Maanna
komentáře u knih
Citadela
Antoine de Saint-Exupéry
Citadela je kniha, ke které se vracím. Mám ráda její obraznost, neuzavřenost a nejednoznačnost, vždy mě osloví něco jiného. Nejde k ní přistupovat s čistou logikou. Je to jako bloudění pouští, kde více než o racionálno jde o smysly a hledání toho podstatného. Kniha vyžaduje trpělivost a otevřenost a já se s ní zkrátka v mnoha směrech potkávám.
Muž jménem Ove
Fredrik Backman
Příběh člověka, který postupně znovuobjevuje důvod žít. Mnohem více se mi líbily retrospektivní kapitoly, které udělaly z Oveho životnou postavu. Ty z "přítomnosti" byly trochu moc happyendové a také tlačené na city, až mi to nebylo vždy příjemné. Myslím, že při snížení počtu šťastných konců by to byla báječná kniha, takhle se mi ke konci čím dál víc měnila v barvotiskový příběh z reklamních letáků na spokojený život v malé komunitě. Nebylo to špatné, kniha se mi četla dobře, ale asi by mě více potěšil trochu méně pozitivní konec - stačilo by jen, aby některé příběhy zůstaly otevřené...
Tichá modlitba
Angela Marsons
Dobrý nápad na zápletku a dobře vygradovaný. Zajímavé bylo sledovat, jak se měnily vztahy mezi rodinami holčiček i vztahy ve vyšetřovacím týmu - zvlášť s externisty (jen je škoda, že se profilovačka později trochu vytratila). Jen ten závěr se tedy moc nevyvedl. Nalezení místa činu a hlavně závěrečné scény se Subjektem 2 prostě nedávaly smysl. To už mohla autorka rovnou vybavit Kim kouzelnou hůlkou.
Temný anděl
Mika Waltari
Jako všechny Waltariho knihy, i tahle s honosí skvostným jazykem a výborným propojením historických událostí s osudem hlavního hrdiny (i když ve druhé půli byly ty přesuny mezi prostředími na můj vkus trochu rychlé a dojem z celé knihy trochu kazí zvláštní závěr, kdy má člověk pocit, že někde kousek textu vypadl...) Ale prostředí Cařihradu, jednání o církevní unii, postavy Mikuláše Kusánského nebo šaška božího mi hodně utkvěly v mysli, takže i když se jako vždy kniha četla pomaleji než jiné, byl to velmi příjemně strávený čas a před autorovými vypravěčskými schopnostmi mohu jen smeknout.
Umrlčí cesta
Peter May
Základní zápletka se ztrátou paměti (byť již v literatuře značně profláklá) byla fajn, pocity hrdiny byly v tomhle ohledu více než uvěřitelné. Ale tempo knihy a zápletky nebyly úplně vyvážené, možná by tu méně bylo více - především méně Karen, která má být údajně geniální teenager, ale většinou se chová jako pitomá pipka, kterou nikdo nepoučil, že nemá věřit cizím lidem, zvlášť když jí všichni kolem říkají, že se plete do situace, kde jde o život... Také slabší bylo tentokrát působení vyšetřovatelů - to, že podezřelému ani nezabavili počítač, mi přišlo dost podezřelé... No, ale budiž. May totiž znovu uplatnil svou silnou stránkou, kterou je skvělá schopnost zachycovat prostředí a jeho proměny, tím vždy posouvá své knihy nad průměr a ani tady nezklamal.
Autismus & Chardonnay
Martin Selner
Tohle je velmi příjemná záležitost od člověka, kterého bych třeba i ráda potkala, protože se s mnoha jeho názory dokážu ztotožnit. Myslím, že právě lidé jako on by měli řídit inkluzi - lidé, kteří si hendikep nijak neidealizují, vidí v lidech s postižením především lidi a mají je rádi. Formát krátkých blogových příspěvků kombinujících humor a podněty k zamyšlení mi velmi sedl a rozhodně jsem tuto knížku neměla v rukou naposledy. Vzpomněla jsem si na vlastní zážitky z táborů pro děti s mentálním postižením a snad i získala naději, že bychom se spolu jednou mohli naučit žít - i když to nikdy nebude ideální a snadné, občas budeme unavení a budeme potřebovat řádný přísun vína...
Střet králů
George R. R. Martin
Určitou nevýhodou je, že se hrdinové tak trochu rozprchli. Zatímco v prvním díle střídající se vypravěči posouvali děj dál, tady si téměř každá postava jede svou linku a ve výsledku se děj často o moc neposune (např. Catelyn za těch 850 stran dojela na jedno jednání, kde se něco podstatného událo, a zase se vrátila, Dany dojela do města a shání loď apod.), ale naštěstí to nadále táhnou výborně podané postavy, které prostě neumožňují nezúčastněné čtení, propletence intrik a taktik, které jsou neobvykle pestré a mě baví. Lehce mě zklamaly bitvy, které rozhodl zásah magie, to mi vždy přijde trochu nefér - člověk se těší, jak se to bude vyvíjet, a ono bum, magie, a vše je jinak... Ale kvůli ostatním pozitivům jsem to ochotná autorovi odpustit a ostatně bitva o Královo přístaviště mi mírná zklamání zcela vynahradila...
Krvavá lázeň
Mika Waltari
16. století nebyla rozhodně žádná idylka a zrovna do tohoto času plného intrik a nepokojů je vržen naivní Mikael Karvajalka, aby se pokusil najít své životní štěstí. Po hlavě se vrhá do různých pochybných podniků a vždy v nich neomylně selhává. Nebýt siláka Anttiho, asi by 10 knih tvořících tento román nevzniklo.
Waltari je opět silný ve vykreslení atmosféry a postav. Díky jeho schopnostem se historické události naplňují emocemi a vášněmi. Krve je všude jako v hororu. Kniha se čte poměrně pomalu, ale za mne to rozhodně stojí za strávený čas.
Pohřbené kosti
Lisa Regan
Detektivka je dobře zamotaná, má spád a dává smysl, takže jsem si ji opravdu užila. Jen mi nepřijde úplně šťastná snaha autorky proplétat všechny případy s osobním životem vyšetřovatelů. Na mne to pak působí trochu uměle. Pokud někdo pracuje na této policejní stanici, je to evidentně pro jeho rodinné příslušníky životu nebezpečné.
Probuzení Simona Spiera
Becky Albertalli
Kniha je opravdu velmi čtivě napsaná i dialogy působí reálně, což není vždy běžné... Velmi jsem si užila vztahy mezi dospívajícími a jejich proměny kvůli prvním láskám. Dokonce i ti chápaví rodiče byli chápaví ještě přiměřeně... Ono to celé bylo malinko idylické a někdy lehce příliš výchovně vysvětlující, ale ještě se to dalo překousnout. Zápletka s vydíráním mi přišla trochu nepravděpodobně zamotaná, příběh mohl fungovat i bez ní. Simon pak byl při pátrání po tom, kdo je vlastně tajemný Blue, poněkud natvrdlý - zejména jeho druhý typ nedával žádný smysl. Dost mě navíc vytáčelo oslovení "Jacquesi" Ale celkově to bylo příjemné čtení, které může probudit k větší otevřenosti.
Dům na prahu noci
Catherine Banner
On to asi není literární skvost, ale s touhle knihou jsem se potkala v pravý čas a na pravém místě: Ten ostrov, kde se zastavil čas, ze kterého vlastně nikdo trvale neodchází, protože i mrtví se na něm zdržují coby duchové, mě zkrátka chytil a nepustil. Vnější dějiny sem zasahují jen okrajově a vše moderní je vlastně nakonec zatlačeno do pozadí tradicemi a zvyky. Ani postavy se zase tolik nemění, což ostatně koresponduje s mým pocitem, kdy najednou koukám, že jsem už celkem zestárla, a přitom si vlastně připadám pořád stejně jako před mnoha lety... Takže já jsem z knihy nadšená, ale nemyslím, že uchvátí každého. Pokud jste milovníky akce, nebude to asi váš pohárek limoncella...
Návrat slov
Goce Smilevski
Je pozoruhodné, jak málo slov stačilo na zachycení celkem dlouhého Heloisina života, o to ale silnější a vycizelovanější byla. Líbí se mi postupné rozvíjení témat, ke kterým se autor průběžně vrací, až celé dílo působí trochu jako báseň. Co se myšlenek a jazyka týče, je to opravdu klenot. Také jsem ráda, že v závěru dal autor Heloise naději. Na druhou stranu sex v katedrále, přístup k homosexualitě a matka proletářka mi s tím 12. stoletím moc neladily...
Pokoj
Emma Donoghue
Napsat knihu z pohledu dítěte a dokonce i jeho jazykem je vždy problém, protože jako dospělí už jsme zkrátka od tohoto pohledu moc daleko a navíc se autoři obvykle nevyhnou tomu, že chtějí sdělit nějakou hlubokou myšlenku, která ale k dítěti úplně nesedne. V tomhle směru to pro mě vyšlo tak půl napůl - zejména v první části v Pokoji jsem Jackovi často nevěřila: někdy používal velmi komplikovaná slova i tvary a naproti tomu pak chyboval v banálních výrazech (a to příliš často), nicméně tohle mohla být i chyba překladatelky... Část mimo Pokoj pro mě byla mnohem silnější a zajímavější a také věrohodnější. Myslím, že se povedlo celkem reálně zachytit faktické i psychické obtíže, kterým Jack a jeho blízcí museli čelit. V téhle části mě kniha hodně zasáhla a nakonec i převážila mé hodnocení k vyššímu počtu hvězdiček.
Řekni vlkům, že jsem doma
Carol Rifka Brunt
Zajímavá cesta s June za pochopením světa, kde vše není zdaleka tak jednoduché, jak by se ze začátku zdálo. Je to příběh o hledání cesty k lidem kolem sebe, o cestě od slov k dialogu s druhými. Žádná z postav není zrovna vzorem dokonalosti, všichni dělají plno chyb, ale kniha ukazuje, že i z nich může vyrůst něco dobrého. A také je to příběh o loučení s dětstvím, který se paní spisovatelce moc povedl.
Když můžeš, zůstaň. Když musíš, odjeď
Helga Flatland
Čtyři postavy z téže malé norské vesnice vyprávějí o svém životě, jejich osudy se prolínají a vyprávění doplňují, což dohromady vytváří velmi živý obraz. Pro mě je to především kniha o tom, jak obecná očekávání od okolí i od nás samých a nedostatek komunikace mohou rozkládat vztahy i lidské životy, a o tom, že pokud člověk dlouho čeká, než začne věci v životě řešit, může být příliš pozdě. Autorka se nebojí otevírat náročná témata jako narušený vztah mezi matkou a synem nebo postupné odcizování manželů a její výpovědi jsou věrohodné. Jen mě mrzí, že v češtině neexistují zbývající díly této trilogie. Bohužel to asi komerční trhák nebude, tak se bojím, že skončíme u prvního...
Letní světlo, a pak přijde noc
Jón Kalman Stefánsson
Kniha, ve které se moc nemluví, ale která je zároveň plná vášně, smutku, radosti, obav, lásky i tragédií. Čas pomalu plyne a zdánlivě se nic neděje, ale jsou i chvíle, kdy si lidé naplno uvědomí, co v životě získali nebo ztratili, a čtenář dýchá, miluje a podléhá slabostem spolu s postavami. I po jazykové stránce je kniha skvostná, pro mě to zatím byla lahůdka tohoto roku.
Blues: Blues pro bláznivou holku
Václav Hrabě
Je škoda, že více básní nebylo zhudebněno - u mnohých člověk ty tóny při čtení skoro slyší. Jsou to velmi nápadité a originální verše se snadno přístupnými obrazy, takže si v nich opravdu každý může něco najít a nemusí se jednat přímo o milovníka poezie. Je jen škoda, že autor zemřel tak mladý. Celkem by mě zajímalo, kam by se časem názorově posunul...
Chlapec v pruhovaném pyžamu
John Boyne
Psát knihu z dětského pohledu je vždy trochu záludné, protože je pro dospělého obvykle nemožné se do dětství vrátit. Navíc Boyne tu má vymyšlenou nějakou dramatickou linku, kterou se snaží s dětským pohledem zkombinovat. Za mne dobře fungují scény kolem stěhování, neshod rodičů, vztahů s prarodiči, ale ve chvíli, kdy do děje vstoupí Šmuel, začíná pro mne být realita příliš znásilňovaná. Bruno musí zůstat až nepřirozeně naivní, aby mu realita nijak nedošla (a aby se se Šmuelem nedokázal domluvit, jak se věci mají.) Navíc se prostě dalo jen těžko věřit tomu, že by měl Šmuel možnost chodit pravidelně na schůzky s Brunem, aniž by si toho někdo všiml. Podobně i Brunovi rodiče museli být hodně slepí... Prostě jsme v tomhle příběhu nedokázala věřit a tím pádem mě ani přátelství chlapců moc nezasáhlo.
V pekle plynových komor
Shlomo Venezia
V záplavě všech možných současných srdceryvných beletristických zpracování tahle kniha nepůsobí tak prvoplánově na slzotvorné kanálky. Je to ale o to mrazivější svědectví člověka, který viděl, přežil a svým způsobem nikdy z plynových komor neodešel. To pro mne možná bylo na tom svědectví nejsilnější.
Marie a Magdalény
Lenka Horňáková-Civade
Rodinné ságy mívám ráda. Navíc autorka má jako výtvarnice zajímavé obrazné vidění světa, ale tady se pokusila propojit trochu moc témat dohromady a úplně se to nepovedlo - místy je to křečovité a také někdy nelogické. Jde o historii nemanželských dcer ve venkovském prostředí, doplněnou tématem nedostatku komunikace v rámci rodiny, což by, myslím, samo o sobě stačilo a poskytlo zajímavý námět, ale autorka se to ještě rozhodla propojit s hlavními dějinnými událostmi v Československu dvacátého století, a to už je trochu moc. Ještě u Magdalény to celkem funguje, ale v případě Libuše už situace nedávala žádný smysl. Navíc to celkově tak nějak působí, jako by hrdinky žily zcela odtržené od vnějšího světa, takže vůbec netuší, co se kolem děje. Jistě, jedná se o zapadlou vesnici, ale některé pracují nebo chodí do školy do města a je to už i doba běžně dostupného rozhlasu, takže míra nevědomosti postav mi přijde přehnaná. Každodennost je podaná skvěle, ale ty zvraty jsou takové moc na sílu.