MacBara komentáře u knih
Krásný jazyk, příjemné dialogy, tajemný příběh a jak píše JindřiškaW, nechce z hlavy odejít. Krásně se četlo.
Příběh Violetty Dušičkové mě naprosto pohltil. Když hledám slova, jak aspoň trochu stručně popsat pocit z jejího čtení, napadá mě, že je o všech podobách lásky a smutku, o těžkých rozhodnutích i o okamžicích, kdy nám není umožněno rozhodnout, o osudech. O životě. A to asi stačí.
Takové mile upřímné povídání s fajn holkou, co se nebojí být trochu praštěná a chce se upřímně divit světu, jak jen to jde. Moc hezké ty postřehy z dětského světa. Celkové potěšeni to bylo.
Připomnělo kdysi čtené historky ze Spojených tiskáren ale obohacené o větší detail postav. Čte se to snadno, ale nezůstává jen na povrchu. Leccos zůstává jen naznačeno, leccos je takové tušení stínu a souvislosti ve světě korporátu. Kapitoly Černí rackové a Krtko a hrudka tak věrně popisovaly realitu(jen ve velmi mírné nadsázce), že to byl až tísnivý pocit. Vůbec celá část Anaximandros je taková velká katarze nejen knihy.
Právě dočteno, oči ještě opuchlé. Příběh o tom, že věci a lidi mohou být úplně jiné, než vypadají na první pohled. Že jen málo z nás se dokáže dostat pod první dojem. Že žijeme se svými tajemstvími a osudy a i když známe kousek tajemství dalších lidí, ještě to neznamená, že si to spojíme dohromady nebo s tím něco budeme schopni udělat. Často jsme na to málo “blázniví” a stejně často je to i otázka volby, co upřednostnit a co obětovat. Díky autorově fantazii a babiččině pohádkovému světu se z objevování podstaty postav stalo veselé, dojemné i napínavé dobrodružství namísto mravoučného pojednání. Fredrik Backman zkrátka není žádný panák.
Velmi příjemné a lidské vyprávění. Ačkoli hlavním hrdinou je kočka. Trochu nostalgie po starých tradicích. Trochu závan potřeby vztahů v dnešním věcném a výkonovém světě. Trochu jako vyprávění s přítelem u kávy. Nebo v tomto případě asi spíš u čaje :-)
Ve všeobecném pozdvižení kolem hygge jsem se chtěla dozvědět víc. A dozvěděla jsem se. Něco člověk tak jako ak dělá a zejména druh čtenář si hygge tak říkajíc z podstaty užívá intuitivně. Ale fakt je, že po přečtení můžete okolí oslňovat znalostmi co je a není hygge a kde se vlastně vzalo.
“Do posledního dechu bude dělat ústupky, donášet, lichotit, zrazovat,přistupovat na všechny ohavné, nesplnitelné požadavky, se kterými přijdou příště. V životě nechtěla nic jiného než volně dýchat. A nedočkali se ničeho jiného než zotročení. Protože nebyla jako Robbins. Protože neměla odvahu odmítnout -což byla cena, kterou se platilo za skutečnou svobodu.”
Tahle věta má v sobě esenci osudů mnoha lidí. Patrioti jsou mementem stejně jako niternou psychologickou sondou. Čtení to není lehké, nutí stále k přemýšlení, občas mě obrátilo naruby a vyždímalo. Zajímavé bylo i to, číst to právě letos v listopadu...
Chvilku trvalo, než jsem se na staříka adaptovala,, o kousek déle, než když mu bylo teprve sto let. Ale nakonec jsme se spolu úžasně pobavili :)
V Berlíně jsem nebyla, U-Bahn neznám. Mám ale podobné zážitky a je to u mne asi generační souznění. Jaroslava Rudiše taky neznám, ale po dočtení to bylo, jako kdybychom se potkali někde u piva a pokecali o tom, jak to tenkrát bylo. Dobrý :-)
Oprava překlepu: Pro mne...
Dodatek: a nejspíš to hledání je ten smysl.
Spor mne knihy Chaima Potoka znamenají být vtažená do osudu hlavní postavy od prvních stránek. Tato nebyla výjimkou. Celý život můžeme hledat, pokud jej nechceme promarnit, a to, co a jak a kde nalézáme, může být velmi překvapivé, často ne na první pohled zřejmé...ale pořád to má smysl.
Možná trochu překvapivě i na potřetí se četlo dobře, snadno a s napětím až do konce. Odkazy na události v minulosti Strika mi trochu připomněly styl Lee Childa. A asi by se našlo víc paralel s postavou Jacka Reachera :-)
Za mne taková trochu delší úvodní kapitola k dalšímu dílu. Ne špatná, jen se to trochu dlouho rozjíždělo, najednou bylo po všem a spousta otevřených otázek.
Do Anny In v hrobech světla jsem se nedokázala začíst, ale možná to bylo ve špatnou dobu. Tohle dílo mne od první stránky chytlo a nepustilo. Film jsem ještě neviděla, ale podívám se s chutí i po knížce. Paní Dušejková je tak akorát "správně šílená" do chvíle, než jí to prostě pohltí a nedá se jinak. A je vzácně konzistentní.
Nevím proč, ale po první třetině knihy mne napadlo - každá povídka jako facka - stručná, jednoznačná, někdy zabolí, jindy jen zaštípe....občas člověk kouká, odkud přiletěla. Velmi úsporný styl, překvapil a rozhodně nenudil.
Dobra. Pravda, nečetla se pořád snadno, ale zajímala od začátku do konce. Kde je hranice, odkud není návratu? Kolik z našeho života tvoří naše vůle a kolik neschopnost nebo neochota nebo nedostatek odvahy čelit okolnostem? V čem spočívá to, jestli jsme se svým životem spokojeni a je tu život vůbec od toho? To se mi po dočtení ještě pořád honí hlavou.
Díky @thefreakinside za poznámku o komiksovém nádechu (a za krásné přirovnání Jazz ke klubovému jazzu s příměsí jemně kořeněné whisky). Samotné mi to neseplo, ale fakt je, že to má ke komiksovým námětům hodně blízko a fakt by to dobře vypadalo - Artemis i Jazz :-)
Jako pohled do mentality a života ortodoxní komunity je tato kniha velmi zajímavá. Popis rozporu tradic a hodnot, konfliktu milujících se členů rodiny, kteří následují každý svou volbu je velmi živý a místy až drásající. Nicméně to, co bylo pro mne až dechberoucí, je niterné a detailní vylíčení různých podob tvůrčí touhy, spalujícího poslání, nevyhnutelnost cesty osobností "obdařených" konkrétním talentem a vůlí jej realizovat. Přes všechny překážky, přes všechny pochybnosti, přes poznání bolesti. Úžasné.
Tato kniha - rozhovor se mi nabídla náhodou a nemusela jsem váhat dlouho, protože Laca a jeho hudbu mám ráda hodně dlouho :-) Vše zásadní už tu je - je to jízda, četlo se to samo a ne vždycky máme stejné názory. Je strhující jako beatnici a vlastně se ani nedá k ničemu přirovnat. Je tam kapku stylizace, ale jen v zájmu zachování integrity a opravdovosti. Laco je tak "doopravdy" a "skutečně", že se vlastně z druhé strany blíží zenu - tady a teď :-) A všechny knihy o osobním rozvoji to nahradí - musíš vědět, co chceš, a pak na tom makat, abys byl fakt dobrej, to neokecáš - a když tomu dáš, co je třeba, tak to taky bude. Poslední kapitola by klidně mohla končit mottem Alana Karlssona - Je, tak jak je, a bude, tak jak bude. A vlastně Laco by byl fantastický stoletý stařík :-) P.S. Velké díky Tomášovi Poláčkovi za to, jak to zapsal.