Madluska komentáře u knih

(SPOILER) Národní třída mě zaujala o dost víc než Český ráj, možná i proto, že se víc soustředí jen na Vandama, možná proto, že už jsem byla na Rudišův styl víc připravená. V každém případě mi tady to zdánlivé motání v kruhu a plácní nesmyslů, které ale ve finále dává smysl celé knize i osudům "hrdiny" přišlo opravdu účelně použité. Závěrečný kop s otočkou, kdy se dozvíme, jak to na té Národní vypadalo, bylo jen třešničkou na dortu. P.S. Ačkoliv jsem film neviděla, celou dobu mi před očima běhal Hynek Čermák. No, možná i on se na výsledném hodnocení podepsal. :-)

2 13.10.2020

(SPOILER) Jednohubka, která mě:
1) pobavila (aluze na Proměnu, akorát v opačném gardu, přesně vystižená postava buranského prezidenta Tuppera apod.)
2) potěšila (objevilo se zde slovo táflování! :-))
3) poučila (život švábů jsem nikdy nezkoumala - fakt jsou kanibalové? opravdu mouchy po nějaké době hořknou?)
Zároveň je to ale bohužel také kniha, která s největší pravděpodobností zůstane nedoceněna lidmi jako já, kteří se o britskou politiku zajímají jen povrchně a nedohlédnou všechny možné paralely napříč historií (byť ten Brexit z toho čpí na sto honů i nám nedoukům) a která brzy zastará, jen co se kolo času o pár zoubků pootočí.

2 13.10.2020

Od Paasilinny jsem si už dlouho chtěla přečíst Autobus sebvrahů, jenže ten byl zrovna v knihovně nedostupný, a tak jsem si řekla, že zkusím opustit seznam a vydat se do neprobádaných vod. Anotace slibovala "veselou knihu o vážných věcech, tak jako všechny knihy vynikajícího finského humoristy Arta Paasilinny, a tato patří k jeho nejlepším." Asi jsem čekala moc. Anebo autor anotace lže. Začátek se rozvíjel opravdu slibně - důvod smrti byl krásě absurdní (mimochodem v jednom týdnu je to už druhá knížka, kde se autor s postavou vypořádává s pomocí auta), včetně posmrtného zalitování, že to nestálo za to. Zaujala mě i představa posmrtného života (kdo ví, jak dlouho bych se tam udržela já). Na druhou stranu pak ale děj ztrácel dech a stalo se z něj jen takové přelétavé bloumání, při němž hrdina potkává mně neznámé osoby (zejména) finské historie a vede s nimi řeči. Prostě Finsko je mi asi příliš vzdálené (i když bych jej ráda někdy navštívila), abych mohla tuhle knížku plně docenit. Myslím, že prvních zhruba 30 stran mi stačilo, pak už jsem to četla spíš proto, abych ji mohla zase vrátit.

2 17.01.2020

Hodně mě zaujalo, jak byla knížka napsaná - autor si vesele a s lehkostí skáče sem a tam, občas přihodí recept na chřestové rizoto (nebo co to bylo) nebo nějakou definici ze slovníku, jako by se nechumelilo a do toho přimíchává vztahové veletoče femme fatale Nathalie. Obálka s Audrey Tautou mě trochu odrazovala, ale ve skutečnosti se knížka příběhu Amélie v lecčems podobala a mně to přitom vůbec nevadilo. Bavily mě svěží a neotřelé slovní obraty, přirovnání, jazykové hříčky (smekám před překladatelem - vypeskovat někoho za pesky/PEZky je jen jeden příklad z mnoha ;-)), takže jsem pak byla ochotná odpustit i jistou povrchnost všech postav (všichni dokola řešili jen vzhled) nebo nedostatek osobního kouzla u Marcuse.

2 17.01.2020

Druhá kniha od Šindelky, tentokrát ale hodnotím přísněji. Zdá se mi, že Mapa Anny odsýpala svižněji - ačkoliv si myslím, že je třeba poukázat na to, jaké strasti musí uprchlíci na své cestě leckdy překonávat a s čím vším se musí vyrovnávat, četla jsem knihu vzdor její útlosti dlouho - ne že bych se bála o hrdiny nebo že by na mě byla příliš silná, spíš mě prostě nebavila, protože děj se prostě moc neposouval. Hodnocení tedy vypovídá zejména o tématu a o zpracování (sledujeme 2 hlavní postavy, o jejichž osudech se dočítáme střídavými útržky s četnými návraty do minulosti před útěkem a zároveň spolu s nimi vyhlížíme budoucnost v severním městě). Ta obecnost a neuchopitelnost až modelovost na mě skvěle působila v Anně, zde mě jen obecné zarámování bez bližších reálií (jakkoliv to v rámci příběhu chápu) spíš otravovalo.

2 26.09.2019

Krákorám u mě aspiruje na překvapení roku! Z útlé knížečky vyhrabané ze školní knihovny na přelouskání o přestávkách se vyklubala parádní sonda do... Kam vlastně? Do Československa? Socialismu? Absurdistánu? Nejspíš toho všeho v jednom, za účasti nadsazených postaviček a jejich tragikomických osudů. Oceňuji autorčin smysl pro zkratku a pointování. Bavila jsem se u toho tak moc, že jsem musela doma číst celé pasáže (např. dědeček motorkář), ačkoliv vím, že k smíchu to bylo jen v prvním plánu. Netroufám si považovat se za pamětníka, přesto mě kniha dostala.

2 01.06.2019

Tak tohle bylo dost mimo mě...

2 25.03.2019

O Rothovi jsem slyšela, že je to autor spíš pro mužské čtenářstvo (protože je tam všechen ten sex, nevěry atd.). Inu rozhodla jsem se to otestovat. A už tuším, že Roth nebude nic pro mě. Nápad se spisovatelem, který smývá hranici mezi realitou a fikčním světem postav mi připadal nesmírně zajímavý, ale jen do té doby, než jsem si knihu přečetla. Vadilo mi totiž hned několik věcí: 1) autorova rezignace na jakékoliv uvedení do děje (chápu, že text složený vlastně jen z dialogů je těžce experimentální, ale opravdu mi to nesedlo, pořád mám radši příběhy než jen výměny názorů), 2) hodně nejasné souvislosti (kolik postav v knize vlastně vystupuje?), 3) stylizace vypravěče do role největšího milovníka s velkým srdcem, který táák rád poslouchá (a kromě toho taky - ehm - smilní?). Možná jsem moc naivní, možná puritánská, možná tomu prostě jen nerozumím, ale dané situace bych nechtěla zažít ani na jedné straně a už to nechci ani číst. Dvě hvězdy za nápad, za povídání o kulturních rozdílech napříč světem a vírou (vč. dost častých zmínek o Československu) a za poměrně uvěřitelné rozhovory. Jinak ale úplně mimo můj záběr. Třeba potěší někoho jiného.

2 06.03.2019

Ono to není vůbec špatně napsané, Kluk z kostek měl potencial. Akorát ty postavy byly jen stěží uvěřitelné (nojo, psal to recenzent pc her!) a děj byl takovou červenou knihovnou pro unavené a zdeptané rodiče... Pohádkou, kde se míchá úplně všechno - skoro vyléčený autista, psychické trauma z dětství, nevěra i odpuštění, podnikání, nezvedená dcera nakonec šťastně kotvící ve vztahu s nejlepším kamarádem, který nejspíš do 70 bude nosit konversky, a nad tím vším chápavá maminka, které se její děti z nějakého záhadného důvodu pořád vyhýbaly, ale teď ji zbožňují. Jo, a Minecraft! Už zbýval jen jednorožec a pláž zalitá svitem zapadajícího slunce... Nepochybuji o tom, že život s autismem/autistou je těžký, ale zároveň se mi nechce věřit, že stačí trocha toho porozumění a lásky a z poruchy se stane jen taková drobná každodenní nepříjemnost... I když bych to všem zúčastněným přála. Škoda, těch klišé na mě bylo víc, než jsem dokázala unést.

2 25.01.2019

Knížka, na které je možná nejzajímavější to, jak dovede čtenáře udržovat v nejistotě (alespoň po jistou dobu - v tomto ohledu možná vůbec nemělo vzniknout pokračování s navrátivším se protem) - nejen kolem protova původu, ale celkově i kolem poměru fabulace X realita (vymslel si to autor celé, nebo jen nějaký kousek?). Dalším plusem je jistě exkurz za zdi psychiatrické léčebny (nedoporučuji hypochondrům, ale zájemcům o psychologii a patopsychologii už ano :-)), případně i některé protovy myšlenky. Brewer se nebojí tematické šíře (záhady vesmíru i fungování lidské společnosti - vedl by ale protův model ke skutečné svobodě?), akorát se prostě nemůžu zbavit dojmu, že mu ke konci docházel dech (ke konci prvního dílu, druhý byl slabší tak nějak celkově - a nejvíc co se týče náklonnosti jisté novinářky a jistého pacienta - ta mě vyloženě rozčilovala svojí účelovostí v ději, "aby se to hezky uzavřelo"). Na plný počet to nebude, ale do paměti se tenhle podivín vryl docela obstojně...
P.S. Něco málo o schizofrenii - doktor Brewer poučuje syna Willa: "Hlavně bys měl vědět, že schizofrenie sice doslova znamená 'rozpolcený mozek', ale není to totéž jako syndrom mnohočetné osobnosti. Spíš jde o slehání rozumu a logiky, nikoli o 'rozštěpení' osobnosti. Pacient může například slyšet hlasy anebo věřit věcem, které jsou zjevně nepravdivé. Jiní trpí velikášskými bludy. U paranoidního typu převažují pocity pronásledování." (2008, s. 243)

2 24.09.2018

Je tam zmínka o filmu Princezna nevěsta! Dvakrát!!
Nakonec jsem ale po dočtení docela zklamaná. Na začátku mi připadal geniální nápad zachytit lidi postižené Aspergerem (přičemž diagnostikovaný je tam jen jeden, ostatní odchylka zasáhla jaksi mimochodem kvůli Jacobovi). Bohužel samotný příběh tak úplně nefunguje - celý "tajmený" případ byl jasný ještě před polovinou knihy a upřímně si myslím, že po skoro 600 stranách by si čtenář zasloužil nějaké uzavření alespoň některých příběhových linek (nejen soudního procesu), jakási otevřenost možných dalších osudů tu na mě působí spíš jako bezradnost autorky (jak se vymotat ze složité rodinné situace Emmy a její rodiny). Navzdory tomu přidávám plusové body za toho poměrně jasně vystiženého Aspergera a sledování příběhu z různých perspektiv podle aktuálního vypravěče.
S. 252: "Syndrom popsal doktor Hans Asperger v roce 1944, ale v anglicky mluvících zemích se o něm začalo hovořit až koncem osmdesátých let, a teprve v roce 1994 byl klasifikovaný jako psychiatrická porucha. Technicky vzato jde o neurobiologickou poruchu, která ovlivňuje několik oblastí vývoje. Na rozdíl od dětí s jinými poruchami autistického spektra jsou děti s Aspergerem velice bystré, hodně mluví a touží po společenském přijetí. Nevědí však, jak na to. Jejich hovory bývají jednostranné, monotematicky a velice úzece zaměřené, často se při řeči opakují a mluví monotónně. Nejsou schopné dešifrovat nejrůznější společenské podněty nebo řeč těla, a proto nedokážou rozpoznat pocity ostatních lidí. Z těchto důvodů je okolí často považuje za divné a výstřední, což vede k jejich společenské izolaci."
S. 301-3012: "Co je se všemi těmi autistickými dětmi, které tlučou hlavou o zeď? Nedělají to proto, že jsou duševně postižené, ale protože okolní svět je příliš hlučný a je to strašně bolí, takže se snaží, aby to všechno zmizelo. A nejde jen o zrak a sluch, ale i o citlivost kůže. Dokážu poznat, jestli je moje triko z bavlny nebo z polyesteru, jen podle toho, jak mě hřeje do zad. Ze všeho oblečení si musím odstřihnout cedulky, aby mě neškrábaly, protože mám pocit, jako by byly ze smirkového papíru. Když se mě něco nečekaně dotkne, zařvu - ne strachy, ale protože občas cítím, jako by moje nervová zakončení vyrůstala ven z těla. A nemám jen přecitlivělé tělo. Taky moje mysl pracuje na zrychlené obrátky."
S. 429: "Případová studie 2: Vědci zjistili při laboratorních výzkumech, že lásky jako duševního pochodu se účastní jen velice malá část mozku. Přátelství například rozsvítí receptory po celé mozkové kůře, ale u lásky to neplatí. Ta aktivuje spíš ty části mozku, které se běžně spojují s takovými emocionálními reakcemi, jako je například strach nebo hněv. Mozek zamilovaného člověka prokazuje aktivitu v amygdale, která je spojovaná s podněty přinášejícími uspokojení. Bývá aktiviní u uživatelů drog. Shrnuto: mozek zamilovaného člověka nevypadá jako mozek někoho, koho zasáhl hluboký cit. Vypadá jako mozek osoby, která šňupá koks."

2 05.08.2018

Tak konečně dočteno, i když trochu se sebezapřením. Nebo abych to vyjádřila lépe - opravdu jsem chtěla vědět, jak se to celé vyvine, opravdu mě sem tam bavily přestřelky těch dvou, ale fakt mě štvalo to věčné "miláčku", "Emmičko", "Leošku" atd. atd. A úplně mě znechutil konec - už jen kvůli němu to nemá smysl číst... Jak už to tak bývá, když se řekne KONEC, má to být KONEC (klidně i se třemi vykřičníky nebo tečkami v závorce, jak je libo), ale ne tohle. TOHLE!!! Plejáda sobců, kteří se chovají trochu jako sedmnáctiletí po lobotomii (většina děje nápadně připomínala Dawsonův svět nebo podobné skvosty, jen bylo knižním hrdinům stejně jako hercům; poznámka na okraj - taky vás fascinuje, jak puberťáky v amerických seriálech zásadně hrají lidi cca o 10-20 let starší?) Tohle už fakt ne. P.S. Abych ale jen nehaněla - některé části měly přece jen něco do sebe, zarytí romantici si jistě užijí Leovy výlevy o bodu dotyku nebo se budou tetelit blahem při přestavě toho, co asi Emmi Leovi připravila na rozchodnou. To ale celou knížku neutáhne. Bohužel.

2 01.08.2018

Možná nedovedu docenit genialitu antických děl, proto jen 4*, v každém případě čest překladatelům za všechny ty hexametry a pentametry. A čest Sofoklovi (ne že by mu na mém uznání nějak zvlášť záleželo :-)) za to, jak dokázal zachytit odvěký rozkol mezi tím, co považuje za správné společnost (případně političtí představitelé), a co sám člověk. U spousty pasáží jsem si říkala, jak je to aktuální i dnes, u dalších mě napadalo, že by se to dalo tesat do kamene. Tak třeba si to jednou vypíšu aspoň sem. :-) Sečteno a podtrženo: vlastně dobrý, jen dost archaicky podané (jak jinak, vzhledem k době vzniku), postavy trochu šablonovité, aby zastávaly to, co mají představovat (jak jinak...) a výsledek dost očekávatelný (jak jinak...), proto možná mnohé dnešní čtenáře neoslní, ovšem kdo aspoň trochu hledá mezi řádky, bude mile překvapen.

2 26.01.2018

Knížka na velice aktuální téma, která se snaží jednoduše zprostředkovat a třeba i vysvětlit to obrovské množství špíny, které má na svědomí jeden "úspěšný podnikatel". Po obrovském očekávání (doufala jsem, že po přečtení některým věcem porozumím líp - přece jen nejsem daňař, abych si udělala jasný názor na to, nakolik byly dluhopisy legální, nejsem expert na evropské dotace atd.) přišlo možná lehké zklamání, ale v zásadě jsem ráda, že kniha existuje a že jsem ji mohla držet v rukách, případně nabídnout k přelouskání svým známým. Oceňuji nelehkou práci novinářů - v prostředí, kde nikdo nechce být jmenován, je těžké dělat nějakou investigativní žurnalistiku - opravdu to pak může působit jen jako laciné anonymní udávání okořeněné špetkou závisti. To je první velká nevýhoda Žlutého barona - kvůli strachu aktérů (netvrdím, že je neopodstatněný, zřejmě mají své důvody, proč chtějí zůstat v anonymitě) působí do jisté míry nevěrohodně. Ještě větší problém je ale asi ten až příliš agitační tón, který se do knihy místy vkrádá. Chápu, že mnozí cítíme jistou míru nechuti/odporu/nenávisti k A. Babišovi a jeho praktikám, ale čekala jsem nějaké věcné poukázání na fakta, předkládání důkazů tak, aby si čtenář mohl udělat obrázek sám. Kniha se s tímto ovšem nespokojila a leckdy (aspoň na mě) působila až bulvárně svými formulacemi, kdy prostě příliš tlačila na pilu a podsouvala čtenáři, co že si má vlastně myslet (což zrovna v případě A. Babiše snad ani není nutné - stačí poukázat na provázanost jeho politické a obchodní kariéry). Naproti tomu skvělá je třeba část o tom, jak pracují Babišova-Nebabišova média a jakým způsobem mohou manipulovat veřejným míněním. Celkově si myslím, že je dnes podobný typ knih skoro nutností, na druhou stranu je možná ještě zapotřebí zapracovat na formě, aby mohla oslovit i ty, kteří by po ní třeba normálně nesáhli. Hezky je to shrnuto v recenzi z Finmagu.

2 11.06.2017

Omylem jsem na Vegu narazila v knihovně, když tam podivně "čučel"- neznámo proč - mezi Vančury... Řekla jsem si, že jako pobídka to stačí, a vzala ho na návštěvu domů. Nemůžu říct, že bych byla vyloženě zklamaná, některými verši mi snad i mluvil z duše, ale jako celek mě sbírka nijak zvlášť nenadchla. Mnohem víc mě zaujal jeho soukromý život v doslovu Vladimíra Mikeše. Zdá se, že rodičům ho radši nepředstavím, proutníka!

2 12.01.2017

K téhle knížce jsem se zcela náhodou nachomýtla v druhé půli prázdnin, když si spokojeně odpočívala v regálku s již nechtěnými svazky místní knihovny. Po přečtení přebalu jsem již neváhala, protože Študáci a kantoři patří k mým stále-zeleným :-), a tak jsem si ji spokojeně odnesla domů, třebaže jsem na školu rozhodně ještě myslet nechtěla. :-) Chvíli jsem se prala se slibovaným humoristickým laděním - to víte, když se v něčem lehce podobném pohybujete denně, nedovede si zachovat patřičný odstup. Pak jsem ale přistoupila na to, že to má být legrace a bavila jsem se (obzvlášť Jestřáb - a tohle je fakt naposled, co píšu!) - všemi výstřižky, oběžníky, vzkazy studentů (kde se najdou i takové perly jako "referáty z pilnosti" o Odyssusovi a Shakespírovi :-)) dopisy a projevy. A i když leccos už zavání starými časy (snaha děvčat brzy se vdát, odchod z učitelského postu do role ženky domácí), působila kniha jako celek nesmírně svěže.
P.S. Celou dobu jsem měla před očima Michelle Pfeifer z Nebezpečných myšlenek, případně Džungli před tabulí - holt dílko se začínajícím učitelem peroucím se s nepoddajnými studenty, jež si nakonec získá, asi nemůže být úplně inovativní. :-)

2 09.09.2016

První (a dost možná i poslední) setkání s Moraviou mě poněkud zklamalo. Na jednu stranu jsem obdivovala, jak se popasoval s vyprávěním životního přiběhu hrdinky-ženy, obyčejné prosťačky, taková stylizace chce dle mého soudu dost odvahy i sebevědomí. Na druhou stranu jsem si ale z Horalky moc přesný obrázek o válce v Itálii neodnesla, což mě mrzí, neboť právě to mě zajímalo nejvíc... I to bych byla ochotná autorovi odpustit, přece jen se mohl zaměřit na cokoliv a on si prostě vybral ženský úděl ve válce, proč ne. Ovšem co mi vadilo a co mě rušilo hodně, to bylo Cesiřino neustálé předjímání budoucích událostí (zejména Rosettiny přeměny) a pro mě zcela nepochopitelná horská dráha v psychologii postav v závěru knihy, to už jsem autorovi nevěřila ani slovo a jen jsem si říkala, co z toho nakonec vyleze. Takže nejsem zklamaná úplně, ale na mě tato kniha nezapůsobila víc než průměrně.

2 09.08.2014

Upozorňuji, že se v tomto komentáři může vyzradit část příběhu. :-) Ke knížce jsem přistupovala jako k "oddychovému čtení pro ukrácení dlouhé chvíle", nicméně i na poměry této kategorie mě tak trochu zklamala. Hlavně mě rozladila absolutně nesympatická hlavní "hrdinka", jíž nakonec i přes její hloupost (idiocii?) vyjde všechno: práce i osobní život. No není to k vzteku? Člověk, kterého by slušná společnost měla hnát vidlemi, nakonec štěstí dojde a všechny zedřené popelky v koutě určitě ostrouhají, aby náhodou tahle zlá sestra nebyla potrestána. Nehledě na naprosto šablonovitý scénář příběhu: proč tam vůbec vystupovala nějaký Sascha? A Tarquin? A milý "strýček" z banky? A nakupování kufru jen kvůli tomu, aby se bývalá přítelkyně mohla odstěhovat? Jémináčku, čím víc nad tím přemýšlím, tím zbytečnější mi tahle knížka připadá - bohužel. V průběhu čtení to ovšem až tak strašné nebylo, místy jsem se i smála... ;-)

2 21.06.2014

Naprosto chápu, proč se France dostal na seznam nepohodlných autorů. Tvrdit o Bohu, že byl původně polyteista, ale všemožnými lichotkami věřících a andělů se stal monoteistou? Že Satan se zděsí údělu samolibého samovládce? Že andělé jsou ve své podstatě stejně zkažení jako lidé (ne-li zkaženější)? I přes autorův ohromný přehled historický (podobně jako v Tučňácích líčí vývoj celého lidstva - tentokrát s pomocí pekelníků) i kulturní (spousta odkazů na spisovatele, ale i malíře, znalost bible) mě tahle knížka pobuřovala, ale zároveň taky docela nudila (dá-li se takového stavu současně dosáhnout), takže jsem se k dočtení musela dost nutit. Vtipných průpovídek by se pár našlo (třeba popis sporu o univerzálie či charakteristika Mořice, který už od mládí měl moudrost Kazatele, totiž že z ničeho na zemi neplyne člověku užitek, a tak raději vůbec nic nedělal), takže nakonec jsem svou nechuť přemohla, ovšem vím, že ke Vzpouře andělů se už dobrovolně nevrátím.

2 05.02.2014

Dorain Gray (lépe řečeno Oscar Wilde) mě zpracováním poněkud zklamal. Znala jsem hlavní dějovou linku (kdo by ji neznal) a snad proto mi některé pasáže působily takové utrpení, jelikož jsem se těšila na ono fantastické rozuzlení, na vnitřní sžírající a zohavující konflikt... Jenže místo toho jsem v úvodu musela protrpět nefalšovanou "bromanci" (že muž opěvuje ženu, to mě příliš nezaráží, ale óda muže na muže - třebaže čistě kamarádská ? - mě děsí), později zase výčet Dorianových zálib během jeho života prostoupeného krásou i ošklivostí (tvoření vůní, sbírání kdejakého harampádí, hraní na hudební nástroje...). Na druhou stranu ale nemůžu hodnotit vyloženě špatně, anžto Wilde i zde prokázal břitkost svého jazyka (zejména jedovatými poznámkami lorda Henryho) a schopnost napsat autentickou slovní přestřelku. (I to ale může zklamat: místy mi připadalo, že dialogy jsou do díla "vlepeny" čistě pro efekt, aby se uplatnil nějaký vydařený bonmot, bez ohledu na funkčnost v rámci příběhu. Nakonec jsem to autorovi ale přece jen odpustila. :-)) Takže ve finále z toho pan Gray vylezl s odřenýma ušima a průměrným hodnocením. Škoda převeliká, protože na tenhle čtenářský zážitek jsem se těšila několik let.

2 13.01.2014