ludek.n komentáře u knih

Loutkáři opustili Známý vesmír a nechali za sebou agenty, kteří mají zamést všechny stopy po jejich exodu. Jen jediný muž, Sigmund Ausfaller, paranoik, který podezírá všechny mimozemská rasy z konspirační činnosti proti Zemi, dokáže prokouknout jejich zastírací manévry. Román V zákulisí světů není pokračováním Flotily světů, ale je paralelou, která nahlíží na události z druhé strany. Jestliže jsme v předchozím společném díle Larryho Nivena a Edwarda M. Lernera nahlíželi na Známý vesmír z pohledu Loutkářů a jejich zotročených lidských kolonistů, nyní se na totéž díváme očima pozemšťanů, především tedy Sigmunda Ausfallera. Co se týče dějové linky, posuneme se za horizont Flotily světů jen o málo dále, což ovšem dílku nic neubírá na napínavosti a rozmanitosti. Příběh se totiž ubírá po úplně jiných stezkách, všímá si jiných postav a okamžiků, nachází zcela nové souvislosti a vyvozuje z nich i jiné závěry. Je úžasné sledovat, jak autoři dokázali do pevně daného rámce vplést novou osnovu a s jakou lehkostí přidali k původní zápletce zcela originální situace, byť si v některých případech vypomohli starými povídkami Larryho Nivena z konce 60. let.

4 27.11.2023

Umělá planeta, řízená stroji a obydlená deseti tisíci zvířecími rasami, pozvednutými záhadnými Ochránci na lidskou úroveň. A v tomto světě se narodil Yamamanama, Syn řeky, který se nepodobá nikomu z ostatních a přitom vládne mimořádnými schopnostmi. V prvním díle trilogie Konfluence sledujeme první krůčky mladého Yamy za nelezením svého původu a osudu. Paul J. McAuley se rozmáchl pěkně doširoka a vytvořil svět se spoustou tajemných nápověd. Nic vám tu nenaservíruje pěkně po lopatě, ale nechá vás tápat a prodírat se houštinami jeho podivuhodného, feudálně-kybernetického, světa. K tomu řada legend o Ochráncích a Předcích dnů, válka kdesi ve středu světa a ambice nejrůznějších skupin i jednotlivců, z nichž každý chce něco jiného pro sebe i pro svět. Trochu to připomíná chaos, který je nicméně řízen a usměrňován zkušenou autorovou rukou do pevných kontur, jež přece jen dávají smysl. Pokud však očekáváte zodpovězení alespoň některých otázek z široké palety, které se v příběhu objevily, budete zklamáni. Kniha končí ostrým střihem a nezbývá než sáhnout po dalším dílu.

4 04.09.2023

Adaptaci známého Verneova románu z roku 1864 vzal na svá bedra scénárista Lewis Helfand, a přestože se dost věrně držel slavné předlohy, nějak se mi nedařilo se k jeho trojici dobrodruhů přidat. Zaostával jsem tím více, čím hlouběji do nitra Země jsme se propracovávali. Nepomohl ani výtvarník Vinod Kumar, jehož kresba sice není vyloženě špatná, ale na velké jásání a tajení dechu to také není. Co si pak počít, když se na výpravě, jako je tato, nudíte? Začnete vyhlížet konec a cesta se zčistajasna vleče do nekonečna. S profesorem Lidenbrockem, jeho synovcem Axelem a Islanďanem Hansem Bjelkem jsem se protrápil až na konec k vybuchující Stromboli. Zážitek z dílka na hraně ztráty času. Ještěže to bylo tak krátké.

4 08.08.2023

Pátá kniha Sebevražedného oddílu nám napřed nabídne samostatný příběh Amandy Wallerové z pera Jima Zuba skvěle nakreslený André Coelhem, a poté šest sešitů scénáristy Matta Kindta a jeden nic neřešící pokus zavděčit se publiku (což se ovšem moc nepovedlo) Seana Ryana. Věznice s maximální ostrahou Beele Reve v Louisianě je zdevastována útokem Zločineckého syndikátu, ředitelka Amanda Wallerová je zde uvězněna a moci se chopil jeden z nejnebezpečnějších vězňů Thinker, který plánuje oživit Omaca a s jeho pomocí ovládnout všechny a všechno. Tím spíš, že mocní superhrdinové jsou pryč a Sebevražedný oddíl se už před časem rozpadl. Matt Kindt se společně s výtvarníkem Patrickem Zircherem postarali o skutečně zajímavý vývoj. Atmosféru budují pozvolna a pomalu. Občas zařadí nějaký ten flashback, medailonek nebo dokonce historickou vsuvku, ale po většinu času se nezadržitelně valí vpřed a utahují šrouby. Na postu výtvarníka pak dochází v průběhu času ke změnám: Rafa Sandoval se ujal Nahoře a dole (#27), Jason Masters Kouzelné kulky (#28) a Jim Fern jde ve Spláchnutém (#29) do velkého finále. Poslední sešit tohoto souboru zpod režijní taktovky Seana Ryana pak zkouší otočit kormidlem k novým zítřkům, ale je to jen výstřel na slepo, a navíc vypadá, jako by ke zbytku snad ani nepatřil (o to kurióznější je fakt, že dal celé knize titulní obálku). Tenhle sešit tu už prostě z dramaturgického hlediska neměl být, aby netříštil veskrze pozitivní dojmy a zbytečně neotvíral staré/nové rány.

4 01.08.2023

Čtyři sešity čtvrté knihy Sebevražedného oddílu jsou prací českého scénáristy Aleše Kota, který převzal otěže rozjetého vlaku po Adamovi Glassovi (a byť jistá návaznost na předchozí sešity tu je, spousta dějových linií vyšuměla zcela a beze zbytku do ztracena). Doplňují je dva medailonky Matta Kindta ze série Detective Comics (Harley žije) a Ligy spravedlnosti (Zamiř a vystřel). Tahle dvě ohlédnutí za dětstvím a mládím Harley Quinn a Deadshota nakreslili Neil Googe, Sam Basri, Keith Champagne, Carmen Carnerová a umělec, skrývající se pod přezdívkou BIT. Především osobité zpracování příběhu s Harley Quinn od Neila Googea je velmi osvěžujícím příspěvkem do jinak vážného pojetí misí Sebevražedného oddílu. Kotův scénář pak kresbou doprovodil Patrick Zircher a je opravdu na co koukat. Tím více mrzí, že Aleš Kot nepřekročil svůj stín. S jeho nelineárním vyprávěním, při němž skáče z jednoho místa na druhé, smíchává jablka s hruškami a přidává bez vysvětlení postavy, jak na běžícím pásu, mám prostě problém se srovnat. A čím déle v jeho společnosti setrvávám, tím je to horší a horší. Finální mise v jedné nejmenované vzdálené zemi s ropným potenciálem je pak úplně mimo mantinely, neboť nemá hlavu ani patu a je jen snůškou trapných předváděček. Podle mého se Sebevražedný oddíl v této knize vydal špatným směrem

4 01.08.2023

Po Šustově sbírce Plameny hvězd vydalo nakladatelství Laser-books v roce 2008 ve své edici New Space Opera stejnojmennou sbírku, sestavenou zkušeným Gardnerem Dozoisem a Jonathanem Strahanem a ve výčtu autorů se objevují taková věhlasná jména jako Greg Egan, Peter F. Hamilton, Alastair Reynolds, Stephen Baxter, Gregory Benford, Robert Silverberg nebo Dan Simmons. Někteří z nich jsou v žánru ostřílenými matadory. Záruka zajímavého čtení tedy rozhodně zaručena. S tím jsem taky ke knize přistupoval. I když mi hned na začátku Gwyneth Jonesová se svou Tiamaat pořádně rozčísla pěšinku (vůbec jsem se nechytal a nechápal, o čem ta žena píše) a ani po ní následující Ian McDonald skóre o mnoho nevylepšil, minimálně od Reedovy Snůšky už to bylo jiné kafe. Skoro si troufám označit to za úžasnou a zběsilou jízdu na tobogánu s dvěma vrcholy: Reynoldsovy Květiny pro Milnu mě uchvátily a Simmonsova shakespearovská Plamenná múza uhranula. Hned za těmito dvěma skvosty bych poslal Eganovu Glórii a pak všechny další kousky s kterými jsem se povětšinou nadstandardně bavil. U jedněch zafungovala atmosféra, u jiných jejich vědecko-technický náboj a u dalších zase zajímavé postavy. New Space Opera je sbírka různorodá, ale přitom kompaktní a vyzrálá jako jednoodrůdové víno skvělého ročníku.

4 29.05.2023

Chlupatý a nebezpečný mýval Rocket se někdy v budoucnu stane nepostradatelným členem Strážců vesmírů, ale tady v příbězích scénáristy Billa Mantla má k této osudové roli ještě nebetyčně daleko, tady je po boku svého přítele a prvního důstojníka Wal-ruse strážcem kvadrantu Keystone. Jestliže se v černobílém Čarodějném světě (1976) jen mihne jako jedna z vedlejších postav, v Černých dírách Siria Major (1982) je už stejně důležitou postavou jako sám neuvěřitelný Hulk. K samostatné minisérii se propracoval až v roce 1985 a její tvůrci Bill Mantlo a Mike Mignola se pokusili ukázat o něco víc z jeho historie a zasadit ho do marvelovského světa. Byť oceňuji úsilí všech zúčastněných stvořit postavu, která by se vymykala klasickým šablonám a vnesla do světa komiksu nový druh drsného dětsky dospělého humoru, všechny tři pokusy mě nudily a ani v jednom případě se mi nepodařilo naladit se na jejich vlnu. Rocketova komika mě zdaleka míjela a obsah vyprávění nezabrnkal na jedinou strunu, která by mě rozechvěla. Nepovedlo se to ostatně ani kresbě: pěkná práce, ale na prdel mě neposadila. Strážce Rocket tak v tomto případě zůstal daleko za očekáváním.

4 24.04.2023

Zásahová jednotka pro přísně tajné operace, vytvořená a vedená Steve Rogersem (prvním Captainem Americou), má za úkol chránit lidstvo před jakoukoli vnitřní či vnější hrozbou, ale především před sebezničením. Nejmocnější hrdinové Marvelu na úvod často přinášejí první číslo, ve kterém se ten který hrdina objevil. V případě Secret Avengers to však byl výstřel naslepo. Příběh Eda Brubakera a Mike Deodata jr. nijak nepřibližuje jednotlivé členy týmu, jejich role, postoje ani úkoly, a co hůře - zůstává nedokončený (pokud si ho chcete přečíst celý, doporučuji sáhnout po Ultimátním komiksovém kompletu č. 66 Secret Avengers: Mise na Mars). Zbývá tak sbírka Warrena Ellise z roku 2011 s názvem Nenápadně zachraň svět. Jedná se o pět samostatných misí, přičemž každou z nich kreslil jiný umělec. Máme tu Jamieho McKelvieho, Keva Walkera, Davida Aju, Michaela Larka a Alexe Maleeva. Každý z nich má svůj osobitý styl, každý z nich zaujme něčím jiným. Všem je ale společná obrovská dávka energie, výbušnosti a neotřelých nápadů, které se doslova valí ze stránek a z jednotlivých panelů. Zajímavé postavy, spousta technických vymožeností, propracované zápletky a vtipné glosy dělají ze Secret Avengers opravdový čtenářský zážitek.

4 24.04.2023

Velitel X-Menů Scott Summers dostal dovolenou. A možná to není ta nejhorší dovolená, co kdy zažil, ale rozhodně do ní nemá daleko. Cestu mu totiž zkřížil Odysseus, bývalý vojenský velitel elitní skupiny zelených baretů cvičených k boji proti nadpřirozeným hrozbám, jenž přišel vinou mutantů o celý svůj tým a teď má jediný cíl: odplatu. Čtyřdílný příběh vzešel z dílny Briana K. Vaughana a Marka Texeira a bez přehánění je to jízda s pedálem u podlahy. Přes sekvence sršící adrenalinem a urputnými bojovými akcemi se pánové přitom nevyhýbají ani závažnějším otázkám o odpovědnosti za spáchané činy a lidi okolo sebe. Sem tam se dokonce objeví trefná sarkastická hláška či odlehčující komentář. Přidáme-li parádní kresbu, je Odysea aspirant na maximální hodnocení. Bohužel o něco usedlejší a civilnější jednohubka První roky Scotta Summerse od Stuarta Moora a Jesse Delerdanga už taková pecka není. Jednak recykluje starou historii, ale především je poněkud emočně plochá a nevýrazná. Obávám se, že Stuart Moore nevyužil potenciál, který se mu nabízel a promhral příležitost ukázat něco víc ze Scottova dětství.

4 24.04.2023

Právnička Jennifer Waltersová, sestřenice Bruce "Hulka" Bannera, se v roce 1980 za dramatických okolností stala zelenou Amazonkou She-Hulk. Poté, co se léta protloukala Marvelovským vesmírem jako členka Avengers či Fantastic Four, ji devět let po debutu John Byrne coby Senzační She-Hulk zajistil samostatnou pravidelnou sérii. Kromě jiného ji dal do vínku jedinečný a specifický přístup k vyprávění příběhů. Jennifer si totiž uvědomuje svou existenci komiksové postavy, což jí umožňuje přímo komunikovat se čtenářem, přeskakovat mezi panely, protrhávat se skrz stránky, obracet se na své tvůrce a zapojovat je do dění, prostě využívat všech možností, jak bořit hranice svého fiktivního světa. Druhým nepřehlédnutelným elementem popularizace She-Hulk je Byrnův humor, který se neostýchá rýpat, ostouzet a parodovat cokoli, co mu přijde pod ruku. Od Star Treku, Robocopa, kreslené seriály pro děti, rytíře na bílém koni až k Santa Klausovi (dokonce ani samotný Marvel nezůstal ušetřen pohany). Někdy je veselosti až příliš a sklouzává ke stupiditě, ale povětšinou se Byrnovi daří balancovat na hladině vkusu. Kresba klasická "osmdesátková", ale fajn s letmým blýskáním na překvapení.

4 11.04.2023

Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že jsem si tenhle titulu vybral jen kvůli jeho obálce. Od Miroslava Jandovského jsem v minulosti četl zatím pouze Prezidentovo poslední odpoledne, a to byl průšvih jako hrom. Mělo mě to varovat, ale kdo chce kam, pomozte mu tam… a tak jsem dal „Neověřené zprávě“ šanci. Tak velká pohroma jako návštěva protiatomového krytu to naštěstí nebyla, ale o nějakém nadšeném jásání se bohužel také mluvit nedá. Hospodské tlachy trojice důchodců o světě, životě, politice, umění, ženách a tak vůbec sice mají punc vysoké filozofické školy a hlubokými myšlenkami až marnotratně hýří (zvlášť když jsou prokládány slavnými latinskými citáty), ale jako kolotoč na pouti se točí stále dokola kolem jediného středu. To už lépe dopadá vztah sochaře Jouzy k o mnoho let mladší Markétě, který v sobě navíc nese pel zakázaného tajemství. Pohříchu se této linii nedostávalo tolik pozornosti, kolik by si zasloužila. Utopena v mohutných salvách filozofování, pak gradovala až příliš opatrně a jaksi do ztracena. Non testatur tak zůstalo v mých očích jen zbytnělým rétorickým cvičením, byť vysoce kultivovaným.

4 19.12.2022

Šimona Planchardová, inspirována tak trochu příběhem Johanky z Arku, o níž si čítává v podkrovní světničce strýcova honosného domu ve francouzském městečku Saint-Martin, se rozhodne vzdorovat nacistickým okupantům. Dělá to se vší odhodlaností a naivitou svých patnácti let a stejně odvážně pak přijímá i následky. Lion Feuchtwanger svým románem cílí především na mladší čtenáře, ale samozřejmě má co říct i starším generacím. Příběh o hrdé mladé dívce, která svým vlastním způsobem a aniž by si to ve skutečnosti uvědomovala, vede boj za všechny „malé“ lidi (mezi něž se sama počítá, přestože vyrůstala v zámožném prostředí), odráží rozčarování Francouzů ze spiknutí, které ukovala vládnoucí proněmecká klika s Hitlerem v začátcích druhé světové války. Feuchtwanger dává do souvislosti dávné úsilí bohem vyvolené Johanky z Arku o osvobození Francie s tím, co se děje v duši Šimony Planchardové, když zapaluje strýcův podnik v Saint-Martinu. A podobné alegorie pak nachází i ve chvíli přijímání zodpovědnosti a viny. Je to pravda malinko afektované, nabubřelé a hodně zjednodušené, ale každému co jeho jest. Své čtenáře si Šimona bezpochyby najde, můj pocit z díla však byl nemastný neslaný.

4 04.12.2022

Bodelsenova Hra o peníze to jsou dva na sebe navazující romány v jedné knize, jejichž hlavním hrdinou je nenápadný, nevýstřední a od ostatních ničím se nelišící bankovní úředníček Flemming Borck. Na začátku je jeho jediným zločinem skutečnost, že využije nabídnuté příležitosti k vlastnímu obohacení. Vzápětí je však vtažen do soukolí, které ho dříve či později semele a zbaví ho vlády nad vlastním osudem. Dánský autor Anders Bodelsen ctí tradice detektivního žánru a současně nahlíží na zločin a jeho pachatele z netradičních úhlů. Vytváří tak téměř psychologické drama, které kriminální zápletku využívá jen jako prostředek pro hlubší sociologické myšlenky a demonstraci svého etického postoje. Tento trend je daleko výraznější v první próze s názvem Mysli si číslo, která si jde jednoznačně za svým a je daleko tradičnější ve svém pojetí oproti druhému kusu, pojmenovanému Peníze a život, do něhož se už vkrádá jistá rozpačitost a snaha dovést příběh za každou cenu do ohromujícího a současně tklivého finále. Solidní čtení, ale ne úplně přesvědčivé.

4 21.11.2022

Zchudlý šlechtic Tomáš Bludnický se po letech válčení a trudného věznění vrací do svého rodiště. Touží po klidu a odpočinku, ale není mu přáno: musí najít vraha svého otce a postarat se, aby viník spáchaný čin splatil životem. Józef Hen si pro svůj téměř detektivní příběh vybral nejenom historické kulisy z počátku 17. století, které zabydlil řadou postaviček snad ze všech společenských vrstev, vysokou šlechtou počínaje a zbídačelými nevolníky konče, ale přibližuje čtenářům atmosféru doby i použitím adekvátních výrazových prostředků a celkového ladění. Přestože se z jednotlivých řádků ven valí kvanta ryzí a bezprostřední syrovosti, překvapivě nechybí prostor pro romantiku a rozjímání. Tyto oázy klidu kupodivu ani v nejmenším nenarušují celkovou, vesměs dynamickou, linii, spíše naopak jí přidávají na atraktivnosti. Hen své hrdiny nerozmazluje, dává jim pocítit bič, nenávist i lásku, násilí se střídá s pohlazením, únava s vytržením, tápání a neznalost s porozuměním. Nic není černobílé, nic není fádní, nudné a nevýrazné. Crimen je poutavým čtením, které dokáže oslovit a zaujmout od začátku do konce.

4 23.09.2022

Strážmistr Siták, sloužící po válce v jedné z pohraničních vsí, si o jejích obyvatelích myslí svoje a považuje většinu z nich za obyčejné hraboše, kteří si bez zábran zabrali opuštěné majetky a i to je jim pořád málo, takže bourají domy a rozrývají pole a zahrady, hledajíce ukryté poklady. Jana Moravcová do jedné takové vsi přivádí tři studenty, aby na jejich příkladu ukázala složitost doby, jevů, činů a především chování lidí. Je signifikantní, že v zápasu, který tady rozehrála, vlastně nikdo nevítězí, nikdo není souzen ani odsouzen. Spolužáci Martin, Oto a Arnošt jsou každý jiný a každý z nich sleduje své vlastní cíle. Zatímco jeden z nich bojuje s horečkou, deliriem a zápalem mozkových blan, druhý bezostyšně kalkuluje vlastní prospěch a další se snaží užít si maximum zábavy a povyražení. Protipólem jejich laciných snah je úsilí muže na pojízdném křesle pochopit všechny zákonitosti života a dát jim fyzickou podobu, nebo alespoň tvar a formu. Zahrady z kamene jsou dráždivým a uhrančivým čtením, které je potřeba přijmout, vstřebat a přemýšlet o věcech, co byly a co se už nikdy nevrátí…

4 14.09.2022

Obávám se, že tohle byl tragický omyl. Ironický pohled na zvrácenou ideologii a zločineckou praxi nacismu, zabíhající místy až do grotesky, má možná pro někoho smysl historického odhalování a mravního poučení, při němž se společně se smíchem objevuje i mrazení v zádech a zhnusení, mě ale osudy špicla (nebo spíše zblblého a zaprděného hnidopišského udavače, který si nevidí ani na špičku vlastního nosu) Harro Wulfdietera Teuta nejenže nezaujaly, ale tu více tu méně (slušně řečeno) štvaly. K tomu ten pseudo hrdinský patos, který měl zřejmě dodat textu další satirický rozměr… ano, povedlo se, ale je to k uzoufání jednorozměrné a hloupé. Snad jediné, co oceňuji, je obratnost, s jakou je román napsán a jak hladce do sebe všechno zapadá. V tomhle ohledu skutečně není odpůrci nacistického režimu, za něhož se Martin Beheim-Schwarzbach prohlašuje, co vytknout. Pro mě v tomto jeho dílku není hrdinů, scén ani témat, za které bych se bral.

4 25.08.2022

Doposud nikdy jsem od J. M. Simmela nečetl žádnou knihu a upřímně musím přiznat, že zpočátku jsem byl nemálo rozpačitý. Postavy a jejich chování se mi zdály jako vystřižené ze špatného filmu nebo psychiatrického panoptika. Epizoda ze sanatoria Waldfrieden byla jen o něco extrémnější podobou zbytku světa. Také autorův styl a některá použitá slovní spojení mi připadaly mírně řečeno zvláštní (za část z toho ovšem dost možná mohl překlad Ivany Vízdalové). Prostě handicap jako hrom hned na úvod knihy. A to jsem se ještě nezmínil o podivuhodném milostném trojúhelníku, jehož vzestupy a pády tvoří jednu samostatnou vrstvu románu. Na druhou stranu tohle je a není příběh o lásce a milování. Nad nimi se totiž jako pták smrtihlav vznáší motiv viníka strašlivých katastrof, při nichž umírají lidé a které zřejmě slouží jakémusi neznámému, tajemnému účelu. Hlavní postava Filip Sorel je v jednom světě uchvatitelem, který zdánlivě třímá opratě, zatímco ve druhém je loutkou, která se z chomoutu podřízenosti snaží dostat za každou cenu ven. Jeho tápaní, prozření a následný boj se strachem a úzkostí s každou další stránkou nabývá na intenzitě a zajímavosti, takže se tenhle „poslední most“ vyšvihl z původní průměrnosti o stupínek výše.

4 18.08.2022

Vesnička Tulipovice si doposud žila svým poklidným, ospalým tempem bez vzruchu a výjimečných událostí. Pak se ale objevily sestry Paula a Lujza, aby se ujaly dědictví po své zemřelé tetě Ester, a převrátily všechno vzhůru nohama. Krístína Pavelková napsala lehce úsměvný, snadno čitelný, nekomplikovaný letní příběh o hledání hodnot i sebe sama. Přestože se nevěnuje hloubkové analýze vesnického života, sociální studii postav ani hledání rozdílů mezi venkovem a městem, sem tam řízne pěkně do hloubky a překvapí zajímavým motivem. Neobyčejné léto je však především jednoduchou odpočinkovou oddychovkou, která má za svůj hlavní cíl pobavit, zrelaxovat mozkové závity a dodat pozitivní energii. Někdo by mohl namítnout, že si autorka v mnoha případech věci usnadňuje, že sází na prvoplánové laciné triky a náhody, že vlastně nic nezkoumá ani neobjevuje, že celé vyprávění je tak trochu umělé a papundeklové… ale tohle přece není žádná velká literatura, která si dělá ambice na zápis do galerie klasických nesmrtelných literárních skvostů. Tohle je opravdu jen a pouze příjemné čtení na lehátko pod slunečník s ostře vychlazenou limonádou po ruce.

4 13.08.2022

Fabriciův román Velký géz popisuje osudy hraběte Hendrika van Brederode, jednoho z vůdců povstání proti španělské nadvládě v Nizozemí v 16. století. Vedle tohoto bodrého obra s plavou bradkou máme tu čest seznámit se i s jeho mladým sekretářem Floorem den Duyfem, princem Vilémem Oranžským, hrabětem Egmontem, Filipem van Hoornem, místodržitelkou Markétou Parmskou a samozřejmě s celou plejádou dalších historických i vybájených postav. Jak zmiňuje Josef Polišenský v doslovu, kniha je napsána „vkusně a v podstatě je věrná historické skutečnosti“. Mně trochu vadila nezaostřenost hlavních hrdinů a konečně i dějinných zvratů. Brederode je tak trochu postava z plakátu, ceněná a oslavovaná, pro čtenáře ale těžko uchopitelná. Ani mladičký Floor den Duyf nedokáže na svá bedra vzít otěže příběhu, tím spíše, že v některých chvílích z dějové linky dokonce úplně vypadává. Ostatní jsou pak sekundanti, kteří sice zasahují a ovlivňují události, ale nejsou rozhodující silou, která by na sebe strhla pozornost. Nizozemská revoluce v podání Johana Fabricia tak zůstává více dvourozměrným leporelem, než prostorovou diorámou, která by uchvátila a nepustila.

4 04.07.2022

Stendhalova autobiografie s názvem Život Henry Brularda se nese v rozmarném a hravém duchu, přitom ale prozrazuje na svého autora mnohé z oblastí mnohem vážnějších a truchlivějších, přitom se nevyhýbá ani ostré kritice svého okolí, doby a společnosti. Mohlo by se zdát, že takováto próza se bude číst lehce a odsýpajícím tempem, ve skutečnosti je tomu ale přesně naopak. Skutečnost je totiž taková, že přestože se jedná o autobiografii, není to životopis s pevně daným rámcem a ctícím klasická pravidla. Stendhal sestavil mozaiku zážitků, která skáče z místa na místo, z jednoho roku do druhého, sem a tam a zase zpátky a ještě jednou křížem krážem. Události na sebe nikde nenavazují, prostě se někde na pozadí stanou a jede se dál nebo se skočí někam jinam. Plejáda vedlejších postav je doslova neuchopitelná a obávám se, že mi v mysli neutkvělo jediné jméno (tím spíš, že mi bylo vlastně úplně jedno, jakou roli zde kdo zastával). Dalo by se to klasifikovat jako šum na pozadí, z něhož vystupují Stendhalovy glosy, komentáře, stanoviska, kritiky a pochvaly. Stydím se přiznat, že ani ty mě kdovíjak nezaujaly. Kniha navíc končí náhle a bez happy endu, jakoby to Stendhala přestalo bavit. Já jsem na tom byl podobně, jen se mi to přihodilo mnohem dříve.

4 24.06.2022