pro vzrušující zápletku. Reedův styl psaní není tak úplně tradiční a má punc zcela osobitého přístupu. Jeho nápady jsou originální a jiskří napětím. Tedy alespoň v první polovině románu. Seznamování se s Lodí, její posádkou a cestujícími doslova přiková čtenáře ke knize. Sledování osudů trosečníků na Dřeni pak nikomu pravděpodobně nedovolí od četby odejít. S přibývajícími stránkami však příběhu malinko dochází dech a začne se utápět sám v sobě. Jakoby autor nevěděl, co si s vyprávěním počít dál. Nesmrtelné postavy gradaci děje také mnoho nepomohou a co hůř, jejich znovuoživování znepřehlední zápletku do takové míry, že si člověk nakonec není jistý, zda ještě jede na vlně nebo se už definitivně ztratil mezi hvězdami v hlubinách vesmíru. Ve finále pak chybí nějaké to velkolepé odhalení, i když Reedův závěr také má něco do sebe. Suma sumárum je Dřeň hodně solidní sci-fi, nicméně k dokonalému zážitku ještě nějaký ten chloupek chybí.

5 14.03.2019

Třetí kniha Jidášského cyklu se opět obsahově proměnila: pryč je středověk, tajemné společenství Jidášových dětí i plejáda druhově rozmanitých upírů. Zůstali jen dlaci a sídhe neboli bánší, kteří rozpoutali zběsilou válku o nadvládu nad Irskem. A zatáhli do ní i Siu Sarkowitzovou s její rodinou. To, co začínalo jako moderní upírský příběh, se proměnilo v akční komiksovou střílečku, lehce okořeněnou irskými mýty a legendami. Přestože ani v předchozích knihách se nenašlo mnoho milosrdenství, Dcery Jidášovy jsou ve svém vyznění až syrově nelítostné a hledat tu nějaké odlehčení je téměř marná snaha. Autor navíc zahalil mocenské struktury v Irsku natolik, že jsem po většinu času ani netušil, kdo za koho vlastně kope a proč dělá to, co dělá. Na druhou stranu akční složka románu je dostatečně napínavá, aby celý ten spektákl udržela nad vodou, takže i přes výhrady jsem hltal stránku za stránkou jako dobře zaběhnutá čtecí mašina.

5 07.03.2019

Jestliže se první kniha Jidášského cyklu rozjížděla pomalu a pak teprve postupně nabírala na obrátkách, u jejího pokračovatele je tomu skoro přesně naopak: zběsilý a hrůzostrašný začátek se hned vzápětí rozpije a zvolní tempo, když si odskočí do více jak dvě stě let vzdálené minulosti. Tou se pak probíjí zpátky do frenetické současnosti, a to v sadě příběhů jednotlivých hrdinů: sběrače rákosu Tanguye Guivarcha, pastýřky Sandrine Carnasseové, šarmantního lupiče Dominica de Marata a konečně také Herma Byrneho, upírského vládce londýnského podsvětí. Přiznám se, že způsob, jakým Markus Heitz, tyto příběhy v závěru propojil, mě skutečně překvapil. Na druhou stranu však také musím přiznat, že některé linie, po nichž se v Jidášově synovi vydal, mě zase až tolik neoslovily. Rozhodně želím ztráty mocného společenstva Jidášových dětí, protože tato kniha už je o něčem trochu jiném. Je sice pestřejší a barevnější než její předchůdce, jenom si myslím, že se ty barvy nepodařilo úplně dobře namíchat. Ať už tak nebo tak, chutná to pořád dobře…

5 04.03.2019

V Dětech Jidášových ožívá temný středověk osmnáctého století se svou honbou za čarodějnicemi, démony, okultismem a vampyrismem v jeho nejryzejší podobě. Sia Sarkowitzová je aeternou, nejmocnější upírkou, posledním z údajných potomků Jidáše Iškariotského. Markus Heitz nám ji představuje v podobě, která boří představu upíra Drakulovského typu a současně s ní přivádí na scénu „nové“ druhy: stínové umbry, proměnlivé vieszcy, tenjacy nasedačky, požírače, nexy, murony a další. Děti Jidášovy jsou vysoce promyšleným a strukturovaným dílem, které se sice pomalu rozjíždí, ale jakmile se kolotoč jednou roztočí, je potřeba pořádně si přidržet klobouky a zapasovat se do postranic. Příběh má totiž při vší své přímočarosti tendenci sem tam vyhazovat do stran nebo zčistajasna zvláčnět až do uspání, aby se pak s o to větší zběsilostí rozeběhl vstříc velkolepému finále. Dvě časové linie se v něm protnou a vyvrcholí v oslepujícím záblesku ničení a zloby. Humánně osvobozující epilog má pak příchuť smysluplné naděje, která čtenáře popostrčí vstříc druhé knize cyklu.

5 04.03.2019

Heinleinovy Sirotci oblohy otevřeli žánru sci-fi v roce 1941 zcela nové obzory. Jejich generační loď plující vesmírem za posláním, na které už všichni, kdo jsou na palubě, dávno zapomněli, se od té doby objevila v literatuře (a samozřejmě nejen tam) v mnoha dalších provedeních a modifikacích. Jenže tenhle Vanguard byl mezi hvězdami dost možná jako úplně první, a to z něho dělá legendu. Už proto, že se tahle Heinleinova novela dodnes vydává a čte se. Samozřejmě se od ní nedají očekávat žádné vyšlechtěné technické zázraky, také naivita zápletky a rozuzlení jsou už dnes více než úsměvné, nicméně pořád je to ten typ literatury, která má co říct i po všech těch letech. Heinlein je v Sirotcích stručný a úsporný, žádné filozofování, žádná psychologie, světonázor či podobné libůstky se tu neobjevují. Jen loď a hrdina, který chce překonat své předurčení. A samozřejmě také hvězdy a nekonečný vesmír…

5 27.02.2019

Dva romány z počátků tvorby Grahama Greena se nesou v duchu kriminálně dobrodružných příběhů, v nichž prim hraje postupně budované plíživé napětí, angažovanost a intelektuálně spletité lidské vztahy. Jestliže ve Vlaku do Istanbulu dal Greene přednost hrátkám s jednotlivými charaktery postav, jejichž osudy se protnou v onom ohraničeném prostoru vlakových vagónů při cestě do Orientu, v Tajném kurýrovi sází více na dějovou linku, když diplomatickou misi univerzitního profesora promění v divokou, téměř gangsterskou štvanici. V obou případech jsou v pozadí hlavních událostí hrůzy občanské války. Ty pak přímo nebo skrytě dopadají a řídí konání většiny zúčastněných a osobují si právo na jejich morálku, sny i emoce. Chvílemi působí text malinko křečovitě, chvílemi zase vzývá podivné chiméry, přesto mu nelze upřít sevřenost a tah na branku. Každopádně to není žádné lehké odpočinkové čtení, ale pokud si člověk najde čas a naladí se na tu správnou notu, možná dostane víc, než očekával.

5 05.02.2019

Historický epos manželů Prestonových, ukrývajících se pod pseudonymem Alexe Rutherforda, popisuje životní osudy Bábura, zakladatele mughalské říše v severozápadní Indii, bývalém Hindustánu na začátku 16. století. Jako každý správný epos jsou i Nájezdníci ze severu patřičně košatým a barvitým příběhem s řadou osudových zvratů, popisem obrovských bitev i zákulisních vladařských intrik, věrolomností a spiknutí. Dějová linka je mohutná jako řeka Ganga a valí se vstříc moři mocným proudem, do něhož na začátku vplujete a on vás provede všemi úskalími a zátočinami až k očekávanému vyvrcholení. Byť jsem měl v úvodu trochu problém sžít se s myšlenkovými pochody a činy dvanáctiletého dobyvatele, jak šel čas a hrdina stárnul, našli jsme společnou řeč a zvykli jsme si na sebe. Nemohu sice tvrdit, že bych si Bábura kdovíjak oblíbil nebo mu fandil, přesto uznávám hodnotu literární fikce, podloženou skutečnými historickými událostmi, jak nám ji autoři v jeho příběhu předkládají.

5 21.01.2019

Vejdělkův mimozemský ráj má k dokonalosti daleko. Na planetě Lucie žijí lidé, jejichž lenost a poživačnost dosáhla již takových rozměrů, že vyjma pořádání obrovských večírků už ve všem ostatním spoléhají na elektronický supermozek, kterému říkají Ben. Jenže Ben, jak už to bývá, má zcela jinou představu o zakódovaných instrukcích, týkajících se rozvoje lucijské společnosti, než samotní jeho stvořitelé, a tak je nabíledni konflikt vpravdě planetárních rozměrů. Autor sleduje očima dvou hlavních představitelů, pozemského profesora Řehoře Jandy a mladičké lucijské dívenky Bis, poslední etapu tohoto zápasu. Byť zvolenou formou velmi často připomíná lidového vypravěče bajek, daří se mu vtisknout příběhu punc originality a udržet čtenářův zájem od začátku do konce. Pravdou je, že ve střední části, kdy představuje historii planetárního ráje, je rozvláčnost textu na hraně uspání, nicméně zbytek knihy má drive, který by mu mohly závidět mnohé současné bestsellery. Happy end sice patří do rodiny očekávaných zakončení, přesto má kouzlo a atmosféru, která pohladí.

5 31.12.2018

Dva detektivní příběhy Hany Proškové a dva zcela odlišné postupy vyprávění. Jestliže Znamení smrťáka se ještě jakžtakž drží klasické linie autorčiných prací s dvojicí podařených přátel Vašátkem a Horácem a dokonce se sem tam i zablýskne nějaký ten originální a zajímavý nápad, titulní Kopistnaté prsty mi připomínaly spíše čtení pro postpubertální slečny. Tak nanicovatou, naivní a hormonálně rozjitřenou hlavní hrdinku aby člověk pohledal. S myšlenkovými procesy a činy šestadvacetileté Dany Šustkové jsem se opravdu nedokázal srovnat, ať už jsem se snažil sebevíc. Celá tahle novela mi přišla neuvěřitelně stupidní a do slova a do písmene jsem si ji protrpěl. Nebýt Smrťáka asi bych tuto knížku zcela zavrhl, takto si vyškemrala alespoň ty dvě hvězdy.

5 17.12.2018

Stíny noci přinášejí čtyři sci-fi povídky o různých podobách lásky. Ať už je to jednodenní vášnivé poblouznění v přetechnizované budoucnosti (Víme, kdo jsme), manželský vztah, který ani smrt jednoho z partnerů nedokáže zničit a rozbít (Narozen s mrtvými), flirt na nudný víkend (Amanda a mimozemšťan) či složité vzájemné spolužití mezi lidmi s různou délkou života (Plout do Cařihradu), vždy je to napsáno jednoduchou a velice přístupnou formou. Robert Silverberg je navíc autor, který má dar psát o vážných problémech s nadhledem a nadsázkou, stejně jako se se vší vážností a odpovědností zabývá humornými tématy. Kontrast takovéhoto přístupu vynikne tím více, čím je text delší a propracovanější. Proto také krátké skeče a lingvistické hříčky nemohou představit Silverbergovo portfolio tak, jako jeho delší povídky, představované tady dvojicí „Narozen s mrtvými“ a „Plout do Cařihradu“. Koneckonců právě tyto dvě posledně zmíněné povídky získaly prestižní ocenění Nebula, respektive nominaci na Huga. Bohužel já osobně jsem z nich zase až tolik unesen nebyl, a přestože mám Silverberga jako romanopisce hodně rád, coby autor povídek mě nepřesvědčil.

5 28.11.2018

Sbírka čtyř povídek (ale klidně bych dílka zde uvedená zařadil i mezi novely) z cyklu o doktorce Temperance Brennanové je bez debat osvěžením často přísného a strohého detektivního žánru. Jednak samotné nazírání zločinů z pohledu soudní antropologie je věc, se kterou se čtenář určitě nesetkává dnes a denně, a pak odlehčený styl, protkaný velmi sofistikovaným a bytostně intelektuálním autorčiným humorem, a vysoká erudovanost v daném vědním oboru, dodávají textům auru jedinečnosti. Je přitom zajímavé, že člověk nemá ze všech těch ektokraniálních plošek, anteriorních a posteriorních poranění, subperiostálních fraktur atd. zamotanou hlavu případně pocit, že ve škole nedával pozor. Naopak, i přes specifičnost a vysokou odbornost použitých výrazových prostředků je Sbírka kostí čtivou záležitostí, která má potenciál strhnout a nepustit. Kuriózně více než v pitevně doktorky Brennanové jsem se ztrácel v jejím osobním životě, už proto, že tahle kniha byla mým prvním setkáním s literární tvorbou Kathy Reichsové. Sečteno, podtrženo: příjemné překvapení a spokojenost…

5 21.11.2018

Upřímně si myslím, že pro pořádné horory je povídka, coby literární forma, svým rozsahem nedostatečná. Jen opravdovým mistrům, a to ještě jen v mimořádných a múzou políbených případech, se podaří na tak krátké ploše vytvořit děsuplnou atmosféru a pocit nefalšované hrůzy, o nějakém postupném vyvíjení zápletky směrem ke strachu a ledovému potu ani nemluvě. Přestože sbírku Nejlepší horory roku zaštiťují svými jmény exkluzivní autoři, v čele se Stephenem Kingem, Gregem Eganem nebo Brianem Lumleyem, stejně to, co si budeme povídat, nestačí. Z pohledu čtenářského zaujetí bych knihu klasifikoval spíše jako průměrné až lehce podprůměrné čtení bez nějakého výrazného výkyvu, ať už jedním nebo druhým směrem. Podle mě nejslabším počinem této hororové antologie je Salleeova Hospoda U Kšeftu, u které je mi záhadou, co chtěl jejím napsáním autor vlastně světu říct. Naopak civilně pojatí Návštěvníci od Jacka Danna o umírajícím chlapci a jeho duchovitých přátelích jsou dokladem toho, že nikdo nemusí strašit ve věži ani se účastnit masakru motorovou pilou, aby mu trnuly zuby a běhal mráz po zádech. Ve zbývající šedi průměrnosti možná ještě zaujmou Tencí lidé od Briana Lumleye nebo Kiddova Zvonařova žena, ostatní povídky jsou bohužel už jen takové pidlikání, které neurazí ani nenadchne.

5 27.09.2018

Ludlumova Pandořina skříňka je napsána ve strhujícím duchu a s patřičným napětím, dávkovaným rukou profesionála v postatě po celou délku textu. Autor si nebere servítky a nevyhýbá se ani drsným scénám, které s postupujícím časem nabývají na intenzitě a syrovosti. Dokonce si říkám, jestli té chladné a nelidské brutality není v druhé polovině knihy už přespříliš. Ludlum ovšem kočíruje svou loďku rozbouřenými vlnami pevnou rukou zkušeného lodivoda, a tak se člověk řítí vstříc závěrečné katarzi a skoro přitom ani nedýchá. Pravda, našly se okamžiky, kdy jsem chtě nechtě vypadl z tempa a potácel se bezútěšnou pustinou, ale spočítat by se daly na prstech jedné ruky a navíc mě děj hned vzápětí zase kopl mezi půlky. Přesto mi někde vzadu v hlavě vrtá neodbytná myšlenka, že základní téma knihy zůstalo notně nevyužité a překryté mohutnými vrstvami akčního, dobrodužně-válečného příběhu a ona Pandořina skříňka jen vějičkou, okolo které se sice všechno točilo, ale s ní samotnou se nic nedělo. Příběhu to neublížilo, ten se valí vpřed jako vlak ze Soluně, ale tak nějak jsem očekával více mystiky, záhad a tajemna…

5 26.09.2018

Sci-fi detektivka Františka Skořepy je jako B-čkový americký film se simultánním překladem, jaké se sjížděly v dobách bolševika na odřených videokazetách v patnácté kopii na sotva hrajícím videopřehrávači s laciným čůčem po pravici a startkou bez filtru po levici. Problémem není ani ten slabší příběh a jeho kostra, ani ten obhroublý nespisovný, rádoby "tvrďácký", jazyk, ale ona opisná forma, kterou autor zvolil. Místo, aby uhodil hřebíček na hlavičku jednou ránou kladiva, zatlouká ho kávovou lžičkou, a tak nejužívanějším slovem je spojka „jako“, která se vyskytuje ne-li v každém odstavci tedy na každé stránce určitě. „Vtipnej, jako beznohej domovník; namíchnutej, jako dvouletá holčička, kterou nevzali do tanečních; pyšnej, jako školačka na první podprsenku; platný, jako brzda v ponorce; čumět, jako čistokrevnej černoušek na sněžnej skůtr; mít fantazii, jako sluníčko sedmitečný; jako plechovka piva, přejetá parní válcovačkou; jako mejdan v čínským bordelu; jako vysloužilej kavboj; jako elektrický vláček…“ atd. Někdy k vyjádření podstaty nestačí ani tyto jednoduché věty, ale je potřeba dlouhých rozvitých souvětí opisujících stále dokola jeden jediný idiom. Nicméně pokud má v sobě čtenář půl láhve whisky, nic z výše uvedeného mu zřejmě nebude vadit a možná se i docela dobře pobaví. Takže rada: nečíst za střizliva!

5 26.08.2018

To, co zprvu vypadá jako jeden další milostný román, se brzy promění v klasickou detektivku, která jakoby vypadla ze zásobníku případů Perryho Masona. Čtenář si až do poslední stránky nemůže být jistý, zda ještě v úplném závěru knihy nepřijde nějaký zvrat, který vrhne na případ zavražděného módního fotografa nové světlo a zamíchá karty viny a neviny. Ostatně autor nedal knize název Cikcak jen tak náhodou a bez rozmyslu. I když se děj odehrává především v soudní síni, nechybí mu napětí a prvek nepředvídatelnosti. Ovšem nečekejte, žádnou „velkou“ literaturu. Jedná se o odpočinkové čtení na jeden zátah.

5 30.06.2018

Klasický snově pohádkový Gaiman a jeho výlet za zrcadlo. Koralina Jonesová se koneckonců od Carrollovy Alenky zase až tolik neliší a svět za čtrnáctými dveřmi je podobně absurdní jako ten na druhé straně králičí nory. Jen je o poznání temnější, mrazivější a zdá se, že i děsivější. Nicméně, funguje to jen napůl. Dětská naivita protnutá hrůzným světem dospělých působí místy ploše a bezbarvě. Pro děti je vyprávění příliš děsivé, pro dospělé zase až moc jednoduché.

5 28.04.2018

To, co zpočátku vypadá jako další lékařský román, se brzy proměňuje v akční dobrodružství, plné pronásledování, napětí a vzrušení. Autor tká pavučinu nástrah a odhalení, které pomalu, ale nezadržitelně vedou čtenáře k finálnímu rozuzlení. Některé pasáže v knize mi bohužel přišly hodně inkoherentní a jakoby uměle pospojované, takže román na mě působil velmi nesourodě. Robin Cook je každopádně mistrný fabulátor, který zná své řemeslo, není proto divu, že i jeho Známky života se čtou nadmíru dobře. Jen to tentokrát nezapadlo na své místo.

Napínavý příběh rodiny Whitlockových a jejich adoptovaného syna Michaela, který má mimořádné schopnosti, zaujme už od první stránky. S postupujícím dějem přibývá záhad a postupně narůstá i napětí. Četba se stává návykovou a je nesmírně těžké se od příběhu v jeho druhé polovině odpoutat. I když tušíte, že všechno spěje ke katastrofě, stejně se na tuto katarzi těšíte. A společně s ní se vám dostane i vysvětlení všech tajemství, které kupodivu není ani přitažené za vlasy, a co je ještě lepší není ani nijak předvídatelné. Robert Holdstock napsal velmi dobrou knihu, která baví i mrazí v kostech.

5 27.03.2018

Jestliže byl Oblázek na obloze něčím jako dobrodružným příběhem, Hvězdy jako prach vesmírnou kovbojkou, pak o Kosmických proudech by bylo možné říct, že mají nejblíže k mezihvězdné detektivce. Napínavý, dynamický a ve své podstatě přímočarý příběh se sice ke konci trochu zamotá v osidlech politických rozprav, jež mu na malou chvíli vezmou vítr z plachet, ale pak už se vše zase řítí k závěrečnému finále. Je sice smutným faktem, že žádné velké překvapení se tu nekoná, ale vezmi to čert, je to zábava.

5 25.03.2018