lushi komentáře u knih

Nádherná kniha! Radost pohledět, radost číst. Kmeny nejsou odbornou literaturou ani beletrií, přesto vyprávějí příběhy - o subkulturách. Kmeny jsou umění a divím se, že tou koncentrací subkultur jsem neexplodovala. Vyvolaly ve mě spoustu pocitů a myšlenek. Kmeny (a Kmeny 0) jsou knižní porno.

Opravdu krásná Kniha.

Ve stručnosti, obrázcích a s vtipem podaná etiketa, přesto po přečtení několika kapitol za sebou cítíte mírné pobolívání hlavy :)

Zmatek, nejistota a neschopnost rozlišit sen od reality.
Doporučuji každému, koho zajímají sny, kdo věří v jejich psychologický a terapeutický (a třeba i jiný) význam, a rozhodně každému, kdo někdy uvažoval o rozeznávání reality od snů (co sen doopravdy je a jak víme, že všechno není naopak?)
Jedná se sice o (ulítlé a náročné) sci-fi, ale skvěle oživuje tyto úvahy o snění.

Nanao Sakaki je neskutečně sympatický chlápek, předmluva popisující jeho život je naprosto super, básně pak poodhalují jeho charakter. Ale nejsem čtenářka poezie, básně mě většinou nebaví, ani Nanao není výjimka. Motivem jeho básní je většinou příroda a kritika moderní společnosti. Přestože byl Nanao velký Ginsbergův a Snyderův kámoš, nečekejte nic divokého ;)

"Když jsi byl se mnou, zdály se zimní noci krátké;
teď, když jsi odešel, zdají se letní noci dlouhé."

Velmi smutné.

uf! ryzí svědectví výbuchu atomové bomby v Hirošimě a dvou následujících měsíců. deník sepsal lékař, a tak vidíme vlastně jen jedno prostředí - nemocnici, moc nevíme, co se dělo mimo ni, ale i tak je to cenné a působivé dědictví. knihu přečtete během chvilky, zážitek je totiž tak intenzivní a děsivě poutavý, že bude těžké přestat číst

Vyprávění je útržkovité, přeskakuje z příběhu na příběh, občas jsem se ztrácela i v jednom odstavci, ale jinak jsem za tuto knihu vděčná. Uprchlíků je hodně, knih i informací o životě v Severní Koreji málo.

Anotace na přebalu mě přivedla k očekávání, že Autofikce je podobná jiným knihám autorky, jinými slovy jsem očekávala něco jako Hadi a náušnice. Autofikce je ale jiná, hlavním motivem nejsou drogy, náhodný sex ani násilí, nýbrž myšlenkové pochody holky, která je zamilovaná, oddaná svému klukovi a přemýšlí o sobě, hlavním motivem je tady introspekce.

Nejvíc mě brala první kapitola a části, kdy hrdinku spalovala žárlivost. Nicméně Autofikce by mě asi bavila víc, kdybych od ní neočekávala něco, co není.

V komentáři se vyskytuje lehký spoiler.

Soukromá záležitost mě přiváděla k zoufalství, přála jsem si, aby to dítě konečně umřelo a trápení hrdiny přestalo. Obyčejně ve mě knihy nevyvolávají takové emoce, nenechávám se strhnout děním nebo charakterem postav, zaujímám spíše odstup (díky tomu bez problémů zvládám naturalistické popisy, násilí, sex, např. R. Murakamiho).
Soukromá záležitost pro mě byla skutečným překvapením právě tím, jak zapůsobila na mé emoce, že jsem při čtení přemýšlela jako docela jiný (cizí) člověk.

Murakamiho prvotinu jsem přečetla jako poslední z dosud přeložených knih a líbila se mi nejméně. Řekla bych, že psaní Nekonečné, téměř průzračné modři bylo pro autora spíše terapií, zatímco v jiných dílech se už mnohem více projevuje literární styl, promyšlenost díla.

R. Murakami je jeden z mých oblíbených autorů, ale musím uznat, že toto dílo se mi moc nelíbilo, nadchla mě pouze roztříštěnost hovorů postav, protagonistovo soustředěné uvažování a zároveň všímání si dění okolo (a jeho ignorování).

"Třídy, které jsme viděli za okny, jako by se nás chystaly sežrat. Přesně vyrovnané řady lavic a židlí připomínaly hroby neznámých vojínů na společném hřbitově." (s. 66)

Rankov předkládá široké pojetí informační společnosti, zmiňuje spoustu trendů, postojů, problémů. Kniha je pěkně zpracovanou "přehledovou studií", protože autor se žádnému tématu informační společnosti nevěnuje příliš do hloubky (což je dobře, kdyby ano, kniha by měla neskutečný - nečtivý - rozsah). A čte se fakt skvěle.

Přečteno několikrát (základní škola, několikrát na střední, taky na vysoké) a stále je Evžen Oněgin jednou z mých nejoblíbenějších knih. Vlivem toho, že se vyvíjím, zažívám nové věci, vidím v díle nové věci, krásné verše, které je potřeba si zaznamenat. Veršovaný román má spád, pohltí vás a jen tak nepustí :)

1 31.10.2013

Všichni víme, že Severní Korea je nedemokratický stát, ve kterém lidé trpí hladomorem, mají strach a nejsou svobodní. Taky víme, že tam existují rozlehlé pracovní tábory. A snad každému, kdo se nad těmito fakty pozastaví, je z toho úzko. Nechápe, jak ostatní země mohou takový stát a zacházení s lidskými bytostmi tolerovat.
A Útěk z tábora 14 tuto naši bezmoc ještě posiluje, protože předkládá konkrétní obrazy, opravdové svědectví. Je to svědectví ryzí, nezasahuje naše city upraveně - cíleně.
Skvělý poznámkový aparát poskytuje vstup do problematiky a také aktuální zdroje informací. Opravdu moc dobře zpracovaná kniha, od jejíhož čtení jsem se nedokázala odtrhnout.

Velmi dobrý úvod do problematiky hladovění, zaměřuje se na psychické i fyzické projevy v různých fázích hladovění, celkově na procesy probíhající v organismu, problémy, které mohou naskytnout, podrobné instrukce k hladovkám různého trvání, autor se pečlivě zabývá stravováním během období regenerace, vhodnou dobou k hladovění, poskytuje cenné rady i pro začátečníky v domácích podmínkách.
Poznatky čerpá ze zkušeností z léčení hladovkou přímo ve středisku k těmto účelům, které využívaly nějaké ověřené metody (urinoterapie, klystýry), a přestože nabízí vhled i na jiné způsoby provedení hladovek, drží se skálopevně svých metod. Jakmile dochází k popsání cizích zkušeností a metod, je text celkem zmatený a v mnoha ohledech se rozchází (aniž by poskytoval nějaké další vysvětlení).

Kniha nepopisuje pouze řízenou detoxikaci pomocí přístroje SALVIA a preparátů, ale poskytuje taky základní informace o toxinech, které se dostávají do lidského těla, jejich negativních vlivech, místech působení apod. Lze čerpat informace o principech detoxikace (průběh, procesy v těle), správného stravování a další informace z oblasti alternativní medicíny a přírodního léčitelství.

Zde jsem zjistila, že mít nějakou představu o knize není vůbec dobré. Čekala jsem totiž vyprávění o Chrisově putování, z pohledu samotného chlapce, myslela jsem, že kniha bude složená hlavně z deníkových záznamů.
Ale ejhle, mapování Chrisovy cesty, rozebírání jeho původu, chování a domýšlení si jeho postojů mě proto příliš nebavilo. Přitom Krakauer odvedl úžasnou práci, pustil se do života bezvýznamného chlapce, bádal, propojoval souvislosti a přinesl do případu nový pohled.

Erotická literatura 19. století. Wow! Předpokládala jsem, že bude lehčí, dějovější, zábavnější. Lady Fuckingham je normální porno.

V závěru z knihy vlastně nic nemám, až na ni samotnou :) Levné knihy vydaly fakt hezky vypadající dvojičku erotické literatury - Lady Fuckingham a Z rodinné kroniky lady F.

Povrchní jednání, mělkost prožívání, přetvářka - to je životní styl, který vám kniha přiblíží. Vypravěčův postoj k takovému životu je naznačený nejasnými hranicemi, řekla bych, že záleží spíše na čtenáři, jakých hodnot si bude všímat.
Gatsby je ze všech postav opravdu velký. Jeho životní cesta je formovaná opravdovým, hlubokým citem, ale ani on není hrdina, který by se mohl stát vzorem.

Velkého Gatsbyho jsem poprvé přečetla v originále před maturitou, s letošním boomem jsem si konečně splnila přání, pořídila si ho domů a přečetla ho i v češtině :)

Mechanický pomeranč předkládá příběh plný násilí a porušování všech norem. S žádnou stranou či hrdinou nemůžete sympatizovat a neobjevuje se žádný líbivý prvek. Takže se vám kniha vlastně nemůže líbit. Anebo jo? Protože navíc přece ukazuje, že Dobro není jen dobré, ale podobně špatné jako Zlo. A silně posiluje nedůvěru v lidi (s vysokými ambicemi - třeba i "zlepšit svět").

Snídani u Tiffanyho jsem považovala za kultovní knihu, za jednu z těch klasik, které by si člověk měl přečíst.
Po přečtení bych novelu zařadila do "knihovničky oddechovek", kam řadím třeba i ságu Stmívání - zkrátka nenáročné čtení. Nijak mě nenadchla, prostě takové milé a rychlé čtení.