ludek.n komentáře u knih
Společnost na Pernu čelí novým výzvám a problémům, z nichž jednou z nich je i sprostá krádež královského dračího vejce, která divže nepoštve jednoho draka proti druhému. Tento hanebný čin rozčeří, jako kámen hozený do vody, poměry na Pernu a vlny poté zasahují další a další oblasti života obyvatel zemědělských držeb, řemeslnických cechů i dračích weyrů. Bílý drak Ruth, dospívající společně se svým jezdcem, pak představuje zrcadlo, odrážející všechny proměny pernské společnosti. Autorka se v knize noří opravdu hluboko do třídní struktury Pernu a vytahuje na světlo doposud netušené souvislosti a vztahy. Pohříchu je toto její konání malinko rozvleklé a nezáživné. Nebýt dokonale promyšleného světa a jeho fungování, mnohobarevných a zajímavých postav a koneckonců i té hrsti dramatických událostí, které ovšem, stejně jako v předchozích knihách, mají notně obroušené hrany, skoro bych se až bál stagnace a nudy. Anne McCaffreyová je naštěstí natolik zkušená spisovatelka, aby si nad příběhem udržela kontrolu a neoddala se lákadlu suchopárné sociologické studie. Jen doufejme, že ji to vydrží i do budoucna…
Sedm oběhů po událostech prvního dílu dračí jezdci stále bojují se smrtícími Vlákny, přilétajícími z bludné oběžnice Krvavice, ale nyní se častěji než kdy dříve dostávají do rozporů nejen s ostatními obyvateli Pernu, ale i mezi sebou navzájem. Eskalace napětí vede až k souboji na život a na smrt mezi dvěma dračími vůdci, a jeho výsledek zásadním způsobem promění poměry na Pernu. Kniha Dračí skok rozvíjí témata svého předchůdce, přičemž současně nebývale košatí vírem nových nápadů a postřehů. Řeší se vztahy v pernské společnosti, na přetřes přicházejí lidské charaktery, objevují se zapomenuté znalosti a otázek rozhodně neubývá. Celý ten propletenec lidí a draků má přitom nádherně promyšlenou a zpracovanou strukturu, která má hlavu a patu a do příběhu čtenáře vtáhne a nepustí. Vlastně to jediné, co mi brání dát plný počet hvězd, je opět ona jakoby unylá atmosféra vyprávění, která otupuje hrany vzrušujících momentů.
Dračí let se odehrává na planetě Pern během devátého Míjení, kdy je moc dračích jezdců oslabena čtyři století trvajícím obdobím klidu a z toho vyplývající lidské pohodlnosti. Legendy, mýty i mnohé znalosti upadly do zapomnění, takže novému spadu Vláken se nemá kdo postavit. Děj knihy je hodně přímočarý, nikam se nerozbíhá ani nezahýbá do slepých uliček. Na druhou stranu ale také nenabízí žádné velké vzrušení. Tím nechci říct, že by se v knize nic nedělo, jen je každá z přicházejících událostí tak umně vpletena do osnovy příběhu, že je vlastně zcela logicky očekávána a nepřekvapí. Nutno ovšem přiznat, že nejsem ve světě Drakenů z Pernu nováčkem, a tak všechny základní premisy jsou mi už známy z jiných knih. Možná, kdyby byl Dračí let má první kniha o Pernu, bylo by vzrušení z četby větší, ale také by se mohlo stát, že bych se v tom vyprávění plácal a nechápal bych, co to má všechno znamenat.
Skleněný klíč je detektivka bez detektiva. Jeho úlohu tady zastává hazardní hráč s výbornými styky s podsvětím, jehož drsňácká image by se ráda připodobnila Philu Marlowovi a jemu podobným chlápkům ze staré školy. A to je asi základní problém Hammettovy knihy: ono to totiž nefunguje tak dobře, jak to bylo zamýšleno. Něco málo Ned Beaumont z Marlowova charismatu možná pochytil, ale mně přijdou jeho postoje po celou dobu podivné a když to opulentně vyjádřím i nanicovaté. Koneckonců stejný pocit mám i z ostatních postav: nejvyšší mafiánský boss zamilovaný jako puberťáček do senátorovy dcery snad ani nepotřebuje komentář. I když se příběh tváří drsně, celý je jakoby nakreslen vodovými barvami, bez kontrastu, bez výrazu a bohužel i bez překvapení.
Velkým plus této knihy je osoba jejího hlavního autora Petra Gratiase, jehož erudice a znalost brněnské rockové scény je mimořádná. Čím naopak kniha trpí je nestejnorodost. Byť je spoluautor Pavel Váně osobou nad jiné povolanou mluvit o historii skupiny, v níž léta působil a působí, je také člověkem, který nebyl u velké většiny zásadních progresáckých projektů, ať už je to Třetí kniha džunglí, Mozek, Změna nebo pofiderní a diskutovaná Klukova perestrojka s označením Progres-Pokrok. Kniha se tak rozpadá na dvě nestejnorodé části: před a po Dialogu s vesmírem. Zatímco ta první má díky účasti Pavla Váněho vše, co má historické pojednání mít, druhé části už onen osobní vhled chybí, a tak se čtenář o projektech, následujících po Dialogu, dozvídá jen ze seskupení suchopárných faktů a rozhovorů. Kdyby Petr Gratias napsal V erbu Progres společně s kapelníkem Zdeňkem Klukou, který prošel všemi údobími kapely, byla by to pravděpodobně úplně jiná kniha. Takhle jí k dokonalosti přece jen malý stupínek chybí.
První díl trilogie s dvojicí paranormálních vyšetřovatelů Quinceym Morrisem a Elizabeth Chastainovou nás zavádí do Ameriky, která se potýká s dědictvím salemských honů na čarodějnice. Ve své podstatě detektivní příběh je trochu rozevlátý a sem tam odbočí na slepou kolej, z níž se pak horko těžko dostává zpátky, na druhou stranu je nakažlivě čtivý a v rámci daných omezení i napínavý a zajímavý. Postavy jsou sice spíchnuté rychlou jehlou, kde se do hloubky moc nezachází, průběhu děje to ale nijak neubližuje. Malinko rozplizle působí závěr knihy, který postrádá gradaci a je poměrně předvídatelný, ale v porovnání s některými jinými knihami zase není tak úplně hloupý a laciný, jak by se na první pohled zdálo. Žena černé magie je prostě takové lehké, zábavné čtení na sobotní odpoledne.
Na knize je vidět, že byla koncipována jako úvodní díl rozsáhlé desetidílné série, jejímž prequelem byla útlá knížečka o Olgerdovi ze Scallbornu. Rozvíjí vedle sebe hned několik dějových linií a skupin postav, které se spolu v jednom bodě protnou, aby pak každá pokračovala svou vlastní cestou, pokud vůbec. Autor své čtenáře navíc do světa tollranderů hází rovnou po hlavě. Brutální bratrovražedná řež hned v úvodu dává jasně najevo, že tady se žádné velké seznamování s postavami, rasami, reáliemi či zákonitostmi konat nebude. Zjednodušeně by se dalo dokonce mluvit o jakési road movie trojice hrdinů - posledního tollrandera, trpaslíka a elfí bojovnice - od jednoho krvavého boje ke druhému. Odměnou pro vítěze pak má být magický klenot s jeho mocí. Je to jednoduché, přímočaré, ale bohužel také hodně primitivní, předvídatelné a malinko nemastné, neslané.
Elvenbane je nádherný epický příběh ze světa, kde spolu žijí lidé, draci a elfové. Jejich vztahy nejsou z nejlepších, a tak o dramatické situace není nouze. Je bezesporu úžasné, jak lehce člověk do tohoto vyprávění vklouzne a jak rychle ho dobrodružství míšenky Shany pohltí. Doslova na každé stránce se tu něco děje, aniž by text zahlcoval nebo se příliš rozbíhal do stran. Autorky mají vše dobře promyšlené a vedou čtenáře po napjatém laně přímo k cíli s bravurou profesionálních provazochodkyň. Přestože má kniha pokračování, je příběh celistvý a uzavřený, přičemž finále je z těch opravdu povedených. Elvenbane mě bavila a já si četbu neskutečně užil.
Průzkumník zakončuje druhou trilogii Atevi a je to vyvrcholení jak se patří. Kniha udržuje čtenáře v napětí od první do poslední stránky. Dějová linka, kterou autorka v prvních třech knihách série téměř utopila ve vší té politologii a diplomatické přetahované mezi lidskými kolonisty a atevskými lordy, v následujících dvou knihách ji začala zlehka oprašovat, aby ji konečně v Průzkumníkovi dala plný prostor a rozsah knihy, zaujme a nepustí. K triádě vazeb a vztahů přibyly hned další dva klony: s autoritářským Cechem pilotů ze stanice Reunion a rasou tajemných kyojů. Vše spěje k velkolepému finále, které ovšem vyzní tak trochu do ztracena. Je to pochopitelné, neboť série má další pokračování, které v Česku bohužel zatím nevyšlo a je otázkou zda se tak někdy stane, nicméně i tak mi přišel závěr knihy násilný, useknutý a nedotažený.
Marco Pantani byl jedním z mých hrdinů, ale kniha o něm je poněkud plytká a je na ní vidět, že byla psána na objednávku. Je dobře, že demytizuje Pantaniho coby fenomén a představuje ho především jako člověka, nicméně způsob, který autoři zvolili, není z nejšťastnějších. Hodně se zjednodušuje. Sama Manuela Ronchi přiznává, že nikdy nepronikla příliš hluboko do zákulisí vrcholové cyklistiky a samotné závodění, jakož i věci okolo, tak může čtenářům zprostředkovat jen z pozice poučeného diváka. Proto je kniha více než o cyklistice, o vzestupu a pádu jednoho mimořádně nadaného člověka. Pokud by to bylo dobře napsané, nic proti, ale ono to bohužel je jenom takové manažerské tlachání stále o jednom a tom samém.
S příchodem pozemšťana Ulyssese Paxtona na Mars se do příběhu vkradla jakási křečovitost. Jakoby autor vyčerpal zásobu nápadů pro další dobrodružství Johna Cartera a jeho potomků, a tak stvořil Paxtona a šíleného Rase Thavase. Do vínku jim vetknul spíše než touhu po vědeckém poznání, honbu za tajemstvím zvrácených experimentů. Byť je motiv pro jejich páchání u každého jiný, je to celé přitažené za vlasy, nesourodé a nereálné. Poprvé u této série mě napadá, že celé dobrodružství je jedna velká, prázdná a nafouklá bublina.
Vnitřní záležitosti jsou slušně nadupanou sbírkou povídek, vždyť každá z nich se honosí nějakou tou cenou, ať už je to Hugo, Nebula nebo Locus. Pravdou však je, že u některých, jako například u krátké satirické hříčky Duše si vybírá společnost nebo u bláznivé taškařice V Rialtu skutečně nechápu, za co své prestižní ocenění získaly. Za sebe mohu říct, že Connie Willisová se mi daleko více líbí ve své vážnější podobě, kterou představují Požární hlídka nebo Větry na stanici Marble Arch, kde fantaskní prvky fungují víceméně jen jako odrazový můstek pro civilní příběh, jenž je nositelem hlubokého a zásadního poselství. Pozornost si nicméně zaslouží i komické kousky jako je Vnitřní záležitost nebo Všichni na zem usedají, kde je na vážné téma nahlíženo s humoristickou nadsázkou, kterou autorka často využívá k vyšperkování svých textů.
Nebýt to tak dlouhé, hodnotil bych pěti hvězdami. Začátek jsem doslova hltal stránku za stránkou a byl jsem ohromen. Bohužel kniha postupně ztrácela dech a prvotní skvělý nápad se začal rozpouštět do zbytečné popisnosti.
Přestože miluji upírské příběhy, knihy a filmy, nápad udělat z kovboje upíra, a pak ho poslat dobývat Divoký západ jsem rozdýchával těžce. Asi jsem zapšklý tradicionalista, ale představa upíra, který se prohání sluncem sežehlou prérií, mi prostě nejde pod nos. Scénář mi přijde rozvleklý a kresba nevyrovnaná. Některé panely jsou precizní, jiné jako by je kreslilo dítě. S postavami je to podobné. Spíš než Sweet, zaujme pinkerton Book nebo komparzistka Pearl.
Pokračování Dračího vejce se nese ve stejném duchu jako jeho předchůdce, jen se už ztratil moment překvapení a text jakoby ztěžkl, aniž by příčinou byla ona stašlivá gravitace neutronové hvězdy. Přestože dramatických scén je možná více jak v prvním díle, nepůsobí už tak ohromujícím dojmem a bohužel ani ničím nepřekvapí. Krátkodobý návrat čilů k předtechnickému barbarství pak působí v kontextu celého příběhu malinko samoúčelně. Pořád je to bez diskuzí parádní čtení, ale přece jen už baví o něco méně než předchozí kniha. Pokud by se dalo hodnotit polovinou hvězdičky, přidal bych ji k těm stávajícím čtyřem…
Je možné smysluplně spojit vyspělou technologickou hi-tech civilizaci se světem magie, čarodějů, draků, elfů, trpaslíků a jiných podobných bytostí? Odpověď dává tato kniha. I když jsem měl při četbě často pocit, že ji autor psal na schizofrením tripu, musím připustit, že mě děj nakonec vtáhl a zaujal. Na druhou stranu si ovšam také myslím, že onen průnik kyberpunkového světa do fantasy (nebo naopak, chcete-li) notně skřípe a není ani trochu povedený. Navíc motivy jednání některých klíčových postav jsou jen těžko pochopitelné, ne-li úplně zmatené. Ale pro ty, které zajímá jak dopadne souboj mezi opeřeným létajícím hadem a obrněným bitevním vrtulníkem, je to určitě dobrá volba.
Druhá kniha ságy o Nibelunzích se snaží rozvíjet původní příběh, pohříchu se jí to daří méně než jak se předchůdci podařilo oživit starý epos. Text místy sklouzává do rozbředlosti a rozpíjí se v detailech. Ani postavy už nejsou vykresleny tak ostře a jednoznačně jako v první knize, navíc jejich koketování s panteonem starogermánských bohů nepůsobí zrovna přesvědčivým dojmem. A stejné je to i se samotnými Nibelungy, jejichž doslova mrazivé vpády do děje jsou definitivně pryč a zůstávají tady už jen jakési duchovité vsuvky. Finále tomu pak nasadí korunu zvrácenou a zběsilou brutalitou.
Kdo už jiný by se měl chopit nejznámnějšího německého hrdinského eposu o Nibelunzích, když ne nějvětší z bardů německé fantastiky: Wolfgang Hohlbein. Tady ve spolupráci s Torstenem Dewim. V jejich podání znovuožívá dechberoucí drama o lásce, zradě, pomstě a smrti. Drama ve kterém jsou panny počestné a krásné, muži stateční a odvážní, zloduši proradní a zákařní, bestie strašlivé a smrtící. Mistrně napsaná kniha stojí a padá s příběhem, a to je zřejmě její největší pozitivum i slabina současně. Asi se mnou bude každý souhlasit, když řeknu, že Píseň o Nibelunzích má silné, nosné a nadčasové téma, které nepostrádá nic z toho, co má správný příběh mít. Na druhou stranu, ukažte mi někoho, kdo tento příběh nezná, kdo nemá ani tušení, jak celé to drama skončí. A to je asi také to jediné, co se dá Prstenu Nibelungů vyčítat. Takže za mě plný počet hvězdiček.
Jestliže jsem při čtení předchozího dílu Divokých a zlých zapochyboval, že jsem ještě schopen sledovat, kamžeto všechno spěje, ve čtyřce jsem se už ztratil úplně. Ze všech těch bylo-nebylo, je-není, bude-nebude, mohlo by být, světů za Oponou, kouzelníka Merlina, mrtvých-nemrtvých, upírů, kyborgů a vím já čeho ještě jde skutečně hlava kolem. Ještěže neubylo Patejlova krvavého řádění, protože na co jiného už se spolehnout, když ne na jeho vražedný apetit. Jen ten konec mi nějak nejde pod vousy.
Kniha získala cenu Brama Stokera za nejlepší povídkovou sbírku roku, a je to na ní vidět. Ty nejlepší nápady Simmons později rozpracoval do úspěšných románů. Jednoznačným vrcholem je Vzpomínání na Siri, kterému zdatně sekundují Metastáze. Parádní je i Doba mrchožroutů, Řeka Styx nebo Iversonovy díry. Na opačném pólu se pak potácí sarkastická Vanni Fucci je živ a zdráv a žije v pekle, jež je jen pro ty, kdo mají podobný druh "černo-svatého" humoru v oblibě. Mně bohužel přijde jako úlet, který do celkového pojetí sbírky moc nezapadá.